| ||||||||||
 |
[1. Úvod] [2. Vlastnictví universa (Světlo ducha)] [3. Hieroglyf tajemného souhvězdí] [4. Osa dramaturgické spirály ve filmech A. Tarkovského] [4.1. Andrej Rublev] [4.2. Solaris] [4.3. Zrcadlo] [4.4. Stalker] [4.5. Nostalgie] [4.6. Oběť] 4. OSA DRAMATURGICKÉ SPIRÁLY VE FILMECH ANDREJE TARKOVSKÉHO Dříve než přistoupím už ke konkrétní interpretaci a analýze zmiňovaného tvůrce a jeho filmů, pokusím se vysvětlit, proč jsem zvolil koncepci přísně určených okruhů témat, které budu sledovat jako osm základních nosných linií objevujících se v jednotlivých filmech s různou intenzitou. Jsou to významově zhuštěné komplexy, které v sobě obsahují celou řadu nejrůznějších významových linií, jež jsou si obsahově velmi podobné a většinou příbuzné. Umožňují tak vždy zkompletovat celý film zdánlivě na jediné téma. Tyto doslova významové systémy se v závěru jeho tvorby spojují v jediný tok, který je tímto soustředěním zacílen tak, aby vyvrcholil v posledním filmu. A toto zacílení je osou dramaturgické spirály. Nebo z druhé strany lze říci, že tato nad-dramaturgická koncepce je dalším výrazným činitelem ve vzniku unikátního časoprostoru, uvnitř kterého je, s určitou nadsázkou to lze říci, jakási velmi těžko definovatelná čtvrtá dimenze. Tou je celková idea jako spirituální pohyb filmového uměleckého díla. Tato čtvrtá dimenze je díky použitému koncepčnímu prvku nekonečně větší než konečný rozměr díla, ve kterém se sama nachází. Jak už jsem o tom hovořil (v podobenství o arše úmluvy - Kap. IV. - jen v tištěné verzi) jedná se o jev vznikající prostřednictvím tvůrce a skrze jeho osobní smlouvu s Bohem. Tuto skutečnost chápu jako spirituální proudění duchovní energie. A právě tento duchovní tok je hledanou osou dramaturgické spirály, kterou se pokusím analyzovat skrze významové a profesně tvůrčí aspekty díla A.Tarkovského. Poslední film Tarkovského, OBĚŤ, v sobě samozřejmě zahrnuje všechny vazby a souvztažnosti, které vznikly a definovaly se i ve filmech předcházejících, ale nenechává je účinkovat samostatně, jakoby jednu na druhou a postupně tak tuto osu zviditelňovat. Je to celek, ve kterém všechny tyto linie tvoří nerozdělitelný (kompozitní) významový komplex, který existuje a účinkuje obrazně i doslova permanentně. V každém okamžiku svého bytí vzniká, děje se i zaniká ve všech významových rovinách současně a výslednou ideu soustřeďuje směrem vzhůru jako stalagmit. Vzniká tím moderní hieroglyf-posvátný symbol, neoddělitelně v sobě obsahující několik vzájemně provázaných znakových pod-systémů. V tvorbě Tarkovského se takový film vyskytuje ještě jednou, a to přesně v polovině jeho tvůrčí cesty. Jedná se o film ZRCADLO, ve kterém tvůrce provádí v tomto smyslu sebereflexi dosavadní cesty vlastního života. S výsledkem tohoto sebezpytování se ztotožňuje jak ve filosofické, tak i v umělecké rovině a začíná od začátku, ale v konkrétněji definované rovině sebe sama, svého sdělení i použitého významového znaku. Proto filmy ZRCADLO a OBĚŤ budu analyzovat v celku jako ideu a nikoli v jednotlivých vztahových a významových vazbách. Filmy mají pouze téma jediné - SEBEIDENTIFIKUJÍCÍ SVĚTELNÝ TVAR, DYNAMICKY TOTOŽNÝ S PROSTOREM (I.) a (II.) Jsou to dvě zastavení jediné komplexní sebereflexe života jako jednoty mnohosti. Tématické okruhy KRAJINA JAKO OBRAZ STAVU DUŠE POSEL-ANDĚL-PRŮVODCE-SVĚDEK MATKA (MYSTICKÁ LÁSKA - VYVOLENOST K BOŽSTVÍ) ANAMNÉSIS SYNOVSTVÍ (NÁVRAT, KRAJINA ZTRACENÉHO RÁJE) KŘEST (ZPOVĚĎ, MODLITBA, VODA + OHEŇ) MANŽELSTVÍ (SVATBY JAKO SJEDNOCENÍ) OBRAZ BOŽÍ JAKO KRAJINA SRDCE-IKONA 4.1. ANDREJ RUBLJOV (Andrej Tarkovskij, SSSR 1966) RUBLJOV - KRAJINA JAKO OBRAZ STAVU DUŠE Rusko na úsvitu 15.století. Krajina jako obraz nitra člověka. Klíč k tomuto podobenství je ukryt v prologu filmu, kdy se zfanatizovaný dav pokouší zabránit hrstce lidí vypustit balón s člověkem toužícím vzletět. Odehrává se to na místě kde stojí opuštěný a zdevastovaný kostel (zde člověk odvrhl Boha). Člověk přesto vzletí o své vůli a vidí zemi a tvory její z oblak jako anděl. Za toto poznání platí smrtí - ztrátou rajské čistoty pohledu své duše na svět. Tarkovskij očima kněze, mnicha a malíře Rubljova ukazuje obraz krajiny zmítané a přetvářené pomatenou ubohostí a pyšností do sebe zahleděné lidské duše. Na jedné straně vášnivá pohanská mystéria lásky za letního slunovratu a uctívání přírody jako těla božího a na straně druhé pýcha světské marnosti a touhy křesťanských knížat po moci. Rozhánějí pohany, aby lidu dali pocítit svou moc a církvi naznačili svou přízeň. Církev jim za to pomáhá upevnit moc nad lidem. Vypichují oči stavitelům chrámů proto, aby jejich bratři neměli tyto chrámy lepší. Zvou tatarské hordy proti vlastnímu bratru i za cenu zničení těchto chrámů a pobití nevinných lidí. Světská touha po moci se staví proti všem i proti církvi, která je v tomto ohledu tvrdě odstavena z cesty. „Čiň ďáblu dobře, peklem se tŁ odmění.“ Rubljov se dívá jak Tataři spolu s Rusy ničí jeho ikonostas a masakrují modlící se lid. Je zatažen do tohoto dění proti vlastní vůli, jaksi dopuštěním Božím. Ztrácí schopnost orientovat se v hodnotách, odchází sám od sebe a ve zmatku vlastní duše spáchá smrtelný hřích. Zabije člověka, aby jiného zachránil. Nastává ticho pokání, umělec o vlastní vůli přestává mluvit, tedy být tím čím není. Přestává i malovat, tedy být tím čím je. Z povzdálí pozoruje chlapce jak tvoří krajinu k obrazu čistoty vlastního srdce - odlévá zvon. Ze země skrze vlastní touhu pozvedá hlas, který obnovuje krajinu jako celek a otevírá všem novou naději na láskyplný rozhovor s Bohem. Rubljov je zde jako svědek i jako účastník svého svědectví. Když se ozve první úder čerstvě posvěceného zvonu, je krajina jeho duše zavlažena ohněm a popelem všeho obětovaného… RUBLJOV - POSEL-ANDĚL-PRŮVODCE-SVĚDEK V prologu filmu je člověk, který touží létat. Vzletí z vrcholu kostela (rusky: cerkvi - což znamená jak kostel tak i církev) od kterého se vzdaluje. Kostel je opuštěný a vyrabovaný (je to pyšné odmítnutí svobody nabízené Bohem). Člověk chce svou svobodu a opovrhuje vrcholem mu nabízeným a letí výš a výš a je jako