|
|
| |
|
|
|
|
Nejlepší by bylo, kdyby nelétala...
Ve volném cyklu vzpomínek na Andreje Tarkovského, který bude součástí všech Zrcadel, vám zde
nabízíme překlad článku, který vyšel v časopise Sovjetskij ekran č. 7 v dubnu 1988 pod názvem
"Film – to je čin". Jeho autorkou je Marianna Čugunovová, která pracovala jako asistentka režie na
Tarkovského filmech Solaris, Zrcadlo a Stalker. Podotýkáme, že film Zrcadlo, kterého se text týká,
bude mít premiéru v našich filmových klubech v dubnu 1990. -ps-
V listopadu roku 1982 byly v listu Nědělja uveřejněny výsledky ankety Repertoár sedmdesátých let.
Dvanáct předních sovětských filmových vědců a kritiků zařadilo mezi deset nejlepších sov. filmů
Zrcadlo.
Je to snad nejtprotrpěnější film Andreje Tarkovského. Od záměru do realizace prošel složitou cestou,
měnil se do posledního natačecího dne a dlouho se rodil ve střižně. A potom se k divákovi dostával
těžko a nesnesitelně pomalu.
Historie Zrcadla začala před dvaceti lety. Z protokolu zasedání scénáristicko-dramaturgického
kolegia Experimentálního tvůrčího studia ze 6. ledna 1962: "Projednání záměru filmu Zpověď
(Ispověď) režiséra A. A. Tarkovského. A. Tarkovskij: ´O čem má být tento film? My všichni, kteří
žijeme na tomto světě si nakonec více či méně uvědomujeme svou odpovědnost vůči matce. Tento
cit nebývá vždy zřetelně vyjádřen, někdy na něj zapomínáme, mnohdy zápomínáme na to hlavní...
Tento film má tedy být o matce. O matce s jejím velmi těžkým životem, s jejími nadějemi, s její
vírou, s jejím hořem, a jejími radostmi...´ Usnesení: ´Kolegium ETS vyslechlo explikaci AT, týkající
se jeho filmu s pracovním názvem Zpověď a schvaluje tento záměr, jejž považuje za nesmírně
plodný a zajímavý. Kolegium žádá autory (AT a A. Mišarina), aby v nejbližší době předložili synopsi,
a zároveň ukládá vedení ETS, aby zahájilo jednání se Státním výborem pro kinematografii o
výrobních možnostech realizace tohoto záměru."
Jenže tenkrát se psal rok 1987. Scénář Zpověď zůstal jen na papíře. Rok 1967 byl v sovětském
filmovém umění nečím podobným, jako byl rok 1937 v životě sovětské společnosti. K rehabilitacím
pak došlo až po dvaceti letech, v roce 1982. Teprve díky jim se objevil Příběh Asji Kljačinové
A. Končalovského, Příhody zubního lékaře E. Klimova, Komisařka A. Askoldova, Krátká setkání
K. Muratovové, Anděl A. Smirnova a Vlast elektřiny L. Šepiťkové. Ale kolik nepronesených slov,
kolik nevyjádřených myšlenek a záměrů tenkrát zahynulo v samotném zárodku? A přitom je možné,
že mezi nimi byly i velké filmy.
Tarkovskij "měl štěstí". V prosinci 1971 byl do kin uveden Andrej Rublev a v březnu 1973
byl do výroby zařazen film podle čtvrté varianty literárního scénáře Zpověď, který se v té době
už jmenoval Bílý den.
Bílý den byl nostalgickou vzpomínkou na nedosažitelnou harmonii dětství, na ztrátu úzkého kontaktu
s nejbližšími lidmi, na onu šťastnou dobu, kdy je ještě všechno před námi, kdy je ještě všechno možné.
Toto vědomí následnosti, předávané z otce na syna, bylo s průzračnou
jasností vyjádřeno ve verších Arsenije Tarkovského, jež sice daly scénáři název ale přesto nebyly
do scénáře zařazeny.
Ve své režijní explikaci Tarkovskij napsal: "Film se bude odvíjet ve třech rovinách: 1. Rozhovor
moderátora s Matkou jež bude natočen zpravodajsky. 2. Hrané epizody, jež jsou částečkami
životopisu. 3. Filmová kronika." Při natáčení se však záměr měnil, místo rozhovorů se objevily
soudobé epizody s autorovou ženou a jeho synem. Změnil se i pracovní název filmu: Bílý den se
změnil v Zrcadlo.
Bylo to v 431. střižně Mosfilmu, kde se mnohokrát přestavovaly celé epizody tohoto filmu i jeho
jednotlivé části, aby se dospělo k té jediné možné variantě, v níž všechno bude na svém místě.
