Nostalghia.cz – Andrej Tarkovskij

Neberte nám Rubleva
Dopis Andreje Tarkovského A. V. Romanovovi

V létě tohoto roku přinesla Nostalghia.cz několik překladů unikátních dokumentů, které se vztahovaly k zápasu o výslednou podobu a uvedení ANDREJE RUBLEVA. Předně se jednalo o stenografický záznam ze schůze předsednictva uměleckého sovětu Mosfilmu, v němž významní režiséři diskutují o požadavcích na úpravu filmu, dále o anonymní dopis, odsuzující film jako neruské a protilidové dílo a konečně i o stručný chronologický přehled událostí vedoucích ke vzniku filmu.
Nyní přibyl do tohoto souboru rublevovských dokumentů také dopis Andreje Tarkovského z února 1967, kterým reaguje na kritiku svého filmu v tehdejším tisku i na námitky, které proti dílu vznesla Státní redakční komise (GRK) při ÚV KSSS. Čtení je to v mnoha místech smutné, až bolestné, protože je z něj téměř fyzicky cítit zloba a rozhořčení umělce, který dal ANDREJI RUBLEVOVI několik let svého života, naplněných nezměrným úsilím o výslednou podobu filmu a který se ocitl v situaci, kdy musí bránit nejen konečnou podobu, ale i samotnou existenci díla. Na místě je možná připomenout, že právě na jaře 1967 se po nekonečných tahanicích Andrej Tarkovskij fyzicky zhroutil a musel být na nějakou dobu hospitalizován. Současně upozorňuji, že jeho dopis časově předchází výše zmíněnému stenografickému záznamu a může tedy být i jedním z blíže nespecifikovaných zdrojů diskuse, která je v něm vedena.
Tento Tarkovského dopis je v českém překladu publikován poprvé a pro Nostalghia.cz jej exklusivně přeložil Miloš Fryš. Díky Miloši…

[1] Titul a podtitul překladatele. (Vlastní dopis napsal Tarkovskij bez oslovení.)
[2] Alexej Vladimirovič Romanov, ředitel Goskina v době, kdy byl dopis psán, 7. 2. 1967. (pozn. překl.)

Neberte nám Rubleva [1]
První vydání dopisu Andreje Tarkovského z r. 1967 mocnému muži sovětského filmu

Předsedovi Výboru pro záležitosti kinematografie s. A. V. Romanovovi [2]