vzbouřený anděl sražen a padne do řeky (do hlubin vod - tedy do smrti). Ztratil tím přirozenou svobodu srdce (padnutý kůň). Uprostřed filmu se Rubljov jakoby vzpamatovává, ví kde je a čím je a tak silně zatouží být sám sebou. Tuto touhu odmítne ve svém pokání. Vyzpovídá se a přizná, že velmi nutně potřebuje být v kontaktu s nebem (Theofan Grek) - „neodcházej moc tě potřebuji právě teď…“ Člověk se kaje (viz. odlet od kostela a pád) a usmířen s Bohem - vychází hledat usmíření se sebou (kůň vbíhá do kostela). Když zazní zvon je završena oběť (chlapec, Rubljov) a objevuje se nová svoboda, (dívka v bílém sarafánu drží černého koně). Chlapec se hroutí u obětního kůlu, kde jej nachází Rubljov a konečně po dlouhé době promluví. Pokání je u konce. Je očištěn. Nyní už je všechno na těch, kdo tímto utrpením prošli. Ti, kteří se měli najít a setkat, tak učinili. Nová mladá svoboda stojí na cestě a čeká na poutníky nového života (dívka v bílém, kolem které prochází dítě jež vede za uzdu hříbě). Na konci se vrací do domu Otcova (do chrámů malovat ikony-obrazy Boha jako vyznání víry). Toto svědectví zrodí popel zničené krajiny duše jako její vzkříšení do nového života (barva) a krajina je očištěna prameny živé vody (Kristus) seslané jako déšť (znovuzrození křtem skrze krev oběti). Smrt ztrácí svou moc ze zákona a zbloudilý je navrácen do svobody řádu a harmonie krajiny srdce (koně na řece v dešti). RUBLJOV - MATKA (MYSTICKÁ LÁSKA - VYVOLENOST K BOŽSTVÍ) Blažennaja: zástupný model matky? - země? Může však matka země (Mať Rossija) být blažennaja-blaženě nevědoucí o možnosti hříchu? A může být evokována tímto způsobem? Může, protože to všechno znamená také - šťastná. Že se nakonec oddá cizinci a plivne na svého syna? Rubljov zabíjí člověka-bratra. Tím porušuje svou přísahu na kříž. Své mnišství i kněžství. Zahaluje se do mlčení, protože tvořit nemůže - to je jeho úděl. On prožívá svou vinu na sobě, osobně. Nemůže se nechat nikým zastoupit, protože vina je nezastupitelná, trest je nezastupitelný, pokání je nezastupitelné. Kvůli ní zabil, ona potřebuje jeho ochranu, protože je bezbranná ve smyslu otevřená k důvěře. Ona je svědectví jeho hříchu vůči matce, které zabil syna. Tak, jako jeho synovství bylo zabito spálením ikonostasu s Bohorodičkou. Ve filmu se mluví výhradně v pojmech - otec, bratr. Jediná přímá zmínka o matce je, když se tatarský bej sedící ve vypáleném chrámu na koni jako vítěz ptá knížete, který stojí pod ním mezi zohavenými mrtvolami svých poddaných před zničeným ikonostasem, na Pannu Marii. Kníže mu nepřítomně odpovídá a bej nechápavě zavrtí hlavou: jak může být pannou, když má syna - ale u vás na Rusi je všechno možné. Přísahou přes políbení kříže kníže slibuje - věrnost lidem, církvi, knížeti a Bohu. Kníže tuto přísahu poruší nejhorším možným způsobem: stane se ve všech aspektech nevěrným a dostává se do horizontální polohy svého lidství. Nenávidí - dá vypíchnout stavitelům chrámů oči, aby jeho bratr neměl stejně krásný stánek Boží. Pozve si nepřítele (jinověrce) na pomoc a učiní věrolomnost svou mocí. Popírá sebe sama. Zabije bratra, zničí kostel, zapře církev - tím i Boha. Všechno dělá v zastoupení věrolomností: jeho vojsko, jeho velitelé. Přestává být sám sebou a krze nevěrnost jakoby vůbec nebyl; také proto, že si není vědom své viny a porušení přísahy. Veškerá jeho láska v něm začíná, přebývá i končí. Nemá odstředivost ven, ani setrvačnost spočívání, ani dostředivost k srdci. Je pouze pro něj. Nikam není směrována, je uvězněna. Tak se mění v sebelítost. Zoufalství Rubljova: přece jsem to všechno dělal pro ně… a oni, u knížete neexistuje, protože on vše činí pro sebe. Je lhostejný k zvěrskému umučení kněze-služebníka Páně, bez lítosti chodí mezi stovkami zmasakrovaných poddaných. Když je po všem pokouší se o nápravu. Ale opět nikoli sám, ale zástupně. Dá odlít zvon a všechno organizuje sotva dospívající chlapec. Kníže odcizený své zemi (matce) je obklopen cizinci, kteří stejně jako on nemohou pochopit jim-cizí komplex vnitřních vazeb viny-pokání odehrávajících se skrze očekávané zrození zvonu z lůna země. Rubljov vše činí sám (jako chlapec) - jeho moc je od věrnosti Bohu (jako u chlapce) - utrpením je jeho hluchota duše (u chlapce hluchota-neznalost tajemství zvonoviny), pokáním je jeho němota - přiznání víry (u chlapce - strach s nezdaru a přiznání pravdy). Po zpovědi Theofanu Grekovi si Rubljov povzdechne: ach Rus, Rus, trpí a snáší trpění, vždycky trpěla. Jak dlouho ještě. Theofan Grek odpovídá velmi prostě, ale zcela zásadně: nevím, asi navždy. Při takto kontroverzně vyhrocené otázce se dostáváme na samou podstatu tématu celého filmu. Je zapotřebí si velmi intenzivně uvědomit, že se začínáme pohybovat uvnitř časoprostoru, který nelze nazvat a přijmout jinak, než jako mystické tajemství trojjediné lásky. Celý film je na této koncepci postaven od samého počátku a v hlubokém ponoru do tohoto významu i končí. Vznášení falešné - balón, vznášení skutečné - tvorba. Pro ruského knížete je panenství Mariino stejnou neužitečnou abstrakcí a v podstatě nesmyslností jako pro tatarského beje. Jeho horizontální stav ducha není schopen vjemu vznešenosti vertikality oběti jako čistoty v bolesti zrozené. Iluze osobní svobody, která je možná skrze vydělení se z řádu vztahových souvislostí podstaty svého člověčenství sráží takového člověka na úroveň horizontálního vjemu bytí. Jedinou vertikálou je on sám. Vše ostatní se nachází z jeho vůle v horizontální poloze utrpení smrti - tedy pokořeného života. Ale to je i poloha Panny Marie při porodu Krista. To je i hrob Kristův, to je i příčné břevno kříže. Ve skutečnosti se v tento okamžik chrám posvěcený obětní krví nevinných k věčnému životu vzkřísil. A tato krev je krví porodu Panny jež počala z Ducha svatého. Je krví Kristovou na kříži kde zemřel za hříchy lidstva. Je smrtí i zrozením. A na počátku člověka zrozeného v krvi a bolesti vždy stojí matka. A zde je nutné vrátit se k pojmu matka Rus - chudá duchem - blažennaja (prostoduchá, šťastně nevědoucí, v podstatě je pod tímto pojmem zástupně chápáno - nevinná, tím ve své nevinnosti