|
Nevěsto krásná dej mi pít Kristologické motivy ve filmu komponovaném jako Stabat Mater Dolorosa. Od mystéria vášně po mystiku lásky | ||||||||||||||||
|
Text Vladimíra Suchánka vznikl jako součást jeho obsáhlé teoretické práce Topografie transcendentálních souřadnic filmového obrazu, která vyšla v roce 2003 (anotace). Kapitola o filmu MARKETA LAZAROVÁ se zde nachází na stranách 142–150. Jedná se o poměrně hutný text, nahlížející vláčilovo největší dílo z úhlu, který většina odborné i laické veřejnosti pomíjí. Jako takový je tedy text osobitou a originální interpretací celého filmu.
„Ó, vy všichni, kteří jdete cestou, Výsledkem marnosti žití zemana Kozlíka je rozprášení jeho rodu, zničení rodové tvrze, smrt jeho a několika jeho synů a dcer, zejména pak Mikoláše, který je zabit při pokusu o jeho vysvobození. Tato oběť Kozlíka nakonec spasí skrze Mikolášem přijatou Markétinu lásku. To, čím Kozlík nejvíce opovrhoval, to mu daruje naději na věčnost. Výsledkem vypočítavého vztahu k Bohu zemana Lazara je rozprášení jeho rodu, Markétino odmítnutí svého zaslíbení řádu a její velká spasitelná láska k Mikolášovi. Lazarova osamělost s jeho hříchy před soudem věčnosti je závěrečným účtem jeho kalkulace se zástupnou obětí za tyto hříchy. Člověk nemůže za své viny podstrčit jako oběť kohokoli jiného, tím více vlastní dítě. Stálá matka bolestná je součástí utrpení svého Syna, když se na něj dívá jak umírá na kříži, její srdce připomíná: „... hle, toto je moje tělo, ... hle, toto je moje krev ...“. (2) Markéta objímá zkrvavenou hlavu umírajícího Mikoláše a klade si ji na svůj klín, aby se s ním v oběti lásky spojila na věky. Nakonec bezvýhradně přijímá to, k čemu byla vyvolena. Stát se nevěstou Kristovou. To je smyslem svátosti manželství umírajícího Mikoláše s Markétou. Tam končí znamení krve, které začíná na dvoře Obořiště. Tam se uskutečňuje Pieta (Stabat Mater). Ten, který trpěl, byl sňat s kříže a jeho mystická matka (nevěsta) se nad ním sklání v nevýslovné bolesti z radosti spásy. Celá scéna je komponována jako snímání s kříže. Proto se Markéta šťastně usmívá v následující (poslední) scéně na dotírajícího Bernarda, protože jako nevěsta Beránkova ví, že Mikoláš byl spasen. Nevěsta dala napít ženichovi ze své lásky a ženich ji přijal jako nevěstu pro utvrzení věčnosti lásky. Sestra Mikolášova, Alexandra, zabíjí v tichosti svého zoufalého pohrdání a hluboké lítosti zcela bezbranného a šíleného Kristiána, který ji umírá před očima v její náruči. Právě tak, jako Mikoláš před Markétou. Zde je rozdíl v pokoře přijetí oběti. Markéta obět přijímá skrze lásku Kristovu, Alexandra ji nechápe, proto se ji bojí. Je to stejně svátostný svatební obřad jako u Markéty a Mikoláše, pouze obrazně posunutý do jiné roviny bytí. Od této chvíle už nemůže Kristiána opustit, je s ním sjednocena v krvi na věky. Zůstává s mrtvým a zoufale, pološílená osamělostí bez lásky, brání i jeho mrtvé tělo, když je chce jeho otec vzít a pohřbít, protože se bojí jen chvíle odloučení, natož věčnosti. Krev Strabova se pokořila v poznání vlastní zbytečnosti bez lásky a je očištěna skrze Kristiánovu oběť. Krev Lazarova je očištěna Markétinou obětí skrze smrt Mikoláše. Mikoláš vlastní krví a skrze Markétu usmiřuje Strabu se sebou samým a vrací jej Bohu. Tento kruh smíření nebe a země (srdce a těla) se uzavírá smrtí Mikolášovou. Je to zřetelně kristologické, protože se to celé nepřetržitě uskutečňuje v rovině soteriologické a navíc jako oběť: „Ó, vy všichni, kteří jdete cestou, pozorujte a vizte, je-li bolest, jako bolest má!“ Pieta I. Straba. Rozdělení celé dramatické výstavby filmu na dvě části nemá s jeho dramaturgickou koncepcí jako dramatem nic společného. Celý film se odehrává v právě plynoucím čase (chronos), a jestli chápeme vzpomínky, vize a snění jako přirozenou součást reálného proudu času, můžeme hovořit o klasické dramatické koncepci jednoty místa, času a děje. V rozdělení nelze spatřovat ani záměr akcentovat poznenáhlu upřesňující a vyjasňující se myšlenkovou linii celého příběhu (směřování). Je to jednoznačná a čistá definice mystické cesty lásky, tak, jak ji prochází hlavní hrdinové. Takové pojmenování hlavních opěrných bodů celé myšlenkové linie (počátečního „Straba“ a závěrečného „Beránek Boží“) vytváří základní předpoklad pro plné rozvinutí duchovní spirály, která nás nakonec dovede až k vlastnímu poznání a zviditelnění Lásky jako principu života v nás jako vnímatelích tohoto díla. V určitém slova smyslu se jedná o výsostný umělecký obraz dějin spásy v jejichž počátku, průběhu i konci je Kristus. Velkolepou metaforu o poznání smyslu