Článek Galiny Kopaněvové z Filmu a doby 1973 (s. 389) přinesl českým čtenářům mj. i překlad části diskuse nad filmem SOLARIS, která byla vedena na stránkách lednového čísla ruského časopisu Voprosy literatury. Článek publikuje Nostalghia.cz se souhlasem autorky a překladatelky.

…„Bylo by hříchem pojímat film jako prostou a přímočarou projekci románu na plátno: film má podle mého názoru k Lemovi stejně daleko, jako WEST-SIDE STORY k Shakespearovi. Jenže to nic nevysvětluje. Diváka přece nestačí přesvědčit věrohodností zobrazené události, zaujmout ho dramatickým dějem a nadchnout hereckými výkony. Za nejdůležitější považuji - sdělit divákovi maximální množství informací a zaujmout ho. V tomto směru považuji SOLARIS za závažný čin: film znepokojuje, útočí na city, podněcuje úvahy, a to i takové, které nemají bezprostřední vztah k syžetu. Není snad právě toto příznakem skutečného umění?

Co mě nejvíc zaujalo, je téma Oceánu, gigantického, superinteligentního, v sobě uzavřeného organismu, projevujícího se v jediné substanci - intelektu. Především nám Oceán nabízí vděčnou příležitost pohlédnout na sebe jakoby ze strany, zadívat se na sebe objektivně, nezaujatě, jeho pohledem.

Hledáme kontakt s mimozemskou civilizací, zatímco naše takzvaně civilizovaná planeta má daleko k dosažení harmonické úrovně (co na tom, že děj filmu se odehrává v budoucnosti? Je adresován nám). Národy naší planety žijí na různých stupních kulturního a sociálního rozvoje, jsou rozděleny tradicemi, vírou, předsudky, celé země a světadíly trpí podvýživou, nevzdělaností, chorobami, věda je často zneužívána ke kořistnickým cílům.

Film zdůrazňuje téma odpovědnosti člověka vůči lidstvu, odpovědnosti vědce za objev... ještě jedno téma ve filmu mě zaujalo: téma přípustnosti a nepřípustnosti zásahu do života uvědomělé bytosti. Lidé se snaží zasáhnout do existence Oceánu a má to pro ně tragický důsledek. Začínají se vměšovat do svých osobních záležitostí, což rovněž nevede k dobrým závěrům, i když se to děje z dobrých pohnutek. Když Sartorius dokazuje Kelvinovi, že Harey je syntetická bytost, materializovaná vzpomínka na kdysi existující ženu, že je pouhým testem Oceánu, zraní ho stejně hluboce jako Oceán. Každý z nás má přece nezadatelné právo na iluze a nikdo nemá právo naše iluze ničit. Každý zásah - byť na úrovni Oceánu (a ten je přece milionkrát inteligentnější, než každý z posádky výzkumné stanice) - je v podstatě amorální. Domnívám se, že jakékoliv násilné proniknutí do skyrytu lidské duše bez souhlasu člověka nelze omluvit. Je to vždy spáchané násilí. Výjimka je možná pouze v případě, když člověk poruší normy spolužití a stane se pro společnost nebezpečným individuem - objektem spadajícím do zájmové sféry justice…

Oceán vystupuje jako alternativa lidské individuality. Přejímá funkci výstrahy, nutí nás myslet na výzkumy teoretiků masové společnosti, na problémy manipulovatelnosti, která v krajním projevu vede k naprosté intelektuální nivelizaci - jednostrannosti. Historie, zejména novější, zná jak na Západě, tak na Východě nemálo takových učitelů, kteří by chtěli jednou provždy vměstnat člověka do jednotné formy, kastrovat jeho myšlení, ubít prvek kritičnosti, iniciativy, tvůrčího vzepětí - aby nehledal, netápal, ale šel po vytyčené cestě, kterou pro neho vybere führer…

Co je to Oceán? dejme tomu, že miliardy kdysi nezávislých částic splynuly v jeden celek a roztavily se v nadpřirozené kapacitě inteligence, vlnícího se intelektu, a staly se ničím. Oceán je obrovský a všemocný, ale hluboce izolovaný. Je to uzavřený systém. Jeho krutost ve vztahu k příchozím je racionálního druhu: odosobněný Oceán nezná cit. Systém Oceánu je v hlubokém rozporu s bytostnou podstatou člověka: na každém stupni vývoje si člověk chce zachovat právo svobodné volby, myšlení, pojetí světa…

Film SOLARIS nás nutí přemýšlet o lásce. O obrovském štěstí hledání a nalézání lásky. O trpkém procesu vzájemného poznávání. O velké a často i tíživé odpovědnosti vůči tomu, co jsme láskou získali. O tom, že lidský život je nemyslitelný bez pokusů a omylů… SOLARIS nás nutí myslet na to, že představa ideálního života jako stavu pernamentního štěstí je falešná představa. Konfliktní situace jsou pro lidskou existenci přirozenější než stav pernamentního klidu. Dramatismus života spočívá přece už v tom, že jsme smrtelní… SOLARIS nás nutí přemýšlet o etice člověka - v jaké míře podléhá pokroku? Lidé se mění pomalu. Problémy dobra a zla, ego a alter ego, světla a stínu, egoistického směřování a společenského vědomí jsou zřejmě věčné problémy a pominou teprve po zániku lidského života na Zemi…
SOLARIS nás nutí zamyslet se nad osudy naší planety. Po kosmickém letu jsem si takřka fyzicky uvědomil, jak je v podstatě malá naše planeta, jak je zranitelná a křehká. Je nutné chránit její vody, lesy, atmosféru…

Vlastně nemám rád didaktičnost. Ale jako většina lidí dávám přednost výchově opírající se o informaci, skutečné fakty a emoce, o díla obrážející realitu a nikoli o abstraktní deklarace různých dobromilů z literárního světa.
Cením si takového umění, které umožňuje nazírat na svět z různých hledisek; dobré umělecké dílo mi umožňuje proměnit se na chvíli v umělce-tvůrce, stát se jednou z postav díla, anebo postupně se ztotožnit se všemi postavami. V tomto směru film SOLARIS plně vyhovuje mým představám o poctivém uměleckém díle a vyhovuje i mým estetickým nárokům.“

[na Nostalghia.cz publikováno se souhlasem autorky a překladatelky 14. září 2002]