čistá a šťastná; nevědoucí v biblickém smyslu - bez hříchu poznání zakázaného plodu ze stromu poznání dobrého i zlého - tedy bez dědičného hříchu). Když je člověk v prologu sražen ve svém letu od Boha zpátky na zem, je to zjevné připomenutí návratu k vlastním kořenům bytí. K matce. Toto připomenutí mateřství se ve všech filmech Tarkovského neúprosně vrací jako obraz vzletu do pokoje spočinutí. Smrt v tomto smyslu nelze chápat jinak, než jako znovuzrození do milosti Božské přítomnosti lásky. Porušil jsi smlouvu, musíš být navrácen zpět a smlouvu obnovit skrze svou svobodnou vůli. Musíš se znovu zrodit (křest). A zrození u člověka je vždy spojeno s obrazem mateřství. Rovina mateřství v sobě zahrnuje i výrazný aspekt lidského života - erósu. Když Rubljov vědomě běží za míhajícími se pochodněmi v omamně jiskřivé temnotě noci letního slunovratu, je to ze dvou důvodů. Tím prvním je jeho přirozená zvídavost mimořádně citlivého člověka - umělce. Chce prožít, pochopit, poznat a vědět. Tím druhým je otevřenost lásky hluboce věřícího člověka. Tato čistota skrze žitou víru z něj činí svědka. Jeho překvapení z poznání erósu jako tělesného prožitku touhy, je překvapení člověka, který tento stav velice důvěrně zná, ale v rovině vztahu duchovního. Je velmi překvapen rovnocenností emocionální intenzity, ale zejména čistotou tohoto prožitku. Stud prožívaný při ranním pogromu, je studem ponížené lásky, která se dotkla svých dějin v Božím plánu spasení. Lásky jako nepřetržité touze oddávání skrze sebe ve svém srdci. Zasvěcuji se posvátnému obrazu Božímu tím, že mu stavím (svým životem, dílem, svým bytím) chrám. Chrám jako místo pro chvalozpěv lásky, které já sám jsem konečným i počátečním místem. Od Boha Otce, přes Matku Božího Syna, jeho oběť až ke mně. Já sám jsem nositelem tajemství trojjediné lásky, ale pouze v tom případě jestli jsem schopen uskutečnit sebe sama jako jejího svědka. Spojení: víra-naděje-láska… Bůh otec-Bůh Syn-Duch svatý, je spojení, které nelze aplikovat v životě bez přímé návaznosti, protože se naruší celistvost smyslu života, a viz kníže, nastává zmatení pojmů i zmatení hierarchie hodnot. A právě Mariino panenské mateřství nás zasvěcuje do souvztažností mystického obřadu trojjediné lásky jako permanentního toku, který k nám přichází, skrze nás prochází a od nás směřuje. Erós je tak symbol pro blaženost tvořivé moci lásky. Rubljov v tomto stavu existuje zcela přirozeně, proto je schopen vzít pod svou ochranu blaženou, pannu, dívku, která se mu stává zástupným cílem jeho opatrování. Bohorodičku, kterou namaloval na centrální panel ikonostasu neuchránil. Tuto šťastně čistou přijímá jako nešťastně nečistý do sebe skrze svou svátostnou otevřenost. Vstupuje do jejího ticha (její němota) svým tichem (pokání mlčením). Má ji stále u sebe, protože k ní patří. Ona je jeho zástupným modelem vztahu k Bohu i Zemi jako matce. Ona je viditelným obrazem jeho hříchu. Odpusť, že jsem dopustil, aby tě poskvrnili. Je to má vina, má veliká vina. Model odchází v tom okamžiku, kdy se v Rubljovovi obnovuje obraz Trojice jako vrcholného vztahu Lásky. On činí díkuvzdání lásce přijetím syna sám jako navrácený syn. On činí toto díkuvzdání slavností lásky svým činem tvorby. RUBLJOV - ANAMNÉSIS Rubljov zmlká v pokání. Otřes, který prožil při vypálení chrámu mu bere schopnost chápat svůj talent mimo lidské společenství. Uzavírá se a nevědomky ztrácí schopnost komunikace mimo horizont své zatrpklosti. Rubljova viditelně bolí člověk. Přitom jej miluje celou svou bytostí. Ale jakoby trpěl ztrátou paměti. Pozoruje chlapce jak otevírá zemi a hledá její vůni, dech, chvění i hlas, jak kope jámu a lepí formu. Celá část lití zvonu je pro Rubljova vzpomínání na ztracený ráj! Ano, ano, to už jsem přece viděl, to znám …, to tak dobře znám …, tak dobře znám… Znovuobnovování paměti v Duchu svatém je pro něj tichou meditací o smyslu svého života a v tomto procesu je zarputile sám. Tarkovskij jej nachází vždy jakoby náhodou, jakoby mu vešel do záběru ve kterém neměl být. Rubljov tím vchází do tvorby zvonu jako neodmyslitelná součást odehrávajícího se bytí. Být tam musí, protože tam je. Je to vnitřní obnova jeho bytosti. Je to jeho hledání ztraceného ráje, ztracené čistoty. On se znovu rodí do světa života lidí, kteří podávají svědectví Bohu o svém životě. Místy dokonce působí jako člověk hledající domov a je nutno si uvědomit, že jím skutečně je. Vznikání zvonu je časoprostorem, skrze který se v jeho srdci obnovují vztahy, které už kdysi byly. Rubljov vzpomíná na sebe jako na bytost světla. Všechno v čem žil bylo světlo. Lesní potok, kořeny stromu, letní obloha, pohanské ohně slunovratu i svou tvorbu chápal jako světlo pro lidi (vždyť pro ně jsem to všechno dělal…). Tak jak postupně vyrůstá zvon se země, práce, talentu a zejména lásky, tak se i naplňuje tichost Rubljovova pokání novým obsahem, kterým je objevení pramene Boží lásky v jeho srdci. Vzpomínka se stává reálnou a úplnou obnovou života - zvon je dohotoven a promluví právě v den paschy. Rubljov je v tento okamžik zády ke zvonu a hledá sebe sama v davu lidí kolem. Zvon udeří, on se otáčí a zjišťuje, že je k němu mluveno. Koho hledáš? Hle, vždyť stojíš přede mnou a já jsem to, ten, kdo tě volá. A jako Kristus přichází k člověku, tak i on přistupuje k chlapci a nabízí mu nový smysl života, života pro věčnost. Ano, Pane, zde jsem, přivedl jsi mě zpátky k sobě. Zapomněl jsem své srdce. Je na počátku své cesty tak jako kdysi. RUBLJOV - SYNOVSTVÍ (NÁVRAT, KRAJINA ZTRACENÉHO RÁJE) Andrej Rubljov je i Synem jdoucím po této krajině a hledajícím sebe sama. Se zájmem sleduje dovádění skomorocha a ten, když ho zatýkají, si ho proto zapamatuje. Je zdrcen odchodem spolubratra Kirila, který neunese porážku své ješitnosti a není schopen ovládnout svou závist. Pozoruje pohanskou noc lásky a celý zmatený pociťuje touhu těla když ho políbí nahá dívka. Dívá se jak kněží spolu s biřici knížete tvrdě zasahují proti pohanům a zalévá ho stud. V jeho srdci se to odehrává jako spor s nekompromisní skepsí Theofana Greka. Je očarován přírodou, Božím stvořením, která v každém