Causa František Vláčil


Text Tomáše Baldýnského vyšel v 5. čísle týdeníku Reflex v roce 1999.


Prudký vítr ohýbá v nárazech stromy v nemocniční zahradě. A největší český režisér - František Vláčil - zemřel 27. ledna v nemocnici Na Bulovce. Bitvy, kterými prošel, ho velice unavily. V posledním roce, poznamenaném pocitem obrovské ztráty, byl mezi lidmi čím dál tím méně. V nemocnici prý řekl: „Chce se mi nějak spát,“ pak usnul a mnoho dní ležel tichý jako Čapkův Povětroň... „Jaká tesknota je vítr,“ řekl básník.
„Jde na nervy,“ děl chirurg, „pojďte si vypít černou.“

Dne 19. února čekají Františka Vláčila pětasedmdesáté narozeniny. Narodil se v Českém Těšíně v rodině důstojníka prvorepublikové armády, o jeho dětství však vědí málo i jeho nejbližší přátelé, Vláčil bývá ke svému soukromí vždy mlčenlivý. Tvrdí se, že prý se svým otcem strávil nějaký čas v Rusku, že snad někde na Moravě dodnes žije Vláčilův bratr a je lesníkem. Vláčilovská monografie Milana Hanuše jen stručně vypočítává: prvních šest let Český Těšín, dalších šest roků Frýdek-Místek a poté Brno. Nevíme tedy přesně, co Františka připravilo na ten ukrutný souboj, kterým se pro něj stal jeho život a práce. Vláčil se o sebe nedělil, nechodil na trh se svými pocity a působil velice uzavřeně, i jeho nejbližší spolupracovníci jsou zmatení jeho osobností. Působil, jako když stále jednou nohou stojí v nějakém dalším světě, budoucím, minulém, či prostě jiném. Tato neuchopitelnost z něj dělala Povětroně po celý život - všichni si ho interpretují po svém, při práci na této cause jsem slyšel o stovkách Vláčilů - od jurodivého vizionáře, který nebyl stvořen pro tento svět, až po brutálního opilce, jehož filmy jsou jen náhodným plodem jeho alkoholických vizí. Stejně jako Doktor, Básník, Jeptiška a Jasnovidec v Čapkově knize při pokusech rekonstruovat osobnost tajemného umírajícího letce odhalují hloubky sebe samých, i my při přemýšlení o Františku Vláčilovi odkrýváme ledví svoje.

BÁSNÍK
Je příznačné, že se Vláčil dostal k filmu vlastně náhodou. Mluvil o sobě jako o „jediném amatérovi na Barrandově“, nevystudoval FAMU ani si nevysloužil ostruhy jako dlouholetý asistent. Původně chtěl být malířem, v Brně se nejdříve přihlásil na UMPRUM, ale sám si prý uvědomil své meze v oboru („...žádný Picasso ze mě nebude...“). Vystudoval tedy estetiku a dějiny umění. „Myslel jsem si, že skončím po úspěšných studiích jako archivář v uměleckoprůmyslovém muzeu. Pod Špilberkem. Je to slušné zaměstnání, tiché a seriózní,“ v rámci estetiky však začal navštěvovat i přednášky o filmu, na kterých se seznámil se spoustou filmařů. S jejich pomocí si začal přivydělávat v ateliéru loutkového a kresleného filmu jako fázař. Po celou dobu svého působení u filmu kreslit nepřestane. Jeho obrázkové scénáře k hraným filmům jsou uměleckými díly, v nichž víří kresba a rukou psaný text v mámivém reji. Možná si jednou později, když ho opustily síly na křížové cestě úporného prosazování své vize, při modelování přírody a lidí do obrazů, které zahlédl na své sítnici, vzpomněl na absolutní kontrolu, již má výtvarník nad animovaným filmem. Jeho přítelem a učitelem se stane Eduard Hoffman, režisér animovaných filmů, který ho bude později provádět zrádnými vodami socialistického filmu.

