Nostalghia.cz – Andrej Tarkovskij

Básnická vize epochy
[Stanislaw Grzelecki]

Český překlad úvahy Stanislawa Grzeleckého získala Nostalghia.cz na volných listech vytržených z neznámého sborníku (s. 110-112). Podle nich nelze určit ani překladatele, ani název sborníku. Pokud můžete upřesnit bibliografické údaje k původnímu textu i k českému překladu, zašlete je prosím webmasterovi na email nostalghia@nostalghia.cz

Zásady zobrazování života lidí, kteří se lišili od prostředí současníků, stanovili před staletími Řekové a Římané. Podle těchto zásad činy a někdy i myšlenky vynikajícího člověka jsou hlavním a často jediným předmětem zobrazovatelova zájmu. Vynikající člověk je reprezentantem své epochy. Je produktem společenských vztahů a civilizačních podmínek a možností, které charakterizují epochu. Ale vynikající člověk naopak zase sám ovlivňuje do určité míry svoji epochu. Ukazuje svým vrstevníkům perspektivy vývoje života, probouzí jejich představivost, podněcuje jejich myšlení, někdy sám vytváří nové civilizační možnosti. Tedy hovoře o člověku, životopisec mluví také o epoše. Vcelku však nikoli epocha, ale člověk je pro životopisce základem jeho tvoření.

Známe také jiný způsob vyprávět o vynikajících lidech, kdy život a dílo výjimečné osobnosti se stávají záminkou pro vyprávění o epoše. Jméno osobnosti se tehdy stává poznávacím znamením, symbolem určité epochy. Ačkoli i postava i dílo člověka jsou bezprostředním předmětem tvůrcova zájmu, základem pro něho je ne postava, ale epocha, na jejímž podkladě postava vystupuje.

Film Andreje Tarkovského ANDREJ RUBLEV může být příkladem filmu v základě biografického, v němž obraz hlavní postavy je záminkou pro vytvoření vize epochy. Fragmenty života velkého malíře jsou záminkou k vymalování velké historické fresky. Vize, freska. Tyto hovorové a dokonce náhodné náhradní výrazy se tu zdají být na místě.

Při tvorbě své velké vize, zobrazující ruský lid na přelomu XIV. a XV. století, se umělec opíral o obecně známé historické údaje. Avšak nerekonstruoval události. Navazoval na ně a vytvořil svou představu lidí a doby. Víme, že to bylo období vytváření ruské státnosti v suverénní formě. Jho Tatarů, kteří tehdy ovládali velké ruské prostory, provokovalo k povstání a osvobozovací činnosti, ale to byla záležitost ruských knížat, nikoli lidu. Lid ještě nebyl natolik národně uvědomělý. Chodil v laptích, oblékal se lnem u konopím, bydlel v nuzných příbytcích a třásl se strachy nejen před ozbrojenými představiteli vlédnoucí vůle, ale i před tajemnými silami, které mu předvádělo náboženství. Ukrutenství doprovázelo realizaci knížecích práv, pokorná oddanost schylovala hlavy lidí při zaznění kostelních zvonů.

Vlhká šěď zaplňuje obrazy Tarkovského filmu. Z mlhavých prostor luk a polí ohromné země se objevují obrysy událostí, které znamenají začátek tvořivých a trvalých hodnot. Někdy přechází hrůza, když primitivní ukrutenství, vyvolávající strach, slouží k vštěpování úcty k budovanému pořádku. Doba je naplněna násilnostmi a bezohledností. Oslepování protivníků je jistým úkonem pro vyloučení překážek. Doba je ukrutná a násilnická, ale je třeba v ní vidět víc než jen primitivismus a ukrutenství. Je možné a nutné v ní vidět zvláštní patos událostí, které jsou etapami rozvoje sil dřímajících v lidu. Patos povstávání, směřování dopředu, vzedmutí.

