|
Vladimír Suchánek Vzlety do hlubin | ||
|
Andrej Tarkovskij: OBĚŤ (Offret) – Švédsko - Francie 1986, poslední dílo génia filmového umění,
nastavuje modernímu člověku nepříjemné zrcadlo, ve kterém se schizofrenie naší doby, našeho vědomí,
vrací jako zeď, v níž zdánlivě neexistuje průchod. Průchod vždycky je! Ale od začátku. Aby byla alespoň
zdánlivá orientace, velmi stručně naznačím děj filmu, který v podstatě není tím, pod čím si divák děj filmu
představuje.
Hlavní hrdina filmu, bývalý herec, nyní teoretik umění Alexander se svým malým synem sází na břehu moře uschlý strom. Alexander vypráví legendu o tom, že kdysi takový strom spasila víra toho, kdo ho zaléval. Pak odcházejí a potkávají pošťáka Ottu a vedou spolu podivné reči o čemkoliv i o Bohu. Alexander vzpomíná, jak koupil, se svou ženou dům na tomto břehu a vyjasňuje se, že čeká hosty, protože má dnes narozeniny. Hosté přijíždějí a dávají různé dárky a vedou nekonečné rozhovory. Najednou nastává podivná situace, televize oznámí něco, z čeho vyplyne, že začala atomová válka. Žena Alexandera dostává hysterický záchvat a doktor uklidňuje ji i dceru narkotikem. Otto nechce, ani Alexander, u kterého nastává také zlom a modlí se k Bohu. Jde si lehnout a zažívá pravděpodobně velmi podivný sen, kdy mu pošťák Otto říká, aby šel za služkou Marií. Alexander k Marii jde, ona ho přijme, on se jí vyzpovídá a zažije u ní skoro mystickou scénu vznášení. Alexander se probudí a všechno je tak, jak to bylo, na svých místech. Jeho rodina snídá s doktorem venku. Alexander počká až odejdou a zapálí dům. Přijede sanitka, Alexandra odveze a dům shoří. Jeho malý syn zalévá zasazený uschlý strom na břehu moře. Tarkovského autorská pozice vychází z předpokladu, že divák musí být účasten uměleckému dílu nikoliv pouze přítomen. S tím úzce souvisí poznatelnost uměleckého díla (tvůrčího aktu) vůbec. Pokud je divák účastníkem tohoto nabízeného dialogu o obraze světa, přizná tedy, že je součástí tajemství zobrazeného bytí, má šanci do jisté míry toto tajemství poznat. Pokud je pouze pasivně přítomen a čeká, že mu bude něco objasněno, bez účasti své pokory před vytvořeným, je beznadějně postaven mimo dění. Umělecké dílo podle Tarkovského, zůstává tajemstvím svého tvůrce, je zrovna tak nepoznatelné do konce, jak je nepoznatelná podstata tvůrčího aktu, kterou je hluboká duchovní meditace o smyslu bytí, právě tak, jako svět, ze kterého jsme se vyčlenili svou pýchou. Je to konflikt rozumu a srdce, rozpor uvědomovaného si skrze vědomí poznané zkušenosti, vzdělání a empirickou znalostí, s pociťovaným, které se všemu tomu vzpírá. Z toho vyplývá, že v určitém smyslu Alexander nemůže pochopit ani sám sebe, je sám od sebe vzdálen a rozpor mezi tím, co chápe a vyjadřuje slovy a tím, co opravdu duchovně prožívá bez pochopení, vyplývá z jeho žvanění. V samém úvodu říká, že k Bohu nemá žádný vztah. Ano, protože není účasten tajemství svého vlastního bytí, není tedy ve vztahu a stavu pokory ke stvořenému světu. Sázení suchého stromu je metaforou daru. On je schopen předat svému synovi pouze zdevastovanou kvalitu a doufat, že vírou v opravdovou hodnotu se této kvalitě vrátí její hodnota původní. Ovšem pouze tehdy, podaří-li se jí vyslovit ve smyslu této obrody, tohoto obracení. Slovo-Logos-Kristus (Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha). Tarkovskij pracuje se symbolem a metaforou této podstaty, protože pošťák Otto je nositelen zpráv, poslem (Angelus), Alexandrův syn je Synem, tedy hodnotou jeho nitra a služebná Marie je ta, kdo je uvítan se slovy „buď zdráva Maria“, uvítána tím, kdo jediný je schopen ji takto pozdravit, a tím je pouze Anděl poslaný od Boha (pošťák Otto). Ona je tou, kdo vykonavá to, co má vykonat a tím říká své Fiat. Ostatní osoby jsou začleněny do struktury viditelného a poznatelného světa, který se pohybuje v pro ně nepřekročitelných hranicích duchovní prázdnoty. Snaží se ji překonat, ale právě ztráta duchovního principu jim to neumožňuje. Například doktorův plánovaný nesmyslný útěk před