bytí, vytváří umělec poznenáhlu, jako mozaiku nebo vitráž. Obraz k obrazu, kamínek ke kamínku. V proudu času se nic neztratí a vše má své místo. A ve věčnosti je každé místo pouze jedno jediné, ničím nezaměnitelné a ničím nenahraditelné, protože pouze věčnost je absolutní jednotou místa, času a děje. Jedná se o absolutní míru všech věcí. Všechno vyvěrá z jediného pramene bytí. Ani brzy, ani pozdě. Ve svou pravou chvíli. Všechno má svůj čas. Je čas vášně a vzdoru a je čas víry a lásky. Je čas hříchu a viny a je čas bolesti a utrpení, je čas pokání a milosti odpuštění. Je čas bázně, hledání a osudovosti a je čas nalézání tichosti oběti a Boha v srdci. Celé základní drama se odehrává vně i v nitru dvou bytostí, které těmito imaginárními časy procházejí jako očistným procesem, v němž postupně odkládají všechno pomíjivé, falešné a povrchní, protože jim to zabraňuje splynout v jedno. Tento proces však není jen osamělou soukromou, individuální cestou. Je to síť spletená z mnoha vlivů a vztahů, které jsou naopak velmi veřejné a své nezastupitelné místo v tomto příběhu prostých lidských duší mají právě čas, místo, krajina a hlavně lidé. Markéta je čistá bytost přepečlivě ochraňovaná od vlivu světa vezdejšího, aby zůstala neposkvrněná jako zástupná oběť za viny svého rodu (otce). Mikoláš je vášnivý člověk plný vzdoru, potomek Straby, vyděděného vlkodlaka. Je hluboko vkořeněn do pohanského dechu Matky země. Má však v sobě i krev své lidské matky, která mu dodá přirozenou čistotu a tolerantnost k duchovní identitě druhého. Tato stopa mateřství v něm způsobuje pozvolnou, ale nezvratitelnou transformaci jeho kořenů. Proto on není schopen jednat proti nejzákladnějším etickým principům lidského bytí. To mu sice nezabrání znásilnit Markétu, protože zde se jedná o naplnění svobodné lidské vůle, která tuto svobodu Markétě odepřela ve slepotě lidského předurčení (být zástupnou obětí za hříchy někoho jiného – Beránek Boží), ale zabrání mu to zavraždit bezmocné zajatce. Právě v tom okamžiku, kdy znásilní Markétu, mimovědomě pochopí hlubinu svého pádu. Už předtím, ve chvíli, kdy jej pacholci Lazara málem ubili k smrti, kdy polykal vlastní krev smíšenou s hnojem a břečkou na dvoře Lazarova dvorce, pozná v sobě Strabu. V této chvíli vášnivě nenávidí celý svět. Ale pozdější znásilnění Markéty je pouze zdánlivě vyústěním této nenávisti. On už ví, že jedná proti své vlastní vůli, že jedná tak, jak nikdy nechtěl. Znásilní ji rozumem. Uvnitř jeho hříšné duše se ozval hlas Kristův a Straba se brání. Jeho konverze je událostí pro něj samého dost neočekávanou. Postaví se proti otci, který chce Markétu mučit. Překvapeně ucítí v sobě vůli poslechnout hlas Boží jako vnitřně tušené světlo. Od samého začátku stojí jakoby v kritické opozici ke svému rodu (nezabije ani Lazara ani zajatce, je znechucen svým bratrem Adamem Jednoručkou, který zavraždí jediného Lazarova syna, atd.) a pomalu a nenápadně vpouští Markétu do svého srdce, protože světlo vychází z ní a on poznává, že jako člověk se nachází pouze zde, v časoprostoru Markétiny oddanosti, která vychází z lásky jako z nevyhnutelnosti bytí. Tento muž si mě vzal, i když násilím a proti mé vůli, jsem tedy pouze jeho. Pohan Straba je chycen do pasti a dusí se touto oddaností. Křesťan Mikoláš je chycen do světla a zmateně přijímá smysl bytí, který ochutnal ve vlastní krvi, zbit od pacholků. Tento smysl jej jako pohana zahubí, ale jako křesťana učiní nesmrtelným. Srdcem se ztotožňuje s Kristem i když tuší, že to bude pro něj popření krve Strabovy. Právě když leží v tratolišti své krve, zbit Lazarovou čeládkou a Markéta ho chce ošetřit, vyjevuje se první obraz kristologické podstaty Piety, kterou je film jako celek. Byl přibit na kříž těmi, kterým přišel nabídnout pomoc. Zde a nyní se ještě Pieta nedokoná. To přijde až po obrazném sejmutí s kříže. Mystické splynutí se může uskutečnit jen skrze věrohodnou Lásku, tedy pouze kristologicky. Markéta se jej ani nedotkne, jen zděšeně uskočí z kaluže jeho krve rozpité do sněhové břečky (bílá a rudá, čistota a hřích - bolest a nevinnost života), jakoby tušila, že v téže kaluži bude jednou ležet sama, znásilněná Mikolášem, který ji vzápětí vezme pod svou ochranu. Ve vizi, kterou má Lazar s Mikolášem, je místo, které zřejmě Lazar nevidí. Osamělá Markéta dobíhá ke klášteru, vyjímá se záňadří hrdličku, kterou však nepustí, ale s dívky se stává nevěsta Kristova (řádová sestra) a s hrdličkou v dlaních odchází do kláštera. Hrdlička symbolizuje Pannu Marii. Celý obraz se stává mariánským znamením milostiplného mateřství. Je to jednota mateřství reálného (porodí