Nostalghia.cz - František Vláčil

PRAHA OČIMA SOCHAŘE / VYPRÁVĚJ MI O PRAZE
Předběžná zpráva o cestě po stopách zapomenutého a (zatím) neviděného Vláčilova filmu

František Vláčil

Pentti Riuttu
(foto ze současnosti)

[Aktualizace některých údajů k 23. 6. 2014 pod článkem]

Jak je dostatečně známo, po Vláčilově dokončení ADELHEID (1969) nastala v jeho barrandovské tvorbě několikaletá mezera. Některé jím připravované projekty byly zastaveny nebo nebyly vůbec připuštěny k realizaci, bylo mu vráceno několik filmových námětů. V nastalém „mezidobí“ dostal ale šanci v Krátkém filmu, kde natočil v letech 1972–1974 tři dokumentární filmy (MĚSTO V BÍLÉM, KARLOVARSKÉ PROMENÁDY, PRAHA SECESNÍ) a ve zlínských ateliérech v letech 1973 a 1974 dva středometrážní snímky (POVĚST O STŘÍBRNÉ JEDLI, SIRIUS).

Při práci na knize o životě a díle Františka Vláčila (nakladatelství Camera obscura) jsem narazil nejdříve na krátké poznámky, později i na materiály z práce na zatím nikde nezmíněném dokumentu o Praze, který Vláčil připravoval v letech 1970–1973. [1] Počáteční kusé informace o tomto filmu mi nejdříve implikovaly myšlenku, že by mohlo jít jen o nějaký prvotní materiál k dokumentům MĚSTO V BÍLÉM (1972) nebo k pozdější PRAZE SECESNÍ (1974), ale další studium ukázalo, že jde opravdu o mně neznámý dokument, který nesl pracovní název Praha očima sochaře. Film byl skutečně natočen, ale z nějakého důvodu unikl všem dosavadním sestavovatelům Vláčilovy filmografie i filmovým historikům. V žádném publikovaném soupisu nejen Vláčilova díla, ale i v přehledech českých dokumentárních filmů uveden není, pokud jsem se na něj vyptával filmových historiků, nikdo o něm nevěděl.

Počátky projektu spadají do roku 1970, kdy Vláčila oslovil tehdy mladý a začínající finský režisér Pentti Riuttu s prosbou o spolupráci na scénáři dokumentu o Václavovi Irmanovovi, známému mj. z role sochaře v HOLUBICI (1960). V dopise z února 1970 Vláčilovi píše, že jde o jeho první samostatnou práci a bylo by mu ctí spolupracovat s profesionálním režisérem, jehož HOLUBICI velmi obdivuje. [2] Jak Riuttu na Vláčila přišel je nabíledni: pojítkem mezi nimi byla osobnost jazzového zpěváka, sochaře, výtvarníka, příležitostného herce a také Vláčilova velkého přítele Václava Irmanova. Ten prožil své dětství a mládí ve Finsku a lze si tudíž snadno představit, že právě on mohl skrze své stále živé finské kontakty iniciovat nabídku pro Vláčila, kterou měl být scénář a spolurežie dokumentárního filmu. [3]

Produkce se chopila finská státní televize Oy. Yleisradio Ab., ale i tak pro samostatnou realizaci, tedy mj. s vlastním filmovým štábem, nesehnal Riuttu dostatek financí. [4] Muselo se najít nějaké levnější řešení, jímž bylo navázání užší spolupráce s československou stranou. Prostřednictvím tehdejšího Telexportu byla s Vláčilem nejen sepsána smlouva na napsání scénáře, ale u tehdejší Československé televize byl najat český filmový štáb, který měl pro finského partnera natočit záběry podle Vláčilova scénáře. [5] Film tedy nebyl žádnou koprodukcí, protože vše platila finská strana.

