Nostalghia.cz – Andrej Tarkovskij

Tarkovskij, povolání: stalker

Uvedený text je převzat z červnové programové brožury kina Ponrepo, které ve svém programu na tento měsíc připravilo kolekci filmů Andreje Tarkovského. Za jeho poskytnutí děkuje Nostalghia.cz panu Milanu Klepikovovi. Program kina Ponrepo lze najít také na internetové adrese www.volny.cz/mjos/ponrepo. Výše uvedený text bude součástí knihy textů A. Tarkovského (překl. M. Fryš, J. Blažejovský), která se připravuje k vydání.

„Byly doby, kdy bych vám mohl vyjmenovat lidi, kteří mě ovlivnili, kteří byli mými učiteli. Dnes si ale ve vědomí uchovávám pouze osoby, které jsou napůl světci a napůl blázni, které jsou tak trochu možná posedlé, ne však dáblem: tak trochu boží blázni. O Bachovi, Leonardovi, Tolstém (z těch, kteří ještě žijí, bych jmenoval Roberta Bressona) se napsalo už tisíce stran, nikomu se ale nakonec nepodařilo vysvětlit vůbec nic, nikomu se nepodařilo nalézt pravdu, dotknout se podstaty jejich tvorby. Bůh zaplať. To znovu dokazuje, že zázraky nelze vysvětlit. Zázrak, to je Bůh.
Umělec nemá právo přímo odhalit svůj nepokoj, svůj zájem a přímo dát všemu průchod. Předpokládám, že víte, v čem je rozdíl v trvání zvuku mezi cemballem a současným fortepianem, kde je pedál, který prodlužuje dobu trvání zvuku. Je třeba hrát bez příkras, lhostejně, chladně. Mnozí současní a rovněž velmi známí pianisté hrají Bacha špatně, nechápou, v čem je podstata. Pokoušejí se vyjádřit svůj vztah k dílu, ale Bach to v tomto případě nepotřebuje. Jeho je třeba hrát tak řečeno lineárně, jako na počítači, nevkládat do každé noty cit, neromantizovat. Bresson snímá každý záběr tak, jak se má hrát Bach na cemballo. Ani ve velkých věcech nemá akcenty. Je to olympijské umění, je to vyšší smysl pro formu. U Bressona je vůbec všechno postaveno na milimetrech, na miligramech. Je jako lékárník. Tam jsou už analytické váhy, kde má význam každé zrníčko, které se položí na misku těchto vah. U ostatních to nemá takový význam, dá se pracovat přibližněji. To je nečiní méně talentovanými, ale musím vám říci, že génius a talent jsou pojmy zcela různé.“ - Andrej Tarkovskij

Deset nejlepších filmů všech dob podle Andreje Tarkovského:
1. Deník venkovského faráře (R. Bresson)
2. Hosté Večeře Páně (I. Bergman)
3. Nazarín (L. Bunuel)
4. Lesní jahody (I. Bergman)
5. Světla velkoměsta (Ch. Chaplin)
6. Povídky o bledé luně po dešti (K. Mizoguči)
7. Sedm samurajů (A. Kurosawa)
8. Persona (I. Bergman)
9. Muška (R. Bresson)
10. Písečná žena (H. Tešigahara)

K režisérům, kteří v jeho seznamu chybí, připsal Tarkovskij dodatečně ještě jména Michelangela Antonioniho, Jeana Viga a Carla T. Dreyera. Žebříček poprvé zveřejněn v: Kinevedčeskije zapisky, 1992, č. 14.

Deník venkovského faráře jsme uvedli v Ponrepu naposledy loni v prosinci, Povídky o bledé luně po dešti loni v listopadu, Sedm samurajů v dubnu 1997, Personu loni v květnu a Mušku v prosinci. Filmy Nazarín, Lesní jahody a Písečná žena uvádíme v tomto měsíci.

[na Nostalghia.cz publikováno 16. května 2002]

* * *