sebou samým do Austrálie. Dcera a žena Alexandera jsou citově vázány na doktora, který jim poskytuje jistotu v jimi chápaném světě oproti zdánlivé nestabilitě a absurditě Alexanderova bytí. Alexander je ten, který dostává dary, je tedy králem. Ve skutečnosti je právě oním ubožákem mudrcem, jenž pod stromem života nechápe obřad klanění. Tento úvodní výjev na obraze Leonarda da Vinci Klanění tří králů vůbec není použit náhodně a centralizování pozornosti na toto dílo, spolu s neustálým odrazem Alexanderovy tváře kamkoli se hne, na skle obrazu, v zrcadle na skříni, v zrcadélku u magnetofonu, na skle okna, vytváří souvislosti mezi těmito dvěma obřady klanění a naprosto stejného pocitu z toho vyplývajícího, totiž nepochopení největšího obřadu - života samého. Zároveň je to i vyjádření procesu meditace a vědomí souvislosti, plynoucí z této meditace. Králové se klaní Panně Marii a jejímu Synu. Ti, co přihlíží, nemohou pochopit hloubku tohoto konání, které pro ně zůstává tajemstvím zrození i když přímo nad jejich hlavami vyrůstá strom života jako symbol tohoto tajemství. Uschlý strom života v úvodu a závěru filmu je symbolem konání lidské civilizace, ztráty podstaty, která dává vytvořenému život a tím i smysl. V podstatě živého stromu na obraze je syn Boží a v podstatě mrtvého stromu ve filmu je Syn člověka. Ale protože i Syn Boží je Synem Člověka, my všichni jsme i synové Boží, což nám poskytuje možnost dát uschlému stromu opět se zazelenat - tedy najít vědomí souvislosti v sobě samých. Alexander k tomuto poznání dochází na základě velmi složitého intelektuálního utrpení, a teprve když pochopí, že představa o světě a bytí člověka v něm, je právě tak nepravdivá jako mapa Evropy ze 17. století, kterou dostane právě od Otty (posla-pošťáka) se Alexander ocitá na hranici jím intelektuálně poznatelného existujícího světa, je připraven ji překročit, ale pýcha intelektu mu to zatím neumožňuje. Náhodné setkání se služebnou Marií před domem a nalezení modelu domu, který mu chce dát jeho syn jako dar, vysvětluje hodnotu jeho světa. Je to pouze bezcenný model. Ani zde však není schopen intelekt hranici překročit. Intelekt neuznává pokoru jako pravdu své existence před tajemstvím bytí. Člověk je roven Bohu, člověk musí být roven Bohu a aby to dokázal, zavrhl Stvoření a vytvořil své vlastní stvoření a ono mu rozkládá nejen svět, který nevytvořil, ale i jeho nitro a tím i duchovní podstatu jeho nitra. Jediným pocitem, který zůstává, je pocit bezmocnosti a strachu, marnosti a omylu, tak jak ho žijí doktor, žena a dcera Alexandra. Oni nejsou schopni pochopit hloubku pokory vládců světa, kteří se klaní chudému dítěti nikoliv proto, že vědí, že ono je větším vládcem než oni, ale protože jsou součástí tajemství bytí a oni tomuto tajemství přináší dary (Oběti), jako znak pokory stvořeného před tím, co je stvořilo. Proto neexistence pokory je rozpor v konání moderních lidí, který si Alexander uvědomuje, ale je ohraničen svým intelektem, který je schopen přijmout hloubku poznání pouze prostřednictvím dotyku s absolutní ztrátou naděje - totiž jako poslední možnost. Když tato chvíle přichází, skrytá schopnost se projevuje. Realita snu v tomto filmu, je vlastně pravděpodobnou realitou skutečnosti, to znamená realitou, která může nastat, proto není snem, ale možnou skutečnosti. Navíc ve filosofii Tarkovského je sen metaforou reality a hrozba atomové války takovou realitou je. Proto ani divák nemá okamžitou šanci pochopit co se právě děje, jak se to děje a kde. A tak při poznání skutečnosti relativity tohoto časoprostoru, ve kterém se pohybuje Alexander, dochází ke katarzi a radikálnímu obrácení se. V tomto stavu duchovní otevřenosti se s Alexanderem děje několik důležitých věcí. Hysterický záchvat jeho ženy ho utvrdí v tom, že človek není schopen překročit skrze sebe svou intelektuální hranici, zhroutí se a pokloní se Stvořiteli v nejhlubší pokoře, které je schopen - odevzdává svou vůli, vůli Boží. Toto obrácení se je vyjádřeno v jeho modlitbě: „…posvěť se TVÉ jméno, buď