Nostalghia.cz – Andrej Tarkovskij

Souhvězdí touhy
Vladimír Suchánek

Kapitoly:
[1. Úvod] [2. Vlastnictví universa (Světlo ducha)]
[3. Hieroglyf tajemného souhvězdí]
[4. Osa dramaturgické spirály ve filmech A. Tarkovského]
[4.1. Andrej Rublev] [4.2. Solaris] [4.3. Zrcadlo] [4.4. Stalker]
[4.5. Nostalgie] [4.6. Oběť]

OSA DRAMATURGICKÉ SPIRÁLY VE FILMECH ANDREJE TARKOVSKÉHO
(pokračování)

4. 2. SOLARIS (Andrej Tarkovskij, SSSR 1971)

Celým filmem od úvodní scény až po závěrečnou jde varhaní preludium z adventní chorálové předehry Johanna Sebastiana Bacha Gelobet seist du, Jesu Christ, (Pochválen buď, Ježíš Kristus.)

SOLARIS - KRAJINA JAKO OBRAZ STAVU DUŠE
Člověk si vzal svět stvořený Bohem, otevřel zemi a vydobyl z ní hmotu. Vybagroval pastviny, pokácel lesy, vysušil a vytěžil bažiny a z této hmoty na nich postavil města. A jak šel čas, zapomněl na pastviny, řeky, trávu, lesy, mokřiny, zvířata, ptáky i oblaka proháněná větrem nad hlavou. Město jako zeď, město jako labyrint, který svědčí o lidském intelektuálním zoufalství, jež zahlušeno vlastní pýchou staví kolem sebe stále hlubší a hlubší labyrinty a vyzdvihuje vyšší a vyšší babylonské věže pod kterými rostou propasti tak hluboké, že člověku zastiňují oblaka, nebe i slunce. V těchto labyrintech nerostou ani stromy ani tráva. Nelétají ptáci a nevoní květiny. Lidskou pýchu však provokuje, že se ani ta nejvyšší věž nedotkne lazuru nebes. Není tu nic z toho, co by svědčilo o Bohu, je tu pouze svědectví o lidské temnotě ducha. A strach, že se jednou tato železobetonová monstra zřítí a člověk, který už bude temnotou osleplý a jeho srdce bude jen krevní pumpa, bude zavalen ruinami a světlo se přihlásí o své právo. Toto vše si začínáme uvědomovat až když se přítel Kelvinova otce vrací zpátky z venkovského domu od Kelvinů. Barvu a jsoucnost tohoto nádherného přirozeného světa si uvědomíme v přímé konfrontaci s jednotvárnou šedí a černobílou uniformitou labyrintů dálnic a tunelů, které působí jako tepny velmi bizardního a svým způsobem zrůdného organizmu sestrojeného k jedinému účelu. Aby pozřel vše, co s ním naváže užší kontakt. Aby zbavil člověk jakéhokoli kontaktu se stvořenou krásou jako viditelným obrazem Boží lásky. Tento pocit neustále narůstá během jízdy auta, které se doslova noří do hlubin temnoty. Tarkovskij to ještě více zdůrazňuje příchodem temna o kterém nelze říci, jestli nastalo přirozeně či je to pouze stín obludného světa, který zakrývá oblohu a staví mezi stvořený svět a člověka člověkem vytvořenou stěnu.

