|
|
|
Krátká vzpomínka C. Th. Dreyera na vznik jeho opusu UTRPENÍ PANNY ORLEÁNSKÉ
(1929) je přeložena z bookletu k DVD, které vydala v roce 1999 společnost Criterion
Collection (viz recenze).
Anglický text, charakteristický především poněkud fragmentálním způsobem vyjadřování,
je zde doplněn poznámkou, že je publikován se souhlasem Dánského filmového institutu.
Přesný pramen ani rok vzniku zde ale citován není.
Říkáte, že mé filmy jsou literární, že to, co v nich říkám, bych mohl říci i v románu.
Dobře, ale nejdřív je třeba vědět, co vlastně říkám JÁ. Diskurs mých postav a diskurs
mého filmu jsou totiž dvě rozdílné věci.***
Můj film nespočívá ani v dialozích, ani v komentáři: to jsou součástky natočené stejně
jako krajiny a tváře, způsoby chůze a gesta. A tvrdíte-li, že řeč je z filmového
hlediska nečistý prvek, nemohu souhlasit; patří tolik jako svět obrazů k životu, který
filmuji.***
Moje „řeč“ není ani ve slovech, ani v obrazech. To se může nelíbit zastáncům takového
čistého filmu, který má mluvit svými obrazy jako hluchoněmý svýma rukama.***
Byl jsem často srovnáván s moralisty jako byl Marivaux, de Laclos, Jacques Chardonne
atd., jimiž se nijak zvlášť nezabývám. Odpovídám, že mými autory jsou naopak Balzac a
Victor Hugo. Balzakovec je nadávka, kterou beru. Znamená to pro mne být v opozici k
existencialismu, k novému románu, k Moraviovi, Sartrovi, Beckettovi atd.***
Zápletka úplně vyšla z módy. A psychologie už také žádná není. Jean Renoir tvrdil, že
ve svých posledních filmech, které se mi stále líbí, nepsychologizoval, ale to nelze
brát tak doslova. Co v nich provozuje, nemá jen nic společného s Antonionim, Wendersem
nebo s Buñuelem. Odmítnutí psychologických konvencí, s tím souhlasím. Ale co neodmítám,
je psychologická konzistence charakterů. Rád na plátně ukazuji myslící bytosti, jež
mají „psyché“ v řeckém smyslu. Věřím, že filmy vystavěné na zápletkách a charakterech
mohou být modernější než filmy odpsychologizované a oddramatizované. Co se těchto týče,
zdá se, že jsou od osmdesátých let „u konce s dechem“.***
V mém článku pro Combat jsem řekl, že film má svůj klasicismus teprve před sebou. V
roce 1949, kdy jsem tu větu napsal, byl klasicismus skutečně teprve před námi - jako
historicky pozdější fenomén. Vždyť čím byl umělecký film do té doby? Avantgarda přece
znamenala kopírovat stará umění. To byly filmy pseudo-malířské, pseudo-cokoli. Moderní
filmy (např. Marguerite Durasové) se mohly objevit teprve, když s tím skoncoval
klasicismus a - v patrně nejčistší formě - Jacques Rivette.***
Nesnáším slovo režisér, také ho nikdy neužívám, protože popírá veškerou uměleckou
dimenzi. Vždy jsem trval na pojmu „tvůrce“.***
Paradox filmu, jak ho dobře vystihnul André Bazin, je, že styl není nutně výsledkem
manipulace věcí. Film, který mi po celou dobu unikal, odpovídá tomu, co jsem si přál
udělat, mnohem víc než filmy, u nichž byl nejdůležitější napsaný text.***
Není nutné se pokoušet vyznat se v současnosti, protože vám to říkají. Podle mého jí
poznáte mnohem lépe, budete-li se držet jednotlivostí a ne celku. Lidé, kteří teď žijí,
jsou nutně situovaní v současnosti, ale zároveň ve věčnosti, v nezměnitelném, protože
určité problémy existovaly odjakživa.***
Pro zkoumání, která dělám, je dobré zůstat v utajení. Byl bych rád, kdyby můj film byl
ohlášen nehlučně, a kdyby svou reputaci získal ve stylu „od úst k ústům“. Zdá se mi, že
filmům se dělá příliš velká reklama a chtěl bych přispět k tomu, aby se zabránilo
zmizení filmu, kterému se říká autorský.
[Z programové brožury kina Ponrepo, listopad 2003.]
[Na Nostalghia.cz publikováno: 5. 11. 2003]
|
