Nostalghia.cz – Andrej Tarkovskij

Vnímání pohybu
[Wim Wenders]

Rozhovor Wima Wenderse s Tajou Gutovou proběhl v březnu 1988 a poprvé byl zveřejněn v 19. čísle časopisu Individualität v září 1988. Jeho český překlad publikoval Milan Doinel v knize textů Wima Wenderse Dech andělů (s. 178-180), kterou v roce 1996 vydalo nakladatelství Aurora. Níže uvedená část rozhovoru se týká filmů Andreje Tarkovského a Nostalghia.cz ji publikuje se souhlasem překladatele.

V NICKOVĚ FILMU / BLESKU NAD VODOU označujete obrazy, které vypadají „tak čistě, krásně ulízaně“, za výsledek bázně: „Přesně to dělá člověk, když přesně neví, co chce ukázat.“ - U obou posledních filmů Tarkovského, NOSTALGIE a OBĚTI, jsem silně pociťovala, že už to jsou jen překrásné prázdné obrazy, protože chce ukázat cosi mimosmyslového, k čemu zatím nemá prostředky.
Jenže ty nebudou asi existovat nikdy. - To je také nebezpečí filmu, že lze předstírat mnohem více, než tu skutečně je. Neříkám to VŮBEC ve vztahu k Tarkovskému. Nýbrž, že filmy mohou mnohem rychleji a důmyslněji „oslňovat“, to znamená předstírat, že něco ukazují, něco vědí, aniž to skutečně dovedou. Čím krásněji něco ve filmu vypadá, o to více musí být člověk ve střehu: není li to pouhé předstírání. A když udělá krásný obraz, musí pokaždé velmi přesné zkoumat oprávnění tohoto obrazu, je-li to pouze obraz a krása, o něž usilujeme - což může být pro film občas i dostačující záminkou. Ale tady je přesto vždycky nutné ujasnit si, že se pak většinou nevypráví nic jiného než právě ona krása obrazu. A někdy může být zhoubné vyprávět obraz pro něj samotný místo pro souvislost příběhu. V tomto smyslu bych pozměnil přísloví: „Lež má krásné nohy.“ Mně se také často stává, že ve filmech, v nichž se nachází příliš mnoho „krásných obrazů“, ztrácím souvislost a zjišťuji, že mi nikdo vůbec nic vyprávět nechce nebo to neumí a krásné obrazy jsou jen zastíracím manévrem. Občas - a to je pak, myslím, spíše případem Tarkovského - se někdo vydá na území, kde ještě nikdo nebyl a kde skutečně číhají tisíce nástrah. Tak jako ve STALKEROVI, v „zóně“, kde může být každý krok životu nebezpečný, kde už nesouhlasí žádné míry a nic už neplatí - tam jsou samozřejmě krásné obrazy v docela jiném smyslu oprávněné, natolik, že mohou být pouhým pokusem VŮBEC ještě nalézt nějakou formu pro poznání, o němž má být řeč. Ale který film se už vydá do „zóny“, do takové, v níž člověk skutečně tají dech, protože chápe, že je to životu nebezpečné, ať už šlápne kamkoliv. Kromě Tarkovského se k tomu v posledních dvaceti letech odhodlalo jen velmi, velmi málo lidí - aby se vydali s filmem po životu nebezpečných stezkách. Godard to občas dělá. Ale i on už je v tom tak zběhlý, že je to někdy trochu předstírané.

Tarkovského pokusy dobrat se duchovnich sfér…
Film se přece tak HBITĚ propůjčuje a byl také tak strašně často zneužit k prodeji kdovíjakých krátkodobých mystických, mytologických zkušeností! To je ve filmu záhy příliš laciné.

Právě proto, že potřeba duchovna je dnes životni nutností, jí lze rychle zneužít.
Strašně rychle. To souvisí s tím, že film je blízce příbuzný snu. A z tohoto těsného příbuzenství vychází většinou změť snů a filmu. Jedním z mála, kteří v tom zůstali čistí, je právě Tarkovskij. A jinak, vydá-li se nějaký film na takové území, mezi sen a realitu, mezi metafyziku a realitu, to ve mně vždycky hrkne, a vlastně je to vždy pouhé chvástání.

SOLARIS mi kupřikladu připadal mnohem spirituálnějši než OBĚŤ.
Musím říci, že u NOSTALGIE jsem měl pocit, že tam s určitým osobním způsobem vyprávění a s obrazy nakládal tak, jako kdyby už to byly rekvizity. Čili, že cituje sám sebe, a to je v území, v němž se Tarkovskij pohybuje, strašně nebezpečné. Ale tak mi to připadalo jen v NOSTALGII. V OBĚTI už ne. To už je pro mne zase film, v němž šel opravdu až do krajnosti. Jako v SOLARIS. Spolu se STALKEREM je to pro mne pořád jeho nejkrásnější film. NOSTALGIE mi připadala trochu bolestínská. A bolestínství divák těžko přijímá. Zřídka je odpouští. CHYBY jaksi odpustí, zvláště pohybuje-li se někdo na tak tenkém ledě. Ale bolestínství… Tomu se zcela neubrání nikdo, já sám jsem přece v mých vlastních filmech také tu a tam upadl do bolestínství - tedy STAV VĚCÍ, první půlka je bolestínská. Závěr už pak díkybohu ne.

* * *