|
Andrej Tarkovskij Rozhodnutí | |||
|
Pracoval jsem v sovětském filmu přes dvacet let a dovolím si tvrdit, že jsem něco udělal na podpoření
reputace sovětských filmařů. Nicméně ovšem z jistých důvodů byla moje práce velice ztížena - za
všechny ty roky jsem natočil velmi málo filmů - celkem šest, jeden za čtyři roky. To je skutečně velice
málo a vůbec mě to neuspokojovalo. Hodně času jsem strávil přesvědčováním svých šéfů, že filmy,
které jsem natočil, bylo nutné natočit. Hodně času mi také zabralo schvalovací řízení mnou natočených
filmů. V případě mých prací obvykle požadovali změny ve formulacích, délce, v některých scénách nebo
částech filmu. Hodně času zabralo také zlepšování vztahu s Goskinem v zájmu záchrany filmů.
Dnes je mi přes padesát let a uvědomil jsem si, že záležitosti se nemohou dále vršit tímto způsobem. Rok od roku se všechno stále více komplikovalo a pro mne bylo stále obtížnější pracovat. ANDREJ RUBLEV například, byl přijat kolegiem Goskina s nadšením, ale kromě toho byl odložen na polici pět a půl roku. Po celou tu dobu jsem nepracoval, protože panoval názor, že jsem natočil film, jehož obsah je ideologicky nezodpovědný. Nemohl jsem pracovat, dokud se záležitost nevysvětlila, neboť mi nikdo nechtěl dát jakoukoli práci. To všechno mi neobyčejně ztrpčovalo život, navíc mám ještě početnou rodinu. Mé filmy byly velice dobře přijaty sovětskou veřejností. Ne najednou, ale postupně jsem získával vlastní diváky, lidi velmi toužili vidět mé fimy: Dostával jsem neobyčejně mnoho dopisů. Lidé však nemohli moje filmy vidět, protože se půjčovaly jen v omezeném počtu kopií. Diváci se mne stále ptali, proč je nemohou vidět a já jsem jim to nemohl říci. Goskino dělalo vsechno, co bylo v jeho moci, aby omezilo počet výpůjček. Moje filmy stále získávaly vysoká ocenění za svou kvalitu, ale v Sovětském svazu honorář, který dostává autor scenáře, záleží na tom, kolik bude vyrobeno kopií filmu. Skoro vždy jsem se podílel na autorství scénáře a stále jsem měl naději, že z toho titulu získám dostatečné částky peněz, ale moje naděje se ukázaly plané, protože moje filmy se nevyráběly v takovém počtu, jaký by si zasluhovaly s ohledem na svou kvalitu. Tak navíc jak moje reputace, tak moje kapsa z toho důvodu trpěly. Musím však dodat, že Goskinu se vždycky podařilo prodat moje filmy na Západ a to za dobrou cenu. Tak se záležitosti odvíjely dlouhý čas. Když se Filip Jermaš stal předsedou Goskina, jednoduše jsem přestal dostávat práci. Povolení na natočení posledních dvou filmů, ZRCADLA a STALKERA, jsem dostal ne z Goskina, ale od ministerstva, ale teprve poté co jsem se obrátil s apelem na prezídia dvou sjezdů, což je věc absurdní, směšná a zcela hanebná. Nevím, jak si mám vysvětlit ministrův postoj, který vůči mně zaujal, ale život se stal nesnesitelným. Všechny návrhy Goskinu k povolení na zahájení prací na novém filmu byly odmítnuty. Vůbec vztah ke mně byl neslýchaně divný. Neměl jsem ponětí, že jsem považován za nejhoršího režiséra v Sovětském svazu - hodně lidí se domnívalo, že jsem jedním z nejlepších - ale moje filmy se nezúčastňovaly sovětských festivalů a nezískal jsem třeba jen tu nejmenší cenu v oblasti filmu, ačkoli je jich u nás velice mnoho. Vlastně každý, kdo ve filmu pracoval, takovou cenu dostal jen já ne. Když se Jermaš stal předsedou Goskina, přestalo se s vysíláním mých filmů do zahraničí