|
Digitalizovaná ADELHEID – na vlastní oči | ||
|
Cítím v něm dílo tvůrce, který si prošel dlouhou a rozmanitou cestou od prvních laických pokusů s filmem (Brno) přes několikaleté období seznamování se s jeho možnostmi (armáda) a následnou etapu pokusů a tvůrčích výbojů v konstituování vlastního filmového jazyka, završenou MARKETOU LAZAROVOU a ÚDOLÍM VČEL. Jeho ADELHEID je pro mne v tomto vývoji dílem, které se vyznačuje jiným filmovým uvažováním než tomu bylo doposud u Vláčila obvyklé. Ne proto, že jde o jeho první celovečerní film v barvě, ale pro způsob náhledu na téma. Zdá se mi, že v předchozích filmech se Vláčil snažil vytvářet novou, vlastní realitu, své vidění věcí. U ADELHEID mám dojem, že se realitě tématu podrobil v tom smyslu, že ji nepřetvářel, ale poddal se jí a jen ji uměleckými prostředky dotvořil. Aniž by rezignoval na své tvůrčí záměry tak respektoval téma a jeho zasazení do konkrétních časových i prostorových vztahů, které naopak výrazně umocnil díky citlivé volbě vyjadřovacích prostředků. Vláčil je v ADELHEID zcela svůj, udržuje si smysl pro výtvarné řešení obrazu, kterým podtrhuje náladu a atmosféru (barevné ladění do melancholických nebo studených barev), volbu hudebního doprovodu (Zdeněk Liška zde poprvé u Vláčila není autorem hudby, ale jen jakýmsi hudebním dramaturgem), práci s ruchy, střih nebo třeba volbu herců – to vše zde vzájemně ladí stejně jako v předchozích filmech, jen ta koexistence je subtilnější, minimalističtější. Vývoj událostí kolem digitalizace, který lze zkráceně a zjednodušeně shrnout do označení „kameramani vs. NFA“, ale dal premiéře i dění kolem ní určitou pachuť (což prozatím trvá). Články, petice, obviňování v internetových diskusích, v některých případech patrně i ne zcela korektní argumentace..., to vše před premiérou český mediální rybníček notně rozvířilo. Podrobně popisovat (a už vůbec ne hodnotit) ten či onen výstup zde ale nechci, protože na to by byl potřeba jiný článek. Navíc kdo dění kolem digitalizace sleduje, zná vývoj událostí sám. Zde se chci zaměřit především na svou diváckou zkušenost s digitalizovanou ADELHEID bez ohledu na sympatie k té či oné straně sporu. Když jsem tedy v úterý 26. ledna v podvečer odjížděl do Brna, byl jsem z celé situace poměrně hodně rozmrzelý, protože jsem se už předem viděl, jak v kině počítám pixely a nesleduji vlastní FILM. Naštěstí je jeho mystérium tak silné, že z velké části se mi podařilo nechat se do něj vtáhnout a užít si jej po letech na velkém plátně. Zkoumání formální stránky, o kterou, zdá se, je dnes téměř výjimečný, skoro výhradní zájem, jsem se věnoval jen jaksi mimoděk. [Je pak tedy otázka, nakolik jsou mé následující dojmy relevantní :-)] Měl-li bych vše velmi zjednodušeně shrnout, tak musím napsat, že projekce digitalizované ADELHEID se mi líbila. A to i přesto, že se to může zdát v rozporu s tím, co bude uvedeno v textu dále. Osobně se ale nějak neumím úplně odpojit od komplexního vnímání filmů a jejich celkový účinek neodvíjím jen od jedné věci. Je tak nakonec trochu paradox, že tento článek vlastně vznikl kvůli takové „jedné věci“. [V první verzi článku bylo na tomto místě několik odstavců textu o mém pohledu na digitalizaci, na celý spor a jeho dopady. Psaní této části jsem ale utnul ve chvíli, kdy jsem si