Pentti Riuttu požádal Vláčila o nástin scénáře, který se prvotně jmenoval Fin v Praze a soustředil se více na vlastní osobnost Václava Irmanova. Později ale Riuttu přišel s návrhem téma dokumentu rozšířit a prostřednictvím Irmanovovy osobnosti představit také Prahu a to nejen jako město plné historických památek, ale přiblížit divákovi i soudobé kulturní prostředí města. [6] Tím se mj. změnil i název filmu na Praha očima sochaře. [7] Záměr počítal s dokumentem určeným především pro finské publikum, odtud počáteční nápad natočit film z pohledu turisty přilétajícího do neznámého města, který se postupně přetvářel až do výsledné podoby, v níž se již zmíněný Václav Irmanov stává jakýmsi průvodcem finského diváka (měla být využita i Irmanovova znalost finštiny) po památkách, společenských nebo kulturních událostech, ale do jisté míry je snímek stále jeho portrétem, reflektuje se zde jeho výtvarnická profese, v jedné sekvenci jej scénář zachycuje coby jazzového zpěváka a vše je navíc proloženo záběry z HOLUBICE, v nichž Irmanov pracuje v ateliéru na střeše pražského činžáku se závěrečným velkolepým panoramatem Prahy. [8]

Po několika úpravách Vláčil konečnou druhou verzi scénáře dokončil a předal finské straně v dubnu 1972. Ze strany Telexportu, který v jednání mezi finským producentem a Vláčilem vystupoval jako prostředník, se ke scénáři objevily výhrady, když bylo po Vláčilovi požadováno odstranění zmínek o Franzi Kafkovi a o posledním soukromém obchůdku - vetešnictví pana Čapka u Týnského chrámu. Vláčil ale s poukazem na to, že Telexport je jen prostředník a on má smlouvu s finskou stranou, která scénář přijala, tyto požadavky odmítl. (Z pozdější korespondence ale plyne, že Telexport v této věci u finské strany skutečně intervenoval a ke změnám scénáře skutečně došlo.) [9]

Tím ovšem Vláčilova účast na projektu nekončila. Při psaní scénáře promýšlel zařazení řady pražských lokalit, osobně si je procházel a kreslil. Jak vyplývá z Vláčilovy korespondence s finským spoluautorem, neměl Riuttu moc příležitostí se do Prahy dostat a věnovat se přípravě technického scénáře. Jednotlivé verze konzultovali jen korespondenčně v obecné rovině, jinak byl výběr lokalit a další detaily zcela na Vláčilovi. Tomu nasvědčují i Vláčilovy poznámky v letmo načrtnutém harmonogramu natáčení, kam si mj. poznamenal, že řadu věcí může s kameramanem natočit sám bez finského režiséra. Vlastní natáčení proběhlo v květnu 1973 za společné režijní účasti Pentti Riuttu a Františka Vláčila. Kameramanem filmu byl Jan Eisner, točilo se na 16 mm barevný film. Vůdčí osobností na place byl Vláčil, který si už při psaní scénáře vybíral místa i styl natáčení. [10] Předmětem zájmu filmařů byla kromě historických památek (např. sv. Mikuláš, Vrtbovská zahrada, kostel sv. Jiljí, Maltézské nám. aj.) i průmyslová a moderní architektura (Nuselský most, hotel v Pařížské ulici), výrazné městské dominanty (např. socha J. Žižky) i místa běžného městského života (parky, pivnice), některé kulturní akce (koncert v Redutě), pro film byla natáčena i atmosféra úvodní etapy Závodu míru, který v roce 1973 v Praze startoval. Podle scénáře měl ve filmu velký prostor samotný Irmanov a prostředí jeho ateliéru a v něm se scházející různé osobnosti pražské umělecké scény, např. okruh výtvarníků kolem Palety vlasti, hudebníci Karel Velebný, Jiří Stivín aj.

