Nostalghia.cz – Andrej Tarkovskij

Rozum
[Ivan Škapa]

Pozoruhodný text Ivana Škapy byl poprvé publikován v roce 1981 na stránkách prosincového čísla Záběru, společně s recenzí Tarkovského filmu STALKER od Jana Folla. V roce 1991 pak byl zařazen do pátého čísla samizdatového Zrcadla. Škapova úvaha nad filmem STALKER patří mezi nejzajímavější texty, rozvádějící poselství Tarkovského filmů do širších významů. Nostalghia.cz děkuje za souhlas k jejímu uveřejnění paní Zdeně Škapové.

Do mé soukromé antologie nejkrásnějších pasáží filmů všech časů patří poslední záběr Tarkovského SOLARIS, kdy Kelvin pokleká u nohou svého otce na prahu jejich venkovského domu. Tímto záběrem je dokončena formulace horoucí myšlenky, že člověk - i budoucí člověk oddělený od nás propastmi času a prostoru, ztracený v hlubinách vesmíru, se zkušenostmi a zážitky, poznatky, jež si dnes vůbec nedokážeme představit, po setkání s věcmi (bytostmi?) tak vzdálenými všemu dosavadnímu lidskému chápání, za všech okolností - zůstane člověkem, jeho podstata se nezmění. Ten záběr je kompozičně i barevně přímou citací Rembrandtova Návratu ztraceného syna, který visí v Ermitáži - obrazu, jenž je stejně silně vpojen do celku ruské kultury jako patří do úhrnu kultury obecně evropské.

Zůstane člověkem! Nejvážnější proud evropského umění kladl si v průběhu apokalyptického dvacátého století tuto otázku trochu jinak - zajímá se, zda je možno v troskách bombardovaných měst, v koncentračních táborech, v důlním závalu, v pouštích velkoměst, v krutém odloučení samoty, uprostřed davu - člověkem zůstat, zkoumá, jak snadno může člověk tváří v tvář násilí, zbraním, bídě, hladu, moci o své člověčenství přijít. Tak o tom mluví také všechny ostatní Tarkovského filmy.

Jako tři postavy středověkých alegorií putují tři vyzáblí muži s vysokými čely Tarkovského filmem STALKER (1979). Profesor, Spisovatel a Stalker. Rozum, Mravnost a Víra. Stalker je nejruštější z Tarkovského filmů. Když se Tarkovského ptali, kdo je Stalker, odpověděi: „Stalker? Je to Don Kichot. Je to mamut… je to člověk, jehož ideály byly živé před sto lety.“

Připamatujme si, jen tak zkusmo, o čem se v Rusku hovořilo před sto lety… Třeba v Deníku spisovatele, časopise redigovaném F. M. Dostojevským. Ročník 1877 otevírá esej Tři ideje. Dostojevskij vidí v soudobé Evropě tři ideje, tři duchovní principy, které mezi sebou zápasí o vůdčí postavení. Za prvé idea katolická, ta, kterou evropské národy převzaly již od Římanů a jejíž záštitou se stala v posledních staletích Francie. Podle Dostojevského výkladu je to Idea, která již ztratila jakýkoliv náboženský obsah, podržela si však svůj universalismus a vstřebala bez potíží renesanční individualismus, karteziánství, přírodovědné objevy i socialismus (utopický, rozumí se). Opírajíc se o rozum, sázejíc na rozum a nic než na rozum, je odsouzena k zániku. Proto se v ní už od vítězné bitvy, kterou s Římem svedli Germáni v Teutoburském lese, vytvářela idea protestantismu. Germáni, Anglosasové po devatenáct století vzdělávali ideu, jež chtěla být opravná k ideji katolické, římské, jež chtěla být mravnější, ale se zánikem první ztrácí půdu pod nohama i druhá. Pak je tu třetí idea - idea slovanská, idea pravoslaví, kterou západ dlouho bral na lehkou váhu. Ona také se nedefinavala proti oněm dvěma idejím, dlouhá staletí se utvářela v izolaci. Ale nyní existuje jako jediná alternativa dalších osudů (křesťanského) lidstva, nebot' spočívá cele na víře - jednomyslnosti a víře, pokoře a víře. Tato idea se neprosadí násilím, leč vnitřní silou, které nebude možno odolat.

Odkud se v Rusku bere taková míra mesiášství, ta nejvlastnější potřeba brát na sebe hříchy světa? Na to má Dostojevský odpověd': „Nejhlubší, nejbytostnější duchovní potřebou ruského lidu je myslím potřeba utrpení, věčná, neukojitelná potřeba trpět všude a ve všem.“ Takový je přesně Stalker. Jeho dva protihráči, Profesor a Spisovatel, vyhledali jeho služeb ve chvíli osobní krize, ve chvíli, kdy se zdá, že došli na konec svých možností, kdy vyčerpali všechny své osobní rezervy. Čistý Rozum i Mravní Étos zklamaly, neposkytly jim odpověd' na existenciální otázky a nedokázaly vyřešit problémy ani jich samotných, ani společnosti jako celku. Co jiného, odlišného, jim může poskytnout Stalker?

Ve stejnou chvíli, kdy se na plátně objeví Spisovatel, objeví se okamžitě i motiv, jenž byl generálním motivem ruské literatury 19. století - motiv nudy. Nudy jakožto výrazu totálního odmítnutí společenské reality existujicí vůkol, avšak současně také apriorní rezignace na snahy jí změnit, zreformovat nebo zvrátit. Všechna napětí, všechny idiosynkrasie, všechno existenciální zoufalství i sociální zloba - bez možnosti, aby se transformovaly, sublimovaly do společenské aktivity - obracejí se proti subjektu, vedou k jeho sebezničení. A všichni ti hrdinové - jsou příslušníky inteligence.

Pochybovačství, osobní potřeba jednotlivce nespokojit se jednou provždy s odpovědí na danou otázku, individuální přizpůsobování ideologií pro okamžitou historickou a osobní potřebu, hodnoty tak základní a samozřejmé pro západoevropský okruh myšlení (tedy sféru „první“ a „druhé“ ideje) jsou v pojímání „třetí“ ideje - zbaveny sukcesivní možnosti činu - „mukou“, „rouhačstvím“, cestou do duševní samoty a prázdnoty.

Záchrana - to je další základní axióm ruského myšlení 19. století - je výhradně ve spojení s lidem, v jednotě ve splynutí s celkem. Celé 19. století je v Rusku vyplněno hledáním cesty k lidu, k jeho vnitřnímu životu, nebot' - tato myšlenka je na konci století nejvyhrocenější u Dostojevského a Tolstého - ne lid u inteligence, leč inteligence u lidu se musí učit, inteligence musí přijmout hodnoty lidu a nikoli naopak. V tomto smyslu, opakuji, je STALKER nejruštějším Tarkovského filmem. Na vysoké filosofické úrovni, s mírou abstrakce zřídka dokazované u filmového díla, provádí nás Tarkovskij ruským myšlením 19. stoleti (a vším, co z něj zůstalo živé dodneška). Nevíra v rozum, prorocký zápal pro všespasitelnost víry, sebezapření a pokorné podřízení se nadosobní ideji činí z něj film navýsost neevropský, ba protievropský. Slepá víra dovede sice silou pohledu srazit ze stolu skleničku, ale střepy rozbité sklenice slepit už nedovede. Pro rozum je to hračka. A kdyby u toho existoval ještě Mravní Étos, nebylo by třeba srážet skleničku vůbec.

[Ivan Škapa, Záběr, 1981, prosinec;
na Nostalghia.cz publikováno se souhlasem Zdeny Škapové 19. června 2002]

* * *