Nostalghia.cz – Andrej Tarkovskij

Arsenij Tarkovskij. Život rodiny a historie rodu

Zajímavá kniha Paoly Dmitrijevny Volkové z roku 2002 přibližuje méně známé skutečnosti z historie Tarkovského rodiny, zejména co se týká jeho vztahu s otcem Arsenijem. Právě ten je ústřední postavou, jejíž osud autorku, kunsthistoričku a mj. také ředitelku moskevského Fondu Andreje Tarkovského, zaujal natolik, že mu věnovala celou tuto knihu. Následující recenzi včetně překladů a skenů některých fotografií pro čtenáře těchto stránek zpracoval Michal Petříček.

Autorka Paola Dmitrijevna Volková je profesorkou historie umění a v letech 1960-87 přednášela na VGIKu obecnou historii umění. Od roku 1989 je ředitelkou Fondu Andreje Tarkovského v Moskvě. Fond během své činnosti zorganizoval dvacet festivalů a výstav, inicioval a podílel se na založení Domu Andreje Tarkovského v Jurjevci, postavil náhrobek na hřbitově Saint Geneviéve des Bois, atd.

Úvodní kapitoly knihy se věnují dějinám rodu Tarkovských, počínaje Šamchalem Tarkovským z Dagestánu a historickým souvislostem vztahů vůči Rusku a caru Petrovi prvnímu. Třebaže návaznost rodiny Tarkovských na slavnou větev šlechtického dagestánského rodu není doložena a Andrejova sestra Marina ji dokonce popírá, otec Arsenij ji považuje i přes ztrátu rodových dokumentů za nespornou. Čtenář by mohl mít pocit, že to ostatně není tak důležité, ale na dalších stranách této zvláštní knihy může ještě změnit názor. Kromě toho na reprodukovaném obraze F. Ruba hledí Šamchal Tarkovskij opravdu sugestivně a co víc, podoba s Andrejem Tarkovským se nedá popřít.

Líčení osudů rodu pokračuje a největší část je samozřejmě věnována Arseniji Tarkovskému a jeho rodině. Popisy rodinných událostí střídají dopisy, zejména dopisy Marie Ivanovny manželovi a potom dětské dopisy Andreje svému otci. Jde o nejsilnější část celé knihy, která sice čtenářovi mnoho nevysvětlí, ale zahrne ho autentickou atmosférou. Čte se to jedním dechem a obdivu vůči Marii Ivanovně se prostě nelze ubránit. Muselo jí být skutečně těžko, pracovala neuvěřitelně tvrdě a dokázala se vyrovnat i s mužovým odchodem z rodiny za jinou ženou - Antonií Alexandrovnou Bochonovou. Dopisy zachycují jen fragmenty událostí a proto nelze pochopit, jak asi vypadal vztah mezi manželi Tarkovskými. Nicméně rozpad rodiny Marií Ivanovnou neotřásl do té míry, aby ke svému bývalému muži nechovala i nadále hezký vztah.

Odchod Arsenije od rodiny je tím více nepochopitelný a autorka se ho ani nepokouší vysvětlit. Navíc se distancuje od nějakého soudu, což jsem přijal s uspokojením. Už nad stránkami dopisů jsem měl místy pocit, že někomu až příliš nahlížím do soukromí. Co ostatně opravňuje kohokoli, aby rozebíral nelichotivé podrobnosti lidského selhání někoho druhého? Nemá každý dost vlastních?

Pod jednou fotografií malého Andreje a Mariny je výmluvný titulek „idyla třicátých let“. Situace rodiny je stále těžší. Vypukne válka, matka s dětmi se stěhuje do Jurjevce na Volze. Arsenij se sice z fronty vrátí, ale je těžce raněn a musí podstoupit několik amputací levé nohy. Rodinný život Arsenije se opět rozpadá a po rozvodu si bere přítelkyni své druhé manželky, Taťánu Alexejevnu Ozerskou.

Navenek žije spokojeně, ale neustále jej trápí strach o syna. Přítelkyně rodiny, Marina Agranovská píše:

Andrej nás brzo pozval, abychom shlédli jeho školní práci - film Zabijáci podle Hemingwaye. Takový film jsme ještě neviděli. Ohromilo nás mistrovství té práce. Měli jsme dojem, že film natočil zralý režisér, člověk, který prožil dlouhý život. Domů nás vezli Tarkovští a Arsenij nám odpověděl na naši nadšenou chválu: „Chudák Andrjuša, bude mu těžko, velice těžko… on od svého vidění světa neustoupí a ONI se ho budou snažit zlomit…“ Tak se také stalo. On neustoupil a oni ho lámali, ale nezlomili…
Žil v něm strach z toho, co bude dál a po premiéře Andreje Rubleva to byl strach otce i strach občana své země. Věděl, co přijde! A nemýlil se ani jednou…

V posledních letech svého života se Arsenij Tarkovskij dožívá uznání, cestuje, jeho básně jsou překládány, vychází jeho sborníky a dostává státní vyznamenání. Ve skutečnosti ale jeho utrpení roste. Jeho syn Andrej v roce 1984 oficiálně oznámí, že se nevrátí do své země. Arsenij píše svému synovi smutný dopis:

Cítím se mnohem starší a slabší. V červnu mě bude sedmdesát sedm let. To je vysoký věk a já se bojím, že už se neuvidíme. Vrať se brzy, synku. Jak budeš žít bez rodného jazyka, bez rodné krajiny, bez malého Andrjuši, bez Senky?… Velice se mě po tobě stýská, je mi smutno a čekám na tvůj návrat…

Později napíše:

Za poslední léta jsem velice zestárnul. Připadá mě, že žiji už tisíc let. Je mě těžko se sebou samým. Věřím však v nesmrtelnou duši.

Arsenij Alexandrovič Tarkovskij zemřel 1. června 1989 a je pochován na hřbitově u kostela v Peredělkině.

P. D. Volková
Arsenij Tarkovskij, život rodiny a historie rodu
Moskva 2002
Vydavatelský dům "Podkova"
Vydavatelství "Eksmo-press"
224 s.
ISBN 5-04-010283-6

Malá galerie vybraných fotografií z knihy:
(kliknutím lze zvětšit)

[připravil Michal Petříček, na Nostalghia.cz publikováno 5. ledna 2004]

* * *