Tato absurdní směsice hlouposti, pýchy a strachu se vyjevuje zcela zřetelně na planetě Solaris, kde se člověk zcela izoluje od projevu tajemství komplexem umělé vesmírné stanice plné chodeb, tunelů, izolovaných obytných buněk a vědeckých laboratoří. Před světlem planety spouští do oken filtry, jinak by ho tento jas oslepil a nahrazuje přirozené světlo umělým, jako na Zemi. Zdánlivě je vše v pořádku. Ocitáme se v zákonech žánru sci-fi a člověk se přece nemůže vydat napospas vražednému prostředí otevřeného kosmu. My ovšem v těchto pravidlech neuvažujeme. Jedná se nám o zcela jiné souvztažnosti. Vesmírná stanice má stejné jméno jako planeta Solaris. Pojednou je zřejmé, že tu vedle sebe existují dva světy v identicky totožném schématu. Svět přirozeně existující, planety Země a Solaris, a svět vytvořený uměle jako snaha člověka vymanit se se zadaného přirozeného stavu - městské komplexy Země a vesmírná stanice Solaris. Tak jako na Zemi i na Solaris, člověk jen s povzdálí pozoruje ono něco, co je pro něj stále více nepochopitelným projevem bytí. Na Zemi je to příroda, na Solaris tajemná hmota planety samé, která je podle všech prozatím získaných indicií, velmi podobná mozku. Stav duše člověka však nepřipouští, že i on sám je součástí tajemství tohoto existujícího jsoucna. Pokus o komunikaci Solarisu se sebou, chápe jako agresivní útok na svou identitu a činí vše proto, aby tento kontakt zničil a zachoval si tak svou autonomnost pýchy, která se v těchto okamžicích mění na zoufalou vědeckou bezradnost a pudovou sebeobranu. Člověk brání svůj svět, svůj obraz krajiny odrážející stav jeho duše. Zjevně chápe, že veškeré vědecké poznatky ztrácejí svou platnost a účinnost tváří v tvář realitě, která je sice přirozená, nicméně vědecky nezařaditelná a proto zpochybnitelná. Pohybuje se uvnitř chodeb stanice jako červ bojící se slunečního světla a podvědomě tuší, že právě toto světlo mu dalo život. Dr.Kelvin toto tušení realizuje svým definitivním rozhodnutím pravdu těchto dvou světů prověřit nejvyšším možným nasazením - samým sebou a odevzdá sebe jako vystřelený elektronický kód do moci Solaris. Pomoz mi, Ty. Hle kdo jsem já a co jsem učinil...

SOLARIS - POSEL-ANDĚL-PRŮVODCE-SVĚDEK
Do domu Kelvinova otce, kam se Kelvin přijel rozloučit a to nejen z otcem, ale se Zemí jako svým domovem, přijíždí jeho přítel, který byl na Solaris před mnoha desetiletími, aby jej informoval o tom, co Kelvin nezná - záznam ze starého zasedání vědecké rady a sdružení pro výzkum Solaris. Přítel otce se zde po návratu rozhodne sdělit Radě velmi podivnou událost, která se stala po havárii průzkumného plavidla. Z vln věčně živého oceánu jež pokrývá celou planetu se vynořilo embryo člověka, který při havárii zahynul. Jakoby se znovu narodil, ale jinak. Přitom ono embryo bylo obrovské, mělo několik metrů. Tato epizoda tvoří klíč k budoucímu pochopení událostí odehrávajících se na kosmické stanici Solaris. Kelvin se brzy po příletu seznámí se situací na stanici, ale s rozhovoru s vědci mu není jasné o co vlastně jde. Když se probudí po první noci, stává se sám účastníkem dějů na první pohled zcela fantastických, ale pramenících hluboko v podstatě lidského ducha.

