Nostalghia.cz – Andrej Tarkovskij

Andrej Tarkovskij - Závěť

Hrob Andreje Tarkovského na ruském hřbitově v Sainte-Geneviève-des-Bois u Paříže

O existenci závěti Andreje Tarkovského neměl donedávna tušení skoro nikdo. 2. dubna 2004 publikoval ruský deník Izvestija vzpomínku novináře Michajla Ilinského, který se v roce 1992 setkal s Larisou Tarkovskou a měl možnost si Andrejovu závěť přečíst. V pravém slova smyslu nejde ani tak o závěť, i když o ní tak Larisa v rozhovoru mluvila, ale spíš o poslední přání; reakci na aktuální situaci kolem Tarkovského filmů v Rusku a celé dění kolem jeho osoby v čase „perestrojky“. Svým způsobem jde tedy o shrnutí Tarkovského názoru na překotnou „rehabilitaci“ jeho díla i vlastní osoby. S ohledem na datum vzniku (5. listopadu) se pak pravděpodobně jedná o jeden z jeho úplně posledních textů. Níže uvedený překlad pochází z internetové verze ruského deníku Izvestia.ru a je asi prvním překladem ruské předlohy vůbec.

Novinář Michajl Ilinskij se seznámil s Andrejem Tarkovským už v 80. letech, kdy působil oficiálně v Itálii jako korespondent deníku Izvestija. O Andreji Tarkovském psát pochopitelně nemohl, to mu ale nebránilo, aby se s ním několikrát nesetkal. Po Tarkovského smrti podle vlastních slov Larisu i s dětmi často navštěvoval. Tarkovského rodina se podle Ilinského po smrti Andreje často ocitala ve finanční tísni, a zatímco Italové i Rusové vydělávali na jeho filmech, nejbližší pozůstalí měli problém zaplatit elektřinu…

V roce 1992 se připravovala ve Florencii velká konference k Tarkovského 60. výročí narození, které se měli účastnit také četní ruští filmaři a publicisté. Larisa se tehdy při jedné Ilinského návštěvě svěřila, že na konferenci přečte něco, co vzbudí mimořádný rozruch. Na otázku o co se jedná odpověděla: „Ještě nikdy jsem nikomu neukázala rukopis jeho závěti, kterou Andrej napsal necelé dva měsíce před smrtí. Schovával jej v koženém pouzdře a dal mi ho asi týden před tím než umřel.“ Poté vytáhla z desek jeden list popsaný známým rukopisem, který si Michajl Ilinskij mohl celý přepsat:

V poslední době, očividně v souvislosti se zprávami o mé blízké smrti, začali ve Svazu hojně promítat mé filmy. Jak je vidět, připravuje se moje posmrtná kanonizace. A protože nemohu nic ovlivnit, stanu se vhodným „mučedníkem vlasti“ pro ty, kdo mi v průběhu 17 let bránili v práci, pro ty, kdo mě přinutili zůstat na Západě, abych mohl realizovat své tvůrčí plány, pro ty, kteří nás na 5 let násilně odloučili od desetiletého syna.
Znajíc povahu některých členů mé rodiny (běda, příbuzenstvo nevyjímaje) chci tímto listem ochránit svou ženu Laru, mého stále věrného druha a pomocníka, jejíž ušlechtilost a láska se nyní projevují více než jindy (nyní je moje neustálá ošetřovatelka, moje jediná opora) od všech budoucích obvinění.
Až zemřu, přeji si, aby mne pochovala v Paříži na ruském hřbitově. Ani živý, ani mrtvý se nechci vrátit do země, která způsobila mě a mým blízkým tolik bolesti, strádání a ponížení. Jsem ruský člověk, ale za sovětského se nepovažuji. Doufám, že má žena a syn neporuší mou vůli a nebudou přihlížet k těžkostem, které jim mé přání způsobí.

Andrej Tarkovskij
Paříž 5. listopadu 1986

Nakonec ke zveřejnění dokumentu nedošlo ani na konferenci, ani nikdy později. Zajímavě ale vypadá srovnání se zápisem z Tarkovského deníku, zapsaným jen o dva dny dříve:

3. listopadu 1986
Leon si myslel, že mi udělá radost, a povídal mi, že moje filmy teď dávají v mnoha kinech v Sovětském Svazu: má to od Mariny, která tam teď byla. Já v tom vidím začátek posmrtné kanonizace… Od Mariny se dověděli, v jakém jsem stavu. Jak si jinak jejich chování vysvětlit? Z Moskvy jsem totiž nedostal jediný dopis, nikdo mi nezavolal (kromě dvou či tří věrných přátel): bojí se být se mnou v sebemenším kontaktu, a přitom uvádějí mé filmy. Goskino vycítilo vhodný okamžik a chce si napravit reputaci. Opravdu, nic se tam nezměnilo: strach, přetvářka, lež, patolízalství, naprostá nepřítomnost mravního smyslu. Ale jedno mě těší: že všichni ti, kterým jsem své umění zasvětil, se kterými jsem prostřednictvím svých filmů chtěl mluvit, nakonec budou moci vidět mé dílo bez překážek…
[Andrej Tarkovskij: Deník 1970-1986, Větrné mlýny, Brno 1997, s. 527.]

K pozůstalosti Andreje Tarkovského se Michajl Ilinskij vrátil ještě otázkou, kam se poděl pověstný Tarkovského prsten, známý z řady fotografií. Podle Larisy Tarkovské jí jej věnoval se slovy: „Nalož s ním jak myslíš. Ale neprodávej ho, jedině když bude opravdu těžko. Je to relikvie. I slabému dodává sílu…“ Larisa předala prsten Seňovi, Andrejovu staršímu synovi (z prvního manželství). Ten jej opatruje a nabírá sil…

[Podle Izvestia.ru přeložil Petr Gajdošík;
na Nostalghia.cz publikováno 13. dubna 2004]

* * *