|
Andrej Stankovič: Co dělat, když Kolja vítězí | ||
|
Kritické, esejistické a vzpomínkové texty básníka, kritika a překladatele Andreje Stankoviče (1940–2001) tvoří náplň třetího svazku jeho spisů, nesoucího název Co dělat, když Kolja vítězí. A jak už je z názvu patrné, většina textů v objemném svazku čítajícím téměř 700 stran se věnuje filmu, přesněji řečeno českému filmu. Nejstarší práce pocházejí z 60. let, ale těžiště Stankovičovy filmové esejistiky leží v polistopadové éře. Kdo znal jeho texty ze stránek Tváře (1968-1969), Sportu/Respektu (1989-1994, 1996/1997), Revolver Revue a Kritické přílohy RR (1986-200) či Lidových novin (1988, 1999-2001) tak věděl, že v něm má česká kritika výjimečnou osobnost, autora s mimořádným myšlenkovým záběrem, který své texty promýšlel do hloubky, často „až na krev“, nemilosrdně odkrýval pravou tvář filmového braku, dokázal porovnávat proměny autorských deklamací a scénářů ve výsledném díle, otevřeně psal o poměrech v českém kulturním a mediálním životě i o filmových lobby, formujících současnou tvář české kinematografie. Jeho zásadové postoje byly pro řadu lidí nepřijatelné, svým psaním si nadělal spoustu nepřátel, ale on to bral jako nutný důsledek své práce. Jak trefně pravil v jednom rozhovoru: „Bourání posvátných krav je součástí naší každodenní řeznické práce.“ – Vydání téměř uceleného souboru jeho filmových kritik tak lze považovat za jeden z nejzáslužnějších edičních počinů tohoto roku, který by rozhodně neměl ujít pozornosti.Texty jsou v knize členěny na tři části. První přináší kritické stati o českém filmu, jejichž datace zasahuje široké rozmezí let 1968–2001. Z 60. let ale pochází pouze dva texty věnující se analyticko-kriticky tvorbě dvou významných postav české nové vlny, filmům Jiřího Menzela a Miloše Formana (k tvorbě obou autorů se, jak jinak než opět kriticky, vrátil v některých textech z přelomu 80. a 90. let). V odstupu 20 let (během nichž Stankovič částečně studoval a poté pracoval v povoláních typu noční hlídač, kotelník, domovník ap.) pak navazují kritiky psané pro samizdatové Lidové noviny a následně i pro jiné tituly. Stankovič se v nich ukazuje jako geniální analytik filmového tvaru, který ve svém psaní nehodlá pochlebovat ani autorům, ani různým zájmovým skupinám ani většinovému veřejnému mínění. Jde si umanutě svou cestou kritika, který se nehodlá smířit s daným stavem věcí, s myšlenkovou a tvůrčí impotencí velké části české filmové obce, v níž viděl jen tu a tam díla hodná zájmu a ocenění (že se téměř vždy nejednalo o Českými lvy oceňované tituly je nad slunce jasné). V jedné své kritice k myšlenkové úrovni filmařů poznamenal: „Základní zákon kulturního mainstreamu zní: Jen si nic doopravdy nemyslet, nic opravdově nepromýšlet, a hlavně neukazovat druhým, jak myslím, ale jen tiše stát ve stínu kameramana, stát v tom správném úhlu a gestikulovat tím správným směrem.“ Své charakteristiky vždy podkládal věcnou argumentací, nikdy nepsal tzv. „na efekt“, žurnalisticky. Zvláště jsou tyto vlastnosti jeho textů patrné v místech, kde je lze porovnat s jinou, tématu se věnující produkcí. Dobrou ukázkou je v tomto směru kritika filmů PELÍŠKY a MUSÍME SI POMÁHAT (stať nese název Tvář zasmušilá, oko suché), kde Stankovič rozkryl podstatu „tvůrčího“ přístupu tandemu Jarchovský – Hřebejk a dočkal se hysterické reakce režiséra, která pak vyvolala další reakce v tisku (v knize jsou i tyto příspěvky otištěny v úplném znění nebo v podstatném výboru). Nejde ale jen o mainstreamovou produkci. S velkým zaujetím jsem si třeba přečetl rozbor