Tarkovskij rozehrává konflikt nejniternější podstaty lidské duše tím, že postaví člověka do přímé kontroverze s vlastním svědomím, které materializuje do obrazu osoby tomuto svědomí nejvlastnější. A tou je u Kelvina jeho žena Harey, která spáchala sebevraždu pro jeho morální selhání. Od této chvíle jej neopouští ani na okamžik. Nemůže, protože je jeho nejvnitřější součástí. Je prožitou pamětí jeho vědomí, bez jeho vědomí neexistuje. Proto ji nelze oddělit ani fyzicky, ani duchovně. Musí být neustále s ním. Harey se tak stává materializovanou skutečností lidského svědomí. Solaris skrze tuto duchovní realitu komunikuje s člověkem na nejvyšší možné úrovni. Na takové úrovni dokáže s člověkem navázat vztah pouze Bůh. Jsi ten, který se provinil a tvé provinění tě činí takovým, jakým jsi. Přijmi tuto nabídku lásky a staň se. To je základ vztahu mezi vlastním svědomím jako hmotnou skutečností a svým selháním, ze které tato skutečnost vychází. Základním motivem pro otevření hlubin lidského strachu se stává nutnost navázat vztah. To lze pouze prostřednictvím průvodce - anděla - - svědka. Člověk na vlastní kůži prožívá reálnou přítomnost své viny jako průvodce a svědka života. Kelvin osobně prožívá celou hloubku poselství aniž jej vážněji bere na vědomí jako objektivní skutečnost. Uvažuje jako vědec a analyzuje jako vědec. Upozornění jeho kolegy ještě na Zemi i Gibarianovo svědectví na stanici pochopí tak, jak je schopen. Jako psychiatr, který byl vyslán prověřit vědce nechovající se podle předem dohodnutých pravidel, což ohrožuje nejen drahý výzkum, ale i jejich životy. Jako dobrý profesionál byl intelektuálně připraven na cokoli. Mimořádně náročné povolání způsobuje mimořádné stresové situace. Teprve ve chvíli, kdy se toto poselství pro něj stává reálným vědeckým faktem, a to je v okamžiku, kdy se s Harey vznáší v nádherné vizi spočinutí v milosti a následně, když se Harey pokusí o úděsnou sebevraždu tekutým kyslíkem (provádí jen to, co je v nitru vědomí Kelvina skryto jako možnost), pochopí sílu této vazby na celou svou bytost a poskytne sám sebe jako kontakt. Je schopen překonat dělící linii mezi svým rozumem a srdcem, ale až jako poslední možnost. Touto možností je skutečná láska, kterou k Harey pociťuje. Nikoliv k té co existovala reálně na Zemi jako jeho žena, ale k této seslané mu jako znovuobnovená možnost. Tím zakládá a tak i dotváří identitu Alexandra v OBĚTI. Proto je jeho návrat do domu Otcova věrohodnější a skutečnější, právě tak, jako u Alexandra v OBĚTI.

SOLARIS - MATKA (MYSTICKÁ LÁSKA - VYVOLENOST K BOŽSTVÍ)
Dr.Kelvin se jako první odváží prolomit hráz pokrytectví a vezme Harey s sebou na večeři jako společnici. Zcela tím vyvede z míry ostatní vědecké pracovníky. Společensky i odborně se baví a snaží se Harey nebrat příliš na vědomí. Vztah vědeckého myšlení k tomu, co se odehrává na stanici ponechme v této chvíli stranou a svou pozornost věnujme scéně, která se odehraje ve chvíli kdy Kelvin a Harey zůstanou v jídelně sami. Vznesou se ve společném objetí a letí prostorem jídelny, která se ve zvláštní imaginaci mění na obraz ztraceného ráje. Na stěnách jídelny jsou rozvěšeny obrazy, reprodukce starých mistrů. Převládají krajinomalby P.Bruegela st. Nádherná obrazová malba kamerou propojuje kosmickou stanici se subjektivní představou o domově jako místě spočinutí v Kráse lásky. Až velebný klid dýchá z tohoto vznášení nad Zemí. Místem kde žijí lidé v lůně stvořené přírody. Tato obrazně vyjádřená touha odejít tam, odkud pocházím, je centrálním místem filmu ve kterém se propojují tři dějové souvislosti v jedinou znakovou rovinu ráje, ze kterého vychází nejen mé bytí, ale i jeho smysl. Harey je pro Kelvina v tomto okamžiku ztělesněním ženského principu bytí ve všech existujících významech zároveň. Ony tři dějové souvislosti zároveň vytváří, kromě již zmiňovaného znaku ráje i nepřetržitou linii jdoucí od začátku až po konec filmu. Na začátku se Kelvin loučí se Zemí. Stromy, tráva, louka, les, obloha a řeka se svým věčným pohybem proudu a pod hladinou živé řeky se vlnící vodní rostliny. Podvědomě cítí, že uvnitř něj samého je skryto jakési tajemství, kterému sice nerozumí nicméně jej cítí jako vřelost a do určité míry i sentiment. Je svázán se Zemí, kde se narodil a vědomí odchodu v něm vyvolává hluboce niternou touhu po návratu.

