Nostalghia.cz – Andrej Tarkovskij

Ve Stalkerovi Tarkovskij předpověděl Černobyl
[Stas Tyrkin]

Vzpomínku na natáčení Stalkera publikovala poprvé Komsomolskaja pravda 23. března 2001. V původní ruské verzi je text k dispozici na internetových stránkách tohoto deníku. Nedávno byl na serveru Nostalghia.com publikován také anglický překlad. Následující česká verze byla pořízena podle ruského originálu (internetové verze) přímo pro Nostalghia.cz.

Jako jedna z možných příčin vzniku Zóny je ve STALKEROVI označena havárie na čtvrtém bunkru. Před šesti lety vybuchl čtvrtý energoblok Černobylské elektrárny... Poslední Tarkovského film natočený ve vlasti, který je plný vidin a předpovědí, byl na plátna kin uveden přesně před dvaceti lety.

Zóna vznikla ve Strugackými ani Tarkovským nepojmenované zemi. Spolu s jejím tajemstvím se zároveň objevili i lidé, toužící ji poznat. Objevil se i Stalker. Podle Strugackých je to prospěchář, který prodává záhady Zóny dychtivým turistům. Podle Tarkovského je to průvodce lidským osudem; vodí do Zóny zbloudilé duše aby jim navrátil jejich víru. Od okamžiku uvedení Stalkera do zóny neutuchajícího diváckého zájmu uběhlo uběhlo dvacet let, přičemž skoro nikdo z hlavních tvůrců filmu už bohužel nezůstal mezi živými. Velký ruský umělec Andrej Tarkovskij leží na hřbitově Saint-Geneviéve-des-bois u Paříže. Zemřela i jeho žena Larisa, která na Stalkerovi spolupracovala jako druhý režisér. Tragicky zahynula střihačka filmu Ludmila Fejginová. Nežijí již ani vynikající kameramani, Georgij Rerberg, který začal Stalkera natáčet ani Alexandr Kňjažinkij, který jej dokončoval. Umřeli také představitelé hlavních mužských rolí - vynikající herci Alexandr Kajdanovskij, Anatolij Solonicyn, Nikolaj Grinko... Jeden z nemnoha „pozůstalých“, zvukový režisér Vladimír Ivanovič Šarun, se domnívá, že dlouhé a úmorné natáčení STALKERA se projevilo na zdravotním stavu některých členů štábu a uspíšilo jejich předčasnou smrt… Ale o všem popořádku.

Nesnesitelný Tarkovskij

„K Tarkovskému nešel člověk pracovat náhodou“, vzpomíná Vladimír Šarun. „Všichni věděli, že je to osobnost. Na jedné straně se obávali jeho vysokých nároků, ale na druhé straně se výroba Tarkovského filmů často protahovala a za prostoje se v sovětských dobách filmařům neplatilo. A největším „nedostatkem“ Tarkovského bylo to, že jako velký umělec se snažil dělat všechno sám. Vždyť u Stalkera byl také uměleckým poradcem. V záběrech filmu je každé stéblo trávy uloženo jeho rukou. Když jsem se rozhodl pracovat na Stalkerovi, mí kolegové mě upozorňovali: „Uvidíš, kolikrát se bude přetáčet než se budou dělat konečné kopie, budeš mít velké nepříjemnosti. V posledním okamžiku mu něco v hlavě přeskočí a přinutí tě všechno předělat.“
Ze vzpomínek skladatele Eduarda Artěmjeva: „První setkání s Tarkovským - odehrálo se ještě při práci na Solaris - mě překvapilo. Sdělil mi, že nepotřebuje hudbu, ale hudebně organizovaný ruch. K tomu mi sdělil, že lepšího skladatele než Vjačeslava Ovčinikova, který napsal partitury Rubleva a Ivanova dětství si ale nedokáže představit. Během práce s Tarkovským mě tak nikdy neopouštěl pocit nedůvěry v sebe samého. V každém filmu jakobych skládal zkoušku a snažil se ze všech sil…“