svém detailu je zázrakem, jenž podává svědectví o nezměrnosti tvořivé síly lásky. Vysvětluje svému učiteli, mistru Danilovi Černému, že není schopen tvořit strach. Cítí, že člověk potřebuje naději lásky a tak ve své tvorbě odmítá svědčit o Bohu jako o nemilosrdném a krutém soudci. Proto stojí bezmocný a prázdný před tichou bílou stěnou na kterou má namalovat takové svědectví na téma poslední soud. Pláče nad bestiálně oslepenými staviteli chrámů. Vidí jak křesťanský chrám vypalují ruský kníže spolu s tatarským bejem. Vidí jak chce ruský vojín znásilnit jurodivou a zabíjí jej. Otče, kam až jsi mě přivedl! Na okamžik se mu otevírá nebe a potkává zemřelého Theofana Greka, vyzpovídá se mu a v pokání oněmí. Tak, jak se hlavní téma začíná otevírat spirituálnímu naplnění (vzkříšení života - Krista), tak se i film blíží k svému vyvrcholení. Do tohoto prostoru, který je doslova vysvěcován tvorbou zvonu, se začínají vracet všichni, kteří do očekávaného návratu Rubljova patří. A zejména jsou budoucím časem k tomuto místu doslova přitaženi. To, co se má stát se stane zde, u srdce zvonu. Do kláštera se vrací pokorný a tíhou svědomí, zimy a hladu zlomený Kiril, který osvobozen svou schopností návratu, vykřičí na Rubljova svůj bolestný zápas se zlem. Nevědomky a tvrdě mu tak připomene Theofanovo napomenutí: neodhazuj dar, který ti dal Bůh proto, abys o něm podal svědectví; rouháš se a hřešíš. Rubljov mlčí. Z bolestných hlubin svého ticha sleduje chlapce jak hledá posvěcenou zemi aby z ní svou touhou stvořil zvon, který je obrazem lidského srdce volajícího k Bohu. Je obviněn skomorochem, který se vrátil z vězení, že je tím, který ho udal. Rubljov mlčí a donutí tím Kirila k veřejnému přiznání své viny. Pokorně sleduje člověka, který se nechává ukřižovat pro spásu zbídačelého lidu a trpící ruské země a cítí, že je to Kristus, který prochází svou křížovou cestu všemi věky a skrze všechna srdce. (1) Začíná vnímat smysl své křížové cesty a v této chvíli uslyší první úder nového zvonu. Pochopí své synovství v plném rozsahu Kristova poselství. Pascha. Vzkříšení života vrací Rubljova do spirituální reality vlastního bytí. Kristus vzal na sebe hříchy celého lidstva, očistil celý vesmír svou krví a vrací se do domu svého Otce. Proto přivine do náruče plačícího chlapce právě tak jako Maria mrtvého Krista (Pieta), a právě tak jako otec navrátivšího syna a sám se navrací do domu Otcova slovy (začíná mluvit, tudíž končí pokání, které splnilo své poslání - vrátit v znovuzrození člověka k samému sobě a tím mu i vrátit obnovenou schopnost podat svědectví o lásce): „…neplač a podívej jaký svátek a jakou radost jsi dal lidem. Půjdeme spolu do Trojice (v chrám, lásku i víru), ty budeš odlévat zvony a já malovat ikony.“ RUBLJOV - KŘEST (ZPOVĚĎ, MODLITBA, VODA + OHEŇ) Rubljov nachází krásu stvoření. Jeho talent ustupuje do pozadí, jako vyčerpaný pramen, který očekává vlahé jarní deště aby se naplnil až po okraj a vydal vláhu ze které budou pít žízniví. Má pocit vyprahlosti a saje do sebe vláhu stvořeného světa. Strom a jeho kořen, tekoucí voda, plující had, všechno jej zavlažuje i člověk. Je neodolatelně vtažen do pohanského rituálu letního slunovratu, políbí ho obnažená dívka. Pociťuje chvění země a jeho srdce je stálé žíznivé. Když zůstane sám ve vypáleném chrámu mezi mrtvými, jakoby z něj všechno odešlo. Zabíjí v souvislostech své naplněnosti, ale ta je vyprázdněna počínáním lidí. Všechno dělal pro ně a oni jej podvedli, protože jeho poselství nepotřebují. „Co lidé, lidmi se neoháněj; pro Boha tvoříš, Bohu se dáváš, jemu se budeš zodpovídat“, odpovídá na jeho nářky Theofan Grek: „To je toho, spálili ti ikonostas. Mě jich spálili! Tak se nerouhej, Bůh ti dal dar a ty nemáš právo ho zahazovat.“ Začíná sněžit a vločky se tiše objevují v chrámové lodi. „Neznám nic horšího než když do chrámu padá sníh“, říká Rubljov Theofanu Grekovi po tiché zpovědi a vzápětí zoufale dodá: „Ještě chvíli tu zůstaň se mnou, moc tě potřebuji.“ Ale jeho učitel je pryč. Dochází až na dno sebe sama a zříká se svého poslání. Lidé odmítají svým konáním jeho dílo tvořené ke slávě a prospěchu Boha. On se zříká komunikace s lidmi a zmlkne. Do zničeného chrámu vbíhá kůň jako posel nové cesty. Je osedlán a ten, kdo jej ovládal už není. Kůň se vrací a Rubljov zmlká. Připadá si jako po hříšném pádu. On chtěl potrestat lidi tím, že už pro ně nebude malovat. Vrací se významová paralela ze začátku, kdy člověk vzletí od kostela, aby Bohu dokázal vlastní božství a výsledkem je pád. Rubljov se dívá na jurodivou a ví, že jeho návrat bude dlouhou cestou k sobě samému. Sníh uspává trosky chrámu do spočívajícího ticha. Do chrámu padá sníh i když má strop. Jako peří s bílých křídel andělů, kteří přiletěli, aby se setkali s mrtvými (vysvobozenými svou nevinností) a doprovodili je do království věčného. (Viz: NOSTALGIE, kde je v konci zjevná paralela tohoto „sněžení do chrámu“). Nastává dlouhé ticho, které jej vyprazdňuje od jej samého až do snesitelné krajnosti. Dochází na mez svých lidských možností a v této chvíli naráží na pramen živé vody. Chlapec, který odlévá zvon mu otevírá srdce k jakoby zapomenutým očistným proudům, které jej oživují a opět otevírají pro přijetí svého údělu. Rubljov ja zatahován do sítě, která se kolem něj pomalu uzavírá. Je křtěn svou přítomností křtu. Tím, že Tarkovskij vkládá tento vnitřní proces jeho duchovní očisty do období velikonoc, otevírá skutečnou mystagogickou rovinu křtu. Celý svět se očišťuje a vydechuje ze spánku temnoty v pokání půstu. A on, umělec, mlčí. Je němý proti svému poslání. Trýzeň této očistné lázně je o to větší. On je pouze když maluje, když tvoří své svědectví. Toto odstoupení od sebe je nejvlastnějším cílem takto tvrdě chápaného půstu. Sebeočista nejen jako projev víry, ale jako nutnost pro další život. Rubljov se stává mysticky vzdálený životu lidí, ale zároveň je mysticky účastný jejich tepu srdce. Na rozdíl od jiných cítí chlapcovo srdce a vidí v jeho srdci Boha. Jeho vyprahlost do sebe saje chlapcovu trýzeň pro Boha a mnění ji v na svůj zrod. On totiž ví co chlapec koná. Přichází jaro a