Tarkovskij si v ní nakonec ulehčeně povzdechl a udělal za tímto filmem tečku. Respektive jeho stálá a
nezaměnitelná střihačka Ljudmila Borisovna Fejginová v něm udělala poslední slepku.
"Skončil jsem svůj letopis", mohl si tenkrát autor říci s klasikem, jenže historie jeho letopisu
vlastně teprve začínala.
Zrcadlo mělo být posláno na festival v Cannes. Tarkovskij spěchal, aby je dokončil před
začátkem festivalu. Ze svých předchozích zkušeností dobře věděl, že účast na festivalu ho zbaví
mnoha možných budoucích komplikací a těžkostí. Vítěze přece nikdo nesoudí. Jeden z řídících
pracovníků organizačního výboru festivalu přijel do Moskvy vybírat filmy. Chtěl zhlédnout i Zrcadlo,
jež zatím bylo na dvou pásech (sestřižený materiál a záznam zvuku). Ale vedení kinenatografie se
zdálo, že je času dost a proto promítání odložilo. Materiál byl proto členovi výběrové komise promítnut
tajně. Francouzský host, nadšený tím co zhlédl, začal trvat na uvedení Zrcadla v Cannes. Bylo
mu však řečeno, že odevzdání hotového filmu je plánováno na konci května, a že kvůli tomu aby
Zrcadlo bylo hotové o měsíc dříve, by bylo třeba zastavit práci celého studia, čímž by všichni
byli připraveni o prémie. A to že by dělníci nepochopili. Člen organizačního výboru nechtěl, aby dělníci
Mosfilmu byli tak tvrdě postiženi, a spokojil se s příslibem, že dostane tento film příští rok. A s tím také
odjel do Cannes.
Tak padla naděje na snadné, bezbolestné odevzdání hotového filmu. Pro Tarkovského začaly těžké dny.
Zrcadlo bylo předáváno státnímu výboru pro kinematografii pětkrát. Po každém předávání studio
dostalo seznam nezbytných oprav, jejichž smysl zřejmě nebyl vždycky jasný ani těm, kteří je
požadovali. Úporně například trvali na tom, aby "film byl zbaven prvků mystiky". Nebo žádali populární a
obratné vysvětlení, proč matka vzletěla (přičemž by samozřejmě bylo lepší, kdyby vůbec nelétala).
Při páté předávačce, kdy četné požadované úpravy byly zredukovány na jedinou (omezit koktání vojenského
instruktora), státní výbor se sevřeným srdcem přece jen Zrcadlo schválil.
(Při třetí předávačce se zúčastnil i náměstek předsedy státního výboru pro kinematografii Pavljonok. Po
rozhovoru s ním Tarkovskij nemohl přijít k sobě - nedokázal se uklidnit, vzpamntovat se, na konci večera
Andrej nečekaně řekl: "Já vím, co chtějí; chtějí, abych šel od filmu. Ale jestliže nebudu natáčet, tak umřu!"
Tu noc měl první srdeční záchvat.)
Ale boj kolem filmu pokračoval. Když vedení filmu neuspělo ve svých vlastních pracovnách, přivolalo na
pomoc kolegy z řad filmových pracovníků. Na uměleckých radách musel AT vyslechnout nemálo připomínek
a výtek. Mnozí ho úporně odmítali a nechápali. Nebo ho snad nechtěli pochopit? Nebo mu nemohli odpustit?
Ale co? Bůh bude jejich soudcem, Tarkovskij odpovědi na tyto otázky už nepotřebuje.
Velká umělecká rada Mosfilmu přisoudila Zrcadlu druhou kategorii. Hlasy byly rozděleny skoro
stejnoměrně. Aktivní zastánci filmu nebyli pozváni. Patřil mezi ně i vedoucí druhé tvůrčí skupiny Arnštam,
který film při všech diskusích houževnatě hájil a podporoval.
Ale umělecké rady zdaleka nestačily: bylo rozhodnuto provést veřejnou exekuci díla. Časopis Iskusstvo kino
(č. 3, 1975) uveřejnil materiál z hodnocení čtyř filmů včetně Zrcadla - a teď už to nebyli nějací činovníci,
kteří útočili proti tomuto filmu, ale velmi vážení kritikové a přední mistři sovětského filmu.
"AT si zvolil příliš složitou formu což učinilo film nedostupným diváckému vnímání." "Tento film se nepodařil."
"Mnozí, dokonce i zkušení diváci, se nemohou zorientovat v tom co je předváděno na plátně. Zůstává to pro ně
čímsi nepochopitelým." "Viděl jsem Zrcadlo dvakrát a pokaždé jsem byl v rozpacích." "Tarkovskému se
nepodařilo hovořit jednoznačně a bezezbytku." "Složitost uměleckých vazeb ztěžuje celistvé vnímání tohoto
filmu." "Autorovy myšlenky se nestaly vlastnictvím diváků, stejně jako film sám se nestal zrcadlem života."