dítě), a mystického, do kterého je jako její Syn zahrnut Mikoláš. A to v okamžiku času této vize. Mikoláš to srdcem pochopí. To je zpečetěno i tajemstvím otočeného kříže. První je na dvoře Obořiště, když Mikoláš leží ve vlastní krvi a nad ním, v jeho krvi, stojí Markéta. Jejich těla (vertikalita Markéty a horizontalita Mikoláše) tvoří kříž. Je to obraz spásy, protože dominující je světlost Markétina. Když se později Mikoláš Markéty zmocní a odváží jí z Obořiště, tak se akcenty převracejí. Dominantní je vertikalita temné postavy Mikoláše a submisivní je na voze ležící horizontalita Markétina. Proto znásilnění v symbolické rovině nezbavilo Markétu panenství. To, ale už do tohoto prostoru vstupuje znamení krve, ve které Markéta stojí, když pacholci jejího otce přizabijí Mikoláše. Červená a bílá. Krev, bláto, hnůj, nenávist a nebe, sníh, čistota, oběť. Krev a hrdlička tak vytvářejí mystickou parabolu, jakýsi transcendentní časoprostor Stabat Mater jako Piety, která nebyla dokonána nyní na dvoře Obořiště, protože se musí uskutečnit jako svatby Mikoláše a Markéty, Kristiána a Alexandry. Vertikalitu utrpení Krista přejímá Marie, která svému synu předává svou horizontalitu (ale pouze na tuto chvíli, protože člověk musí poznat bolest lásky). Tento převrácený kříž (vlastně jeho zrcadlový obraz) se mnohokrát ve filmu opakuje jako téma Kristovy lásky v srdci člověka. Tady, v kaluži krve jako v zrcadle, se vyjevuje obraz smyslu bytí a budoucího vztahu Mikoláše a Markéty, vztahu, který právě začíná a právě končí. Tady Mikoláš dopadá na dno, ze kterého vstane ve chvíli, kdy jde osvobodit svého otce i když ví, že nemůže uspět. To je jeho cesta. To je návrat domů, jeho obrácení se na cestě- metanoia. To není možné chápat jako osudové předurčení. Je to proud času, který otevřel jeho nitro jako vědění smyslu. Mikoláš platí za sebe (znásilnění Markéty a další neblahé skutky), za otce, i za svůj rod Straby. Obětuje se zcela vědomě a dobrovolně. Když umírá je spojen svatebním obřadem, který znamená jeho spásu přijmutím jediné lásky na věky. Markéta odchází do kláštera, jak bylo slíbeno, ale její zaslíbení se odehrává v jiné rovině bytí. V klášteře za ní přichází anděl Boží v podobě dítěte (sám Kristus?), aby ji toto zaslíbení ozřejmil. Markéta se Boha ptá a dostává odpověď. Světlo, které kdysi otevřelo Mikolášovi mysl tajemnou vizí Markéty odcházející do kláštera jako nevěsty jeho srdce, ji potvrzuje jako zaslíbenou nevěstu Boží. Bůh ji daruje toho, koho navrátila z bludných cest zpátky domů, ale jako sobě zaslíbenou si ji ponechává. Láska se ujala své vlády. Ten, který byl ukřižován, je odnášen do hrobu ke svému vzkříšení. O koho se jedná v obecném slova smyslu, jestli o Krista či o lotra po jeho pravici, není v dané chvíli důležité, protože obraz Stabat Mater Dolorosa je vztažen ke všem, kdo trpí jak pro viny své, tak pro viny světa. Rozdíl je pouze v tom (pro daný básnický obraz), že podstata věty: „... hle, toto je moje tělo, ... hle, toto je moje krev ...“, je u Krista stejná jako u jeho plačící matky; vztahuje se úplně na všechno, co trpí. Trpět, znamená vědět o své bolesti a přijímat ji jako bolest za hříchy světa. U lotra po pravici se vztahuje i na Krista, u lotra po levici jen na sebe. Pieta II. Beránek Boží. Beránek Boží k Mikolášovi přichází jako Markétina věrnost životu v pravdě a činí z nich obou svůj chrám lásky, před Bohem jediný. To je ono vidění, které měli na začátku filmu Lazar s Mikolášem. Proto mu Mikoláš daroval život. Lazar viděl přicházet Markétu do domu Páně jako svou zaslíbenou dceru, aby odčinila jeho hříchy. Mikoláš neviděl úplně totéž. Viděl přicházet do domu Páně Markétu jako Pannu Marii, ale domem Páně bylo jeho a Markétino srdce prozářené světlem lásky Kristovy oběti, do které skrze Markétu vchází i Mikoláš. Proto je nutno scénu svatby Markéty a umírajícího Mikoláše chápat jako dokonání obrazu Piety, mystické lásky Panny a jejího Syna, která se začala v krvi na dvoře Lazarově. Lotr (zeman Kozlík) stojí opodál, dívá se na umírajícího syna a na jeho tváři je pokání, když říká umírajícímu Mikolášovi: „Ty jsi byl vždycky můj nejmilejší.“ („Ježíši, pamatuj na mě, až přijdeš do svého království. – Amen, pravím ti: dnes budeš se mnou v ráji.“) (3) A nebo lze dokonce tato slova považovat za parafrázi Ježíšova křtu v Jordáně: „Toto je můj milovaný syn, ve kterém jsem nalezl zalíbení.