| ||||||||||||||||||
Alexandr Gordon |
O spolupráci Andreje Tarkovského na celovečerním filmu Alexandra Gordona SERGEJ LAZO (1967) se všeobecně ví. Tarkovskij se porůznu uvádí jako spoluautor scénáře, představitel vedlejší role bělogvardějského důstojníka Bočkareva, případně jako spoluautor střihu. Jako se souhrnem fakt se s tím můžeme spokojit, v Tarkovského filmografii totiž nemá Gordonův film jiné významnější místo. Některé okolnosti Tarkovského spolupráce, časově spadající do období čekání na povolení právě dokončeného ANDREJE RUBLEVA, jsou nicméně docela zajímavé a bylo by škoda je v nějakém souhrnu nezmínit. Film SERGEJ LAZO lze zařadit mezi životopisné fimy s revoluční tematikou. Líčí osud moldavského carského důstojníka Sergeje Georgijeviče Laza (1894–1920), který se po vypuknutí občanské války v Rusku dal na stranu bolševiků a na Sibiři bojoval jak proti bělogvardějským jednotkám, tak proti japonskému intervenčnímu kontingentu. V těchto bojích byl zajat a pravděpodobně popraven. Jako filmové téma byla tedy jeho postava pro sovětskou kinematografii přitažlivá. Zpracování se chopilo studio Moldova-film v Kišiněvě, kde byl Sergej Lazo považován za slavného krajana. Scénář měl původně psát Valerij Gažiu, ale s prací dlouho otálel, takže studio pověřilo psaním moldavského scenáristu Georgije Malarčuka. Nabídku režie pak dostal v roce 1966 Alexandr | |||||||||||||||||
|
[1] Alexandr Gordon: Ně utolivšij žaždy. Moskva 2007, s. 160–162. |
Gordon, kterého kišiněvskému studiu doporučil Michail Romm.[1] Moldavské studio neslo veškeré
náklady na produkci i zodpovědnost za výsledek, který se podle tehdejšího úzu
ve finále posuzoval v Moskvě. Prakicky jediným zdrojem informací o Tarkovského spolupráci na filmu SERGEJ LAZO jsou Gordonovy vzpomínky. Tento Tarkovského spolužák ze studií VGIKu, a od roku 1958 také švagr, když se oženil s jeho sestrou Marinou, vydal v roce 2007 vzpomínkovou knihu Ně utolivšij žaždy (Žízně neuhášející; před lety jsem o knize psal v samostatném článku), kde vzpomíná ani ne tak na svůj život, ale především na Tarkovského. Popis jejich spolupráce na Gordonově celovečerním filmu tak na stránkách knihy nemůže chybět. Přípravné práce filmu SERGEJ LAZO byly zakončeny v únoru 1967, kdy se v Oděse začalo s natáčením. Filmařům přálo počasí, protože zima byla v tomto roce tuhá a i v černomořském letovisku ležel sníh, takže i tam šlo dobře simulovat sibiřské exteriéry. Z Gordonových vzpomínek ale vysvítá, že i v této fázi zřejmě nebyl úplně hotový scénář, kterému chyběl především vypointovaný závěr: „Viděl jsem, že Georgij Malarčuk [scenárista] vyčerpal své možnosti a já nevěděl, jak mu pomoci.“ Gordon se telefonem spojil s Andrejem Tarkovským, který v té době v Moskvě dokončoval ANDREJE RUBLEVA. Ten mu řekl: „Přivez natočený materiál do Moskvy, prohlédnem to a uvidíme v čem ti můžu pomoci.“ Za pár dnů, po projekci natočeného materiálu a pročtení scénáře, mu Tarkovskij nabídl dopracování a úpravu scénáře, ale později, až dokončí RUBLEVA. Ze stávajícího scénáře Gordonovi navrhl scény, které by se daly natočit tak jak jsou napsány, jiné by lehce upravil a sám by ještě některé dopsal, včetně | |||||||||||||||||
|
[2] Alexandr Gordon: Ně utolivšij žaždy. Moskva 2007, s. 170–171. |
závěru, který podle něj nebyl dobře vyřešený.[2] K přímé spolupráci na filmu se Tarkovskij dostal až v červenci 1967. Gordon vzpomíná, že když Andreje tehdy viděl, byl silně pohublý, ustaraný a často zamlklý. Nepochybně to byl odraz sporů, které v průběhu jara vedl o podobu ANDREJE RUBLEVA, zápasu, který v květnu 1967 vyústil v jeho infarkt a hospitalizaci. Gordonův štáb se v letním čase přesunul do Kišiněva, kde se ve studiích Moldova-filmu měl film dokončovat. Podle Gordona byl Tarkovskij vlastně rád že z Moskvy odjel, protože toho už měl plné zuby, „vykašlal se na všechno a ani na jednu z posledních projekcí filmu pro vedení Mosfilmu | |||||||||||||||||