TVÁ vůle, přijď TVÉ království…“, Alexander odevzdává na usmíření Bohu vše i svého syna, jenom ať zachová vše tak (i celý svět) jak to bylo předešlého dne. To je příprava oběti a pokora, která nemohla u něj přijít jinou cestou než mimo vědomí, mimo intelelkt (proto zdání snu). Alexander se hroutí stejně jako jeho žena, ale na rozdíl od ní a jiných, netouží po náhražce, droze a falešném hlasu. Přichází Otto a přináší mu svou poslední zprávu – Alexander musí jít za Marií. On této zprávě nerozumí, ale skoro proti své vůli za Marií jde. Musí! Protože celý film je o jeho cestě za Marií, návratu do lůna ženy, návratu k Matce, ať už pod tímto pojmem chápeme cokoliv. Protože jedině tam je obětní stůl s křížem, květy a svícemi, jenom Ona nám může umýt špinavé ruce pod tekoucí vodou, protože pouze Ona je schopna špinavé ruce uvidět, jenom Ona nám může říci: „…miluj mne, chlapče můj“ a vyslovit tím podstatu. A my ji milujeme. Alexander si s Marií lehá na obětní stůl po nádherné zpovědi, metafoře o zničené zahradě. Stůl se s nimi zvedá v mystickém spojení Syna a Matky jako pravé Lásky. Náznak tohoto symbolu je v začátku filmu, kdy Alexander hladí ikonu v knížce, kterou dostal, na které se sklání Panna Maria nad Kristem, který leží v hrobě zahalen do bílého roucha. Alexander se k Marii vrací, protože od ní odešel a protože už nikdy nechce zapomenout modlitbu, kterou ho naučila jako jeho Matka. Oběť je totiž v pokoře hlubin vlastního nitra, odevzdáním sebe do vůle toho, který ti přináší absolutní svobodu, ale ty tuto svobodu nejsi schopen zvládnout a přijmout, protože jsi na ni zapoměl. Po celé této dlouhé scéně se Alexander probouzí ve svém domě a po chvíli zjišťuje, že je vše tak, jak prosil ve své modlitbě. Žádná válka není a nebyla. Uvědomuje si hlubiny svého vzletu, zapaluje svůj dům i se zařízením. Je to jeho oběť, proto nesmí shořet auto doktora a nic, co by nepatřilo jemu a jeho rodině. Zapaluje sebe sama, podstatu svého světa, základy svého bytí, svého chápání hodnot, ničí tedy vše, co je mu nejdražší. Přijíždí sanitka, kterou nikdo nevolal. Loučí se jen s Ottou a Marií, ale nemůže však unést a překonat rozpor svého očistného činu s dopadem této očisty na nepřipravenost svého vědomí. Hledá jakousi pomyslnou záchranu ve světě kolem sebe, ale naráží jen na zoufalství těch, kteří nebyli účastni jeho obrácení. Opět se obrací na Marii a Ottu ale je odvážen sanitkou pryč. Zde vzniká i paralela na, v začátku zmíněného, knížete Myškina z Dostojevského románu Idiot, kterého Alexander hrál ještě jako herec v divadle a parabola se mění v hyperbolu souvislostí lidského vědomí jako součásti globálního myšlení celého lidstva. Snad proto Byzantské ikony, Leonardo da Vinci, japonská meditativní budhistická hudba, švédská lidová hudba, mapa Evropy a zmínka o Austrálii. Film se vrací ke svému počátku. Otec zasadil strom života a dal mu život. Ten život byl v jeho Synovi, skrze kterého Otec tvoří. Tento Syn vrátí zpět stromu život, který mu vzal člověk. A bude to život věčný. Alexanderův malý syn přináší vodu k uschlému stromu, zalévá jej, tak jak mu to jeho otec říkal v legendě, lehne si pod tento strom a poprvé a naposled ve filmu promluví: „Na počátku bylo Slovo? A proč, tati?“ A my všichni přece už musíe vědet: Protože to Slovo bylo Bůh, v něm byl život a život byl světlo lidí, že to světlo ve tmě svítí a tma ho nepohltila. A tak jako na začátku filmu se pomalu dostáváme do koruny stromu života, ale ta je uschlá, ale jako obrovská naděje se třpytí nesmírně jasné světlo v této koruně, koruna se v něm rozplývá, a to světlo se odráží od hladiny vod - Na počátku bylo Slovo? A proč, tati? Protože ty, Syn, jsi to slovo! Všechno se rozplývá ve světle a zní Pašije podle Matouše od J. S. Bacha: „Ach, neodvrať se ode mne, ó, Bože, viz můj pláč i slzy. Shlédni sem, srdce pláče v oku mém hořce před Tebou. Slituj se, Bože, Nade mnou.“ [Zrcadlo 3, 1990, s. 12-13] | |
* * * | ||
| ||
|
| ||
|
© 2005-2025 Nostalghia.cz © 2005-2025 Petr Gajdošík [Facebook] [Twitter] |