S přítelem Olegem Susem se uchytí ve Studiu vědeckých a naučných filmů a začíná konečně sám natáčet krátké dokumenty. V pramenech nalezneme jména dvou: HOSPODAŘENÍ S ELEKTŘINOU a LÉK Č. 2317. Ta jména zní směšně, ale další slavný moravský režisér - Vladimír Sís - už tehdy při sledování prvního z nich pochopil, že „by si na Františka měl začít dávat pozor“. Oleg Sus Vláčila charakterizoval jako hrdého moravského válečníka. V jeho raných dokumentárních a instruktážních filmech se odehrály první malé střety mezi uměleckou myšlenkou a realitou, které přinášela jeho metoda. Válečník ještě ale nebyl připraven.

ŠIKOVÁNÍ ARMÁDY
V roce 1951 byl Vláčil povolán na vojenské cvičení. Byl jedním z mála lidí, kteří si povolávací rozkaz vymodlili. Stálo na něm totiž: Studio Armádního filmu. Vláčilovo cvičení se protáhlo na celých sedm let a bylo to nějaké cvičení. V Armádním filmu se setkává s kameramanem Janem Čuříkem, který se stane jeho věrným a oddaným spolupracovníkem, u dveří ho zdraví brněnský známý Vladimír Sís a další velký moravský režisér - Karel Kachyňa. Kachyňa se narodil jen o dva měsíce později než Vláčil a jejich osudy jsou zvláštní hrou osudu spjaty a zrcadlově obráceny. Oba Moravané, oba samostatně debutují v roce 1954, oba o pět let později natočí hraný film podle předlohy Rudolfa Kalčíka. Kachyňa KRÁLE ŠUMAVY a Vláčil PRONÁSLEDOVÁNÍ. Ale zatímco Kachyňova tvorba je vyrovnaná až do pozdního věku, Vláčila brzy síly opustí a ve stáří už natáčet nechce, Kachyňa natočí za svůj život více než čtyřicet filmů, Vláčil o polovinu méně. Kachyňa je stabilní a pragmatický režisér, který se ke svým výškám odráží od pevné země a svými filmy buduje a evolučně dotváří filmovou řeč. Vláčil už od začátku létá a jeho tvorba rozmetá mnoho z toho, co jsme v kinematografii pokládali za dané. Zatím se ale oba učí v Armádním filmu.

Jsou to bohatýrské doby: dny byly plné té nejobyčejnější filmové práce, drilu na instruktážních filmech. Vláčil brzy zvládne filmovou rutinu, a už ho přestává uspokojovat a rychleji a rychleji dobývá další patra filmové řeči. Vladimír Sís vzpomíná na natáčení instruktážního filmu STARÝ SMRK VYPRÁVÍ s léčitelem Calábkem. Pohled na věchýtkovitého Vláčila, vláčejícího se se smrkem po lese, klopýtajícího pod jeho tíhou jen proto, aby dosáhl maximálního uměleckého účinku, mu nikdy nevymizí z paměti. Vzniká jakýsi tvůrčí workshop. „Snažili jsme se vyjadřovat výtvarným obrazem, uvolněnou skladebností poetického filmu bez používání komentáře,“ charakterizuje jeden ze společných filmů - MODRÝ DEN - Vladimír Sís. A během nocí plných alkoholu a plamenných diskusí o filmu se všichni shromáždění bojovníci připravovali a sbírali síly do svých bitev. V té době natáčí Vláčil i svůj první středometrážní snímek: VZPOMÍNKU (1954), ve kterém už jeho poetika vítězí.

V roce 1958 se jejich cesty rozejdou. Vladimír Sís odjede za hlasem svého srdce - do Tibetu, - Kachyňa odchází připravit KRÁLE ŠUMAVY a Vláčil natáčí svůj poslední film pro armádu: SKLENĚNÁ OBLAKA. Z původně propagačního filmu na chrabré letectvo se stala mučivá ikarovská poéma o lidské touze létat i za cenu sebezničení. Vláčil v ní předznamenává i svůj vlastní osud.