“ (4) Mikoláš se přece obětoval ve jménu svého otce. Svátost manželství, jako předobraz mystické lásky, se tak projeví hned ze dvou možných úhlů. Je zde ve své nejčistší rovině možného viditelného zobrazení, a zároveň jako mystická touha po Kristu. Všichni se vracejí do domu svého Otce a ten je očekává s otevřenou náručí. Vrcholná katarze metanoi se uskutečňuje jako labyrint cest, které vedou k jedinému cíli. Je pryč veškerý vzdor. Vyprchala vášeň nenávisti. Lazar zůstal sám se svou bolestí. Kozlík zůstal sám se svou. Návratová cesta je zcela jedinečný fenomén, který je nenahraditelný právě jako metanoia. Protože jako taková je pro každého zcela subjektivní. Každý je na ni sám, protože celý návrat prožívá jako jedinečný subjektivní aspekt vlastního dorůstání do smyslu svého bytí. Setkání je v jediném bodě, ke kterému směřují všechny návratové cesty, v domě našeho otce, který šťasten z našeho návratu uspořádá hostinu života. Markéta odchází z kláštera od vidiny Krista za skutečným Kristem – za skutečnou láskou. Víme, že to, co vidíme, je pouhým prostředníkem do hlubin, které se vyjevují někde na hranici registrovatelného vjemu. Kristova láska je hlavním principem i základní a jedinou koncepcí tohoto příběhu o krvi života. S úlevou to v objetí Markéty v posvátném dubovém háji přiznává i Mikoláš: „Jsi moje žena. Bůh tomu tak chtěl.“ Kromě této základní a zcela převažující linie, má tento film ještě jednu, velmi nenápadnou, avšak mimořádně důležitou rovinu. Je to tušení tajemství věčnosti zastoupené Hlasem. V těchto scénách je obraz snímán většinou jakoby z jiného časoprostoru. Už samo umístění Hlasu do velmi zvláštní, relativní kontrapozice vzhledem k odehrávajícímu se bytí, naznačuje, že to není pouze obyčejný vypravěč, jenž překlenuje jedinou vysvětlující větou velmi rozsáhlé časové oblouky a dějové peripetie, nebo jen hlas dávných kronik jako moudrost věků, ale že se jedná o naznačení skutečnosti existující mimo naše bytí i jsoucno, i když je v něm samozřejmě přítomno. Většinou je tento Hlas meditativním prvkem vnitřních transcendentních souvislostí právě probíhajícího děje, nebo účinkujících hrdinů. Právě skrze tento prvek dochází k vytvoření básnického obrazu, který rozkrývá kompozici příběhu do nevídané lyričnosti, čímž se tento obraz dostává do polohy blízké archetypální skutečnosti, kterou má sám o sobě představovat jako jsoucí realitu. Slovo přetvořené v obraz skrze schopnost každého diváka, který je přítomen tomuto slovu vnitřně. A ať již se toto slovo týká času, krajiny, nebo lidí, jejich charakterů, hříšnosti, svatosti, plytce nebo moudře pronášených řečí, vždy je projevem neobyčejné míry laskavé shovívavosti k pomíjivému chaosu bytí našeho světa. Je to vztah milujícího otce k vlastním nezbedným dětem. Je to vztah, jenž nekomentuje bolest ani radost, dobrotu ani zlobu, pouze přijímá do své lásky vše, co je této lásky hodno. Protože vzhledem k ní není nic srovnatelné a nic jí nelze nahradit. Z druhé strany, je vše souzeno jejími zákony. Je to výsostný obraz personifikované věčnosti přiblížené k zemi. Její lásce i její bolesti. Zemi jako plodící matce pohanů i trpící matce křesťanů. Tato kontrapozice je obrazným vyjevením míry pozemskosti, tedy světskosti, a míry duchovnosti vůči sobě navzájem, a vůči bytí a jsoucnu jako takovému. To vše v časoprostoru světa vezdejšího. Obzor, tětiva prudce napínaná, pod ním kříž na kříž cesty lidské jdou... (5) To, že obraz věčnosti zůstává neustále přítomen jako realita bytí, je zásluhou křížové koncepce časoprostoru. Tím se tento obraz mimovědomě ztotožňuje v Kristem. V kompozici kříže se nachází všechno, co je uvnitř obrazu ve spojení s postavami Markéty a Mikoláše. Tato kompozice vyjevuje bytí v hloubkové perspektivě, která přitom velmi úzkostlivě zachovává výraznou vertikální tenzi. Tušení věčnosti je v tomto systému zobrazení světa cítit jako stálá realita každé probíhající minuty a způsobuje deformaci času, prostoru i pohybu, kterou subjektivně vnímáme aniž si to uvědomujeme. Zmiňovanou vertikální tenzi ve výrazně horizontální kompozici širokoúhlého obrazu pak definujeme bez výjimky vždy skrze člověka. Člověk jako vertikální linie kříže, jehož břevnem je krajina lidského bytí. Rod Straby je svým bytím připoután k linii krajiny. Rod Lazara taktéž. Dá se říci, že oba rody svým způsobem tuto horizontalitu vytváří. Její širokost, vycházející z nich samých, je pak dostatečným důvodem k tomu, aby si všimli jedinečnosti své lidské vertikality. To však dokáže pouze Markéta s Mikolášem. V určitém smyslu i Alexandra, která svou vertikální pozici pochopí až činem zabití pomateného Kristiána. Alexandra má stejnou šanci jako Markéta, ale není schopna překročit strabovskou krev (horizontalitu bytí) sama v sobě. To, co ji tak hluboce oslovilo, když se poprvé zblízka podívala do očí