|
[3] A. Gordon: Ně utolivšij…, s. 171–172. |
nepřišel“.[3] V Kišiněvě se Tarkovskij ze svých starostí rychle oklepal a pustil se do práce. Už z Moskvy měl připravené lístečky s nápady na nové scény, které do scénáře s Gordonem rychle doplnili a především dopsal úplně novou závěrečnou scénu, v níž proběhne konfrontační dialog Sergeje Laza s jeho hlavním protivníkem, japonským generálem Janagakim. Do této scény Tarkovskij připsal také epizodní postavu bělogvardějského důstojníka Bočkareva, který je s lehce frajerským výrazem přítomen Lazovu výslechu a v závěru je to on, kdo v dramatické scéně pokusu o útěk Sergeje Laza sestřelí z koně. Když Gordon četl tuto nově napsanou scénu, byl jí na jednu stranu nadšen („S ní to byl úplně jiný film […] …byla dlouhá, ale krásná“), na druhou stranu mu ale připsání nové postavy přivodilo další starost, s níž se svěřil Tarkovskému. – „A co tam vidíš za problémy?“ – „S Bočkarevem. Kde teď mám vzít nového herce s ,pronikavým ironickým a nervním výrazem‘, jak tady píšeš…“ – „A jakou má mít podle scénáře tvář?“ – „Unavenou… zničenou.“ Tarkovskij se mlčky na Gordona podíval svým „unaveným a zničeným pohledem“ a v té chvíli Gordon pochopil: postavu Bočkareva napsal Tarkovskij podle sebe | |||||||||||||||||
|
[4] A. Gordon: Ně utolivšij…, s. 175–177. |
a tak se také k této epizodní roli dostal: napsal si ji.[4] Během natáčení se ale Tarkovskij držel stranou a byl spíš zamklý. Gordon popisuje, že on sám se cítil divně, protože náhle měl mezi herci kolegu režiséra, ke kterému navíc velká část štábu vzhlížela. Tarkovskij mu ale nechtěl režisérskou autoritu narušovat a nijak mu do práce nemluvil. Až v úplném závěru natáčení, při záběrech pokusu o útěk Sergeje Laza v záplavě umělého deště, chtěl Tarkovskij natáčet víc a víc variant různých záběrů, různé detaily ležícího Laza v dešti a blátě. Když natáčení skončilo, přišel Tarkovskij v úplně promočeném kostýmu ke Gordonovi a řekl mu: „Poslyš, znovu | |||||||||||||||||
|
[5] A. Gordon: Ně utolivšij…, s. 177–178. |
jsem chytil dech,“ a vroucně Gordona objal.[5] Pátý den po dokončení natáčení přišel Tarkovskij za Gordonem s tím, že by chtěl spolupracovat na střihu. Dohodli se na tom i s vedením moldavského studia, dostal samostatný stříhací stůl a pracoval paralelně na střihu některých scén, konzultoval je s Gordonem i střihačkami Žanou Dubčakovou a Jelenou Japrincevovou. Nejvíce se věnoval opět závěrečné scéně. Když Gordon jeho střihovou variantu viděl, moc se mu líbila, ale současně se lekl. Hlavní hrdina totiž v závěru leží na zádech, v blátě a s roztaženými pažemi a připomíná – Ježíše Krista. Z toho měl Godon obavy, tušil, že takový záběr nebude přijatý. Tarkovskij si s tím ale hlavu zjevně nedělal: „Je to tak akorát. Pokud je | |||||||||||||||||
|
[6] A. Gordon: Ně utolivšij…, s. 181. | mrtvý, tak musel i trpět.“[6] [Až mnohem později si Gordon uvědomil, že sestřih závěrečné bojové scény v dešti je místy přesnou citací podobné scény z filmu SEDM SAMURAJŮ od Akiry Kurosawy. Že Tarkovskij tento film obdivoval víme např. z jeho knihy Zapečetěný čas: „Mezi jezdci na koních a pěšími samuraji probíhá boj. Hustě prší a všechno je v blátě. […] Když je jeden ze samurajů zabit, padá na zem a my vidíme, jak mu déšť smývá bláto z nohy a ta je pojednou bílá. Bílá jako mramor. Člověk je mrtev – to je obraz, který je faktem. Není v něm žádná | |||||||||||||||||