uvědomil, že i přes největší snahu nejsem schopen postihnout problém v jednom článku, v němž se navíc vlastní téma – ADELHEID – ztrácí. Proto jsem celou pasáž vymazal a věnuji se jen vlastnímu filmu. Proto zde k obecnější tématice digitalizace prakticky nic není.] Takže jak je to s vlastní ADELHEID, jak jsem ji poznal na brněnské premiéře? Obraz filmu se mi líbil v podání detailů a ve snaze o zachování „filmového“ charakteru (zrno). Z dřívějších verzí (DVD, TV, ale i matných vzpomínek na dávné projekce v kině) jsem měl až příliš zafixovaná zcela tmavá a neprůhledná místa ve spoře nasvětlených scénách, kde bylo možné leckdy jen tušit co se v nich děje. Ta jsou nyní alespoň lehce prosvětlena, mají prostor a konkrétní obsah. (I na tom je vidět, že Vláčil zde změnil modus svého náhledu na zpracovávané téma, že respektoval realitu, nevytvářel nějaký svůj specificky výtvarný svět a nepřizpůsoboval tolik skutečnost své představě jako v dřívějších filmech. Malá odbočka, jen lehce k věci: jedna Vláčilova režijní poznámka k HOLUBICI, na kterou jsem nedávno narazil, zdůrazňuje, že kameraman má jeden konkrétní záběr – šlo o záběr na schodiště – nasnímat tak, aby tmavé stinné pasáže působily jako jednolité plochy, bez polostínů, bez prostorové hloubky, aby se z obrazu stala spíš grafika. Hned mě u toho napadlo, jak by si s takovým místem poradili dnešní digitální restaurátoři, neznajíc podobnou poznámku? Prosvětlili by ho? Jistě by to dnes nebyl problém...) V digitalizované ADELHEID má obraz i v jiných tmavých plochách, např. tmavých vlasech Petra Čepka nebo čemkoli jiném, co je v obraze umístěno na světlém pozadí, alespoň minimální kresbu. Líbilo se mi i tlumené jasové podání, které odpovídá melancholické náladě snímku („Báseň v polotónech barvy a zvuku“, jak napsal dobový zahraniční recenzent). K tmavým scénám v ADELHEID bych si dovolil druhou poznámku: z mého výzkumu archivního materiálu jsem získal několik poznatků, že štáb měl na místě ne vždy tolik osvětlovací techniky, kolik by potřeboval. A zejména v Lužci komplikovaly natáčení prudce se měnící světelné podmínky (počasí), které likvidovaly předtím pracně promyšlené kompozice a nutily filmaře narychlo vytvářet nové. Kladu si pak nutně otázku, nakolik je utopení interiérů v šeru opravdu výsledkem autorského záměru... Nejčastěji diskutovaný je ale zelený nádech obrazu, daný chemickými změnami při stárnutí citlivé vrstvy materiálu Orwo. Ten ve filmu opravdu je. Rozhodně bych ho nedefinoval přívlastky jako „deka“ nebo „sluneční brýle“, které se v komentářích na netu objevily (což odpovídá současnému trendu „diskusí“, především na netu – pokud možno co nejkratším a nejrazantnějším způsobem něco pochválit nebo odsoudit a tím se s celou věcí vypořádat jednou provždy). Netáhne se kontinuálně celým filmem, v některých scénách jej téměř nevnímáte, jinde je ale velmi patrný. Obecně je častý u tmavších scén (kterých je ve filmu nejvíce), u prosvětlených méně (tam někdy přechází do nažloutlého odstínu) nebo vůbec. I to je ale ošidné tvrzení. Například ve scéně z koupelny jsou bílé kachličky opravdu bílé, u posledního záběru filmu na kříž v zasněženém poli, tedy ve výrazně bílém a světlém obrazu, má obraz nazelenalý odstín. (To je vůbec zajímavé místo: předchozí přepisy filmu měly tento