|
Návrat Markety Lazarové Stanislava Přádná | ||
|
Ačkoli jde o velkoryse koncipovaný editorský počin „knihy- scénáře“ s cennou archivní dokumentací,
nedělejme si iluzi, že se knižní komplement k filmu Františka Vláčila MARKETA LAZAROVÁ (1965-67)
stane hojně čtivým artiklem. Předpokládá spíš čtenáře
„fajnšmekry“, kteří vychutnají tuto bibliofilskou exkluzivitu díky znalosti
Vančurovy literární předlohy nebo filmového díla, nejlépe ovšem obou. A to bez
ohledu na nepopiratelný fakt, že scénář Františka Pavlíčka vytvořený společně s
Vláčilem není běžnou scenáristickou adaptací, nýbrž svébytným, vzácně kreativním
dílem, v němž obrazotvornost literárního jazyka kongeniálně předjímá řeč
filmového obrazu. Posedlost obrazem V pozoruhodných úryvcích reprodukovaných z Vláčilovy režijní knihy (s autorskými poznámkami a zkušeně črtanými výtvarnými nákresy záběrovych kompozic) se potvrzuje posedlost tohoto tvůrce obrazem. Za jeho účin byl ochoten obětovat někdy i srozumitelnost sdělení („film je spíš podívaná než poslouchaná“, tvrdil). Do Vláčilových promyšlených vizí jen málokdy vtrhne nejistota, jako v přiznaném vpisku „ještě nevím“ nebo když si u zatím neurčitého obrysu představy poznamená výpomocnou inspiraci v jiném druhu umění (v hudbě Bohuslava Martinů či v obraze Pierra della Francesky). Úhledným režisérovým drobnopisem hustě popsané stránky, prokládané detailně vypracovanymi kresbami, představují grafický vhled do tvůrčí dílny kinematografického arcidíla v zatím komorně ztišeném, „papírovém“ stadiu. Tělesná energie filmu se však do textového předobrazu zpětně prodírá nejen v oživených fixovaných záznamech čtenářovy filmové paměti, ale i bohatou kolekcí fotografií v knize. Zejména zvětšené snímky v rozměru celé dvoustrany živě evokují širokoúhlý rozmach velkolepé kameramanské koncepce filmu (Bedřich Baťka). Soustředěnou četbou scénáře, kdy oko střídavě těká od litery k fotografiím přiloženým souběžně ve vedlejším sloupci, dochází k vzrušující konfrontaci, neboť text protkaný režisérovými předběžnými nápady ke způsobu natáčení a ilustrovaný snímky z filmu modeluje ve čtenářském vjemu i filmovou reminiscenci. Tedy zdvojený prožitek: přítomná četba je zároveň i vzpomínkou na film. Snad z vančurovského „rozkazu bloudící ozvěny“ jako by přitom v uchu znělo temné dunění času v dávnověku, podbarvující utkvělé krajinné scenérie z filmu tajemnou polyfonií. Při vší úctě k autonomii scénáře jej od filmu nelze oddělit. V Pavlíčkově jazyce, po vančurovsku rozšafném a vypravěčsky náruživém, vznikl nový „hlas“, který se také obrací ke čtenáři (divákovi) v rozmarně zdůvěrnělych apostrofách. Scenáristovo vidění – zjevně tíhnoucí ke slovu – slouží potenciálnímu filmovému obrazu, byť mnohdy v napjatém vztahu k režisérovým úmyslům. K eliminaci průvodního vypravěčova hlasu, z něhož ve filmu zůstaly jen tři rétorické vstupy Zdeňka Štěpánka, došlo po úporném zápasu scenáristy s režisérem. Tvar scénáře i filmu jsou jakoby vyvzdorované jeden na druhém: nakonec do sebe vrůstají a navždy se sžívají. Náročné klimatické „předpisy“ ve scénáři nejsou běžnou technickou či provozní záležitostí, ale vyhraněnou přírodní i dramatickou situací, na jejímž zdaru závisel smysl záběru nebo celé scény, snímané např. ve „stále houstnoucí cloně padajícího sněhu“. Ve scénáři dostala ve Vláčilových kresbách předběžnou podobu i sama Marketa, popsaná jako „záplava vlasů“ při modlitbě sklopené hlavy, s chvějivým šepotem dívčího hlasu. Dráždivá fotogenie tehdy sedmnáctileté neherečky Magdy Vášáryové v této roli, s panensky plachou i přirozeně smyslnou tváří, překrývanou rozevlátými dlouhými vlasy, se stala neodmyslitelným emblémem Vláčilova filmu. Dílo-monument Pověstné královské obrazy, které musel Vláčil ve filmu oželet, se základnímu stylistickému vyladění vymykaly už ve scénáři – aristokratickou sošností a dvorskou teatralitou, v níž se odehrává mocenský spor panovníka s jeho pokrevním nástupcem. Vysoká, vznešená poloha se vzpírala přízemně syrové atmosféře zemanské roviny probíhající převážně v exteriérech, i když pochopitelně nelze předvídat, jak by vyzněla v realizované podobě, včleněna do celkové struktury filmu. Ve scénáři si můžeme „rozparcelovat“ na dílce jednu z nejúchvatnějších scén, v níž se odehrává v jednom prostředí simultánně několik událostí, vyznamově stmelenych vyprávěním úděsné báje o „vlkočlověku“ Strabovi. Vypráví ji vědmovsky zabarvený hlas staré Kozlíkové, ve filmu jakoby se nesoucí v éteru nad lidskymi osudy. V textu scénáře je pověst ucelenym baladickým útvarem, který, ač uměle stvořený, se zaryje jako prastarý mýtus. Třeba ve větách jako „smál se tichým smíchem vlka“, „jeho trest je v něm samotném“ nebo ve vylíčení Strabova utrpení, když „bloudí po zemi – ani zvíře, ani člověk – bez života a smrt se na něj neusměje“. Ve filmu je vyprávění báje záměrně tříštěno několikerým děním v obraze, k němuž se pozornost občas převáží a v němž slovo ztrácí zřetelnost, i když ani pak nepřestává působit svou vnitřní silou. MARKETA LAZAROVÁ jako každé dílo-monument, do něhož se nesnadno proniká, zavaluje i povznáší. Bylo tudíž prozíravé uvést je rozsáhlou studií Zdeny Škapové se zasvěceným odborným výkladem, ktery však nechce být vševědoucím dovysvětlováním, nybrž interpretačně důstojným rozevíráním významů i zachováním jejich tajemství, jak se sluší u tak mnohovrstevného gigantického díla, jakým je MARKETA LAZAROVÁ ve všech svých podobách. 
→ Přádná, Stanislava: Návrat Markety Lazarové. Ke knižnímu vydání obrazového scénáře významného českého filmu. Respekt 9, 1998, č. 49 (30. 11.– 6. 12.), s. 19. [rec.] [na Nostalghia.cz publikováno XXXX] Viz též anotace: Marketa Lazarová (knižní vydání scénáře filmu) | |
* * * | ||
| ||
|
| ||
|
© 2005-2024 Nostalghia.cz © 2005-2024 Petr Gajdošík [Facebook] [Twitter] |