| [7] Andrej Arseňjevič Tarkovskij: Zapečetěný čas. Příbram, Camera obscura 2009, s. 76. |
symbolika, je to obraz.“][7] Na podzim se Gordon i s ředitelem Moldova-filmu vypravili s hotovým filmem do Moskvy, kde je čekalo schvalovací řízení na centrálních úřadech, především v Goskinu. Tarkovskij se vrátil už dřív, někdy v říjnu 1967, a znovu se pustil do zápasu o ANDREJE RUBLEVA, zatímco Gordon do svého schvalovacího procesu teprve vstupoval, mj. i s obavami o osud závěrečné scény. Ta se nakonec ukázala jako osudová, ale jinak, než původně čekal. Po první projekci se Gordon, scenárista Malarčuk a ředitel Moldova-filmu sešli v kanceláři u Filipa Jermaše, tehdy vedoucího odboru kultury ÚV KSSS, který si hned vzal slovo: „Film jsme viděli a nelíbí se nám. Je příliš dlouhý, je v něm mnoho utrpení, naturalismu, měly by se předělat dialogy. Musíte to zkrátit a upravit, v Goskinu vám řeknou jak… A teď něco k tomu Tarkovskému: Já ho nechápu, k čemu je mu to dobré? Hrát bělogvardějského důstojníka, střílet na komunisty a dokonce zastřelit dítě!“ Později se Gordonovi donesla i hysterická reakce Alexeje Romanova, tehdejšího předsedy Goskina, který řediteli Moldova-filmu řekl: „Chápete vůbec na koho | |||||||||||||||||
|
[8] A. Gordon: Ně utolivšij…, s. 182–183. |
Tarkovskij střílí? On střílí do nás, do komunistů!“[8] Taková „argumentce“ Gordona i jeho kolegy ohromila a zmohli se jen na chabé námitky. V následujících dnech se ale ukázalo, že moskevští činovníci ze své pozice neustoupí a po čase začal v obhajobě filmu povolovat i ředitel Moldova-filmu, protože celé kišiněvské studio mělo v Moskvě už přes dva roky nálepku | |||||||||||||||||
|
[9] A. Gordon: Ně utolivšij…, s. 184. | „nacionalistického studia“[9] a pokud by se problémy vršily, byla na stole možnost jeho zrušení. Gordon tak nakonec k úpravám filmu přistoupil. Z jeho vzpomínek ale není jasné co všechno z filmu zmizelo; zřejmě proběhlo krácení a asi drobné střihy některých naturalistických detailů, možná i úpravy dialogů, nicméně finální scéna s Tarkovským (10 min.) vystřižena být nemohla, film by | |||||||||||||||||
|
[10] A. Gordon: Ně utolivšij…, s. 184. |
neměl konec.[10] SERGEJ LAZO byl na jaře 1968 uveden na filmovém festivalu v Rize, kde herec Regimantas Adomajtis získal cenu za hlavní mužskou roli. Samotný film zde ale neuspěl. Gordon ve svých vzpomínkách píše, že mělo jít o příkaz z Goskina, aby | |||||||||||||||||
|
[11] A. Gordon: Ně utolivšij…, s. 185–186. – V roce 1985 vznikla televizní minisérie ŽIZN I BESSMERTIJE SERGEJA LAZO (Život a nesmrtelnost Sergeje Laza; rež. Vasile Pascaru). I na jejím scénáři se podílel Georgij Malarčuk. |
film jako takový žádnou cenu nedostal.[11] – Jak, a zda-li vůbec Tarkovskij reagoval
na Gordonovy problémy nevíme. Paralelně pokračoval ve svém zápase o ANDREJE RUBLEVA
(v roce 1969 byla dokončena kratší verze filmu, do distribuce se film dostal v roce
1971), současně se od roku 1968 věnoval psaní scénáře Bílý den, z něhož se
po letech vyvinul film ZRCADLO uvedený v roce 1975. K filmu SERGEJ LAZO se ani
tehdy, ani nikdy později už nevyjádřil. Přesto je z výše uvedeného textu patrné,
že práce v kišiněvských studiích pro něj měla když ne tvůrčí, tak určitě „terapeutický“
význam, pomohla mu překlenout těžké období po dokončení ANDREJE RUBLEVA a možná
i nasbírat nějaké síly pro další zápas o osud svého filmu.
[překlad ruských citací Petr Gajdošík;
|
| * * *
|
|
| 
|
|
|
|
|
| © 2005-2025 Nostalghia.cz © 2005-2025 Petr Gajdošík [Facebook] [Twitter] |