na mezinárodní festivaly. Měl jsem pocit, že jsem sledován, ale neznal jsem důvod. Přes všechny pracovní komplikace a těžkosti, jaké jsem u nás prožíval v době práce u filmu, by mě nikdy nenapadlo opustit Sovětský svaz, abych změnil svůj osud. Když jsem natočil NOSTALGII v produkci RAI, italského rozhlasu a televize, zavolal jsem do Moskvy, abych se dozvěděl, jaký by byl názor Goskina na vyslání filmu do Cannes. Byl jsem počastován povzbudivou a smířlivou konverzací na téma přednosti takového úmyslu a slyšel jsem, že si musím pospíšit a dokončit film v takovém termínu, aby mohl být uvedený v Cannes. Byl jsem velmi spokojen, jelikož jsem v tom viděl znamení pozitivního přístupu lidí „nahoře“ k mé práci, tím spíše, že jsem do ní vložil hodně citu a ukázal prožitky člověka, který zakouší stesk po vlasti. Je možno říci, že film odráží ty samé zkušenosti, jež proděláváme teď se ženou, ačkoli rozdíl mezi hrdinou filmu a mnou spočívá v tom, že on přijel do Itálie na krátkou dobu, zatímco já jsem nucen zůstat tu navždy. V Cannes se ukázalo, že Goskino naléhalo, aby do složení jury festivalu vstoupil zástupce Sovětského svazu - nakonec byl do jury poslán Sergej Bondarčuk. Když jsem se to dozvěděl, uvědomil jsem si, že je cosi v nepořádku, protože naše vzájemné vztahy byly velice špatné - ne mojí vinou, protože pro mne to nemělo žádný význam ale Bondarčuk se ke mně z jakéhosi důvodu staví nepřátelsky, ačkoli jsem mu nikdy nic špatného neudělal. Byl jsem zaskočen. Ptal jsem se zástupce Goskina co to má znamenat, ale byl jsem ujištěn, že všechno bude v nejlepším pořádku a že Bondarčuk přijel, aby mi pomohl. Ve skutečnosti Bondarčuk jako zástupce Goskina udělal všechno, co bylo možné, aby můj film nezískal cenu. Když jsem se o tom později dozvěděl, byl jsem hluboce uražen, dotčen a ponížen tím zcela nečekaným a zradným úderem ze strany mých kolegů. Byli povinni podporovat mě jako sovětského režiséra, který natočil v zahraničí film vyprávějící o nemožnosti života mimo vlast pro člověka s ruskou duší. Velice to mnou otřáslo. Napsal jsem později dopis Jermašovi, vypočítávaje všechny argumenty, které mě přivedly k přesvědčení že se úmyslně postarali, aby podmínky mé práce v sovětském filmu byly tak obtížné, jednoduše se postarali udělat všechno, aby mě vyštvali ze Sovětského svazu, vyeliminovali mě jako režiséra pracujícího v Sovětském filmu. Samozřejmě, kdybych byl spisovatelem, mohl bych se vrátit do Moskvy pracovat, dokonce bez pozornosti ze strany tisku. Protože jsem filmový režisér a každá chvíle práce ve filmu stojí značnou částku peněz, nemohu pracovat nezávisle. V práci jsem závislý na penězích, na státu, na Goskinu. A jestliže Goskino mi nedávalo práci dokonce před mým posledním filmem, tak nyní, když demonstrovalo svůj vztah ke mně takovým způsobem, bylo mi jasné, že bych prostě už nedostal jakoukoli práci za jakýchkoli okolností. Výše uvedený text je fragmentem rozhovoru publikovaného ve Filmu na swiecie č. 363-364,1989, str. 63-65. Původní pramen uveden nebyl, překlad je tedy pořízen z polštiny. Rozhovor pochází z poloviny července 1984, tedy z období těsně po Tarkovského žádosti o politický azyl. Je možno srovnat s Dopisem otci, viz Zrcadlo č. 2. Přeložil Miloš Fryš. [Zrcadlo 5, 1990, s. 24-25]
| ||
* * * | |||
| |||
|
| |||
|
© 2002-2020 Nostalghia.cz © 2002-2020 Petr Gajdok [Facebook] [Twitter] |