Tento vztah lze označit jako zárodek jeho skryté lásky k principu mateřství, které je posvěcené pro život vyvolený k božství. Matka je život dávající sebe v lásce. Je mystickým kruhem věčnosti, která se propojuje právě v člověku. Tato úvodní scéna pokračuje v jídelně kde se vize nekonečně vzdálené matky Země promítá jako míhavé obrazy idylických krajinomaleb vyzařujících klid spočinutí v lůně mateřské lásky. Opět je tu sen jako typická výrazová rovina, kterou Tarkovskij používá jako systém vyjadřující základní duchovní souvislostí jež jsou člověku jinak nedostupná. Kelvin má „sen“ ve kterém se navrací domů na Zemi ke své dávno mrtvé matce. My v této chvíli už víme, že Harey a jeho matka se neměly rády. A byla to právě Kelvinova matka, která na smrti Harey nesla svůj díl viny. Proč. Jejímu synu přece nemůže nikdo dát tolik lásky jako jeho matka. Věčný konflikt ženského principu k sobě samému je zde, sice jen náznakově, ale o to hlouběji rozehrán do maxima souvztažností mezilidských vztahů určovaných principem lásky jako oběti. Ve snu mu matka umývá ruce a to zcela identickým způsobem jak to činí Alexanderovi „služebná Marie“ v OBĚTI. Navíc i souvislosti jsou identické. Alexader Marii vypráví o „zahradě u domu jeho matky“. Umýt špinavé ruce od života může pouze zpověď. Ukonejšit bolest zpovědi může pouze láska. V OBĚTI je to Maria zobrazují Matku, v SOLARIS ji pro Kelvina zosobňuje Harey. Jejich vznášení se je metaforou plynutí proudu života ve kterém není nic jiného než oddání se zákonu přirozeného bytí ve stavu milosti. Tarkovskij má obraz vznášení se ve všech filmech a vždy je svázán s metaforou zrození z matky. Je to tedy svým způsobem obrazové vyjádření zázraku „stvoření“ života. Tato emocionální vize o přirozeném bytí ve stavu milosti je od této chvíle (vznášení v jídelně) hybným činitelem pro Kelvina, který jakoby prošel velmi rasantní konverzí. Jedná i myslí v jediném toku, podat svědectví o nepřetržitosti vztahu, jež v člověku vyvolává parabolu myšlenka-čin-etika-svědomí. Toho je schopen pouze ten člověk, který se přirozeně pohybuje v zákonu věrohodného bytí, tedy bytí, které přijalo mateřství Mariino. Můj život je vyvoleností k božství a to pouze skrze lásku. Celá červená nit tří dějových souvislostí končí v návratu Kelvina do domu Otcova. Tarkovskij zdůrazňuje skutečnost tohoto biblického podobenství v nádherné výtvarné metafoře inspirované světoznámým dílem Rembrandta van Rijn.

