|
ÚDOLÍ VČEL a ADELHEID – dvě strany téže mince? (psáno pro Fantomfilm) | |||||||||||||||||
|
Níže publikovaný text byl napsán pro internetový magazín Fantomfilm, kde vyšel v jeho 40. čísle v listopadu 2007. Fantomfilm prodělal od té doby určitý vývoj (přejmenování na Fantom, aktuálně jde spíš o „spící“ web), článek je ale stále dostupný na stránce old.fantomfilm.cz. Zde jej zařazuji především z „archivních“ důvodů. Po letitém čekání se na přelomu léta a podzimu český filmový fanoušek konečně dočkal prvních dvou tuzemských DVD disků s filmy Františka Vláčila. Nejdříve byl v polovině září na trh uveden disk s ÚDOLÍM VČEL, v říjnu pak následoval disk s ADELHEID. Oba filmy se tak po svých zahraničních DVD premiérách v USA [1] dostávají i k tuzemskému divákovi. Vláčil je bezesporu jedním z nejoceňovanějších tvůrců naší poválečné kinematografie a z tohoto pohledu by tedy bylo možné označit vydání obou filmů za událost v pravdě historickou. Oba disky jsou ale současně i zářným příkladem rozporuplnosti naší DVD distribuce, alespoň co se týká produkce jejich vydavatele (Bonton), který zajišťuje naprostou většinu u nás vydávaných domácích titulů. Protože výsledná podoba obou disků je značně rozdílná a oba vyšly navíc krátce po sobě, nabízí se možnost srovnání vydavatelského přístupu k jejich výsledné podobě. Nejprve fakta. ÚDOLÍ VČEL vyšlo na dvouvrstvém disku, který obsahuje přepis filmu v originálním širokoúhlém formátu 2.35:1. Už tato skutečnost stojí za zaznamenání, že film byl v našich kinech obvykle uváděn v lehce ořízlé verzi 1.85:1 a v televizi či na VHS byl uveden v drastickém ořezu 1.33:1. Nově vydaný disk tedy vlastně poprvé v historii přináší film širšímu publiku v podobě v jaké byl opravdu natočen. Obrazová kvalita přepisu je na české poměry rovněž velmi dobrá. Obraz má rovnoměrné rozložení šedých škál ostrý a bez kazů a mechanických poškození. Pokud měli filmoví fanoušci u disku ÚDOLÍ VČEL důvody ke spokojenosti, následně vydaná ADELHEID pro ně byla studenou sprchou. Na rozdíl od ÚDOLÍ VČEL zde sice nehrozila možnost změny formátu obrazu (film je natočen na klasický formát 1.37:1), podstatnou složkou obrazu je zde ale barevný filmový materiál, na který Vláčil natáčel celovečerní film vůbec poprvé. Tvůrce se s tím vypořádal se ctí a vytvořil dílo, které v kontextu naší kinematografie patří k těm několika málo filmům, kde je barevného materiálu užíváno opravdu funkčně jako svébytného vyjadřovacího prostředku. Škoda, že si to neuvědomil vydavatel disku. Vláčil, u doposud černobílých filmů proslulý svou pečlivostí v obrazových kompozicích, se na nový filmový materiál detailně připravil. Film byl natočen tak, aby každá scéna byla barevně laděná vždy podle svého významu. Barevnost zde má přesně stanovené meze a „dramaturgii“. Krásně je to vidět ve scénáři, plném poznámek týkajících se použití barev. Vláčil se snaží barvy v jedné sekvenci vzájemně harmonizovat a vytvářet z nich jednotný akord. Úvodní scény jsou univerzálně barevné, převládají tlumené odstíny jen občas oživené sluncem, takže v této fázi filmu je příběh ještě nevyhraněn. Následuje zlom a přechod k nazlátlé hnědé barvě, evokující tajemnost opuštěného sídla i Viktorovu melancholii. Kráká barevná pestrost a prosvětlení nastane ve chvílích vzájemného sbližování Viktora a Adelheid (kuchyně, slunce, zeleň