|
Zdena Škapová: O kráse obrazu a mravní podstatě konfliktů (Nad dílem Františka Vláčila) | ||
|
Text vznikl pro přehlídku filmů Františka Vláčila, kterou pořádalo ve dnech 25. ledna až 3. února 2012 České centrum v Moskvě. Ruský program celé přehlídky i s dalšími texty autorky je možné si ve formátu PDF stáhnout ZDE, autorčiny popisky k uváděným filmům jsou v češtině na stránkách Nostalgia.cz ZDE. Od chvíle, kdy František Vláčil natočil svou (poněkud kratší) celovečerní prvotinu HOLUBICE (1960), bylo zřetelné, že se v české kinematografii objevil zcela ojedinělý talent. Další jeho tvorba to jen potvrdila: Zatímco filmaři nastupující nové vlny hledali látky v současnosti, on pouze naznačoval její kontury a vzápětí se takřka nadobro obrátil k minulosti. A zatímco oni v opozici k uplynulé dekádě schematismu kladli hlavní důraz na autenticitu až dokumentárnost pohledu, Vláčil se soustředil na filmovou řeč plnou metafor a symbolů. Ve všech dílech je na první pohled patrné jeho stylotvorné úsilí, promítající se především do výtvarné stylizace obrazu, jež poetizuje daný věcný obsah a konkrétní detail nejednou obdaří duchovním rozměrem. Avšak Vláčilův nezaměnitelný režijní rukopis se nevyznačoval jenom tím, že záběry komponoval jako malířská plátna, v nichž čaroval s hrou světel a později i škálou barev, modelujících postavy a sugestivně evokujících atmosféru. Rozpoznáme jej v každé ze složek filmového vyjadřování i ve způsobu, jakým je uvádí do vzájemných vztahů. Zcela všední dějový moment promění kupříkladu v magický tím, že jej nasnímá z neobvyklého úhlu pohledu, nebo mu na základě principu asociace přisoudí nečekaný zvukový motiv. Mísení syrovosti s krajním formalismem a vůbec rozmanitá škála spojování všemožných kontrastů jsou pro Vláčila příznačné. Hned nechá filmový čas plynout téměř jako reálný a hned ho zase rychlým střihem zhustí do expresivních okamžiků, či obsáhlou scenérii ukáže se všemi jejími plány ve velkém celku a vzápětí se zase uchýlí k extrémně blízkým detailům, posouvajícím zobrazovanou skutečnost až kamsi na hranici abstraktní znakovosti. I s postavami nakládá obdobně, když využívá subtilní psychologickou kresbu, a tedy odstíněnou hereckou kreaci, a vedle toho vystačí pouze s fyzickým typem, či dokonce vnímá postavu jen jako jeden z objektů v záběrové kompozici. Z celé Vláčilovy filmografie je MARKETA LAZAROVÁ (1967) stále ve středu pozornosti a rozhodně po zásluze – jakožto film, který všemi směry zásadně překročil limity historického žánru v měřítku domácím i světovém. Z hlediska stylu je možná nejvýstižnějším metaforické označení MARKETY za „perlu nepravidelných tvarů“, k jakému došla ve své studii pro sborník věnovaný tomto dílu (Marketa Lazarová, Casablanca, Praha 2009) dvojice badatelů na základě analýzy bohatě variovaných vzorců střihové skladby i kamerových postupů, jež jsou zde navíc asymetricky propojovány. Vláčil v MARKETĚ dospěl k syntéze svých dosavadních odvážných výbojů a rovněž tu suverénně uplatnil široký rejstřík novátorských postupů, které se překotně objevovaly právě v této dekádě nových vln a velkých filmových osobností. Přitom nevznikl chladný a ambiciózní experiment, ale průhled do časů dávného středověku, který byl oživen s přímo fyzickou naléhavostí. Už když Vláčil pracoval na následujícím ÚDOLÍ VČEL (1967) a