Kristiána (ve chvíli, kdy měl být na Roháčku popraven Adamem). To, co ji dodalo odvahy postavit se proti otci a po bok Mikoláše, když se všichni na útěku před hejtmanem chtěli zbavit jak Markéty, tak Kristiána, totiž dotek lásky jako smyslu bytí, nedokázala přijmout jako oběť. V tom se lišila od Markéty, která spasila Mikoláše právě touto obětí. Mikoláš zažil stejný dotyk jako Alexandra a můžeme se domnívat, že kdyby stál před stejnou volbou jako jeho sestra, pravděpodobně by strabovská krev v něm také nabyla převahy a jeho vertikalita člověka by se odrazila až v horizontále prolité krve. Čas panenské krve. Toto průběžné vytváření obrazného kompozičního významu kříže při základních scénách, kde je spolu s Mikolášem, začalo právě v „čase panenské krve“. Celý problém je v tom, že tato volba padá na Markétu, která po odchodu do kláštera, právě při litanické modlitbě, pochopí skutečnou podstatu lásky. Nikoliv ony zástupné modely, ve kterých se pohybovala až doposud jako bezelstné a nevinné dítě. Ona vstoupila do kaluže prolité krve jako čistá panna ve smyslu tělesném i duchovním. A zde začíná vytváření významu kříže. Vstupuje do jejich tělesnosti právě v okamžiku obrazu krve. Všimněme si jak propojením čtyř scén (Návštěva v klášteře, Návrat z kláštera, Odvlečení Markéty Mikolášem, Znásilnění Markéty) vzniká určitý významový dramatický celek s jedinečnými kauzálními i kontinuálními vztahy, kdy se vytváří vjem kříže jako časoprostoru života v lásce, nikoli jako iluze oběti. Markéta-dítě se mění v Markétu-ženu během jediné noci skrze významové kompoziční křížení smyslu její postavy ve vztahu k smyslu postavy Mikoláše. V takto postavené kompozici obrazu je důležité, že Mikoláš je světelně řešen jako tmavý (temnota bytí) a Markéta jako světlá (světlo bytí), že z prosvětleného prostoru dvora na Obořišti je obraz vytažen do tmavé noci Kozlíkova lesního tábora. Markéta, navracející se z návštěvy kláštera, se pohybuje mezi světlými horizonty nebe a zasněžené země. Její postava je kompozičně vřazena do obrazu jako vertikála, která tyto horizonty protíná. Všechno je světlé a světlem prozářené. Do tohoto světla radosti vstoupí temnota v podobě zlobného Lazarova odmítnutí žebravého mnicha Bernarda. Radost pojednou není věrohodnou radostí. Markéta srdcem pocítí faleš, která vzápětí ustoupí ještě větší radosti, když se objeví obrysy rodné tvrze. Běží k ní jako ještě nevinné, bezelstně se radující dítě. Toto se mění v jediné chvíli. Čistota je potřísněna tmavou krví a akcenty světla a stínu se kříží. Markéta je odvlečena za vlasy a na zádech. Její vertikalita světla se na chvíli stává horizontalitou. Je nahrazena Mikolášovou horizontalitou temna, která se na chvíli stává vertikalitou. Tmavá postava Mikoláše dominantně strmí proti dohasínající světlosti oblohy, kterou skoro zakrývá. Světlá postava Markéty leží pokořena v submisivní pozici na zádech na saních ve stínu Mikolášovy temné vertikály. Promění se i akcenty světa. Země (horizontalita) se stává bělostně zářící a nebe (vertikalita) je temně černé. Když přijedou do ležení, horizontalita postav se zcela vytrácí. Je nahrazena širokoúhlou kompozicí obrazu. Vertikalita postav Markéty (světlo) a Mikoláše (tma) tuto horizontálu bytí kříží. Za svítání, při prvním náznaku příchodu světla, je Markéta znásilněna. Oba se mění na horizontálu a příčnou, vertikální pozicí se stává sám obraz krajiny. Vzniká velmi silný pocit, že se v této chvíli oba ocitají na kříži. Tato sugestivní imaginace ukřižování je pocitově zakódována už v předešlé scéně, v čase, kdy jak Markéta, tak Mikoláš definují vertikalitu obrazu. Je to noc odvlečení Markéty a před jejím znásilněním. V celé scéně je horizontála krajiny, jako příčné kompoziční schéma obrazu, velmi intenzivně protínána vertikálními prvky světla a stínu. Proto lze chápat světlost Markéty jako časoprostor čistě eschatologický, tudíž soteriologický, a temnotu Mikoláše jako časoprostor směřující spíše k vině a hříchu, k zatracení. Velmi přesně to lze uvidět v několika scénách, ve kterých je kompozice postav Markéty a Mikoláše zadána střetem horizontální a vertikální linie, čímž se vytváří křížové protnutí. A toto protnutí je znakem oné vertikální tenze horizontální kompozice obrazu, o které již byla řeč. Pokaždé je to však v jiné významové rovině. Ukážeme si to na několika příkladech. Scéna (A): Mikoláš leží na zemi zbit Lazarovými pacholky. (Klíč k pochopení závěrečného obrazu svátosti manželství Mikoláše a Markéty). Mikoláš leží na zemi v kaluži své krve. Markéta stojí nad ním zděšená a ponížená jeho utrpením, které mu způsobil její rod. Zároveň