HOLUBICE
V roce 1959 debutuje hraným filmem podle scénáře Rudolfa Kalčíka. PRONÁSLEDOVÁNÍ je součástí filmu VSTUP ZAKÁZÁN, který jde do kin takřka zároveň s KRÁLEM ŠUMAVY. Zatímco Kachyňa se s Kalčíkovou pohraničnickou předlohou vyrovnává na půdě jakéhosi psychologického thrilleru, Vláčil přináší tragickou vizuální báseň. Kachyňa vkládá do filmu lidi, Vláčil postavy: „Nemám rád psychologizování, nejsem stoupencem nalomených charakterů. Snažím se, aby filmoví hrdinové byli nositeli přesných, čistých lidských hodnot. Jsou oproštěny od všech podrobností.“

Zatímco PRONÁSLEDOVÁNÍ bylo příslibem, HOLUBICE (1960) šokovala české filmové publikum svou avantgardností, vizuální silou a poezií. Josef Škvorecký o ní v roce 1970 sice lehce pohrdavě napsal, že jde o „vizuální báseň těžce závislou na všemožných formálních vlivech západního filmu“, ale sám přiznává, že v tehdejším kontextu působila velmi nově.

Představitelem hlavního dětského hrdiny byl desetiletý Karel Smyczek, ostřiče dělal jistý Miroslav Ondříček, asistenta režie básník Pavel Kopta. „A nebyla to náhoda,“ zdůrazňuje dnes Karel Smyczek. Vláčilovo vizionářství k sobě lákalo další kvalitní lidi jako krysařova píšťala. Byl to asi poslední Vláčilův film, jehož natáčení probíhalo příjemně - „bylo to setkání fantastických lidí, kteří o něco usilovali“, říká Smyczek. Vláčil uštěpačně poznamenává, že „největším problémem při natáčení byly holubice a čas“. Ještě neví, jaké bitvy s časem má ještě před sebou.

Vláčil už tehdy pil. Karel Smyczek sice říká, že byl v tomto ohledu jako kluk velice vnímavý a nikdy nic nezaznamenal, jiná svědectví však tvrdí opak. Alkohol mu pomáhal zachovat si integritu umělce v komunistické společnosti, a hlavně mu usnadňoval cestu do jeho vnitřních krajin. Ale později mu zabraňoval své vize naplňovat.

Komunističtí cenzoři si s filmem nevěděli příliš rady, nad Vláčilem ale držel ochrannou ruku Eduard Hoffman a holubice jako symbol míru byla tehdy v módě.

JASNOVIDEC
„Kdybyste udělal Vláčilův horoskop, určitě by v něm byly v nějaké konstelaci Uran a Neptun,“ říká Milan Hanuš, autor monografie Podoby Františka Vláčila. „Uran přináší novátorskou estetiku, obraznost a duchovní náplň, Neptun potenci vyvolat jiné světy,“ obé měl František Vláčil v sobě. Zatímco HOLUBICI mohl ještě Škvorecký podezírat z nepůvodnosti, ĎÁBLOVA PAST (1961) je prvním Vláčilovým skutečně mistrovským snímkem. Ve scénáři Miloše V. Kratochvíla a F. A. Dvořáka nachází polohu svého srdce a zároveň prvního smrtelného nepřítele. Příběh původně jiráskovsky vyprávějící o souboji vrchnosti s odbojným mlynářem se mění v barokně horoucí a emotivní střet rozumu a víry, přírody a ideje, jedince a společnosti, jenž vyvrcholí o šest let později v ÚDOLÍ VČEL.

ĎÁBLOVA PAST Vláčila pohlcuje, chce v ní konečně naplnit svou novou koncepci filmu - skládá vizuální stránku ne ze záběrů, ale z jejich vzájemného střetu. Tvrdí, že pamětí lidstva je architektura a hudba, ostatní umělecké obory jsou jejich pouhé deriváty. Proto pracuje se záběry jako s kameny katedrály. Vít Olmer, který v ĎÁBLOVĚ PASTI hrál jednu z hlavních rolí, sledoval Vláčila, jak celé dny nejedl, jenom pil a přemýšlel, „nebylo mi jasné, jak může být ještě živ, až později mi nějaký doktor vysvětlil, že i v rumu jsou živiny a že to lékaři tají proto, aby se nepilo ještě víc než dnes“. Vláčil v té době obětovával všechno - zdraví, rodinu a přátele. Ze „spíš hubeného než štíhlého“ se stával kostlivý, urputný válečník s filmem.