záběr různě tónovaný – na DVD byl spíš dohněda, televize jej vysílala čistě černobílý, v nově digitalizované kopii je nazelenalý.) V obrazu jsem nezaznamenal žádné škrábance, nečistoty, slepky ani pověstné chlupy v okeničce. Zůstaly v něm ale prolínací značky (všiml jsem si jich na třech místech). Osobně nepatřím k bezvýhradním zastáncům jejich přítomnosti v digitalizovaném filmu, byť je mi jasné, že odpovídají důsledně uplatňované restaurátorské filozofii NFA. Jejich ponechání v archivní kopii celkem chápu, ale v té pro distribuci jejich smysl moc nevidím. (A už vůbec ne třeba v přepisu pro TV nebo BD, kde by už z podstaty věci – nejde o kino, nestřídají se tu žádné promítačky – nikdy nemohly být.) Prakticky nikdo se zatím nerozepisoval o zvukové stopě. Ta je v přirozeně ponechána v mono a je velmi zřetelná, dynamická a expresivní, působivá. I ve velkém sále brněnské Scaly zněly Bachovy skladby v mono impozantně, zřetelné byly dialogy, včetně tichých šeptaných pasáží i ruchy. (Byť film znám a věděl jsem kde co přijde, třesknutí výstřelů v noční scéně s Viktorem a Adelheid mě překvapilo možná stejně jako filmovou postavu.) Současně ale byla ve zvuku slyšet velká míra šumu, především v tichých místech. Na besedě po filmu padl na toto téma jeden dotaz, jehož zodpovězení ze strany zástupců NFA bylo asi v těch intencích, resp. alespoň jsem mu tak porozuměl já, že při digitalizaci dochází k mnohem detailnějšímu sejmutí všech složek zvukové stopy (modernější snímače), tedy jak samotného zvuku, tak i šumu. V souladu s metodikou restaurování NFA ale nedochází k jejímu úplnému čištění (analogicky jako u obrazu), ale jen k částečné korekci a vyrovnání hladin vlastního zvuku a šumu. Sám za sebe nemohu souhlasit s jednoznačnými odsudky digitalizované ADELHEID, hovořící o „zkaženém filmu“, o „soumraku české kinematografie, který započal datem obnovené premiéry Adelheid“ ap. Samotný film se mi jeví tak ze 70% v pořádku. Ve zbylých cca 30% jsou tím menším problémem zmíněné prolínačky, větším pak zelený nádech. Jeho ponechání/odstranění je věcí míry „kvalifikovaného odhadu“, na kterou mají obě strany, zdá se, nesmiřitelně jiný názor. (Lze si jen povzdechnout, jak devalvovaným se v tomto sporu stalo skoro nadužívané slovo „odborník“.) Ano, i já si dovedu představit ADELHEID bez nazelenalých záběrů, které tvůrci určitě nechtěli a můj seznam dotazů k NFA, proč je to či ono uděláno tak a tak, by byl dlouhý (i proto, že dosavadní vyjádření jsou spíš jen v obecné rovině). Archivářský přístup NFA ale respektuji, cítím v něm odpovědnost k dochovanému stavu kopií (nakolik se to komukoliv může zdát paradoxní) i přiznané meze hledání původní podoby. I já jsem si zvykl na vyčištěné přepisy světových filmových děl na DVD nebo BD (především Criterion Collection nebo Masters of Cinema), pro distribuci rekonstruované často za účasti autorů. A kdyby tak bylo možné vidět ADELHEID, bylo by to skvělé. Nejsem si ale jistý, je-li toto pozice NFA, který je především archivem. Jeho role je jiná a přijde-li časem vydavatel s ošetřenými právy a potřebnými financemi, nevidím problém v tom, aby zrealizoval vydání filmu podle své představy z dat, která jsou v NFA uložena. Víc se tu ale do podrobných spekulací pouštět nebudu, nemělo by to konce (a patří to jinam). 