s kompozicí kříže se vytváří první významová kompozice Stabat Mater Dolorosa. Sklání se nad ním, chce mu pomoci, ale je jí v tom bráněno ještě dětskou nerozhodností a poslušností k rodičům. Mikoláš se mezitím odpotácí a odjede. Markéta se za ním dívá a najednou zděšeně uskakuje, protože si všimne, že stojí v kaluži krve. Utíká domů, kde pokleká pod krucifix. Lazar je znepokojen, protože intuitivně tuší možnou ztrátu Markéty, právě skrze jím odmítnutý kříž. Zcela zásadní je zde skutečnost prolité krve, ve které stojí Markéta bosýma nohama. To znamená, že se dotýká svou tělesností, ženskou, tělesnosti jiné, mužské. Je to tušení krve Markéty, kterou prolévá Mikoláš. Navždy se propojuje jejich životnost. Druhou polohou je zde obraz Stabat Mater Dolorosa, což je hlubinnou koncepcí lidského života a jeho základního pohybu – zrození, láska a smrt. Začíná se pomalu otevírat základní struktura tématu celého filmu: „... hle, toto je moje tělo, ... hle, toto je moje krev ...“, ve smyslu lásky, jak tělesné, tak duchovní, ve smyslu utrpení, smrti i věčnosti. Dchnutí života je tepem srdce, kterým proudí krev. Stanutí Markéty v kaluži Mikolášovy krve, lze interpretovat v zadaném obrazném klíči i jako sám pohlavní akt panny ve fyziologickém smyslu. Jako obraz jejího budoucího znásilnění, početí i porodu společného dítěte, jejího a Mikoláše, a konečně, i jako smrt Mikolášovu. Scéna (B): Markéta znásilněna Mikolášem. Mikoláš si přijede vyřídit účty na Lazarovo Obořiště a jeho návštěva zničí Lazarův rod. Adam Jednoručka zabije jeho jediného debilního syna a Mikoláš odvleče Markétu do lesního tábora Kozlíkova rodu. Lazar, který se tak bál kříže, že svou vlastní dceru připravoval jako zástupnou oběť za své hříchy, je ukřižován na vrata své tvrze. Scéna před samotným znásilněním je sestavena se záběrů, které jakoby náhodně a mimochodem odkrývají situaci, ve které se Markéta ocitla. Atmosféra tiché noci v divokém hlubokém lese už sama o sobě mění stav, ve kterém se Markéta nacházela až do této chvíle. Ještě před několika hodinami, jako dospívající dítě, šťastná běžela k rodné tvrzi, bez starostí, uprostřed světlého dne. Teď stojí v cizím a nepřátelském prostředí. Uprostřed temna noci. Probleskují ohně, děti neklidně a horečnatě spí v zadýmených chýších z větví. Kozlíkova žena vypravuje o rodu Strabově a její vypravování je zachyceno od věty: „... Straba žíznivý krve, střeste hradbu, aby nenašel skulinu.“ Na všem jakoby ležela tíseň a zvláštní tesknota tohoto prokletí. Zastavil se čas. To trvá až do rozbřesku. Markéta stojí venku celou noc. Záběry na ni jsou komponovány tak, aby zřetelně akcentovaly horizontálu a aby vertikála, kterou přirozeně v takto komponovaném prostředí vytváří její postava, soustřeďovala na sebe veškerý protipohyb, který je její vertikalitou zdůrazňován. A to je v podstatě vše, co se nachází kolem, kromě postavy Mikoláše. Tuto přirozenou horizontální kompozici časoprostoru navíc zdůrazňuje pološeptané vyprávění o rodu Strabově, které jakoby přicházelo z mýtických hlubin prvotního času. Toto slovo, mající charakter rituálního zaříkání, spolu s velice zvláštní a nekonkrétní hudbou, která jak rytmicky, melodicky tak i harmonicky vychází z meditativních poloh pohanské spirituality, vytváří výraznou mystickou zvukovou charakteristiku celé scény. Zvuková poloha před námi otevírá tušené poznání souvislostí, které lze jen těžko vyjádřit diskurzivním jazykem. Ocitáme se v časoprostoru intuitivně prožívané emoce poetičnosti bytí. Temná skrytá mystičnost nočních obrazů se prohlubuje do temnosti noci lidské duše. Záběry v této scéně odkrývají pouze mihotavé stíny vertikálních linií, které jsou vytvářeny kmeny stromů, nejasnými skvrnami větví, konturami chýší, koní a rozostřenými nezřetelnými lidskými postavami. Jsme bezděčnými svědky mystického tajemství lidského bytí. Tajemství, které se nalézá někde tam, v těžko definovatelném časoprostoru dotyku světla a stínu, hluboko za hmotnou existencí věcí. Mikoláš, který je na noční hlídce, Markétu několikrát mine bez většího zájmu. Noc se světlá a k ránu, když přichází světlo dne, ji znásilní. Jakoby před tváří Boží. Jedinou věrohodnou vertikálu v celé kompozici stáhne do horizontály. To už známe celou historii jeho rodu. Markéta leží ve své krvi, jako Mikoláš na dvoře jejího otce. Když Kozlík poručí, aby ji mučili, Mikoláš udělá to, co udělala Markéta jemu, postaví se proti vůli toho, kdo ji chce zabít. Tím je jeho otec. Oba jsou spojeni stejnou krví. To je podstata krve svatby, nad kterou se později rozeklene i její svátostnost. Scéna (C): Svatby Mikoláše a