nekonečné deště otevírají vymrzlou zemi k přijetí světla a života. Z této země a z lidské práce povstává zvon jako tělo a krev člověka, který se vydal za nás. (2) První úder zvonu je pro Rubljova křestní vodou i křestním ohněm Ducha svatého. V okamžiku, kdy na něj Bůh takto promluví, stojí k němu zády. Otáčí se a je doslova omráčen radostí, že slyší, vidí a navíc ví, že může mluvit. Vrací se k sobě skrze chvalozpěv svého srdce k Bohu. Jeho očištěná prázdnota se stává naplněnou čistotou. RUBLJOV - MANŽELSTVÍ (SVATBY JAKO SJEDNOCENÍ) Tvůrčí muka a bezmocnost před tváří Boha, čistota bílé stěny chce čistotu a pravdu srdce. (Něchoču pugať ľuděj, strašnnyj sud, za čem, komu eto nužno ! - Nechci strašit lidi, poslední soud, proč, komu to prospěje!) Rubljov cítí Boha jako duchovní součást sebe, neoddělitelnou duchovní součást! Proto vědomě odmítá tvořit Lásku jako obraz strachu. Zde jsou počátky jeho geniální Sv. Trojice. Bůh jako trojjediný systém vztahů absolutní lásky, který sám sebe se jako svůj syn dává v oběť za hříchy lidstva. Toto trojjediné vyvrcholení lásky Rubljov zobrazuje jako kalich tvořený troj-jedinou bytostí Boha jako - Otce + Syna + Ducha sv. V tomto „kalichu absolutní lásky“ je druhý (vnitřní) kalich (srdce Otce) s eucharistií. Hle, Já, Bůh, jako Syn Člověka v absolutním oddání se pro člověka. Proto „vezměte a jezte z toho všichni - toto je moje tělo, které se za vás vydává“. To je podstata Rubljova jako člověka, jako mnicha i jako umělce. Zde se prakticky ztotožňuje s mystickým prožitkem úplného duchovního sjednocení, nebo lépe řečeno splynutí s ohněm lásky o kterém rozjímá sv.Jan od Kříže. V obrazném smyslu byl Rubljov jeho uměleckým předchůdcem. Lidská duše jako snoubenka Kristova - milující v milovaného přetvořená. (3) Celý proces lití zvonu je svým způsobem zasvěcovací činnost, která k sobě přitahuje právě svou posvátností všechny osoby které přišli do kontaktu s Rubljovem - tedy s podstatou tvorby. Tito lidé se shromažďují kolem centrální události celého filmu - pokřtění zvonu. V obrazném slova smyslu se jedná o křest všeho lidu, veškeré země i celého stvoření. (Christos voskres, Christos voskres, vo istinu voskres). Vzkříšený Kristus je ten, který tuto absolutní a nevratnou obrodu všeho stvoření může učinit. Ale pouze jako svatební slib vykonaný skrze tvorbu jako vztah lásky. Zakončení mlčení je Rubljovovým svatebním slibem věrnosti svého srdce Bohu. „Spolu půjdeme do Trojice (v chrám i lásku), ty budeš zvony odlévat a já ikony malovat.“ Tedy svatební smlouvou v duchovním slova smyslu! RUBLJOV - OBRAZ BOŽÍ, JAKO KRAJINA SRDCE-IKONA Odlévání zvonu a jeho oživení (animare cordis), se stává základní časoprostorově-duchovní skutečností, ve které se reálně odehrává duchovní zápas. Zde se střetávají viny, zrají v pokání a zde se očišťují. Zvon, na jehož plášti je reliéf patrona Svaté Rusi, sv. Jiří Vítěze, vydá hlas: „Zde jsem.“ (Volá člověk a Bůh mu tak odpovídá). Je pascha. Vítěz na věky (Kristus) se vrací do Nového Jeruzaléma. Kolem je jásající dav lidí, kteří se zde od začátku práce na zvonu soustřeďovali. Všichni ti, kteří se už nějak dotkli Rubljova (srdce zvonu). A přicházejí stále noví a noví. Mávají a zdraví vítěze. Někdo jen rukou, jiný zelenou ratolestí. Rubljov zvítězil nad sebou samým. Jeho ukřivděná pýcha taje spolu s posledními zbytky sněhu a očisťující se ruská zem se navrací do pravdy obrazu Boží krajiny. Oběť byla přijata. Chlapec je obětním beránkem za celý svět. Je u obětního ohniště s pranýřem u kterého připoutávali oběť. Tento kůl i poloha chlapce ležícího u něj jsou komponovány tak, že připomínají nejen Kristovo snětí s kříže, ale když si jej Rubljov vezme na klín i Pietu. Oheň už dohasíná - oběť byla uskutečněna. A zvony hrají a hlaholí v jásavé chvále obětovaného a vzkříšeného Syna Božího. Vznešený čas velikonoc. Lid jásá: Christos voskres, vo istinu voskres. A Kristus skutečně vstal z mrtvých. Jeho vzkříšení je vítězstvím svaté podstaty života nad hříchem a smrtí. Rubljovovo: „Nu, chvatit, vsjo, chvatit, nu vsjo, vsjo, chvatit - No tak, dost, stačí, přestaň, tak už dost, to stačí, no tak…“ - není určeno jen chlapci, ale také sobě samému. Už to všechno stačí, dost bylo ticha, lítosti, smrti. Zůstala jen svatá pokora a otec zve k sobě. Je zapotřebí podat svědectví nejvyšší, svědectví své lásky. Vyslovit slovo k jehož vyslovení jsem byl povolán na tento svět. Vyjevit podstatu svého srdce jako obraz posvátné skutečnosti - ikonu. V této chvíli se stáváme účastníky tajemství. Celý film se znovu symbolicky opakuje v zrcadlovém obrazu srdce. Ve svědectví těch, kteří v tomto vítězství žijí (Rubljovovy ikony a liturgický zpěv velikonočních obřadů - Gospodi pomiluj). Z černobílé (život) přechází obraz do barvy (svědectví srdce). Celá tato závěrečná symbolická scéna je vlastním teologickým zhodnocením filmu. Z barevného obrazu vyhasínajícího obětního ohniště, z jeho popela jako vzkříšený život vyvstávají Rubljovovy ikony. Prolínají se jedna v druhou a jsou představeny všechny, které se pokládají za jím vytvořené. Ve svém komplexu vydávají svědectví o Kristově životě. Kamera snímá ikony v nepřetržitém pohybu, který ve svém souhrnu náznakově symbolizuje Kříž. A do centra (srdce) tohoto kříže zasazuje ikonu Sv.Trojice. Jejím srdcem, tedy centrálním symbolem této ikony, je eucharistie - tělo Kristovo. Jako oběť za hříchy člověka. Tarkovskij oba tyto významy důrazně a vědomě akcentuje. Proto jediným možným koncem tohoto zpěvu radosti srdce je Spas - tvář Vzkříšeného Krista vítězného, který vysvobozuje a očisťuje celý svět krví své oběti (déšť - jako krev Kristova v eucharistii „očerstvuje“ všechny - a v tomto dešti koně ve volné přírodě jako znak věrohodného obnovení [osvobození] celého světa pro život věčný. Teprve teď jsme připraveni pochopit lidského génia. Je to znovuzrození k podobenství krajiny srdce, která vstává z popela všeho obětovaného. Je to návratem syna vzkříšené lidství, které vhleděno právě tímto srdcem do nevídaného obrazu vzkříšeného Syna Stvořitele a skrze obnovené stvoření krajiny pro život vyjevuje svědectví: Ikonu jako posvátný