Tolik mé vidění digitalizované ADELHEID. Protože ho nechci nikomu nutit, níže připojuji pro vlastní úsudek čtenářů několik obrazových ukázek, v nichž porovnávám verzi filmu vysílanou v HD vysílání ČT a nový digitální přepis NFA. (Starší přepis filmu vydaný na DVD považuji v tomto srovnávání za bezpředmětný, proto jej nezařazuji.) Následujících 33 snímků jsem vybíral tak, aby pokryly nejen celou délku filmu, ale také barevně a světelně různorodé scény. Je nabíledni, že ve většině technických parametrů je nově digitalizovaný film z NFA kvalitnější (byl skenovaný z negativu). Má lepší kresbu, více polostínů, není tak vykontrastovaný. Jeho zásadní slabinou ale je onen zelený nádech. Naopak přepis použitý v televizi je ho prostý, je barevnější (což nemusí být samo o sobě výhra), postavy zde mají přesnější pleťové odstíny, byť někdy se mi zdají až poněkud přehnané. V tmavých místech je naopak tmavý natolik, že není rozeznat co se v obrazu skrývá. Když jsem si ho druhý den po brněnské premiéře doma pustil, uvědomil jsem si ještě jednu věc: že větší „barevnost“ je na újmu nálady snímku. (Přepis pro televizi vznikl mnohem dřív, patrně z novější kopie na materiálu Kodak, zatímco NFA pracoval s referenční kopií na materiálu Orwo, protože na tom byl film i premiérován; navíc nevím, do jaké míry televize svůj přepis ještě upravovala.) Oba přepisy se liší lehce posunutým výřezem, v případě některých ukázek se mi možná nepodařilo trefit přesně stejné okénko, což by ale pro srovnání nemělo být zásadní překážkou. Obrázky jsem pro tyto ukázky nijak neupravoval, byly sejmuty přímo z digitálních souborů. Přesto si ještě dovolím jednu poznámku vztahující se k brněnské projekci. Úvodní a závěrečný záběr filmu jsem v Brně viděl nepoměrně monochromatičtěji (černobíleji), než je to na těchto ukázkách. Jsem si tím skoro jistý, protože mě při projekci v sále ničím neudivily, ale když jsem obdržel z NFA tyto snímky, překvapila mě míra jejich zeleného zabarvení, kterou jsem si z kina vůbec nevybavil. Je samozřejmě možné, že se pletu, ale silný dojem z tohoto rozdílu zůstává. Možná by pomohlo svědectví někoho dalšího z brněnské premiéry?... A to by tak asi bylo vše. Dost mých „pojmů a dojmů“, dál si může udělat obrázek každý sám. Rád bych jen na závěr poděkoval NFA, že na mou prosbu o zaslání několika ukázek z digitalizovaného filmu reagoval vstřícně (nezamítl ji) a korektně (nechal mě vybrat si vlastní ukázky). Kéž by takto věcně a transparentně probíhala i celá polemika... 
|
|
|
TV_HD | NFA © Státní fond kinematografie / NFA 
TV_HD | NFA © Státní fond kinematografie / NFA 
TV_HD | NFA © Státní fond kinematografie / NFA 
TV_HD | NFA © Státní fond kinematografie / NFA 
TV_HD | NFA © Státní fond kinematografie / NFA 
TV_HD | NFA © Státní fond kinematografie / NFA 
TV_HD | NFA © Státní fond kinematografie / NFA 
TV_HD | NFA © Státní fond kinematografie / NFA 
TV_HD | NFA © Státní fond kinematografie / NFA 
TV_HD | NFA © Státní fond kinematografie / NFA 
TV_HD | NFA © Státní fond kinematografie / NFA 
TV_HD | NFA © Státní fond kinematografie / NFA 
TV_HD | NFA © Státní fond kinematografie / NFA 
TV_HD | NFA © Státní fond kinematografie / NFA 
TV_HD | NFA © Státní fond kinematografie / NFA 
TV_HD | NFA © Státní fond kinematografie / NFA 
TV_HD | NFA © Státní fond kinematografie / NFA 
TV_HD | NFA © Státní fond kinematografie / NFA 
TV_HD | NFA © Státní fond kinematografie / NFA 
TV_HD | NFA © Státní fond kinematografie / NFA 
TV_HD | NFA © Státní fond kinematografie / NFA 
TV_HD | NFA © Státní fond kinematografie / NFA 
TV_HD | NFA © Státní fond kinematografie / NFA 
TV_HD | NFA © Státní fond kinematografie / NFA 
TV_HD | NFA © Státní fond kinematografie / NFA 
TV_HD | NFA © Státní fond kinematografie / NFA 
TV_HD | NFA © Státní fond kinematografie / NFA 
TV_HD | NFA © Státní fond kinematografie / NFA 
TV_HD | NFA © Státní fond kinematografie / NFA 
TV_HD | NFA © Státní fond kinematografie / NFA 
TV_HD | NFA © Státní fond kinematografie / NFA 
TV_HD | NFA © Státní fond kinematografie / NFA 
TV_HD | NFA © Státní fond kinematografie / NFA 
Obrazové ukázky z digitalizovaného filmu ADELHEID poskytl NFA | |
* * * | ||
| ||
|
| ||
|
© 2005-2024 Nostalghia.cz © 2005-2024 Petr Gajdošík [Facebook] [Twitter] |