Markéty. Závěrečná scéna filmu se odehrává ve stejné kompozici Stabat Mater Dolorosa jako scéna na dvoře Obořiště, když Mikoláše zmlátili Lazarovi pacholci. Markéta se vrací z kláštera do Boleslavi a pokleká před zkrvaveným Mikolášem, kterého drží vojáci jako Krista právě sejmutého z kříže. Ona pokleká do krve, která v tomto okamžiku je už skutečně krví jich obou. Jsou oddáni na věky. V dubovém háji řekl Mikoláš Markétě větu: „Jsi moje žena. Bůh tomu tak chtěl“. V kontextu celého jejich příběhu se tato věta musí hodnotit jako slib. Nyní hejtman Pivo pronáší formuli: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“, která nejen, že nabývá platnosti zákona, ale potvrzuje předchozí Mikolášovo poznání. Obě prohlášení dohromady tvoří svátost manželství, tedy nerozdělitelné spojení dvou v jedno. V jediné krvi jsou oba, a to časoprostorově i absolutně. Markéta čeká s Mikolášem dítě: „...hle, toto je moje tělo, ... hle, toto je moje krev ...“. Dospívání k vertikalitě bytí se děje skrze přirozenost času být prostorem, ve kterém se tento čas uskutečňuje jako čas. Tím, že se celý příběh stal v dávných časech, tím, že jde o zdánlivý obraz sváru těla a ducha, tím, že je komentován „skrze čas“ a „skrze prostor“ světa i ducha, tím je zadán i základní úhel našeho vjemu. Ona nevídaná poetičnost, která je doslova zhmotněna obrazem jako obraznost, tedy jako esence obrazu, je právě oním úhlem pohledu, který lze nazvat věčností. Ono „tehdy“ je přítomno právě „teď“. A toto „teď“ bude podstatou budoucího „potom“. Veškeré bytí, myšlení a konání se stává součástí věčnosti tím, že se prostě děje. Tímto uskutečněním se zruší čas a prostor svého konkrétního bytí a propojí tam a tehdy s tady a teď a s někde a potom v jedinou bytnost: věčnost. To je jednota „bezčasí“ věčnosti. Všechny naše vzdory, útěky, pseudosvobody a lži, ale i velké činy, oběti a návraty k lásce, konáme uvnitř tohoto časoprostoru. Ten je pro nás v určitém smyslu zárukou, že projdeme i fází metanoi. Je zapotřebí naší svobodné vůle takovou nabídku přijmout jako skutečnou pravdu. Proto se veškeré dění uskutečňuje vždy skrze Syna člověka. Stabat Mater Dolorosa. (Krev a hrdlička) Markéta získává milost pro ni určenou v bolesti utrpení. Je to pád užaslé smrti do věčnosti lásky, kterou je schopen poskytnout pouze Bůh. Je to položení absolutní bolesti do klína matky, která jediná jako dokonaný člověk (muž + žena), je schopna osmyslit ji láskou. Matka plačící drží hlavu svého mrtvého syna na klíně, který jej zrodil. Je to přítomná zrcadlová podoba archetypálního obrazu - návrat ztraceného syna. (6) Jedná se totiž o podstatu ženy a podstatu muže. Markéta objímá zkrvavenou hlavu umírajícího Mikoláše a klade si ji na svůj klín aby se s ním spojila na věky. Ona je v tomto smyslu jeho matkou, ona jej zrodila Bohu. Alexandra zabíjí šíleného Kristiána, který ji umírá před očima, protože není schopná smířit se s hlubokostí své oběti, kterou považuje za ponížení své horizontální lásky. Kdyby na jejím místě byl Kristián, měla by stejnou šanci jako Mikoláš, až na to, že ona nevyslovila ze svého srdce to, co dokázal vyslovit Mikoláš: „Jsi moje žena. Bůh tomu tak chtěl.“ Zde se v plné vznešenosti rozkrývá obraz hlubokosti čistoty srdce, který jednoznačně upřednostňuje významovou rovinu lásky nikoli vášně. Toto všechno je zřejmé už ze samého začátku filmu, kdy ve snové vizi Mikoláše vytahuje Markéta ze záňadří hrdličku. Symbol Panny Marie. Tím je dopředu zadána její role Stabat Mater Dolorosa. Proto krev, ve které stojí na dvoře Obořiště, je krví jejího syna. Je to ta samá krev, do které kleká v Boleslavě při svatbách s Mikolášem. Hrdlička jako stvoření, které je symbolem panenské čistoty odkrývá smysl budoucího příběhu. Je jeho trváním bez času. To, že Markétě je předurčeno aby vychovala jak svého syna, tak i syna Alexandřina, se v závěru obrací do katarze, která v duchovním slova smyslu nemá v moderním českém umění obdoby. Zdá se to jen nepatrnou epizodou, která navíc není nijak rozvitá dějově ani obrazově. Jen Hlas sdělí tuto skutečnost jakoby mimochodem. Markéta po přestálé bolesti, kdy v den své svatby ztrácí muže, nalézá definitivního ženicha, kterého sama darovala Mikolášovi, Krista. Stává se nevěstou toho, kterému byla předurčena. Alexandře se dostává stejného osudu. Umírá tak, jak ji to předpověděl vlastní otec, když uťal ruku jejímu bratru Adamovi, kterého uštkla zmije. Její incest s Adamem je stejného charakteru jako vztah ke Kristiánovi, není požehnaný, je to hřích páchaný krví Strabovou, která odmítá oběť v prospěch druhého. Markétino konání a bytí je výsostně kristologické, soteriologické, tedy eschatologické. Uskutečňuje se mimo čas, ve věčnosti. Alexandřino bytí se uskutečňuje uvnitř času, je pomíjivostí. Přesto však z této pomíjivosti vzejde nová naděje, její syn, jeho matkou se však stává Markéta. Protože i pomíjivost je součástí „času věčnosti“. Zde se odkrývá zcela nová duchovní kvalita bytí. Markéta odchází po cestě do svého domu, tedy v přímém slova smyslu se navrací do domu svého otce s jakýmsi „požehnáním“ Hlasu věčnosti. Posledním slovem, které je vysloveno v tomto filmu člověkem, je zavolání mnicha Bernarda: „Markéto-o-o-o!