SOLARIS - ANAMNÉSIS
Kelvin se pokouší nebrat Harey na vědomí ani jako vidinu, ani jako skutečný jev. Dost jasně se přesvědčil o tom, že existuje, ale ani na okamžik nezapomíná, že je psychiatr se specializací na situace vznikající pod tlakem extrémně zatíženého psychického systému člověka. Je ve vědeckém střehu a pokouší se analyzovat svůj vjem jako reakci vyšší nervové činnosti na jemu dosud neznámý vliv. Zároveň však začíná vnitřně pociťovat, že to čeho je svědkem nijak nezapadá do systému jeho navyklého myšlení. Harey je zde, hmotná a až příliš skutečná a nemilosrdně jej navrací do sebe samého. Tato konfrontace dvou hluboce niterných vztahů k vlastní identitě jej otevírá směrem k jedině možné a tím jediné věrohodné interpretaci událostí na stanici. Kelvin brzy pochopí, že člověk přítomný v tomto prostoru je nějak nasměrován k vlastní sebereflexi. Nikoli ovšem jak chce on, ale tak, jak je nutné k uvědomění si pravdy. Základním problémem pro moderního člověka je minimální otevřenost komunikace. Sděluji nikoli pro objasnění pravdy skrze vlastní identitu, ale pro získání vlastní identity k účelu své seberealizace. Neřeším otázku, řeším problém uplatnění sebe v této otázce bez vztahu k pravdě. Situace, která existuje na stanici tyto dvě skutečnosti propojuje natolik jemně a důsledně, že vyřešení otázky je spojeno s absolutním otevřením sebe jako věrohodné identity. Odchylka od této podmínky, jakkoli minimální, činí otázku neřešitelnou. Kelvin je jediný, kdo tuto past přijímá. Ví, že je to realita osudová a ví to právě proto, že je vědec; psychiatr. Dokáže si zanalyzovat co lze pokládat za pravděpodobné. Touží poznat kým je a vůlí otevírá intelekt. Harey jako obraz jeho srdce, tedy sama přirozenost člověka - láska, připraví jeho ducha. To mu otevírá cestu k činu smíření. Vznášení se v jídelně jej navrátí do skutečnosti znovuobnovené paměti o sobě samém. Přijímá tuto novou zkušenost v obrazu anamnésis jako jedinou a smysluplnou časoprostorovou možnost vstoupení do svého věrohodného bytí. Když to učiní odesláním sebe sama v elektronickém kódu (vydání svého já v absolutním smyslu) odchází Harey jako uskutečněné smíření do jeho vědomí. Není podstatné jak je tento odchod realizován. Důležité je, že je uskutečněn. Realita a účinnost spirituálního prostoru tehdy-tam, ho navrací skrze lásku k víře a tím i do věrohodnosti života. To mu umožní návrat do domu svého otce a s pokornou znalostí pravdy pokleká a přiznává: „Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou, aniž jsem více hoden slouti synem tvým.“ (1)

SOLARIS - SYNOVSTVÍ (NÁVRAT, KRAJINA ZTRACENÉHO RÁJE)
Loučení se Zemí a otcem je předurčením konce filmu. Tam se toto loučení obrazově a významově transformuje na návrat a tím na vítání ztraceného syna. Kelvin se před odletem loučí se světem svého přirozeného bytí, jako syn, který odchází. Podvědomě tuší, že už nikdy nemusí spatřit místo, kde se stal. Zároveň jej táhne pryč povinnost vůči svému svobodnému bytí. On není svázán s otcem ve smyslu žít na jednom místě. Protože jako člověk chápe místo pouze ve smyslu prostoru a času. Jako syn je vychován, vzdělán, a je mu určeno jeho konání. V tomto vztahovém mechanismu chápe sebe jako samostatného člověka, který je vnitřně svobodnou bytostí, ale i jako syna, který existuje díky nezrušitelné vazbě na svého otce jež byl tím, kdo jej učinil. Časoprostor jeho loučení je vymezen dvěma k sobě přilehlými obrazy světa. Je to prostor volné přírody a prostor domu jeho otce. Tyto dva obrazy tvoří celek tím, že jsou vzájemně prostoupeny jeden v druhý. Volná příroda své bytí sděluje v obraze bytí domu Kelvinova otce. Je to přirozené. Ten dům je zde jako součást většího celku do kterého neodmyslitelně patří. To je první obraz. Druhým je Kelvin sám, protože z tohoto celku vychází. On je s ním bytostně svázán. Jak fyziologicky, tak i duchovně. Kelvin se loučí tak, že vše vkládá do paměti. Každé místo, travička, vlna v řece, pobíhání koně i každá řasa pod hladinou jsou jemu natolik blízké, že si je chce uchovat. V srdci. Zdánlivý protiklad v jeho chování (odchod z kraje, který miluji do kraje, který je mi cizí a nemám k němu žádnou citovou vazbu) je věčným rozporem lidského chápání individuální svobody. Kelvin to přijímá jako nezvratitelnou skutečnost, která je taková jaká má být. Koná tak i když ví, že koná proti své přirozenosti. Jeho intelektuální vědomí tento rozpor v danou chvíli necítí. Má své povolání, které slouží lidem a teď je ho zapotřebí někde jinde. Proto je jeho odchod samozřejmou povinností. Musí odejít, jako každý syn, aby dospěl k pochopení svobody jako nevyhnutelnosti návratu.