Jednou ze skvělých scén filmu je historie zvonu. Je třeba ulít velký zvon pro Moskvu. Knížecí vyslanci přicházejí do vesnice, v níž bydlí slavný zvonař. Ale umělce zabil v okolí se šířící mor. Zůstal jeho syn, chlapec, který zprvu odmítá převzít otcovo dílo. Zná tajemství slitiny, před svou smrtí mu je otec předal. Ale stane se neobvyklá věc. Mladík řídí velké dílo. Podle jeho příkazů pracuje veliké množství lidí na odlévání. Přichází rozhhodující chvíle: ukáže se ve výšce hotový zvon. Zdalipak vydá ze sebe zvuk, zdalipak bude zvučný a daleko slyšitelný? Zvon zazní. A tehdy se chlapec rozpláče. Vyzná se, že mu otec žádné tajemství nezanechal. Ale bylo třeba zvon odlít…

Je třeba odlévat zvony, je třeba malovat obrazy, je třeba mlít obilí na chléb, je třeba stavět města, budovat školy, projektovat silnice, tvořit stát, organizovat pořádek. Je třeba jít vpřed a neustále dávat do pohybu lidové síly a povzbuzovat je.

Rublev byl vynikající postavou své epochy. Ne proto, že po něm zůstalo jeho dílo - udivující ikony. Byl vynikající postavou, protože se mu podařilo - při malování svých svatýcb - vyslovit pravdu o vrstevnících, když svým uměním sloužil pozemským záležitostem, vystavil rovněž vysvědčení své době, vyjádřil touhy lidí. Pravdu o nich je třeba hledat v hrozných, někdy až ukrutných očich světců na Rublevových ikonách, ve vladařskosti jejich gest, ve štíhlosti figur, ve zlatě pozadí a ornamentů. Jako by umělec vycítil, že v těch pokorných, poddaných, umodlených lidech, pro něž maloval své ikony, něco klíčí a roste, těžce se pne do výšky, rosjasňuje šedivost ubíjející všednosti, že je důležité pro zítřek.

Tarkovského film vypráví o Rublevovi, ale hlavně mluví o tom, co je jádrem každé epochy, o těžkém, často velkými obětmi naplněném, ale neústupném tažení dopředu, o organizování, tvoření a rozšiřování toho, co je nejlidštější - osobní svobody a důstojnosti.

O mnoha uměleckých filmech, tedy o dílech filmového umění, nikoli filmového řemesla, se říká, že jsou pro diváka zážitkem. O nemnoha takových filmech se také říká, že jsou výsledkem hlubokého umělcova prožitku. O filmu Andreje Tarkovského to lze říci s naprostou jistotou. Nikoli téma a nikoli realizační rozmach, ale právě ta síla hlubokého prožitku, působící z plátna, nejúčinněji promlouvá k divákovi a nejvíce ho strhuje.

V tomto filmu není nic za spekulací, není v něm vidět stehy, spojující obyčejná dramaturgická pravdla s pravidly vypracovanými velkými předchůdci. Andrej Rublev vyrůstá z nejlepších tradic sovětského filmu, ale těžko by se v něm dalo objevit nějaké kopírování. Ruskost tohoto filmu je pro cizího diváka evidentní. Hovoří o ni nikoli kostým, nikoli rekvizita nebo typy lidí. Mluví o ní to zvláštní klima díla, které vyplývá z tvůrcova vztahu k tématu. Je to umělcův vztah k historickému dědictví jeho národa. Pouze Rus může takto předvést historii Ruska. Krátce řečeno: tak moderně a tak národně.

Tarkovského film je spontánní a zároveň umělecky ukázněný. Je básnický v náladě a zároveň plný realizmu. Plný patosu v celkovém ladění a přece velmi konkrétní v jednotlivostech. Není v něm nic z tradicionalismu dramatické tvorby, ale na druhé straně Tarkovskij nehledá automatické formální řešení. On pouze nachází formu nejvýrazněji a nejplněji odpovídající tématu, které hluboce prožil.

[na Nostalghia.cz publikováno 27. července 2002]

* * *