trávy), navozuje se i doposud nevnímaný pocit domova. Postupně ale začíná docházet k neutralizaci barevných odstínů, zejména po scéně v níž se Adelheid dozví o popravě svého otce. Přibývají temné a šedivé odstíny a po erupci červené barvy v dramatické závěrečné epizodě přechází ladění filmového obrazu v bílou barvu smrti a zmaru. Po tom všem ale na bontonském disku najdete jen matné odlesky. Obraz obsahuje snad všechny nešvary přepisu z hodně používané a nekvalitní kopie – poškrábání a dropouty, smítka na okrajích okeničky, špatné rozlišení tmavých scén a zejména barevnou nevyrovnanost jednotlivých sekvencí. V sekvencích nasnímaných v šeru (knihovna, noční scény) je většina obrazu zalita jen temnou skvrnou v níž není skoro nic vidět. V části filmu převládá jakési olivově zelené zabarvení jež se i v rámci jedné sekvence mění. Z původních šerosvitových scén zůstal většinou vždy jen tmavý záběr s ostře kontrastním světelným zdrojem a s úplně ztracenými valéry stínů. Disk s ADELHEID je tak zvláštním „vzkazem“ tvůrcům filmu, živým či mrtvým, kteří se snažili zbytečně. Jejich mravenčí práce, úsilí, vložené do sebemenších detailů jsou jedním šmahem pryč a celé obrazové provedení disku je dle mého názoru jen výrazem ignorace k uměleckým hodnotám díla. Čím to je u jednoho titulu lze vydání považovat za nadstandardní, u druhého naopak za katastrofální? Oba dva filmy jsou z velké části postavené na výtvarném pojetí, a tak se péče o obrazovou podobu přepisu jeví jako vcelku přirozená. Jak se zdá, hlavní důvod tkví v kvalitě zdrojových materiálů a ve vydavatelském přístupu. U ÚDOLÍ VČEL byl přepis pořízen ze zachovalé pozitivní kopie, která nebyla nijak vážně poškozena častým promítáním a která měla i dobrou tonalitu. To je fakt, který vydavateli podstatně ulehčuje práci. V takových případech totiž odpadá velká část náročných rekonstrukčních prací (technicky, časově i finančně) a lze se věnovat „jemnějším“ činnostem jako jsou drobné úpravy jasu nebo doostření. Vedle těchto dobrých výchozích podmínek mělo ÚDOLÍ VČEL štěstí i na lidi, kteří disk připravovali. V authoringové firmě věnovali přepisu mimořádnou péči, jak jsem se dozvěděl, z velké části ve svém volném čase. (!) Došlo tak k odstranění i těch menších poškození obrazu, jasovým korekcím mezi filmovými díly, doostření a částečnému vykontrastování. Obdobné „rekonstrukční“ práce byly odvedeny i na zvukové stopě. Výsledkem je asi maximum toho, co šlo z takto získaného přepisu získat – uspokojivá kvalita obrazu a důstojné vydání na DVD. [2] U ADELHEID ovšem tak ideální výchozí podmínky nebyly. Pro výrobu disku byl k dispozici jen velmi starý přepis, použitý snad už při výrobě videokazety v roce 1999 (a postupem času zřejmě vysílaný i na všech našich televizních kanálech). Tento master posloužil i k výrobě amerického DVD a jak už tehdy bylo z disku patrné, s takovými podklady nejdou udělat žádné zázraky. [3] Vydavatel se navíc vůbec nepokusil o zhotovení nového přepisu z lepší kopie (nebo přepisu z úplně nové kopie) a situaci „vyřešil“ stejně jako už dříve u několika předchozích titulů (např. nedávno vydané PANELSTORY) – předhodil fanouškům disk s „otiskem“ masteru na němž jsou zafinancovány jen nejzákladnější authoringové práce. S tak špatnými podklady by žádná svědomitá restaurace ani nebyla možná. Podle