obraz Boží, který našel ve svém srdci po návratu do domu Otcova. ANDREJ RUBLJOV - DODATKY (I.): PIETA I. (Stud hluboké lásky) Andrej Rubljov je Synem jdoucím po této krajině a hledajícím sebe sama. Je otázkou, nachází-li se na této cestě ve směru od či ve směru k otcovskému domu. Je stejným Synem, jako kdokoli z nás, kdokoli z lidí. Se zájmem umělce a tolerantního člověka sleduje jak potulný skomoroch zesměšňuje knížete a jeho bojary. Když blázna zatýkají a zbijí jej do bezvědomí knížecí pacholci, tak Andrej v této chvíli netuší, že skomorocha udal jeho spolubratr Kiril, mnich. Okamžik pyšné vzpoury je stejným tajemstvím, jako okamžik pokory. Později, když dostane zakázku na fresky v kostele, který staví Veliký kníže, je zdrcen odchodem právě mnicha Kirila, který neunese subjektivní pokoření a není schopen ovládnout svou závist pro svou pýchu a ješitnost. Ani Andrej, ani Kiril však netuší, každý z jiného důvodu, že kruh viny se začíná naplňovat. Je to jejich počátek cesty od domu Otcova. Andrej se stane účastníkem pohanské noci lásky. Je to jeho dobrovolné rozhodnutí, aniž tuší, co jej čeká. Chce poznat, chce vědět. Erotickou vnímavost, kterou pociťuje při touze svého těla, když ho políbí nahá dívka, usměrňuje dovnitř své spirituality, tzn. do lásky k Bohu. Je svědkem, jak kněží spolu s biřici knížete tvrdě zasahují proti pohanům a zalévá ho stud. Po noci, kterou mezi pohany prožil, není schopen jejich odsudku. V jeho srdci se to odehrává jako spor o čistotu víry. Celé jeho vnitřní bytostné spění je nasměrováno k lásce. Jeho očarování přírodou, kterou považuje za reálný zázrak, za exitující a smysly vnímatelný důkaz o existenci Boha, se mísí s mimořádně rozvinutým citem pro spravedlnost, která se velmi často nevejde do pravidel vytvořených lidmi. To, že kněží a mniši spolupracují se světskou mocí na zabíjení lidí, kteří se provinili jen tím, že věří jinak, je pro něj nepřijatelné. Jak z pozice víry, tak obyčejné lidské mravnosti. Andrej skrze čistotu svého srdce ví, že oni věří v toho samého Boha jako on. Pociťuje stud lásky nad zlobou a nenávistí člověka. Cítí, že se potácí na špatné cestě a jeho domov je daleko. Pohybuje se po zvláštní spirále, která je časoprostorem sama pro sebe. Je to velmi podobně (možná totožné) s möbiovou smyčkou, která se pravděpodobně uskutečňuje jako duchovní princip, nikoli jako mutace reálného časoprostoru. Když vysvětluje svému učiteli, Danilovi Černému, že není schopen vytvářet umělecký obraz strachu, je to jeho podvědomá vzpoura proti navyklé roli člověka před tváří Boží. Odmítá být spolutvůrcem obrazu hrůzy. Cítí, že člověk potřebuje lásku jako naději, nikoli jako soud a tak ve své tvorbě odmítá svědčit o Bohu jako o nemilosrdném soudci. Před tichou bílou stěnou poprvé poznává bolest svého srdce a zamaže ji skvrnou, která symbolizuje jeho krev. Krev, jež skutečně potřísní stěny chrámu při jeho vypálení a zmasakrování věřících vojsky ruskými a poloveckými. Zde se dokonává obraz umělce jako dokonaného prolnutí jeho života a jeho tvorby. Je to jedno a totéž a obojí směřuje do srdce i ze srdce. Je to nepřetržitý koloběh lásky uskutečňující se jako obraz smyslu bytí. To, co umělec odmítá zdůrazňovat na Bohu (právo trestat člověka za hříchy), uskutečňuje ve zvráceném smyslu pýchy sám člověk (viz. např.: PROLOMIT VLNY). Hodnoty mění svou kvalitu natolik absurdně, že je na okamžik dezorientován i Andrej. Zabíjí ruského vojáka, který chce znásilnit jurodivou dívku. Andrej spáchá toto násilí před zničeným ikonostasem, který sám maloval a centrem kterého je Matka Boží. Ta, která život obětuje pro zrození života nového, je svědkem smrti pro smrt samu. Na okamžik se mu otevírá nebe a potkává zemřelého Theofana Greka, emocionálně se mu vyzpovídá a sám sobě dává pokání ticha. Přestane mluvit. To v přímém slova smyslu znamená, že přestává tvořit. Aniž si to sám uvědomuje, odmítá dar Boží. Je neustále nutné mít na zřeteli, že slovo zde znamená tvorbu. (Na počátku bylo slovo). Začíná se odkrývat hlavní téma filmu. Jeho synovství. Jak víme, Tarkovskij chápe člověka výhradně jako bytost dvojjedninou - muže a ženu ve vzájemném propojení svých významů. Andrej nachází známky svého synovství ve své tvorbě. Chrám, který vyzdobil svými freskami a ve kterém klečí před Pannou Marií jako umučený Syn. Vždy směřoval ke svému synovství, vždy ke své tvorbě potřeboval lásku, kterou vyjadřoval v trojjediném sjednocení sebe se zemí a s Bohem. V okamžiku tvorby takto existoval. To, že zabíjí v zoufalství bezmoci zběsilého vojáka, který chce znásilnit jurodivou dívku je akt, kterým nezachraňuje onu dívku, ale je spíše mstou za zneuctění Panny, které byl zasvěcen vypálený chrám. Nevadí mu, že jej zničili Polovci. To jsou nepřátelé. Je ochromen poznáním, že se na zničení významně podílela ruská knížecí vojska. Pociťuje to jako ponížení Matky Boží, zneuctění Rusi, pošpinění nejsvětějšího zákona lidskosti, plivnutí sobě samému do tváře. Matka v tomto smyslu vždy ve východním ortodoxním křesťanství znamenala silnou vazbu na Pannu Marii, tedy Bohorodičku. Tarkovskij jakoby se v celém filmu až úzkostlivě vyhýbal jakémukoli náznaku či připomínky mateřství. V první části filmu se snad nevyskytuje zmínka na toto téma, kromě jurodivé dívky, která jako jediná pochopí, že na stěně chrámu není rozstříknutá barva, ale krev Matky bolestné. Která právě jako jurodivá uvidí v této abstraktní skvrně budoucí krev nevinně zmasakrovaných lidí, kteří tu budou zanedlouho zavražděni vlastními bratry před tváří své nebeské Matky. V této časti je čteno Písmo svaté. Úryvek o tom, jak se má chovat když vstupuje do chrámu muž a když žena. V tomto okamžiku Andrej pochopí, že celý problém není v jeho neochotě malovat hrůzu posledního soudu, ale v otázce chápání hříchu ženy, která jej jako první spáchala v rajské zahradě. Poskvrněním podstaty života je neustálé opakování tohoto hříchu v lidských dějinách. Tedy základem je znovuobnovení vztahu muž + žena jako jediné bytosti v prvotním slova smyslu. Proto říká na konci prvního dílu v chrámu: „Našli sebě grešnicu - Našli jste si hříšníci.