Shrnutím většiny filmů Michelangela Antonioniho může být obraz světa zaplaveného prázdnem; prázdno do nich vniká ze všech stran jako do poškozené lodi a hrozí, že dílo pohřbí pod oceánem nicoty. Stejně jako o scenériích filmů to jistě platí o osudech jejich hrdinů, tonoucích stále hlouběji v samotě, mlčení, pocitech nereálnosti a marnosti. Park, v němž hrdina ZVĚTŠENINY odhalí nepřítomný zločin, pustá ranní obora, která na závěr filmu obklopí ústřední pár NOCI, tristní, mlhavá planina ve VÝKŘIKU, poušť ve filmu POVOLÁNÍ REPORTÉR jsou zároveň vnější a vnitřní krajiny, které obývají hrdiny neméně, než oni je.

„Viděli jste Michelangelův pohled, jeho poslední krátkometrážní film? Je to jeden z nejúžasnějších filmů na světě! Antonioni natočil ten film, který netrvá víc než 15 minut, v roce 2000; nehovoří se v něm a jedinkrát v životě v něm vystupuje i on. Vidíme ho, jak vchází do kostela svatého Petra v okovech v Římě. Je sám, pomalu se blíží k hrobce Julia II. a celý film je dialog beze slov, jen výměna pohledů mezi Antonionim a Michelangelovým Mojžíšem. Vše, co si říkáme, ta vášnivá touha vystupovat a hovořit, jíž se vyznačuje naše století, celý ten bezútěšný shon, to vše je zde zpochybněno jen mlčením a pohledem filmaře. Přišel se rozloučit. Už se nevrátí a ví to. On, který odchází, přišel naposledy navštívit nepochopitelné mistrovské dílo, které zůstane. Jako kdyby se chtěl naposledy zeptat. Jako by se chtěl naposled pokusit vniknout do mystéria, k němuž slova nemají přístup. Pohled, který k němu Antonioni před odchodem vyšle, je dojímavý.“ [Carriére, Jean-Claude - Eco, Umberto: Knih se jen tak nezbavíme, Argo 2010, s. 81]