obecně ceněného NÁVRATU IDIOTA, který na srovnání myšlenkových motivů Dostojevského „inspirační“ předlohy poukazuje na nezvládnuté stránky ve stavbě celého filmu, jichž je podle autora až příliš mnoho. Se Stankovičovými závěry nemusí leckdo souhlasit, dovedu si i představit, že jimi hodně lidí štval. Rozhodně jim ale nelze upřít svébytnost, originalitu a hlavně podloženost argumentů. Právě to z nich dělá nadčasové texty, s nimiž lze určitě polemizovat, ale v seriózní diskusi je nelze opomíjet či jednostranně zavrhnout. Nemohu také nezmínit, že u Stankovičova psaní se lze obdivovat nejen obsahu, ale i formě, velmi čistému jazyku a plynulé formulaci myšlenek, oproštěné od jazykové ekvilibristiky a „mistrování“. Druhý oddíl knihy přináší otevřeně polemické statě, vycházející z velké části ze Stankovičova několikaletého členství v Radě Státního fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie. Z této pozice měl možnost vnímat nejen praxi lektorských řízení a udělování grantů, ale také chování umělců v těchto záležitostech (zajímavě použitý termín „umělci mimo umělecké dílo“). Jako člen rady měl také příležitost pročítat předkládané scénáře (jejich studium je ostatně jedinou solidní možností, jak se seznámit s uměleckým záměrem a rozhodnout ve věci finanční (ne)podpory státu), které bylo následně možné konfrontovat s výsledným dílem. Jeho polemické příspěvky se ale nevěnují jen oblasti filmu, ale i televizní publicistice a vůbec nástupu takzvané nové normalizace, jak Stankovič označoval tendenci oklešťování nezávislých kulturních aktivit ať už formou snižování finančních dotací nebo poukazováním na jejich masovou úspěšnost či neúspěšnost, na odlišnost od většinové produkce („Kdo se liší, ten je sviňák.“). - Třetí část obsahuje portréty, pozdravy a vzpomínky věnované přátelům a zapomenutým osobnostem české a slovenské kultury (mj. S. Mráz, J. Lopatka, V. Brabenec, M. Florianová, N. Plíšková, J. Vohryzek, V. Hendrich, V. Smitka, L. Dvořák, L. Jehlička). Samotná kniha, krásně vytištěná a svázaná, je vzorně edičně vypravena. Pečlivé ediční poznámky v závěru obsahují nejen podrobné bibliografické údaje, ale velmi často do nich editor umístil i reakce (nebo jejich podstatné výňatky) jiných autorů, kteří se Stankovičem na stránkách denního tisku polemizovali. Vznikl tak velmi ucelený a přehledný soubor textů, dávající čtenáři jasný přehled o „veřejné“ diskusi nad některým konkrétním filmem či tématem a mapující originální myšlení Stankovičovy osobnosti. Dále kniha obsahuje kompletní nebeletristickou bibliografii autora a několik rejstříků (předmětový, autorský, osobní, filmový). Pod touto po všech stránkách vydařenou knihou je jako editor podepsán Michael Špirit, jako vedoucí redaktorka je uvedena Terezie Pokorná, grafická úprava je dílem Viktora Karlíka. Jen u jedné věci jsem při koupi knihy na chvíli zaváhal, i když přesnější by asi bylo slovo „zakolísal“ - u kupní ceny, která se blíží šesti stokorunám. Bylo to ale zakolísání chvilkové, nakonec jsem přece jen neodolal, získal rovnováhu a knihu koupil. A už po hodině pečlivého listování a pročítání úryvků z různých textů jsem věděl, že jsem udělal dobře. 
Andrej Stankovič Co dělat, když Kolja vítězí Spisy Andreje Stankoviče sv. 3 Triáda a Společnost pro Revolver Revue 2008 697 s. ISBN 978-80-86138-97-8 (Triáda) ISBN 978-80-87037-08-9 (Revolver Revue) www.i-triada.net www.revolverrevue.cz [na Nostalghia.cz publikováno 14. 7. 2008] | |
* * * | ||
| ||
|
| ||
|
© 2002-2024 Nostalghia.cz © 2002-2024 Petr GajdošĂk [Facebook] [Twitter] |