“ Rozesměje se, protože se osvobodil od vlastních představ až natolik, že je schopen radostně se modlit k Bohu o odpuštění - „Gospodi, pomiluj menja grešnogo. Hospodine smiluj se nade mnou hříšným.“ Andrej ve zpovědi Theofanu Grekovi tuto vinu přijímá a na znamení přijetí pokání oněmí. První část filmu končí hloubkovou kompozicí dovnitř chrámu, který ještě není vyzdoben. Čelní stěna je potřísněna hozenou barvou. Je ticho. Prší. Andrej odchází a venku si kleká na kolena a modlí se. Jurodivá přestane naříkat nad rozlitou krví na stěně a odchází za Andrejem ven do deště. Tento jediný obraz má tolik významových rovin, že si všimnu jen několika z nich. V určitém smyslu lze vycházet z předpokladu, že Tarkovskij v této scéně definoval obraz matky - vlasti (Rusi) - Panny Marie - matky člověka i matky Boha (Bogorodici) v celém komplexu, včetně jeho orthodoxního křesťanského významu. Celá scéna je kompozičně vystavěna na prolínání dvou časů a prostorů. Jeden je časoprostor vnitřku chrámu. Uzavřené bytí jako řád, zhuštěný a zjednodušený výklad něčeho, co nelze definovat - věčnosti ustanovené jako církev (tělo Kristovo) a jejího principu. Druhým časoprostorem je krajina a její přirozená otevřenost do které vcházejí, protože se potřebují nadechnout nekonečna pravdy, krásy a lásky světa stvořeného pro ně. Chrám - uzavřený prostor a čas lidského bytí a chápání pravdy. Chrám jako příbytek Boží, tedy symbol lidského těla, které je také časoprostorem ve kterém přebývá Duch svatý. Krajina - otevřený prostor a čas stvořeného světa, pravda a krása sama o sobě. Chrám je mužský princip bytí - zákon, krajina ženský princip bytí - láska. Andrej klečí venku, tedy uprostřed lásky, schoulený do klína své matky jako bezmocné dítě, pln radosti, že pocítil v sobě lásku. Jediný, kdo jej v tuto chvíli pochopí je žena, která je přítomna, jurodivá dívka. Déšť je pramenem vody života, křestním pramenem, očistnou lázní i eucharistií, tedy krví Kristovou. To celé jako jednota se v trojjediném obraze bytí vizualizuje až v závěru filmu. Celá tato závěrečná scéna prvního dílu filmu, je koncipována jako kříž. Horizontální širokoúhlá kompozice obrazu jako horizontu bytí, ve kterém se pohybuje člověk je vertikálně protínaná liniemi stěn chrámu, lidskými postavami a zejména imaginativní představou vertikálních linií zvuku deště, jako světlem Ducha svatého. Déšť v této významové poloze lze chápat jako očistnou milost Ducha svatého a Tarkovskij jej v tomto významu používá ve všech svých filmech. Vzpomeňme, že velmi podobně je kompozice horizontálních a vertikálních významů a linií postavena v závěrečné scéně v MARKETĚ LAZAROVÉ. Jurodivá dívka vychází ven z chrámu za modlícím se Andrejem. Jediná, která pochopila skvrnu na bělobě chrámové stěny jako krev radostné bolesti lásky. Jako krev, skrze kterou se žena oddává muži, aby do ní zasel sémě. Jako krev kterou vlévá do žil nového těla ve svém těle pro budoucí život. Jako krev, skrze kterou dává matka dítěti život při porodu. Jako jediná svou intuicí blázna Božího pochopila, že se Andrej modlí za ni, za kříž, za ženu, za matku, za život, za lásku. První náznak příští zobrazené a dokonané Piety. Hustý letní déšť oba objímá do náruče očistné lázně pokání. Danila Čornyj při odchodu Andreje do deště, zastavuje jednoho pomocníka slovy: „Podaždi. Ostav jego v pokoju. Pusť pokajatsa.- Počkej. Nech ho v klidu. Jen ať se kajícně pomodlí.“ V těchto případech se používá kajícná modlitba: „Gospodi, pomiluj menja grešnogo. - Pane, smiluj se nade mnou hříšným.“ Andrej jako hluboce věřící člověk cítil vinu za své pochybnosti, že nedokáže najít správnou myšlenku pro chrám, pro svou malbu, že jeho dar není nasměrován na Boží inspiraci. Andrej to pociťoval jako svou uzavřenost Boží milosti. V okamžiku, kdy poznal co má namalovat, poděkuje Bohu a poprosí jej za odpuštění za své pochybnosti, za svou pýchu malomyslnosti. I když to není zcela zřejmé, u tohoto pokání je přítomna žena. A žena na nejvyšším stupni věrohodnosti, jurodivá. POUŠŤ A TICHO (Bolest osamělosti a mlčení bolesti) Andrej je dobrovolně sám. Tato samota se dá srovnat se samotou Krista na poušti. Samozřejmě pouze jako obraz. Tuto prázdnotu, kterou v sobě pociťuje jako smrt všeho co měl rád, Andrej přetváří na dialog s tichem, kterým věrohodně odkrývá skryté souvislosti bytí. Toto živoucí ticho poskytuje časoprostor pro hluboce intimní meditaci. Andrej se otevírá a jako věřící je usvědčen z pýchy a vzdoru. Zarputilá osamělost se pomalu mění na bolest pokání a návrat pokory. To, co mu brání mluvit (tvořit) je hluboce prožívaná bolest z lidí, kteří dokáží zmařit všechno dobré. I sebe sama. Andrej ve své podstatě ví, že jedná ze vzdoru uražené pýchy. Konec konců mu to ve zničeném chrámu řekl sám Theofan Grek. On také ví, že se nejedná o pokání v pravém slova smyslu, ale o uraženou ješitnost. To mu Theofan Grek řekl také. Andrej je uzamčen v nitru své osobní lidské svobody, která mu v této chvíli brání naslouchat z vnějšku. To znamená z hlubin srdce. Všechno mění návrat Kirila, který už neunesl svou osamělost a marnost světa, mimo komunitu kláštera. Vrací se protože má hlad, je mu zima a nikdo jej nepotřebuje. Jeho pád byl dokonán až na samé dno, protože musí prosit a žadonit ty, které s takovým pohrdáním a zlobou opustil. V oné chvíli zabil i psa, který jej miloval. Pokání, které mu ukládá opat přijímá se zatrpklostí na celý svět a s útrpnou úlevou. Nespravedlivě potrestali, ale přece jen nevyhnali. Zde vyvěrá na povrch podobenství o ztraceném synovi, ale v trochu pozměněné formě. Schází pokání a s tím i poznání nutnosti takového návratu. Kiril jako mnich by měl vědět, že jeho návrat je součástí grandiózního Božího úmyslu vrátit k Andrejovi slovo (tvorbu), ale vnitřně to odmítá. I když se tak stane, jeho uražená pýcha jej bolí. Pyšný a nepokorný Kiril, který se nedokáže smířit s tím, že nemá talent jako Andrej (vzpomeňme na téma Salieri versus Mozart), právě tento Kiril naprosto nekompromisně Andrejovu pýchu láme. Říká mu stejná slova jako Theofan Grek: „Ty nemáš právo mlčet, netvořit, zahazovat dar, který ti dal Bůh, a který sis ničím nezasloužil. Dar musíš používat. Jinak bys měl velký hřích.