Marketa Lazarová není jen jméno...


Výňatek z knihy Jana Žalmana Umlčený film (NFA, Praha 1993), kde se autor na s. 246–247 věnuje filmu MARKETA LAZAROVÁ.


Marketa Lazarová není jen jméno, ani to není jen tragický lidský osud; je to jedna z nejkrásnějších metafor ženství a lásky, jakou zná česká literatura a díky jí i český film. Byť oděna do svůdného hávu historického filmu, byla MARKETA LAZAROVÁ spíše polemikou s ním; polemikou nejenom s jeho „přesným“ realismem, ale především s jeho politicko-ideovou rétorikou. Poněkud nadsazeně řečeno, Vláčil, stržen Vančurou, jako by svou MARKETOU LAZAROVOU vyrval historický film z jeho kánonu; oprostil jej od dějepisu i od romantizující polevy a vsadil vše na magickou sílu Vančurova poetického vidění. Byla tedy MARKETA LAZAROVÁ důkazem překonanosti historického filmu? Jisto je, že směřovala proti jeho nejčastějšímu, tradičnímu pojetí, stejně jisto však je, že na to, aby se dalo mluvit o „soumraku historického filmu“, jak jsme to kdesi četli, pouhý jeden film nestačil; a to ani v případě, kdyby jeho autoři podobný cíl sledovali, o čemž ostatně chybí jakékoliv důkazy. Zato nechybí důkazy o různém přístupu k historii, přesněji o různých pohnutkách, které vedou autory k tomu, aby se k ní obraceli. „Každá doba a každá společnost si hraje, pohrává i zahrává s historií,“ píše v citované stati Kučera. „Jde jen o to, co ta či ona generace v dějinách vidí, co za dějiny považuje, co z nich těží.“ (J. Kučera, Krize historického filmu?, Film a doba 15, 1969, č. 8, s. 430-436) Dodejme: nebo také jak z nich těží. Pro Vančuru zejména toto „jak“ bylo úkolem, který řešil pokaždé znovu. Abychom zůstali jen u jeho „nejhistoričtějších prací“, jinak si počínal v Obrazech z dějin národa českého, jinak v Polích orných a válečných, jinak ve Třech řekách a opět jinak v Markétě Lazarové. Pokaždé si s historií „hrál“, pokaždé však jiným způsobem a v jiné myšlenkové i tvarové rovině, nejpůsobivěji pak v Markétě Lazarové: to jest tak, že mu neležely na srdci dějiny jako takové, nýbrž to v podstatě ahistorické, co se skrývá pod nimi, jedinečný a přitom věčně platný lidský osud. Markéta Lazarová se mohla odehrávat i jinde v Čechách, vlastně kdekoliv v Evropě, to nebylo rozhodující. Rozhodující bylo, že se nemohla se stejným účinkem odehrávat d n e s. Námětů pro dramatický osud jedince či rodiny mohl Vančura najít kolem sebe víc, ale jedině historie mu mohla dát to, co žádná současnost nabídnout nemohla - totiž právě onu magickou iluzi nadčasovosti a nadprostorovosti, známou už autorům antických „historických“ tragédií, které nikdo jako historii nechápal.


→ Žalman, Jan [Antonín Novák]: Umlčený film. Kapitoly z bojů o lidskou tvář československého filmu. Praha, Národní filmový archiv 1993, s. 128, 219, 246–247.

[na Nostalghia.cz publikováno XXXX]



* * *
TOPlist


© 2005-2020 Nostalghia.cz
© 2005-2020 Petr Gajdošík

[Facebook] [Twitter]