Tarkovskij a UFO
„Tarkovskij bezmezně věřil na zázraky“ - pokračuje Vladimir Šarun. „Opravdu věřil v existenci „létajících talířů“ a byl přesvědčený, že jeden z nich viděl u sebe v Mjasném v Rjazaňské oblasti. Vyvrátit mu to nebylo možné. Žádné pochybnosti o setkání s mimozemci Tarkovskij nepřipouštěl. Mimochodem, to všechno se u něho spojovalo s vírou v Boha, znal nazpaměť Evangelia od Matouše i Lukáše a citoval jejich celé odstavce.
Vášnivý zájem Tarkovského o vše nezvyklé vzbudil Eduard Naumov. Popularizoval filmy o paranormálních jevech, pořádal na toto téma přednášky a za prodej lístků na tato setkání byl také uvězněn. Tarkovského skupina mu pomáhala jak mohla. Jednou nám Naumov poslal film. Účinkovala v něm tehdy velmi známá a senzační Ninel Sergejevna Kulaginová. Za války létala jako radistka v letadle, jednou ji i s pilotem Němci dokonce sestřelili. Později se za onoho pilota provdala a měla s ním tři děti. Pak u sebe objevila telekinetické schopnosti - zdvihala pohledem předměty. Ve filmu seděla Kulaginová u průhledného stolu, obklopená lidmi - aby se předešlo obvinění ze simulace. Na stole ležel zapalovač, lžíce a ještě nějaké předměty. Tvář Kulaginové potemněla napětím a začala se upřeně dívat na zapalovač, který se pod jejím pohledem pohnul. Tarkovskij soustředěně shlédl celý Naumovův film a poté pronesl: „No a máme závěr Stalkera!“
Při natáčení se ale žádná senzace nekonala. Sklenici, která se musela pohybovat pod upřeným pohledem Stalkerovy dcery, jsme ovázali „neviditelnou“ nití a s její pomocí táhli sklenici po stole. Chtěl jsem tento zajímavý proces řídit, ale Tarkovskij mne odehnal, abych šel raději nahrávat štěkot psa, a popotahoval sklenici sám.“

Stalkerova mytologie

STALKER neměl štěstí. Osud filmu byl podivný. Měli jsme producenta Gambarova ze Západního Berlína. Ten spravoval práva na uvádění Tarkovského filmů ve světě a zabezpečoval pro něj tehdy nedostatkový film Kodak. Pro natáčení STALKERA nám poslal nový typ filmu. Kameramanem byl tehdy Georgij Rerberg, který s Tarkovským natočil ZRCADLO. Ale stalo se neštěstí. Na Mosfilmu neměli speciální vývojku. Nic nám o tom neřekli a nasnímaný materiál nevyvolali během 17 dní. Pokud není exponovaný film rychle vyvolaný, tak se kazí, zhoršuje se jeho citlivost a ostatní vlastnosti. Stručně řečeno, všechen materiál z prvního dílu se ocitl v koši. A k tomu - podle slov samotného Andreje - Tarkovský byl přesvědčen, že mu vyměnili filmy. Nový Kodak, poslaný Gambarovem speciálně pro STALKERA zadrželi a nějakými cestami se ocitl v rukou jednoho známého sovětského režiséra, Tarkovského protivníka. Andrejovi pak dali obyčejný Kodak, přičemž o tom nikdo nevěděl a prozradilo se to až později. Sám Tarkovskij to přičítal nepřátelským intrikám. Já se ale domnívám, že to byl obyčejný ruský bordel.
V době prohlídek nasnímaného materiálu se udál skandál. V sále seděli Tarkovskij, Rerberg, oba dva Strugačtí a Tarkovského žena Larisa. Náhle se jeden z bratrů Strugackých odvrátil od plátna k Rerbergovi a naivně se zeptal: „Gošo, jakto že tam není nic vidět?“ Rerberg, tvářící se vždy jako suverén, se naklonil ke Strugackému a řekl: „Vy úplně mlčte, taky nejste žádný Dostojevskij!“ Tarkovskij zuřil. Ale Rerberga lze také pochopit. Co mmusí znamenat pro kameramana zjištění, že všechen jím nasnímaný materiál se ukáže jako bezcenný? Rerberg bouchl dveřmi, nasedl do auta a odjel. Více jsme ho na place neviděli. Tehdy se objevil kameraman Leonid Kalašnikov - jeden z nových nadějných kameramanů. Prožil s námi dvě neděle, ale poté čestně přiznal, že nechápe co od něj Tarkovskij požaduje. Kalašnikov odešel z natáčení dobrovolně a Tarkovskij tento čestný a mužný přístup velmi ocenil. A pak se objevil Alexandr Kňjažinskij.
Ze vzpomínek představitele Goskina Borise Pavlenka: „Bylo jasné, že jestli nedáme Tarkovskému možnost film přetočit, tak se nikdy nedokončí. Vedením bylo nakonec přijato rozhodnutí: film přetočit a k tomu vyčlenit potřebné prostředky (kolem 400 tisíc rublů)…“