poté na ADELHEID (1969), prohlašoval, že jenom nabírá síly k realizaci svých velkých a toužebných snů – Valdštejna a Zjevení o ženě rodičce, dvou filozoficko-historicko-mytologických opusů, jejichž přípravě věnoval se svou pověstnou hloubavostí a studijní pečlivostí několik let. Jenže klima po srpnu 1968 nepřálo takovým záměrům a Vláčil se uchýlil ke skromnějším a tradičnějším filmovým tvarům, než byla jeho MARKETA. Pokračoval v linii, kterou započal ĎÁBLOVOU PASTÍ (1961), svým druhým filmem, nicméně tradičnost neznamenala v jeho případě rezignaci na estetickou kvalitu výrazu a myšlenkovou náročnost. Jeho filmy obestírá stěží postižitelné fluidum, výpovědi mají rozměr, který nelze uchopit pouhým převyprávěním, což je o to podivuhodnější, zjistíme-li, že většina jich vychází z literárních předloh. Onou zvláštní podmanivostí se přitom vyznačují nejenom díla z 60. let, ale až na výjimky platí totéž i o těch, která natočil od poloviny let sedmdesátých, kdy se mohl vrátit k hrané tvorbě. Jako by vodu uměl přeměnit ve víno, zmohl i látky průměrné, ba špatné, které mu byly opakovaně vnucovány. Plakátového hrdinu jednoho z normalizačních románů přetvořil ve filmu DÝM BRAMBOROVÉ NATĚ (1976) v muže zasaženého ztrátou opěrných bodů svého života. V mnohém jej tak přiblížil protagonistovi ze snímku ADELHEID, jenž je v českém kontextu dodnes považován za ojediněle přesvědčivou studii existenciální krize. Ryze dobrodružnou zápletku scénáře STÍNŮ HORKÉHO LÉTA (1977) zase dokázal povýšit na mravní drama, tázající se podobně jako ĎÁBLOVA PAST nebo ÚDOLÍ VČEL po tom, zda lze čelit ničivé rozpínavosti zla. A PASÁČEK Z DOLINY, nepodařená protiválečná povídka, se ve stejnojmenném filmu z roku 1983 stala zamyšlením nad samotou dítěte uprostřed světa dospělých, upomínajícím na téma Vláčilovy prvotiny. Již tady je letmo naznačena vnitřní spojitost jeho témat a postav, ač se napohled může zdát, že jsou velmi různorodé a žádné souvislosti mezi nimi neexistují. Leccos o jejich souvztažnosti rovněž napoví vyhrocená dramatičnost všech jeho filmů a skutečnost, že zhusta mívají chmurné baladické ladění. A konečně ani to, že jejich společným jmenovatelem je zasazení do kulis minulých epoch, nevyplynulo jen z Vláčilovy úvahy, že divákovo matné povědomí o nich otevře volný prostor jeho imaginaci. Právě na takovém pozadí se totiž uzlové body lidského života rýsovaly výrazněji, gesta a skutky dostaly monumentální přídech, tíživost údělu odkazovala až kamsi k mytickým rozměrům a vyzněla mnohem drásavěji. Tragika života tak nebyla umenšena záplavou tisíců detailů z naší současnosti, ale vystoupila v obnažené a ochromující podobě. Přesto však Vláčil není básníkem temnoty. Pravda, skrz naskrz svým dílem bolestně vykřikuje či jenom tlumeně naříká, že člověk, ať zrozen do jakékoliv doby, se nikdy nevyhne drtivým tlakům, zkouškám a zkázonosným konfliktům. A několikrát své hrdiny dovede až k naprosté bezvýchodnosti, nebo je nechá zemřít, aniž došli poznání. Většinou ale soumračným laděním jeho filmů proráží paprsek naděje, že člověk i přes svou slabost a bezbrannost rozpozná, jaký má na světě úkol, a pokusí se jej splnit. 
[autor: Zdena Škapová, na Nostalghia.cz publikováno 25. 1. 2012] | |
* * * | ||
| ||
|
| ||
|
© 2005-2024 Nostalghia.cz © 2005-2024 Petr Gajdošík [Facebook] [Twitter] |