Celý pobyt na vesmírné stanici se tak stává pozvolným návratem do skutečné věrohodnosti sebe sama. Harey je definicí jeho pravdy srdce. Časoprostor stanice je negativním (falešným) zrcadlovým odrazem časoprostoru krajiny ze které odešel. (Ve STALKEROVI je použit stejný princip, ale zrcadlově obráceně. Negativní, falešný je svět ve kterém žije, skutečná a pravdivá je Zóna). Stanice tak nemůže být domem jeho otce jako on sám není přirozenou součástí stanice. Vnější a vnitřní prostor netvoří kompaktní celek, ale existují nezávisle na sobě jako jednotky vlastního bytí. Je to rozdělený svět. Každý se tam ocitá jako nezávislá a zcela svobodná jednotka v mnohosti jednot. Kelvin je právě tak nezávislý jako Sartorius, Snaut i jako byl Gibarian. Dohromady však netvoří jednotu mnohostí. Tedy přirozený, a tím i harmonický celek. Kelvin je nezávislý a je sám sobě středem svobodné nezávislosti. Velmi brzy pochopí, že Gibariana zabila právě tato svobodná nezávislost. Jako vědec neunesl naprosté selhání svého intelektu vůči realitě, která má čistě duchovní princip. Podobně Gustav von Aschenbach v novele Smrt v Benátkách umírá na nepřipravenost svého intelektu přijmout vznešenost Krásy. Pro Kelvina je náhlé objevení Harey sice velmi překvapivé, ale toto překvapení vnitřně očekávané. Když byl na Zemi obeznámen se situací na stanici Solaris (jak soukromě, tak oficiálně) tak věděl, že půjde do zcela mimořádných podmínek. Byl připraven. Jediné co jej překvapilo, byla rychlost s jakou se to stalo. Od této chvíle se nevratně otevírá pro věrohodné hledání a díky Hareyinu vedení proniká neustále hlouběji do tajemství lidské duše a jako psychiatr i jako intelektuál pokorně přiznává, že je v koncích. Po neúspěšných pokusech něco udělat dochází ke dvěma událostem zásadního významu. Obě pramení z pozitivního vztahu Kelvina k Harey nikoli jako jevu, ale jako k reálnému objektu jeho lásky. Kelvin přestává existovat jako vědec a stává se milujícím a milovaným člověkem. On přijímá podstatu lidského života a koná ji. To mu zcela nemilosrdně vyčte Sartorius, který od něj očekával zásadnější a hlavně vědecké řešení. Když Sartorius urazí v jídelně Harey a Kelvin si k ní kleká, vyděšeně a překvapivě nejistě zakřičí na Kelvina: „Okamžitě vstaňte, … vy nemáte právo … bože, vždyť to je nejlehčí ze všeho…“, a rychle a dost zoufale z jídelny odchází. Tím se vyjasňuje a zřetelně odkrývá sama podstata dění na stanici. Nejde o to, jak vědecky vysvětlit a definovat probíhající události, jde o to neztratit tvář člověka jako tvůrce nového světa. Snaut to definuje zcela nekompromisně: „Člověk netouží po kontaktu s cizí civilizací. Nehledá v hlubinách Všehomíra jakýsi kontakt. Všechna ta snaha, to je jen o to rozšířit Zemi do vesmíru. Člověk hledá sebe sama. Člověku je zapotřebí Člověk.“