Sotva dokončí ĎÁBLOVU PAST, vrhá kámen svého osudu, šest let života, do další rulety. Přichází MARKETA LAZAROVÁ.

MARKETA
„Vláčilův zápas trval čtyři roky a on v něm málem zahynul. Nejprve pomýšlel na dvoudílný film, pak točil a točil, jakoby posedlý stejnou šíleností jako jeho středověcí lapkové; film polykal milióny a vypadalo to na čtyři díly. Vláčil hubl, posiloval se alkoholem, hroutil se, až z něho zbyl vousatý kostlivec...,“ tak Josef Škvorecký popisuje ten heroický boj na život a na smrt, který František podstoupil. „Dříve, před Marketou, jsem točil filmy s radostí,“ vzpomíná sám Vláčil a hořce podotýká: „Vidíte, dělím život na ’před’ a ’po’.“ A režisérka Drahomíra Vihanová, která o něm natočila skvělý dokument HLEDÁNÍ: „Vzpomínám si, že se tenkrát natáčela scéna, kdy za Mikolášem, sedícím na koni, mělo být na obloze černé slunce. Pro snímání Vláčil navrhl velkou mechanickou konstrukci opatřenou sklem s černými šmouhami. Bylo to svízelné natáčení - muselo se čekat na slunce, konstrukce byla těžko ovladatelná. Postupně všichni ze štábu odpadávali a on se lopotil se šmouhatým sklem sám. Dodnes mi utkvěl v mysli obraz Vláčila, jak se rve se svou vnitřní představou, absolutně sám, osamělý běžec - a ostatní nejsou schopni a často ani ochotni běžet s ním. Tehdy jsem si uvědomila, jak veliké je asi jeho osamocení.“

Nejneuvěřitelnější je, jak před tím přízrakem s planoucíma očima, v nějž se František změnil, ustupovali dokonce i pracovníci Státního filmu, jak mu podepisovali další a další zvyšování rozpočtu, další a další natáčecí dny, jak - podobně jako Vláčilův štáb - zmámeně následovali toho kostlivého krysaře na jeho cestě k nesmrtelnosti. Tušili, že vzniká něco obrovského, a věděli, že se tomu nemohou postavit do cesty. A tak se plodem zestátněné kinematografie zločinného komunistického režimu stalo jedno z největších děl světového filmu, svým buřičstvím mnohem nebezpečnější celé civilizaci než Husova kázání či Lutherovy výkřiky přibité na vrata kostela.

O MARKETĚ byly napsány tisíce slov - moudrých i bezradných. Jmenují ji „vyvřelinou tvůrčí vášně“, „balvanem na cestě české kinematografie“, „meteorem“ (ano, povětroněm!). Ten film jaksi nemá v české kinematografii co dělat. Byl premiérován v době, kdy vrcholila éra mladých a krásných režisérů, kteří film neměnili tak z gruntu; ve srovnání s Vláčilem ho jen lechtali na patách a bavili se tím, jak se šklebí. Ale Vláčil, který na šest let zmizel z kulturní scény, se vrátil se zjevením MARKETY, jež celou českou novou vlnu šokovalo. Žil mezi nimi člověk napadající samu podstatu křesťanské civilizace a formou vyprávění samu podstatu filmu.

Příběh rouhačského lapky Kozlíka se odehrává někdy ve dvanáctém století a zachycuje poslední okamžiky christianizace českých zemí. Je to opět příroda a přirozenost vůči falši centrální ideologie, kterou další lapka a Kozlíkův nepřítel - Marketin otec Lazar - přijímá jen proto, aby mohl kupčit se svými hříchy. Vláčil říká jasně a zřetelně, že v té chvíli se zrodila krize naší civilizace, narozené z násilného spojení křesťanství a pohanství. Dítě, které se Marketě, znásilněné pohanem Kozlíkem, narodí, je jejím symbolem. Karel Smyczek říká, že Vláčil v sobě nesl historickou paměť národa, vnímal sebe a svůj život v kontextu lidské minulosti. MARKETA je toho důkazem.