“ rozléhající se hloubkou ozvěny po širé pláni s klikatící se polní cestou, která je metaforou bytí příštích časů Markétina života. Touto cestou je metanoia, protože Markéta se definitivně vrací domů. Je to pouze její návrat, který nelze spoluprožívat nikomu jinému. Každý je na cestě své metanoi sám, ale všichni se setkají v jediném domově. Mizí poslední ostrůvky sněhu. Je předjaří. Jsou velikonoce. Temnota velkopáteční hodiny třetí pominula. Ukřižovaného Krista odnesli do hrobu, přichází čas Vzkříšení. Uzavírá se jeden kruh bytí, aby mohl začít kruh další. Konec se setkává se svým počátkem, smrt se rozplývá v nesmrtelnosti a přítomnost je obrazem věčnosti, která je přítomna jako jediný smysluplný stav bytí. První záběr filmu: pláň zasněžená a ztuhlá viditelným mrazem. Slunce se nejasně bělá jako světlá, mraky okovaná skvrna. Svět je komponován do obrazu svého stvoření, jakoby se to událo právě teď. Světelná perspektiva je umocňována svou horizontální kompozicí do vrstev ležících nad sebou. Přičemž Vláčil nedodržuje posloupnost škály (od černé po bílou) ale ztvárňuje ji jako přirozený obraz světa. Nejedná se o výtvarně stylizovaný obraz, je to výsostně básnický obraz světa. Navíc celá kompozice bezpodmínečně zdůrazňuje horizontalitu světa, což zdůrazňuje krátká jízda kamery, navíc akcentující jediný existující pohyb v tomto mrtvém světě. Pohyb kořistného lovu. Po mlčenlivém sněhu běží hladoví vlci. Za keři, shrbeni a přitisknuti k horizontále země, číhají hladoví lidé. Zvířata i lidé se zmocňují své nic netušící kořisti, aby každý urval svůj díl. Bez milosti k ní i k sobě. Je otevřena poslední strana kroniky vlčího života. Je čas vlády člověka těsně po dědičném hříchu. Je čas vlády Strabovy. Poslední záběr filmu: pláň mokvající jarem, země plná suché trávy a zbytků zimy. Markéta jde po stepní cestě, klidně se usmívá a nevšímá si dotěrného mnicha Bernarda. Světelná škála je bez tvrdých černých tónů. Tento svět není mrtvý. Kompozice zvýrazňuje vertikální linie a Vláčil jakoby dodržoval světelnou škálu od tmavé po světlou. Kamera tyto linie opět zdůrazňuje jemnou horizontální jízdou, která má v centrální kompozici jdoucí Markétu jako vertikalitu, čímž vytváří pocit kříže. Je to svět po Kristově vzkříšení. Všechno je uspořádáno tak, jak má být. Chaos nenávisti byl přemožen harmonií lásky. Slunce slabě prosvítá skrze oblačný opar, ale přesto protepluje krajinu tání. Toto je Markétina cesta, toto je její definitivní metanoia, obrácení. Aniž si to dokáže divák nějak rozumově zdůvodnit ví, že se Markéta vrací k tomu, komu byla zaslíbena. Nastává čas vlády Kristovy. Kruh času vezdejšího se natrvalo uzavírá, aby mohlo začít bezčasí věčnosti. Straba konečně našel své tolik hledané spočinutí, svou zoufale vyprošenou smrt, která je zároveň koncem prokletí jeho rodu. Omilostněný obětí svého syna a smířený se svou krví umírá na mýtickém hřbitově jelenů. Lazar se potácí zapomenutý, potrestaný a všemi opuštěný na pokraji zoufalství a za stav svůj a svého rodu činí odpovědnou svou dceru, která zradila své předurčení. Není schopen pochopit, že ona jediná mu svým návratem přináší milost odpuštění. Markéta zklidňuje vášeň obou rodů do tichého spočinutí radosti bytí pro druhé. Tuto milost realizuje jako svobodu lásky skrze svůj jedinečný kříž. Stabat Mater Dolorosa. Kdo na něho spoléhají, porozumějí pravdě, a věrní zůstanou při něm účastni jeho lásky, vždyť milost a milosrdenství patří jeho vyvoleným. Kdo pohrdá moudrostí a kázní, je ubožák; marná je jejich naděje, zbytečná námaha a bez užitku jejich skutky. Jejich ženy jsou pošetilé, jejich děti zlé, jejich rod prokletý. (7) 
POZNÁMKY:
→ Suchánek, Vladimír: Topografie transcendentních souřadnic filmového obrazu. Univerzita Palackého Olomouc 2002, kapitola Nevěsto krásná dej mi pít, s. 142–150. [st.] [na Nostalghia.cz publikováno se souhlasem autora] | |||||||||||||||
* * * | ||||||||||||||||
| ||||||||||||||||
|
| ||||||||||||||||
|
© 2005-2024 Nostalghia.cz © 2005-2024 Petr Gajdošík [Facebook] [Twitter] |