Snaut je v kontextu celého filmu někde mezi Sartoriusem a Kelvinem. Jakoby na stanici ani nepatřil. Je tam proto aby připravil Kelvina na cestu zpět do domu jeho otce a tak dokonal konverzi Sartoriovu, který se nechce vzdát obrazu „všemocné boží“ podstaty člověka. Je tím, čím je v RUBLJOVOVI chlapec odlévající zvon, v ZRCADLE tajemná žena se šálkem čaje, v NOSTALGII Domenico a v OBĚTI pošťák Otto. Proto se s takovou zvláštní něhou dívá na Harey, proto ji v jídelně líbá ruku jako skutečné ženě, protože ví, že ona je představitelkou světa skutečnějšího, než cokoliv může vytvořit člověk pýchou svého intelektu bez lásky. Z toho i vychází podstata oněch dvou událostí o kterých byla řeč výše.

První událostí je Kelvinův vzlet s Harey v jídelně. Je to dotek s chvěním, jež pociťoval při loučení s domem svého otce. Rovná se to pocitu prozření. Od této chvíle není schopen uvažovat pouze v jedné osobě. Jsou dva. Patří neodmyslitelně k sobě a jeden bez druhého nejsou schopni existence, protože jsou jeden druhému duchovní definicí. Kelvin si to uvědomuje natolik reálně, že v případě druhé události, sebevražedném pokusu Harey tekutým dusíkem, je ochoten na sebe vzít riziko sebesdělení se. Je to jeho poslední krok k úplnému pochopení svého synovství. Je to ona poslední možnost, ke které je ochoten intelektuál přistoupit jako k naprostému a absolutnímu vydání sebe sama bez možnosti cokoli zakrýt (viz. OBĚŤ). Takový jsem Otče. Učiň se mnou cokoli podle TVÉ vůle. Dávám se do TVÉ lásky a doufám v TVÉ milosrdenství. V této chvíli si je Kelvin skoro jistý, že On nemůže jednat jinak. Je to tušení syna vůči otci. Je to okamžik ve kterém Kelvin definitivně přiznává své synovství a veškerou odpovědnost z toho plynoucí. Proto je schopen úplné zpovědi. A jeho tušení se beze zbytku naplňuje. Falešné body kontaktu mizí. Zpověď byla přijata jako poselství, tedy jako účinná lítost a návrat se uskutečňuje skrze poznání způsobu cesty. Tou cestou jsem já sám. Návrat do krajiny ztraceného ráje není možný. Je možné a nutné přijmout a znovuzrodit sebe v poznání své viny jako syna. (2) Katarze na biblické téma podle Rembrandta van Rijn se dostavuje sama jako výtvarný obraz spočinutí v milosti smíření.