Vláčil staví svůj film na půdorysu symfonické básně, „když jsem nevěděl, jak dál, pouštěl jsem si Janáčka, Martinů, Borodina. Ale někdy mi nepomohlo ani to. A to mi bylo velmi zle.“ Ve filmech „před MARKETOU“ je příběh rytmikou, o kterou se můžete opřít při vnímání vyšších pater filmu, tím nejjednodušeji vyprávěným základem. V MARKETĚ se stěhuje nahoru, je sdělován takřka výhradně vizuálně, v kontrapunktech mezi obrazy, slova Vláčilovi slouží jako nosiče zvuku k dokreslování atmosféry - pěti hercům dokonce v postsynchronech přidělil jiné hlasy, aby docílil kýženého zvukového efektu, který obohacuje geniální hudbu Zdeňka Lišky.

Vláčil sám nebyl s MARKETOU příliš spokojen, při střihu se musel vzdát takřka poloviny natočeného materiálu, celé „královské“ významové roviny filmy, která jej zasazovala do historických souvislostí. Po premiéře (24. 11. 1967) měl „pocit člověka, kterému zemřel blízký příbuzný, vedle kterého žil a kterého, pravda, někdy nenáviděl“. To řekl v rozhovoru s příznačným názvem: Byla mým očistcem.

V ÚDOLÍ VČEL
Na základě MARKETY se setkává se svým básníkem; dosud mu žádný scenárista plně nevyhovoval, scénář Františka Pavlíčka k MARKETĚ přebudovával od základů. Vladimír Körner v té době také dokončil svůj Opus magnum: Písečnou kosu. Oba zjistili, že je zajímají podobná témata, že v sobě nesou podobně temnou ironii a dějinnou skepsi. Podle Körnerových scénářů natáčí Vláčil v letech 1967 a 1969 dva filmy – ÚDOLÍ VČEL a ADELHEID. Jsou už zklidněnější, výdej energie při natáčení MARKETY ho očistil a ztišil, prostota ÚDOLÍ VČEL je však v mnohém apelativnější než výbuch MARKETY. Klasický vláčilovský střet ideologie a lásky doplňuje v tomto filmu bolest z nepochopení, kterou možná Vláčil cítil při mnoha projekcích MARKETY. Körner obohacuje Vláčila o další myšlenkový rozměr - vztah mezi Čechy a Němci. Už v ÚDOLÍ VČEL jsou řád a síla vtěleny do Armina von Heide, slabost a cit do Ondřeje, v ADELHEID je ta srážka těchto dvou protichůdných světů už tématem.

Po střihu ADELHEID František Vláčil definitivně prohrává bitvu s běsem alkoholu. Zhroutí se a vypadá to, že umře.

NÁVRAT
I Vláčil byl na počátku sedmdesátých let zakázán a nemohl natáčet. Ale nakonec se opět objeví postava vysoce postaveného přímluvce, který Vláčilovi podá pomocnou ruku. Je to Kamil Pixa, normalizační ředitel Krátkého filmu; rozporuplná postava českého filmu. Nejdřív mu dává možnost točit krátké a středometrážní filmy (PRAHA SECESNÍ, POVĚST O STŘÍBRNÉ JEDLI), pak - podobně jako Jiří Menzel ve svém KDO HLEDÁ ZLATÉ DNO? či Jaromil Jireš v LIDECH Z METRA se má Vláčil vykoupit podle předlohy Bohumila Říhy Doktor Meluzin. Ale před tím je odeslán na protialkoholní léčení, film DÝM BRAMBOROVÉ NATĚ (1976) je jeho prvním natáčením bez alkoholu. Vrací se v něm i další „problematický“ umělec: Rudolf Hrušínský. A je to comeback triumfální: vedle náhle tak pokorných členů nové vlny se opět zjevuje divý básník, který dokáže ze zpocených rukou cenzorů elegantně vyklouznout. „Kam se chceš vrátit?“ ptá se manželka doktora Meluzina. „K sobě,“ zní odpověď.

