Nostalghia.cz – Andrej Tarkovskij

Akira Kurosawa o Andreji Tarkovském a Solaris

Akira Kurosawa navštívil poprvé Rusko v roce 1971. V té době natáčel Andrej Tarkovskij svůj třetí celovečerní film SOLARIS a při jedné příležitosti se měli možnost oba tvůrci setkat. Kurosawa sepsal své vzpomínky o několik let později pro japonský deník Asahi Shinbun, který je otiskl ve svém večerním vydání 13. 5. 1977. Později byl článek přetištěn v The Complete Akira Kurosawa, č. 6, Iwanami Shoten Publishers, Tokyo, 1988.
Následující překlad byl pořízen z bookletu Criterionské DVD edice SOLARIS (více viz recenze DVD Solaris od firmy Criterion). Překlad vznikal hlavně pro pracovní účely a není proto zcela stylisticky upraven.

Poprvé jsem se s Tarkovským setkal na slavnostním obědě v Mosfilmu při své první návštěvě Ruska. Byl malý, hubený, křehký, ale výjimečně inteligentní, s rozhledem. Odněkud dokonce znal a měl velmi rád skladatele Toru Takemitsu. Po chvíli se omluvil slovy: „Mám ještě nějakou práci.“ Krátce na to se ozval velmi hlasitý rachot, až se zatřepala okna jídelny. Vidíce můj šok se ke mě ředitel Mosfilmu naklonil a významně mi řekl: „To není válka. To jenom Tarkovskij vypálil raketu. I když spolupráce s Tarkovským pro mne velkou válkou je…“ Tarkovskij tehdy natáčel SOLARIS. Po obědě jsem jej navštívil ve studiu.

Spatřil jsem velkou raketu připravenou k odletu na vzdálenou vesmírnou stanici. Samotná stanice pak byla vybudována neuvěřitelně nákladně a detailně, většinou z opravdového duralu. Chladné kovové světlo se lesklo ve stříbrných, červených, modrých a zelených nosnících, které byly složitě prohnuty a společně se světlem vytvářely dojem mnoha čar vedoucích nahoru i dolů. Nad tím vším vedly dvě duralové kolejnice se zavěšenou kamerou, které umožňovaly natáčení kompletního interiéru celé stanice. Tarkovskij mě vzal kolem, všechno mi vysvětlil, dmul se pýchou dítěte ukazujícího své hračky. Sergej Bondarčuk, který odněkud přišel, se zeptal na náklady tohoto natáčení a Tarkovského odpověď nám vyrazila dech. Suma byla tak velká, že ohromila i Bondarčuka, který natočil VOJNU A MÍR – částka za SOLARIS činila přibližně 600 milionů jenů. Náhle jsem pochopil, proč šéf Mosfilmu hovořil o tom, že je to pro něj velká válka. Utracené peníze se ale díky talentu a úsilí vyplatily. „Je to ohromné dílo“, podíval jsem se zpět na Tarkovského, který mi opět začal vše ukazovat.

SOLARIS - zkoumání tohoto filmu je prý zdlouhavé. S tím nesouhlasím. Někomu se může zdát, že přírodní scény v úvodu filmu jsou dlouhé, ale zařazení sekvencí, zobrazujících rozchod se Zemí, vytváří emocionální základ příběhu i charakteru hlavního hrdiny, poslaného na vesmírnou stanici a mučeného výjevy s neuvěřitelnou nostalgií po Zemi a po domově. Bez této dlouhé introdukce nelze divákům předat zážitek zoufalství lidí uvězněných v pasti stanice Solaris. Viděl jsem později film pozdě v noci v promítací síni v Moskvě. Chvílemi jsem pociťoval, jak mě bolí srdce z neuvěřitelně oddalovaného návratu na Zemi. Právě sem vede vědecký pokrok lidstvo? Tento film vyjadřuje ryzí obavy. Bez podobného uvažování by pak science-fiction byla pouhým vrtochem. Takové myšlenky mi proudily hlavou během sledování filmu.

Tarkovskij seděl v rohu promítacícho sálu a sledoval film se mnou. Brzy se ale od plátna odvrátil a s plachým úsměvem sledoval mě. Řekl jsem mu: „Je to velmi dobré. Je to děsivý film.“ Zdánlivě upadl do rozpaků, ale šťastně se usmíval. Pak jsme se oba odebrali do restaurace filmového svazu a připili si vodkou. Tarkovskij obyčejně nepil. Tentokrát se ale skoro opil a rušil hovor ostatních zpěvem motivu ze SEDMI SAMURAJŮ z plných plic. Brzy jsem se k němu přidal. V té chvíli jsem byl šťasten, že jsem na Zemi. SOLARIS není obyčejný sci-fi film. Má schopnost pohnout něčím ve vnímání. Je v něm něco opravdu děsivého. A Tarkovskij má v tomto perfektní jasnozřivost.

V našem světě je pro lidstvo stále mnoho neznámého. Mezi lidmi propasti galaxií - cizí návštěvníci na vesmírné stanici - čas jdoucí pozpátku od smrti k životu - překvapení z nulové gravitace… Tyto představy mnou těžce otřásly až k naprosté agónii - tou bylo natáčení v Akasakamitsutake (v Tokiu), kde se s mimořádnou dovedností užitím zrcadla znásobil proud předních i zadních světel projiždějících automobilů a vytvořila se tak vize opravdové metropole budoucnosti. V každém kroku v SOLARIS Tarkovského génius oslepuje. Tarkovskij dokázal uchopit mnoho myšlenek. Má pronikavý smysl, intuici.

Po SOLARIS natočil film s názvem ZRCADLO. Je to film o jeho dětství, vzpomínkách, ale je také důležité správně jej uchopit. V první řadě je to film s nelineárním vývojem. A jsou vůbec někdy dětské vzpomínky v navzájemn logické souvislosti? Mezi těmito nevysvětlitelnými útržky paměti je přitom velmi přirozeně udržována esence dětských vzpomínek. Jestliže si pohlídáte mysl, je to jednoduchý a pochopitelný film (…) Právě to mě přesvědčuje o Tarkovského potenciálu. Ne ti, kdo kdo věnují velké množství času na to, aby vysvětlili jeho film. To je marná práce.

[na Nostalghia.cz publikováno 27. ledna 2003]

* * *