Natočený materiál byl následně odvezen k sestřihu do Helsinek. Vláčil se těchto prací neúčastnil, protože souběžně pracoval na dokončování POVĚSTI O STŘÍBRNÉ JEDLI. Výsledný tvar filmu tak nemohl ovlivnit a je dokonce i otázka, zda-li měl někdy možnost film vůbec vidět. Riuttu sice v listopadu roku 1973 Vláčilovi psal o dokončovacích pracích (mj. i o tom, že během nich byl s ohledem na finské publikum definitivně změněn název filmu na KERRO MINULLE PRAHASTA, což v překladu znamená Vyprávěj mi o Praze) a že by chtěl někdy na jaře následujícího roku film přivézt do Prahy, ale zda-li k tomu někdy došlo se mi zatím nepodařilo zjistit. [11]

Z toho všeho jednoznačně plyne hlavní důvod „neznámosti“ filmu. Tím je zahraniční produkce zaměřená především na zahraničního (finského) diváka, díky čemuž se film do naší distribuce ani filmoték vůbec nedostal. Jediná tuzemská instituce spojená se vznikem filmu, Telexport, zde fungovala jen jako prostředník a tak ani v jejich materiálech informace o filmu výrazně neuvízla. [12] Ani Vláčil, uvolněný Barrandovem pro projekty v Krátkém filmu, svému zaměstnavateli tuto zakázku nemusel nijak vykazovat (oficiálně byl Vláčil stále zaměstnanec Barrandova). A protože nešlo ani o koprodukci, tak se ze všech těchto důvodů film nedostal do žádných výročních výkazů, statistik a přehledů, z nichž se obvykle sestavují přehledy natočených filmů a následně třeba filmografie tvůrců. (Ukazuje to ovšem i na to, jaké mezery mohou mít tuzemské filmově historické práce, pokud nevznikají mj. i studiem archivních dokumentů a spoléhají se na „léty prověřené“ statistiky a soupisy filmů.)

Posledním badatelským krokem bylo zjistit, zda-li se film někde dochoval. Ani v NFA ani v archivu ČT o něm nic nevěděli, a tak mé další dotazy byly směrovány do finské státní televize. Zde se mi po trošku složitém dopisování podařilo „propsat“ k člověku, který má na starosti tamní televizní archiv. Na mé otázky velmi ochotně odpověděl a dokonce i fyzicky ověřil, že film je v jejich filmotéce uložen. Podle informací z Helsinek, získaných z jejich interní databáze i titulků filmu, nese snímek oficiální název KERRO MINULLE PRAHASTA, mezinárodní distribuční titul v angličtině zní Vaclav - the European. Jako režiséři jsou označeni František Vláčil a Pentti Riuttu, kteří jsou uvedeni i jako scenáristé. Za českou stranu na filmu dále pracovali kameraman Jan Eisner, asistenti kamery Felix Černý a Jiří Hodek, osvětlovači Josef Votruba, Jan Vogl, Jiří Strand a Josef Bartoň, zvukaři Jan Zikmund a Jan Krandl a producentka Jaroslava Zábranská. Autorem střihu, který probíhal ve Finsku je Risto Salo. Ve filmu podle titulků vystupuje Václav Irmanov s dcerou Kateřinou a vnučkou Andulkou a jejich přátelé. Délka filmu je 30 min., 25 sec. První (a jediné) vysílání ve Finsku proběhlo 5. prosince 1973. [13]

Vše výše uvedené se zakládá na studiu archivních pramenů, rozhovorech s pamětníky a korespondenci se zainteresovanými institucemi. Největším handicapem pro úplnost tohoto textu je neznalost vlastního filmu, protože ten v ČR zdá se nikde není. Po jeho shlédnutí by jistě šlo napsat víc o proměnách scénáře až k výslednému tvaru, o kamerovém řešení, hudbě, zapojení Václava Irmanova, využití ukázek z HOLUBICE, porovnat snímek s dvěma dalšími Vláčilovými dokumenty o Praze z Krátkého filmu apod. Je samozřejmě možné, že samotný film třeba není až tak povedený, možná nesděluje a neukazuje nic nového nebo překvapivého. Otázku jeho umělecké hodnoty zkrátka zatím posoudit nemohu. Proto lze i tento text brát jen jakousi „průběžnou informací“, která bude (snad) časem doplňována.

