„Myslím ale, že to skutečné a jednou provždy nezpochybnitelné absolutorium v oboru filmového scénaře získal František Pavlíček už v polovině šedesátých let při spolupráci na Vláčilově Markétě Lazarové. Je to po všech stránkách vyjímečné a monumentální dílo, které překračuje obvyklý rámec obrazového přepisu literární předlohy. Ani Vančurův román oběma Františkům – Vláčilovi i Pavlíčkovi nestačil a je proto ještě bohatší o další motivy převzaté z Obrazů z dějin národa českého, všímá si bohatosti základů filmové Markéty Lazarové tehdejší kritika. Autoři nechtěli ilustrovat, scénář byl proto zajímavou ukázkou moderní alchymie, v níž se jedno umělecké skupenství mění v druhé a z níž nikdo nevychází poražen – ani literatura ani film. Markéta Lazarová i po letech jen potvrzuje, co je pro scénaristickou práci Františka Pavlíčka tak příznačné – to je důkladná a pečlivá práce s jazykem s ohledem na dobu, místo a okolnosti děje vybraného příběhu, je to schopnost psát role přesně na tělo pro vybrané herecké představitele, ale je to i Pavlíčkův smysl pro vizuální představivost, který zůstává citlivým služebníkem jeho příběhů podle stylu vybraného média, ať už je to divadelní hra, film nebo scénář rozhlasové pohádky. Dbát o slušnost není neslušné – říká na okraj dnešní doby spisovatel a dramatik František Pavlíček...“

[na Nostalghia.cz publikováno 8. 9. 2003]