JEPTIŠKA
I Vláčil se chce vrátit k sobě. Ale brzy si uvědomí, že již nebude schopen realizovat své tři velké sny: Durychovo valdštejnské Rekviem; variace na Zjevení svatého Jana a Čapkova Povětroně. Normalizační film odměňuje velkými rozpočty své věrné a nechce riskovat další MARKETU. Vláčil je navíc už zase nespolehlivý - po dotočení DÝMU BRAMBOROVÉ NATĚ zjistí, že nejkrásnější scénu s Rudolfem Hrušínským v laboratořích zničili. Opije se, komunistickým běsům uniknout dokáže, ale alkoholu už ne. Rozpadá se jeho přátelství s Vladimírem Körnerem, který dnes o něm vůbec nechce mluvit, „doufám, že moje mlčení vynikne zvláště, když o Vláčilovi budou dál blábolit blbci“. Vláčil je čím dále osamělejší: nachází v sobě stále méně sil pro souboje s filmy. Jeho poslední dobrý film jsou STÍNY HORKÉHO LÉTA (1977), dvořákovský KONCERT NA KONCI LÉTA je už mnohem matnější. Pak se pokusí své běsy vymýtit tím, že o nich natočí film. Jenže HADÍ JED (1981) je jen důkazem jeho podlehnutí, stejně jako PASÁČEK Z DOLINY o dva roky později. Pokus o své další celoživotní téma: STÍN KAPRADINY (1984) podle předlohy Josefa Čapka končí stejně. MÁG (1987) o Karlu Hynku Máchovi je jeho posledním filmem. Vláčil už odmítá točit. Ovládne ho rezignace a pocit zmaru.

Ale Prozřetelnost se o své bojovníky stará a dá mu nový smysl života. Jeho poslední partnerka, přáteli nazývaná „židovská samaritánka“, se stává dalším světlem jeho života. Celý život se urputný Vláčil zabýval jen svými vizemi a tíhu svého bezuzdného života nechal dopadat na bedra svých nejbližších. Pak se náhle role vymění: po letech starání jeptiška našeho povětroně těžce onemocní a je na Františkovi, aby se o ni staral. Je to jeho poslední pouto se světem. I to se trhá.

DOKTOR

„V poslední době bylo čím dál těžší dostat ho mezi lidi,“ říká Vláčilův dětský herec Smyczek, který o něm po letech natočil Genus a jejichž vztah byl velmi blízký. Vláčil čím dál častěji jen seděl doma a koukal na televizi. Ano: autor MARKETY LAZAROVÉ sledoval TAK JDE ČAS (hlasitě však při tom nadával). Byl však pořád stejně bryskní a pronikavě ironický.

Jeho temný humor, záliba v jízlivosti a brilantně formulované ironii z něj činily pichlavý objekt ke konverzaci. Ale když jste se nenechali zmást sprškou skepse a urážek, vyhnuli se všem démonům, kteří ho trápili, a zaposlouchali se, uslyšeli jste tu laskavost, která se chvěla nad slovy. Nejlépe to asi pojmenoval Karel Smyczek: běsi a něha.

Před loňskými vánoci vyšel z domu, nešťastně upadl a pochroumal si nohu. V nemocnici pak řekl, že se mu chce spát, a usnul. Odpočívá jako bojovník po bitvě, v níž zvítězil, ačkoliv byla větší než jeho život. Jako Čapkův Povětroň.

„Zajímavý případ. Ten člověk mnoho zkusil - to srdce bych vám přál vidět.“
„Veliké?“
„Veliké.“

  • Baldýnský, Tomáš: Causa František Vláčil. Reflex 10, 1999, č. 5 (4. 2.),
    s. 56–59. [st.]