Zbývá jediné: pokusit se nějak film dostat do České republiky. To je ale úkol spíš pro potenciálního distributora nebo pro filmové instituce, které by chtěly (a asi i měly) doplnit své sbírky o další střípek z tvorby významného českého režiséra. Dokud se tak nestane, bude KERRO MINULLE PRAHASTA (zatím?) stále neznámým Vláčilovým filmem.

KERRO MINULLE PRAHASTA/PRAHA OČIMA SOCHAŘE
(Vyprávěj mi o Praze) / Vaclav - the European
1973, 16 mm, bar./čb, 30 min., 25 sec.
Pracovní název: Praha očima sochaře.
Scénář a režie: František Vláčil, Pentti Riuttu.
Kamera: Jan Eisner.
Střih: Risto Salo.
Zvuk: Jan Zikmund, Jan Krandl.
Asistent kamery: Felix Černý, Jiří Hodek.
Osvětlovač: Josef Votruba, Jan Vogl, Jiří Strand, Josef Bartoň.
Vedoucí výroby: Jaroslava Zábranská.
Vystupují: Václav Irmanov, Kateřina Irmanovová, Anna Irmanovová a přátelé.
Premiéra: 5. prosince 1973 ve vysílání Oy. Yleisradio Ab., Helsinky.

POZNÁMKY:
[1] Národní filmový archiv Praha (NFA), Oddělení písemných archiválií (OPA), fond František Vláčil, inv. č. 276 – Praha očima sochaře.
[2] NFA, OPA, f. František Vláčil, inv. č. 276, dopis z 3. února 1970.
[3] Podle rozhovoru autora s Kateřinou Irmanovovou z dubna 2013. – Zajímavou by mohla být i spojitost Irmanovovy jazzové minulosti a Riuttova mladistvého nadšení pro jazz v jedné helsinské studentské jazzové kapele na přelomu 50./60. let.
[4] NFA, OPA, f. František Vláčil, inv. č. 276, dopis z 8. ledna 1971.
[5] NFA, OPA, f. František Vláčil, inv. č. 276, nedatovaný dopis. – Riuttu zde mj. uvádí alternativní postup pro případ, kdyby Čst nedokázala sestavit v požadovaném termínu natáčecí štáb – využít Československý armádní film, s kterým měla podle jeho slov finská televize uzavřenou blíže nespecifikovanou smlouvu o kooperaci.
[6] NFA, OPA, f. František Vláčil, inv. č. 276, dopis z 8. ledna 1971.
[7] Dalšími názvy různých verzí scénáře byly Letní čas v Praze nebo Praha – lidé a jejich umění.
[8] Jedním z impulzů k natočení dokumentu měla být údajně i popularita HOLUBICE ve Finsku, kterou v té době vysílala finská televize. – Podle autorovy korespondence s kameramanem Janem Eisnerem z června 2013.
[9] NFA, OPA, f. František Vláčil, inv. č. 276, dopis ze 14. prosince 1972.
[10] Podle autorovy korespondence s kameramanem Janem Eisnerem z června 2013.
[11] Riuttu také vyjadřuje lítost nad tím, že Vláčil nemohl být u sestřihu filmu, protože Vláčilem a Eisnerem natočený materiál je podle něj mimořádně konzistentní a při sestřihu bylo těžké do něj zasahovat. Také zmiňuje, že po uvedení ve finské televizi bude film uveden na přehlídce československé kinematografie v Helsinkách, další předvedení je naplánováno na tamní československé ambasádě a v polovině prosince s ním Riuttu pojede na přehlídku do Švédska. – NFA, OPA, f. František Vláčil, inv. č. 276, dopis z 26. listopadu 1973.
[12] Podle autorovy korespondence s Telexportem ČT z dubna 2013.
[13] Podle autorovy korespondence s YLE TV Archives z dubna 2013.