Neočekávané natáčení

Natáčení v Tallinu se obnovilo, ale tvůrcům se nedařilo. Jednou v červnu napadl sníh. Opadaly všechny listy a ve štábu se zhoršila nálada. Objevily se první názory na ukončení natáčení.
„Štáb měl prostoj už dvě neděle a mnozí začali z nudy pít“, vzpomíná Vladimír Šarun. „Tarkovskij pochopil co hrozí a rozhodl se jednat. Bydleli jsme v ošklivém hotelu na kraji Tallinu, kde byl jen u mne na pokoji telefon. Jednou večer Tarkovskij zavolal a poprosil mě, abych všem vzkázal, že na zítra ráno v sedm svolává natáčení. Ale to se lehko řekne! Můj pomocník se během prostoje dal na pití kolínské, kterou zajídal cukrem! Když jsem zašel na pokoj k Solonicynovi, viděl jsem, že Tolja s maskérem se také nachází v podroušeném stavu. Když uslyšel, že zítra ráno se natáčí, tak užasl!! K Andreji Arsenjěvičovi vzhlížel jako k Bohu. Jeho maskér se ale ve svém oboru vyznal a neprodleně po mně požadoval tři kilogramy brambor, které chtěl tence nakrájet a položit na Toljovu tvář, po dvoutýdenním pití opuchlou. Ale kde sehnat v hotelu ve tři hodiny v noci brambory? Běžel jsem k hlídačce jakéhosi obchodu, která mi svěřila dozor a běžela pro ně domů. Pro Solonicyna jsem pak nakrájel celou mísu brambor, až jsem si odřel ruce do krve a po splnění úkolu jsem se vrátil ke svému pomocníkovi. Později jsem se vrátil - a co nevidím?! Na zemi leží opilý maskér a Solonicyn mu na tvář pokládá kousky brambor.“