“ Navíc objekt jeho pokání, jurodivá dívka, odjede s poloveckým bojovníkem z kláštera. Bolest, ticho a samota začínají Andreje měnit. Vrací mu pokoru a otevírají jeho srdce k lidem, kteří mu vzali všechno co vytvořil a co miloval a mezi těmito lidmi se stane svědkem ukřižování Krista. On sám. Nikdo jiný to nevidí, protože je to určeno pouze jemu. Vyvěrá to z jeho srdce a je to obraz jeho srdce. Vyprahlá poušť jeho duše se mění na zahradu omilostněného a milovaného syna. První úder nového zvonu jej definitivně vrací do náruče vzkříšeného Krista, který svlažuje Zemi svou krví pro nový život. Tarkovskij celou tuto návratovou cestu (metanoiu) Andreje Rubljova komponuje jako globální systém změny celého Kosmu. Jedná se o přechod se zimy do jara. Z druhé strany je to období zrady, smrti a vzkříšení Božího Syna. Ze smrti k životu. Z pouště do kvetoucí zahrady. Z bolesti lidského bytí do radosti přítomnosti Boží lásky. Z pomíjivosti do věčnosti. Navíc kompozičně dramaticky je to řešeno na pozadí (pseudo) návratu Kirila. Návratu, který se neuskutečnil duchovně, protože nedošlo k obrácení, k metanoi. PIETA II. (Radost plačícího utrpení) Čas střetávání vin, zrání v bolesti pokání a očisťování srdce. Odlévá se zvon na jehož plášti je reliéf patrona Svaté Rusi, sv.Jiří Vítěze. První úder je zvolání: „Zde jsem.“ (Volá člověk a Bůh mu tak odpovídá). Je pascha. Vítěz na věky (Kristus) se vrací do Nového Jeruzaléma. Kolem je jásající dav lidí, kteří se zde od začátku práce na zvonu soustřeďovali. Všichni ti, kteří se už nějak dotkli Rubljova (srdce zvonu). A přicházejí stále noví a noví. Mávají a zdraví vítěze. Někdo jen rukou, jiný zelenou ratolestí. Celá koncepce se blíží ke svému vyvrcholení a závěru. Film začínal v dešti. Končí také v dešti. Počátek (voda jako zrození, zřídlo života), i jako završení všeho v úplné očistě světa. Tentokrát voda jako Kristova krev. Odlévání zvonu a jeho oživení (animare cordis), se stává základní časoprostorově-duchovní skutečností, ve které se reálně odehrává duchovní zápas. A nejen Andrejův, ale i světa, který je proměňován do podstaty Krista jako chleba. Od samého počátku bytí je znovu vystavěn ke svému obrazu. Tato velkolepá metafora života se nám odehrává přímo před očima v reálném čase. Jsme svědky sjednocování věčnosti a konečnosti do multidimenzionálního obrazu spasení. Od hledání věrohodné hlíny hodící se pro formu zvonu (stvoření bytí), přes vody deště (snášení ducha), přes odlití zvonu z drahých kovů (stvoření těla), až po vdechnutí života - uvedení srdce (zvonu) do pohybu, který po několika pohybech vydá hlas věčného života. Opět se dostáváme do mystéria trojičnosti vztahů. Jsou zde propojeny tři časoprostory, které do této chvíle existovaly odděleně. Časoprostor první: Duchovní koncepce bytí, která jakoby směrovala všechno přítomné právě do tohoto místa a času. Jsou velikonoce. Kolem se probouzí příroda. Všechno směřuje k pokání za smrt Krista, kterého právě teď a tady ukřižovali. Tomuto pokání se nemůže vyhnout nikdo, ani veliký kníže, který nechává odlít zvon. Nový a největší. Do chrámu zasvěcenému Matce Boží, kterou ještě nedávno urazil, potupil a zapřel. Nikoliv tím, že nevěděl kdo to je, ale tím, že před jejíma očima nechal zmasakrovat bezbranné lidi, její syny. Velekněz před očima Božíma nechal ukřižovat jeho syna. Je to kategorický imperativ, který je přítomen ve všem právě proto, že to existuje. Časoprostor druhý: Bytí a jsoucno všech lidí, kteří se zde shromáždili. Je to celá Rus (obraz veškerého stvořeného jsoucna). Všechny osudy, bolesti a radosti, svaté i hříšné skutky. Je to zde. Nemohou být jinde, protože právě zde a právě nyní se odehrává smysl světa. Zde je střed. Zde došlo k lidskému selhání, zde byl člověk vyhnán z ráje, zde byl ukřižován Kristus a zde bude vzkříšen. Proto je zde Andrej i Kiril, Veliký kníže i skomoroch, proto jsou zde kněží, pohané i cizinci. Obrazně, proto jsou zde všichni lidé od počátku světa. Proto je zde země i vzduch, voda i oheň. Je to teď. Nemůže se to odehrávat v jiném čase, než v čase vzkříšení Kristova, slaveném veškerým bytím. Všichni patří do srdce Ježíšova. Časoprostor třetí: Tělo stvořeného světa. Chrám, ve kterém přebývá Duch svatý. Jeho hmota - tělo zvonu, jeho životní síla - to, co rozhoupe srdce zvonu. Zde, z této hmoty byl učiněn člověk tak, že Bůh do něj vdechl duši živou. Zde, z této hmoty bude učiněn hlas člověka k Bohu jako pokání. Všechny tyto časoprostory (absolutní komplexnost tohoto světa) jsou pak transformovány do absolutní jednoty všeho - do vzkříšeného Krista. Poddání se jakékoli iluzi práva na osobní svobodu, která je možná skrze vydělení se z řádu vztahových souvislostí podstaty našeho člověčenství, sráží člověka na úroveň horizontálního vjemu bytí. Jedinou vertikálou je on sám. Vše ostatní se nachází z jeho vůle v horizontální poloze utrpení smrti - tedy pokořeného života. Ale to je i poloha Panny Marie při porodu Krista. To je i hrob Kristův, to je i příčné břevno kříže. Ve skutečnosti se v tento okamžik chrám posvěcený obětní krví nevinných k věčnému životu vzkřísil. A tato krev je krví porodu Panny jež počala z Ducha svatého. Je krví Kristovou na kříži kde zemřel za hříchy lidstva. Je smrtí i zrozením. STABAT MATER DOLOROSA A na počátku každého člověka je zrození v krvi a bolesti. Na každém počátku vždy stojí matka. K Otci se každý člověk dopracovává jen skrze Matku. Na konci je tatáž matka, která nás, pokud jsme věrohodní svědci svého života, drží sejmuté s kříže utrpení na svém, naší krví zborceném klíně. Na počátku i konci je krev života. A to už je jasná předzvěst konečného vzkříšení.
[na Nostalghia.cz publikováno 15. února 2007#93; [1. Úvod] [2. Vlastnictví universa (Světlo ducha)] [3. Hieroglyf tajemného souhvězdí] [4. Osa dramaturgické spirály ve filmech A. Tarkovského] [4.1. Andrej Rublev] [4.2. Solaris] [4.3. Zrcadlo] [4.4. Stalker] [4.5. Nostalgie] [4.6. Oběť] | |||||||||
* * * | ||||||||||
| ||||||||||
|
| ||||||||||
|
© 2005-2025 Nostalghia.cz © 2005-2025 Petr Gajdošík [Facebook] [Twitter] |