[na Nostalghia.cz publikováno 17. 10. 2013]

[AKTUALIZACE 23. 6. 2014]

Po shlédnutí filmu nyní mohu doplnit či upřesnit některé údaje. Činím tak formou samostatných poznámek, oddělených od předchozího textu, aby se zachovala jeho původní podoba.

Film má v úvodních titulcích dva názvy - finský KERRO MINULLE PRAHASTA (což v překladu znamená Vyprávěj mi o Praze) a český PRAHA OČIMA SOCHAŘE.

Zvuková stopa obsahuje promluvy Václava Irmanova i dodatečně namluvený komentář, vše samozřejmě ve finštině. Použitá hudba je archivní, většinou Vivaldi, Mozart, Martinů, prostor je dán ale i jazzu (koncert J. Stivína), zazní dokonce i dobový popík.

Úvodní pasáže filmu jsou věnovány Václavu Irmanovovi, který je představen nejen jako protagonista v té době ve Finsku populární HOLUBICE (záběry z HOLUBICE a hudební ukázky Liškovy hudby jsou zde také použity, stejně jako neustále se opakující motiv holubů nad Prahou), ale i jako výtvarník, který se vedle vlastní tvorby podílí na tváři moderní výstavby města (plastiky a instalace v nově budovaných čtvrtích a interiérech). Přibližně v jedné třetině filmu se pak pozornost filmařů začíná soustředit na samotné město. Praha je ve filmu představena jako město historické, moderní i průmyslové. Historické dominanty nejsou zobrazovány ve svém celku, Vláčil se soustředí spíš na jejich výseky, na detaily, průhledy, na svět pražských uliček (člověk už si ani nevybaví, jak byla Praha oprýskaná a plná lešení, minimálně v tom je historická hodnota snímku. Mimochodem: v textu výše zmiňovaný záběr vetešnictví pana Čapka za Týnským chrámem ve filmu není, zdá se tedy, že cenzura si prosadila své). Tyto sekvence jsou proloženy reflexemi běžného života Pražanů v ulicích, parcích a zvláště hostincích a pivnicích, natočeno je i divácké zákulisí Závodu míru, jazzový koncert Jiřího Stivína v barokním kostele (což je motiv, který Vláčil použil i ve filmu MĚSTO V BÍLÉM, který vznikal ve stejném období, včetně prolínání detailů tváří posluchačů koncertu a detailů gotických a barokních soch), vystoupení skupiny historického šermu, nechybí ale ani barvotiskové optimistické obrázky rozjařených dětí hrajících si v nové panelákové výstavbě za zvuků dobové projasněné popmusic... Obrazová féerie možná vyznívá jako celek nesourodě, je to ale spíš důsledek střihu, který probíhal ve Finsku už bez Vláčilovy účasti. V samotných záběrech dbá Vláčil na kompozici, hojně využívá teleobjektiv, nasvícení ranním/večerním šikmým světlem ap. Vším tím je divákovi průvodcem Václav Irmanov, který hovoří (finsky) o Praze v prostředí svého ateliéru, v ulicích nebo třeba mezi lidmi v hospůdce. Obsah komentáře samozřejmě neznám (zatím). Ve finále je natočeno setkání přátel v Irmanovově ateliéru, zaznamenat lze kromě Irmanova samotného Vláčila (jde vlastně o jeho jediný film, v němž sám „vystupuje“), ale také třeba Vlastu Průchovou, výtvarníky z okruhu Palety vlasti či zpívajícího Theodora Pištěka.

* * *