Historka o kostlivcích

„Měli jsme ve štábu spolupracovníka Víťu. Nebyl to špatný chlapec, ale jeho chování bylo někdy nesnesitelné. Jednou Tarkovskij dlouho připravoval záběr, ve kterém hrdinové společně narazili na dvě kostry, spojené tak, jako by se objímaly. Děsivá kostra ženy - bílé vlasy na holé lebce, - a na ní ležící kostra muže. Prostě to, co zůstalo po dvojici po výbuchu nebo to, co předcházelo vzniku Zóny. Tarkovskij tento záběr připravoval velmi dlouho, sám upravoval paruku, také sehnat kostry nebylo jednoduché a levné. Ale nakonec bylo vše připraveno k natáčení. Prostřeli jsme bílé prostěradlo, položili na ně kostry a byli jsme připraveni.
Náhle se na natáčecím místě objevil Víťa. Uviděl postel, upadl na ní a usnul hlubokým spánkem. Koster si přitom nevšiml a celé je polámal. Čtyřdenní práce Tarkovského byla k ničemu. Zatímco všechny jeho předchozí výstřelky Andrej Arsenjevič doposud trpělivě snášel, tentokrát už nevydržel a poslal ho zpět do Mosfilmu. Provinilce odvezli na letiště, ale tu ke mně Tarkovskij přišel a poprosil: „Poslyš, dojeď pro toho tupce, nebo bude mít nepříjemnosti.“ Dovezl jsem Víťu zpět a celý štáb byl Tarkovského velkorysostí nadšen. Nicméně záběr s kostrami je teď mnohem skromnější, než by mohl být.“

Havárie na čtvrtém bunkru

Ve STALKEROVI se neřeší co Zóna je ani jak vznikla. Zmiňuje se zde ale několik možných příčin jejího vzniku - vytvořili ji mimozemšťané, vznikla po dopadu meteoritu a nebo vznikla, jak tvrdí Spisovatel (Solonicyn), po jakési havárii na čtvrtém bunkru.
V jednom rozhovoru Tarkovskij mluvil o tom, že ve STALKEROVI ho syžet příběhu zajímá mnohem méně, a za fantastickou můžeme ve filmu považovat vlastně jen výchozí situaci. Šest let po vzniku filmu v Černobylu vybuchl čtvrtý energoblok a třicetikilometrová Zóna se stala skutečností. Bohužel to ale není jediné uskutečněné STALKEROVO proroctví. S citem umělce Tarkovskij sám připravoval složitější panorámy po nevlídné krajině Zóny. V jednom z takových záběrů - skrze vodu - vidíme odtržený lístek z kalendáře s datem 28. prosince. Tento den se stal posledním dnem Tarkovského života, zemřel 29. prosince roku 1986.
„Natáčeli jsme pod Tallinem v povodí řeky Pilite, kde se nacházela polorozpadlá vodní elektrárna“, vzpomíná Vladimír Šarun. „Nahoře po toku stál chemický kombinát a v řece se slévaly jedovaté odpady. Ve STALKEROVI se dokonce objevil záběr: padá sníh a po řece plyne bílá pěna. Ve skutečnosti to byl hrozný jed. U mnoha žen z natáčecího štábu se objevily kožní alergie. To, že byly spojeny s natáčením Stalkera, se podle mně stalo definitivně jasným v okamžiku, když v Paříži na tuto nemoc zemřela Larisa Tarkovskaja…“
K Tarkovského se hlásilo mnoho jeho známých? Sebe k nim nepočítám. Dělali jsme společně jen STALKERA - poslední film natočený Andrejem ve vlasti. Chtěl mě i Artěmjeva pozvat k práci na NOSTALGII, ale bohužel mu nasmlouvali italský štáb.“

Po 20 letech

Osudy nemnoha zbylých účastníků práce na Stalkerovi už jsou šťastnější. Alica Frejdlichová, která hrála Stalkerovu ženu, pokračuje v úspěšné herecké dráze. Skladatel Eduard Artěmjev intenzivně pracuje v Rusku i v zahraničí (ODYSSEA Andreje Končalovského, LAZEBNÍK SIBIŘSKÝ Nikity Michalkova). Ale ani Frejdlichová, ani Artěmjev se neúčastnili exteriérových natáčení v Estonsku. Vladimír Šarun vyučije na VGIKu a jako jeden z předních světových mistrů zvuku se jako častý host objevuje na různých mezinárodních sympóziích a konferencích, zabývajících se STALKEREM nebo dílem Tarkovského. Na rozdíl od Ruska je na Západě prorocký duch filmu objektem neutuchajícího zájmu.

[přeložil Petr Gajdošík, na Nostalghia.cz publikováno 21. března 2002]

* * *