Tento dopis je výsledkem hlubokých úvah na téma mého postavení jako umělce a veliké lítosti, vyvolané neopodstatněnými útoky jak na mě, tak na náš film o Andreji Rublevovi.
Nejen to. Celou tuto kampaň se zlostnými a bezprecedentními útoky jsem nevnímal o nic méně a o nic více než jako štvanici. A přitom tato štvanice začala po premiéře mého prvního celovečerního filmu Ivanovo dětství.
Samozřejmě vím, že úspěch tohoto filmu u sovětských diváků byl záměrně prakticky zmařen a že dosud s vytrvalostí, která nemůže nevyvolat nedorozumění, tomuto filmu při každé více či méně vhodné příležitosti dáváte Vy, Alexeji Vladimiroviči, nálepku „pacifismus“. A jenom nálepku, protože za ní nenásledují ani argumenty, ani seriozní výklad. Mohu Vás ubezpečit, že Ivanovovo dětství nemá s pacifismem nic společného. Mohl bych to dokázat v osobním rozhovoru, kdybyste tomu nevěřil: ne že se totiž o můj osobní názor, názor autora filmu pouze nikdo nezajímá, ale jímž se opovrhuje.
Atmosféra, do níž se dostali autoři Rubleva díky článku, který si někdo objednal a který byl uveřejněn ve Večerní Moskvě, článku, který je insinuací a ve světle následujících událostí se jeví natolik podivný ve své nespravedlivé předpojatosti, že jsem nucen obrátit se na Vás jako na vedoucího pracovníka o pomoc a požádat Vás, abyste udělal všechno, co by skoncovalo s touto bezprecedentní štvanicí.
A to, že existuje, není těžké dokázat.
Tady jsou její stupně: Tři roky čekání po Ivanovově dětství, dva roky schvalování scénáře Andreje Rubleva nekonečným počtem instancí, půl roku čekání na povolení natáčení tohoto filmu a do současnosti trvající odkládání schválení definitivní verze filmu, nekonečné připomínky k němu a odložení premiéry v Domě filmu, což jenom posílilo nezdravou atmosféru kolem filmu, vyloučilo možnost otisknout seriózní odpověď ve Večerní Moskvě a podpořilo prazvláštní přesvědčení, že jenom odpůrci filmu k němu mají ten správný a neomylný vztah. Přece víte o projednání Rubleva na kolégiu výboru, ve kterém se zasloužilí a vedoucí činitelé sovětského filmu jednoznačně a svorně vyslovili kladně o smyslu naší práce i o významu pro náš film.
Ale ukazuje se, že jejich názor pro Vás nemá význam. Úspěch filmu při jeho premiéře v Domě filmu mi snad poskytuje všechny důvody věřit v jeho velký úspěch u diváků v naší zemi, ačkoli proti všem těmto faktům se zase šíří podivná zvěst o tom, že Rublev nebude mít velkou návštěvnost. Za koho máme naše diváky! A zase v závislosti na našem pohodlí - když je to pro nás výhodné - tak je divák schopný, inteligentní, dokáže pochopit a zajímat se o nové a závažné problémy, které se dotýkají našich filmů - když to pro nás není výhodné, tak se nám divák jeví jako nevyzrálý, nepřipravený, neschopný posoudit procesy probíhající v našem filmu.
Dále. My jsme s Vámi ve zcela přátelské atmosféře rozpracovali program práce na definitivní variantě filmu, všechny Vaše návrhy byly vzaty v úvahu, ujistili jsme se o vzájemném uspokojení spojeném s touto poslední etapou práce na filmu, což bylo konstatováno v dokladech podepsaných jak Vámi, tak mnou a najednou, k mému velkému údivu zjišťuji, že Vy, pokud se nepletu, anulujete tyto doklady o převzetí filmu.
Jsou samozřejmě i takoví diváci, kterým se film nelíbí, ale Vám, říkal jste mi to, se film líbí (za předpokladu provedení Vámi požadovaných oprav, které jsem udělal).
Proč k tomu všemu dochází? Nechcete snad za pomoci oprav, které mi dodatečně a pro všechny členy štábu nečekaně dává za úkol provést GRK, smířit přívržence a protivníky filmu? Dobře víte, že takový smír je nemožný. Cožpak různé spory kolem filmu nesvědčí o jeho významu a zájmu, jež vzbuzuje?
Teď k poslední ráně nepříjemností a zamýšlených neoprávněných výtek k filmu - k soupisu oprav, které mi předal GRK.
Vy ho samozřejmě znáte. A doufám, že chápete, co hrozí filmu za předpokladu jejich provedení. Prostě se z filmu stane nesmysl. Film se zničí - pokud to chcete. To je mé hluboké přesvědčení.
Vy jako přívrženec filmu byste mi měl pomoci.
Nebudu soupis požadovaných oprav vyjmenovávat. Pouze se pokusím formulovat jeho bezprecedentnost.
K onomu smutně proslulému „naturalismu“, promiňte mi jeho připomenutí.
Co takový Křižník Potěmkin s červy v mase, s kočárkem a děťátkem, s vytékajícím okem ženy, zraněné na oděsském schodišti, s invalidou skákajícím po schodech. Co taková Duha od Donského, silné a talentované dílo - vzpomeňte si na něj! Co taková Arnštamova Zoja - vzpomeňte si na ni, když nahá s oprátkou na krku leží na

[3] Režie Fridrich Markovič Ermler r. 1943. (pozn. překl.)