mých zjištění došlo k odstranění pouze nejkřiklavějších vad, jako je odstranění prolínacích značek a nebo barevná korekce v několika výrazně odlišných pasážích. Ano, výroba nového přepisu, případně i nové filmové kopie stojí peníze. V oblasti výroby DVD jsou jako vůbec nejkvalitnější podklady považovány originální negativy (pokud se zachovaly v dobrém stavu). Jejich přepisy a následné digitalizační práce jsou ale také velmi drahé a v Čechách se pokud vím o něco podobného u archivních snímků (zatím) ještě nikdo nepokusil. Zbývají tedy přepisy z pozitivních kopií. Po shlédnutí bontonského disku s ADELHEID se ale člověk musí ptát: Jak je možné, že si vydavatel nedělá hlavu s kvalitou podkladů a je ochoten vydat film i v tak mizerné kvalitě? Jak je možné, že může dojít k tak evidentnímu poškození uměleckého díla, aniž by to vlastníka autorských práv (kterým je stát) nenechalo chladným? Dostáváme se tak možná k neuralgickému bodu celého problému. Aniž bych chtěl omlouvat vydavatele, chová se především jako obchodník, pro nějž je podstatný zejména poměr náklady:výnosy. To je jen fakt, ne omluva. Neusiluje-li ale vydavatel, jehož postavení je na českém trhu s DVD výjimečné (a jehož produkci je tudíž často věnována výjimečná pozornost), o získání lepších podkladů (ADELHEID) a následně mu projde vydání filmu v podobě, která poškozuje film, tvůrce i diváky, není něco v pořádku. Vlastníkem práv k filmovým titulům zůstává nadále stát prostřednictvím institucí k tomu zřízených. Logicky lze tedy odvodit, že o svědomité a pietní vydávání pokladů české kinematografie by se měl také zajímat. Případ obou disků s filmy Františka Vláčila tak otevírá řadu otázek souvisejících nejen s technickou a obchodní stránkou celé věci, ale i s hledáním systémového „řešení“. Je smutné, že přijatelné vydání filmu na DVD je odkázáno jen na dobrý stav zachovalé filmové kopie i tehdy, kdy lze zhotovit nové podklady. V případě ÚDOLÍ VČEL se tak mohlo stát navíc jen díky souhře příznivých okolností: existence slušných podkladů a za cenu obětavého nasazení několika nadšenců v authoringovém studiu. To si pokladů naší kinematografie opravdu neumíme cenit víc? 
Poznámky: [1] Společnost Facets Video je vydala v roce 2006. Už v roce 2003 vyšel u téže společnosti disk s Vláčilovou HOLUBICÍ. [2] Obecně nejlepší obrazové podklady lze získat z originálního negativu. Viz dále v textu. [3] Obě zmíněná americká DVD s filmy ÚDOLÍ VČEL a ADELHEID dopadla v tomto směru ještě o něco hůře, protože vydavatel musel navíc přepis překonvertovat do normy NTSC, což způsobilo v obrazu místy zřetelné řádkování. Z tohoto pohledu jsou na tom české disky v původní normě PAL přece jen o něco lépe. ÚDOLÍ VČEL (Československo 1968) Režie: František Vláčil Vydavatel: Bonton (2007) Obraz: čb, 2.35:1 (anamorfní) Zvuk: DD 2.0 Bonusy: rozhovory (J. Kačer, V. Körner, P. Taussig), filmografie, fotogalerie, ukázka z restaurace snímku ADELHEID (Československo 1969) Režie: František Vláčil Vydavatel: Bonton (2007) Obraz: barevný, 1.33:1 Zvuk: DD 2.0 Bonusy: rozhovory (E. Černá, V. Körner, P. Landovský), filmografie, fotogalerie [Psáno pro Fantomfilm č. 40/2007, na Nostalghia.cz publikováno 4. 4. 2020] Jinde na Nostalghia.cz:
|
| * * *
|
|
| 
|
|
|
|
|
| © 2005-2024 Nostalghia.cz © 2005-2024 Petr Gajdošík [Facebook] [Twitter] |
