Nostalghia.cz – Andrej Tarkovskij

Ivanovo dětství
[Jan Bernard]

Text Jana Bernarda vznikl jako lektorský materiál pro znovuuvedení filmu IVANOVO DĚTSTVÍ v rámci Federace čs. filmových klubů, podle autora pravděpodobně v roce 1989. Obnovená premiéra filmu ale v čs. filmových klubech proběhla v roce 1987, takže text vznikl pravděpodobně už někdy v tomto období. Tiskem vyšel až v autorově sborníku textů Z šedé zóny, vydaném AMU v roce 2010, kde je na s. 34–35. Na Nostalghia.cz je publikován se souhlasem autora.

Film IVANOVO DĚTSTVÍ byl v roce svého vzniku skutečným zjevením, pokud šlo o zpracování válečné tematiky. Ne náhodou získal první ceny na XXIII. MFF v Benátkách a na MFF v San Franciscu. Svým námětem připomínal díla vzniklá za války a těsně po válce, jako např. adaptace Katajevova SYNA PLUKU (1946, rež. Vasilij Pronin), v jejichž přímočaré dějovosti a realistické estetice pokračovali někteří tvůrci mimo SSSR i později - srovnejme např. u nás Kachyňovo PRÁČE (1960). Dramatickou výstavbou a estetikou však navazoval na novátorství Kalatozovovy adaptace hry Viktora Rozova Věčně živí pod názvem JEŘÁBI TÁHNOU (1957). V. Bogomolov ve své autobiografické povídce vyprávěl o osudech mladého rozvědčíka Ivana ústy nadporučíka Galceva.Tarkovskij, který jako dítě prožil válku v zázemí (líčí to ve svém filmu ZRCADLO), zobrazil osudy dvanáctiletého Ivana z hlediska obou hrdinů, přičemž větší důraz položil na subjektivní pocity Ivana. Tragiku válečné doby ukázal v poetických, symbolických a metaforických obrazech a v Ivanových snech a vizích ji konfrontoval se zmařenou možností lyrické idyly mírového života, stejně jako v poetické epizodě lásky Cholina a ošetřovatelky Máši v březovém háji, kde neporušená příroda kontrastuje s ostatními obrazy válkou zničené země a lidských osudů.

Na práci Sergeje Urusevského s ruční kamerou ve filmu Kalatozovově zde navázal kameraman Vadim Jusov komplikovanými jeřábovými jízdami, ve scénách snů a vzpomínek pohybem naznačujícím stavy Ivanovy mysli a současně nepřirozeným dynamismem naznačujícím, že jde o sen. Úzké a vysoké prostory mlýna a studny symbolizují stísněnost a bezmoc, neodvratnost událostí řítících se na Ivana, ale současně i vzdálenou budoucnost bez války, ony hvězdy, které jsou vidět ze dna studny a o nichž mu říkala matka. Ivan je v Tarkovského koncepci symbolem a nositelem pozitivních, tvůrčích tendencí lidstva, a proto bere boj proti silám zla jako samozřejmou povinnost. Stejně jako v ostatních filmech Tarkovského zde vstupuje do hry celá lidská kultura, ohrožená ničením (rozvaliny kostela, klasická hudba, pálené knihy, Dürerovy rytiny), kterou Ivan vnímá a osvojuje si. Proto zde také v souvislosti se zvukovou retrospektivou na popravu skupiny mladých lidí v kostele zavěšuje zvon na své místo, jako symbol nezničitelnosti a stálého znovuvytváření kultury tváří v tvář ničení, stejně jako týž představitel v roli Borisky z ANDREJE RUBLEVA zvon odlévá poté, co tatarské vpády a epidemie zpustošily zem. Tarkovskij to slovně vyjádřil takto. „Umění v sobě nese nostalgii po ideálu. Musí v člověku zasévat naději a víru. I tehdy, když svět, o němž umělec vypráví, neponechává místa pro nadšení. Dokonce ještě přesněji: čím pochmurnější je svět, vznikající na plátně, tím zřejměji musí být cítit ideál, vložený do základu tvůrčí koncepce, tím jasněji se musí před divákem otevírat možnost východiska k nové duševní kráse.“ Proto zde drastickou scénu Ivanovy popravy staví do kontrastu s jeho dětstvím, do něhož válka tak nemilosrdně vstoupila, s jeho úsilím svými dětskými silami tuto „nečistou sílu“ přemoct, s úsilím, které je součástí snahy lidí o zabránění válce a o mír, jak to vyjadřuje Galcev v dialogu s mrtvým Cholinem u rozvalin Reichstagu.

[na Nostalghia.cz publikováno 12. ledna 2015 se souhlasem autora]

* * *