[4] Režie Sergej Josifovič Paradžanov r. 1964. (pozn. překl.)

sněhu. Co takový film Ona brání vlast [3], tam hází chlapečka pod tank. Existuje mnoho filmů, ve kterých lidé umírají různým způsobem. Tak proč to je v těchto filmech možné, a v mém ne?!
Vzpomeňme si na Dovženkovu Zemi a na scénu s obnaženou ženou v dřevěné chalupě. Na scény z filmu Stíny zapomenutých předků [4] opět s obnaženou ženou. Zase, tam je to možné, u mě ne. Přesto neznám ani jednoho diváka, který by nebyl dotčen cudností a krásou pro náš film velice důležité epizody s obnaženou ženou.
Idea našeho filmu se vytváří emocionálně, nikoli spekulativně. Proto žádná jeho složka není náhodná. Každá je článkem nepřetržitého řetězu. Humanismus našeho filmu se vyjadřuje nepřímo. Je výsledkem konfliktu tragického s radostným, harmonickým. O humanismu bez takového konfliktu vůbec nevypovídáme, protože by byl rétorický a umělecky nepřesvědčivý, mrtvý.
Přesně opačný a tedy nesprávný přístup při rozboru našeho filmu je stejný jako

[5] panó (též panneau), výplň s malbou dekorativního charakteru (pozn. překl.)

požadavky člověka, který pozoruje mozaikové panó [5] a chce z něho odstranit černé úlomky, jež nevyhovují jeho vkusu jenom proto, aby umělecké dílo „opravil“. Ale když je odstraní, zničí záměr, protože tyto úlomky podle zákonu kontrastu zdůrazňují světlé, čisté tóny jako součást celku.
Dále se v soupisu jedná o časové období. Dějiny přelomu 14. a 15. století se hemží nekonečným množstvím krutostí, zrad a rozbrojů. Jen na tomto základě jsme mohli nalézt řešení tragických konfliktů, které jsou zobrazeny v Rublevovi. Vždyť to, co je v něm, je kapkou v moři ve srovnání s pravdivým obrazem té doby. Jen zřídka považujeme za nutné připomenout divákovi ponurost té doby. Stačí si prolistovat historické práce. Konzultanti-historici nás nejen nemohli nařknout z překrucování historické pravdy, ale naopak nám blahopřáli k tomu, jak delikátně jsme se s tímto úkolem vyrovnali.
Nenalézám slov, abych vyjádřil pocit zoufalého štvance, vyvolaný tímto nejapným soupisem oprav, připraveným zničit vše, co jsme s takovým úsilím za dva roky udělali.
Tendenčnost takového dokumentu je natolik zřejmá, že kromě nedorozumění žádné jiné pocity vyvolat nemůže. Je nekvalifikovaný. Je posledním, krajním projevem oné nespravedlivé štvanice, která je evidentní, ničemu jinému se to nepodobá.
Jistě chápete, že nemohu přistoupit na tyto prazvláštní negramotné požadavky a zabít film. GRK ještě nikdy tolik nezuřil a to je příznak neobjektivnosti jeho popžadavků a předpojatosti ve vztahu k našemu filmu, což je zkrátka nepřípustné. Už Lenin psal svého času o cenzuře. Mluvil o ní, a s úctou o ní mluvil, jako o společenském orgánu, povolaném chránit náš repertoár před pornografií a kontrarevolucí. Ale z toho nás není možné v žádném případě nařknout! To by bylo příliš divoké.
Proč GRK vůbec považuje za možné opírat se o předpojatý názor a zabředat do prosazování osobního vkusu oproti svým pevně stanoveným a přesně naformulovaným funkcím nemohu pochopit a vysvětluji si to jako úmyslný nátlak, přesahující všechny meze spravedlnosti a zdravého rozumu.
Mám tu drzost nazývat sám sebe umělcem. Ba ještě více - sovětským umělcem. Podle mě se řídí závislost mých vlastních záměrů podle mého vlastního života co se týče formy. Já se snažím hledat. Je to vždycky těžké a hrozí to konflikty a nepříjemnostmi. Neumožňuje to tichounce žít v teploučkém a útulném bytečku. Vyžaduje to ode mě odvahu. Budu se snažit v tomto smyslu nezklamat Vaši důvěru. Ale bez Vaší pomoci to půjde těžko. Ve věci došlo k velice nepříjemnému obratu v tom smyslu, že přátelská polemika o filmu už dávno dostala podobu - promiňte, že se opakuji - organizované štvanice.

S úctou
A. Tarkovskij
7. února 1967

[Z knihy Pavly Dmitrijevny Volkovové Arsenij a Andrej Tarkovští, Zebra E, Moskva 2004, s. 283-288 přeložil Miloš Fryš;
na Nostalghia.cz publikováno 1. prosince 2004]

* * *