|
Čtyřikrát dva Stanislava Přádná | ||||||||||||||
Obsáhlá studie Stanislavy Přádné Čtyřikrát dva poprvé vyšla ve čtyřech pokračováních ve 40. ročníku Filmu a doby (1994, č. 1-4). V roce 2007 ji pak v doplněné a rozšířené podobě jako samostatný titul pod názvem Čtyřikrát dva vydala Akademie múzických umění v Praze. Autorka se v ní zaměřila na zkoumání tvůrčí spolupráce čtyř významných světových režisérů s jejich dvorními herečkami, které byly současně i jejich životními partnerkami. Celou studii publikuje Nostalghia.cz se souhlasem autorky. Ve čtyřech kapitolách této knihy se budu věnovat čtyřem filmovým tvůrcům, kteří svým dílem významně zasáhli do vývoje evropské kinematografie druhé poloviny dvacátého století. I v odlišnosti jejich myšlenkového zaměření a stylového výrazu nacházím jeden společný, podstatný rys: tito režiséři prokázali neobyčejnou vnímavost a citlivost k ženám. Ženské postavy v jejich filmech představovaly v určitém údobí herečky, které byly současně i jejich životními partnerkami. Díky této okolnosti se do postav, do jejich režijního a hereckého pojetí, prolnul důležitý fenomén, který autentickou osobní účastí obou stran – mužské (režijní) a ženské (interpretační) – v určitém smyslu verifikoval autorskou výpověď. Zaujal mě tento nepříliš častý jev, v němž dochází k oboustranně tvořivému propojení, k onomu dvojjedinému sepětí, z něhož se rodí vzájemná partnerská reflexe. Muž-tvůrce promítá do ženy, představované jeho osobní partnerkou, věčný obraz ženy (v Jungově termínu – Animu), jejíž obraz je uložený v jeho nevědomí. I když se aktivní spoluúčast ženy na jejich společném díle zdá být často neviditelná či zastíněná, je naprosto nezbytným a prvotním zdrojem, z něhož tvůrce čerpá ke svému vyjádření. Toto duchovní „mysterium caritatis“ přesně postihl Federico Fellini: „Žena vlastně tvoří součást nás samotných, tu část neznáme, a proto tam něco promítáme, přičemž od toho očekáváme odhalení svého nejhlubšího já... A stejné je to s tvůrčím procesem. Postava ženy je ve skutečnosti přítomná v každém tvůrčím úsilí, lze tam vytušit její přítomnost, ať je panenská či nikoli. Při jakémkoli zázračném nebo tajném, skrytém aktu stojí po kouzelníkově boku žena; znamená prvek, který usnadňuje kontakt mezi námi samotnými a mezi neznámem, které je v nás. Jsem přesvědčen, že tvůrčí projev ve všech svých podobách (...) je vždycky ve vztahu právě tak k ženě, jako k oné nejasné složce mého | ||||||||||||||
| [1] Rozhovor Gideona Bachmana s F. Fellinim. Překlad dle Cinématographe (Paříž), č.115, leden 1986, s. 18-22. In Interpressfilm 1986, č. 4, s. 47. |
vlastního já.“ [1]
Těmi čtyřmi režiséry, u nichž shledávám výrazný odraz jejich mužského ega v zrcadle ženské duše, jsou Federico Fellini (1920-1993), Michelangelo Antonioni (1912-2007), Ingmar Bergman (1918-2007) a Carlos Saura (1932). Jejich „múzy“, na něž zaměřím ve vybraných rolích pozornost, představovaly Giulietta Masinová (1921-1994), Monica Vittiová (*1933), Liv Ullmannová (*1938) a Geraldine Chaplinová (*1944). Tyto protagonistky, jež se na čas staly bezprostředními inspirátorkami svých partnerů, nejenže modelovaly fyzickou tvářnost postav a tlumočily jejich vnitřní téma, ale byly tak říkajíc duší díla, která přímo rezonovala s autorovým niterným poselstvím. Jako by tyto představitelky pod vedením režisérů bezděčně „animovaly” své hrdinky ryze ženským sebevědomím a intuicí. Je nasnadě, že filmy a jejich ženské postavy, jež budou v zorném úhlu pozornosti, se dotýkají především problematiky vztahů mezi mužem a ženou a pojednávají převážně o jejich nenaplněnosti, ztroskotání či odcizení. Netřeba zdůrazňovat, že soukromý vztah tvůrčích dvojic zasahoval do filmů – i v uměleckém přetvoření – s jedinečnou autenticitou, mnohdy skrytě autobiografickou. 
[Stanislava Přádná: Čtyřikrát dva. Praha, NAMU 2007, 144 s., ISBN 978-80-7331-100-1.]
|
| * * *
|
|
| 
|
|
|
|
|
| © 2002-2024 Nostalghia.cz © 2002-2024 Petr Gajdošík [Facebook] [Twitter] |