"Tarkovskij riskoval a nedosáhl úspěchu."
Předním tvůtrcům odpověděl řadový divák, o nějž se oni tolik obávali. Důchodce
V. A. Porodominskij ve svém
dopise napsal: "V naší kinematografii se dosud neobjevil tak hluboký a citlivý film… Celý film se rozhodně
nerozpadá na jednotlivé fragmenty, jak tvrdí někteří kritikové, ale je to umělecké dílo spojené jednotnou
myšlenkou a citem. Je to poema o životě, vyslovená jedním dechem. Jsem prostě udiven tím, jak je tento
jednodílný film obsahově neobyčejně citlivý."
V té době se na obzoru objevil dalši festival v Cannes. Jeho ředitelství připomnělo někdejší slib. Rok 1975
byl OSN vyhlášen za Mezinárodní rok ženy. Předsedkyní poroty byla jmenována Jeanne Moreauová.
Zrcadlo jako film o Ženě a Matce by se byl do soutěže hodil více než kterékoliv jiné dílo. Jenže do
Cannes odjel Bondarčuk s filmem Bojovali za vlast. Tento film v Cannes nic nedostal, ale Zrcadlo,
byť o něco později, bylo ve Francii vyhlášeno za nejlepší zahraniční film roku; jenže takové maličkosti mohly
snad zajímat jedině Francouze…
Poslední úder - hned po činovnících a kolezích z práce - měli zasadit diváci.
Podivný, nadměrný zájem o Zrcadlo projevili najednou lidé, kteří se nikdy dřive o Tarkovského ani o
jeho filmy nezajímali. Vedoucí pracovníci moskevské filmové distribuce se rozhodli uspořádat experimentální
promítání Zrcadla ve dvou moskevských kinech. Vedoucí činitelé zřejmě počítali, že půjde o
velkolepý propadák.
Jenže stalo se něco zcela nepředvídaného. Od prvních představení se bez jakékoli propagace začaly před
oběma kiny tvořit nevídané fronty. Za několik dní se situace ve starém kinu Taganském začala stávat kritickou.
Kino se rozhodlo pro doplňkové představení a to od 7 hodin ráno. Nijak to však nepomohlo. V kinu se objevilo
oznámení, jež vyzívalo diváky, aby přešli do sousedního, kapacitně mnohen většího kina Zenit. Fronta se však
nezkracovala. Vedení kina bylo zaplaveno žádostmi o vstupenky, přicházejícími z jednotlivých velvyslanectví,
a nezdvořile přiráželo okénko pokladny před tvářemi vynikajících herců.
"Experiment" se nepodařil.
Zrcadlo běželo tři týdny. Blížil se první máj. Film byl stažen z repertoáru - údajně na dobu oslav. Ale
uplynuly jak oslavy, tak celý rok 1975… Andrej Tarkovskij své Zrcadlo na plátnech moskevských kin už neviděl.
Zato diváci, jeho diváci, neopustili svého režiséra. Nikdy nedostal Tarkovskij takovou spoustu dopisů (velmi si
jich vážil a hodlal je uveřejnit ve své knize). Psali mu inženýři a studenti, dělníci a učitelé, novináři a spisovatelé -
slavní i naprosto neznámí. Psali mu dokonce filmoví kritici (když nemohli napsat recenzi, poslali alespoň dopis).
V jednom ze svých posledních interviewů v roce 1985 Tarkovskij řekl: "Největší poznatek, jejž mi přinesl tento
film (Zrcadlo) bylo to, že pro diváka byl stejně d ů l e ž i t ý jako pro mne. A to nehledě na to, že se v něm
vypravuje jenom o mé rodině a o ničem jiném. Tento film mi dokázal existenci sepětí mezi mnou jako režisérem,
jako umělcem, a mezi – dovolím si to říci - lidem, pro nejž jsem pracoval. A to pro mne bylo neobyčejně závažné.
Poté, co jsem se o tom přesvědčil, by mi už n i k d o nemohl vytýkat, še nedělám své filmy pro lidi. A i když mi
to později přesto vytýkali, sám sobě už jsem si to vytýkat nemohl…"
přeložil –ov-
(Zrcadlo 3, 1990, s. 27-29)
| |
|
|
| | |
| | |
| |
| | | |
| | | | |
| | |
Přeloženo podle Sovjetskij ekran č.7, duben 1988.
| |
| | | | |
| | | | |
|
|
|
|