    [na Nostalghia.cz publikováno se souhlasem autora 13. 1. 2004]

    Dodatky:

    V souvislosti s Vaším článkem (Tomáš Baldýnský) se na mě obracejí přátelé moji i Františkovi a nabádají mě, abych vystoupil ze šera moravských hvozdů a přihlásil se ke svému sourozenci. Pokládám to sice za zbytečné, ale přesto tak činím. Jsem tedy Františkův dodnes žijící bratr (mladší), žiji v Brně, vystudoval jsem lesnickou fakultu VŠZ, většinu života jsem však pracoval v jiných oborech. V moravských lesích přesto pobývám rád a často. S Františkem jsem byl celý život v kontaktu (více či méně častém), znal jsem celkem dobře jeho tři manželky a scházím se občas i s jeho syny, zejména s mladším Janem. Pamatuji také Františka, když vážil 80 kg! To bylo po návratu z vojenské služby v roce 1947. Pak už jenom hubl. Tvrzení, že byl s otcem nějaký čas v Rusku, není pravdivé. Otec byl v Rusku za první světové války, vrátil se v roce 1920 do vlasti jako příslušník čs. legií. Potom už v Rusku nikdy nebyl.

    To, co jste o Františkovi napsal, je, myslím si, sympatické a důstojné slovo na rozloučenou s umělcem jeho formátu. Vadí mi ale některé názory pana Škvoreckého. Škoda, že se nedržel moudré sentence Vladimíra Körnera, kterou citujete.

    Vladimír Vláčil, Brno

    Ráda bych se Vám představila a napsala něco bližšího o nemoci Františka Vláčila. Byla jsem jeho pečovatelkou od 1. září 1997. Stalo se tak proto, že si zlomil levou nohu v krčku v srpnu 1997 (upadl doma při věšení záclon) a potřeboval péči a pomoc. Ta operace se ale nepodařila, tak musel na reoperaci. Byl operován v říjnu 1998, ale jelikož v noze byla infekce, kterou tam pravděpodobně zanesli při první operaci, tak ho léčili antibiotiky a pozvali ho na další operaci na 1. prosinec. Operace se zdařila, dostal endoprotézu. Byl šťasten, že bude moci zase normálně žít a chodit. Poslední měsíce měl hrozné bolesti v noze, které ho strašně moc vyčerpávaly, nemohl ani pořádně spát. O to byl teď šťastnější, že to má za sebou. Byl ale pouhý jeden den doma z nemocnice, když ho zradilo jeho srdce - byla to srdeční arytmie. Když se to přihodilo, naštěstí nebyl sám, byli u něho známí. Snažili se mu pomoci a zavolali rychlou záchrannou službu, ale i přes rychlou lékařskou pomoc a odvoz na Bulovku se ho nepovedlo přivést k vědomí. V bezvědomí zůstal od 12. 12. 1998 do 27. 1. 1999, kdy zemřel.

    Moc jsem si ho oblíbila pro jeho srdečnou, laskavou povahu, ohromnou lidskost, skromnost - byl to velmi dobrý člověk velké duchovní hodnoty. Posledního půl roku byl často hospitalizován, doprovázela jsem ho na jeho cestách do nemocnic, často jsem ho navštěvovala, necítil se být opuštěn. Pomáhala jsem mu, jak to bylo možné, byl za to vděčný. Před poslední operací se pohyboval jen pomocí invalidního vozíku po své ženě. Jsem moc ráda, že jsem ho poznala, trpím jeho ztrátou. Alespoň že si neuvědomoval, že odchází ze života - bylo to, jako když usne.

    Anna Prágrová, Praha



    → Vláčil, Vladimír: [V souvislosti s vaším článkem...] Reflex 10, 1999, č. 10 (11. 3.), s. 2. [vzp.]
    → Prágrová, Anna: [Ráda bych se vám...] Reflex 10, 1999, č. 10 (11. 3.), s. 2. [vzp.]


  • * * *
    TOPlist


    © 2005-2020 Nostalghia.cz
    © 2005-2020 Petr Gajdošík

    [Facebook] [Twitter]