SOLARIS - KŘEST (ZPOVĚĎ, MODLITBA, VODA + OHEŇ)
Kelvin je svým povoláním vyvolen k tomu, aby tuto cestu prošel. Není vědec v tom fundamentálním slova smyslu, je to člověk, který se zaobírá problémy lidské psychiky. Přeneseně je tedy obrazem lidského zmatení pojmů a hodnot. Rozumově přistupuje k chápání emocionálních a někdy i pudových interakcí, které lze rozumem jen velmi těžko definovat natož vysvětlit. Přízraky, které se členům expedice objevují, nejsou nic jiného než věrohodná cesta k sobě samým. To, co se tu pohybuje a žije se mnou proti mé vůli, to jsem Já sám jako obraz svého svědomí. Vědecky je to nepřípustné a eticky (duchovně) nepřijatelné. Subjektivně. Snaut i Sartorius to přijímají jako zápas o právo na svou soukromou svobodu, která nesmí být zveřejněna. Zakrývají tím pohoršení nikoli nad sebou a svou morálkou, kterou teď mají neustále před očima, ale nad něčím co nedokáží pojmenovat. To něco se provinilo tím, že před jejich rozum předložilo zrcadlo jejich věrohodného bytí. Není to zápas s něčím. Je to podání pomocné ruky k činu přijetí pravdy o sobě a tím k znovuzrození. Gibarian to morálně nezvládl, ale pochopil. Sartorius se ke Gibarianovu poznání začíná dopracovávat až ve chvíli, kdy na Solaris přílétá Kelvin. Snaut stojí mimo. Kelvin než se stačí trochu rozhlédnout je vtažen doprostřed událostí. Má však dvě výhody. Ta první je jeho připravenost už se Země a ta druhá je právě jeho povolání. Jeho kontakt s Harey je vztahem člověka, jež podobnou věc nepředpokládá už s principu vědeckého světového názoru. Ale to se postupem času se mění. A dost radikálně. Kelvin své svědomí přijímá jako fakt, který od života nelze oddělit a tím u něj dochází k prvnímu kroku. Přestává ji zamykat, což i tak nemá smysl a přizná se k ní zcela veřejně. Scéna se odehrává ve společné jídelně a po ní následuje obraz vznášení. Smíření se uskutečnilo jako návrat do věrohodnosti vlastního bytí. Rozdíl od Sartoria není v tom, že je schopen přiznat skutečnost tohoto objektu a jeho pravdu v kontextu s vlastním životem, ale přiznat skutečnost tohoto objektu vůbec. A to věřejně. Já jsem ten, který jsem. Základní lží člověka před sebou samým je nepřiznání sebe. To je i podstata zpovědi, tedy jak se tento duchovní úkon správně nazývá, svátosti smíření. V obsahu tohoto jediného, absolutně osobního aktu vůči sobě samému je i otevřenost ke všem základním duchovním hodnotám člověka vůbec. Kelvin byl připraven a učinil, co učinit musel. Právě proto je i jediným možným členem stanice, který může odeslat svůj kód na planetu Solaris. Teď už nemůže nikam ustupovat. Stal se věrohodný ve smyslu pravdivý. K sobě, k druhým i k planetě. Kelvin je zde jakýmsi předobrazem Spisovatele ve STALKEROVI. Není to ještě tak úplně v pořádku, ale ty to jsi, kdo bude přijat. Proto Stalker právě jeho posílá do tunelu jako prvního. On projde a učiní tuto cestu průchozí i pro ostatní. Kelvin díky svému smíření projde a planeta přijme lidstvo jako celek - tedy Člověka. Kelvin je však nejen přijat, ale sám se vrací do otcova domu. Celý pobyt na stanici, objevení se Harey a přiznání se k samému sobě, jej otevírá natolik, že pochopí to, co mu naznačoval Gibarian v nedokončeném videozáznamu. Přijmi svou skutečnost ať už je jakákoli, vyznej se a uvěř v to z čeho ses vyznal. Zemřeš pro starý život, protože poznáš pravdu a budeš chtít tuto pravdu žít. A Kelvin ji žije. Přijímá nabídku Snauta a Sartoria a podrobí se elektronické analýze, která jako laserový kód jeho bytosti je vyslána na Solaris. Kelvin se vrací odkud vzešel. Solaris mu na začátku vyslala sebe - vím o tobě všechno, ty o sobě nevíš nic. Přiznej se sám sobě, přijmi se a vrátíš se k pravdě svého života. Harey se ke Kelvinovi vrátila jako ztracená věrohodnost jeho bytí. Kelvin se vrací po závratné smrti ponoření sebe (laserový kód) do vod křtu (oceánu Solaris), ze kterých se vynořuje jako nový člověk. Ten, jež se vrací do domu otce.

SOLARIS - MANŽELSTVÍ (SVATBY JAKO SJEDNOCENÍ)
Kelvin učiní nejvýznamnější krok ke svému návratu tím, že vezme s sebou Harey do jídelny. Neskrývá před ostatními svou podstatu ani se netváří jako, že nic neexistuje i když se zatím podle toho chová. Jeho vnitřní podstata se mění vzletem nad svět. Harey jako poslaný anděl ukáže Kelvinovi vznešenou radost milosti spočinutí. Kelvin přiznává, že někam patří a k někomu je duševně vázán. Jeho postupné sjednocování se s vlastní duchovní podstatou je návratem k nejvlastnějšímu smyslu existence, k věrnosti jako základu stavu věrohodnosti bytí. Harey je symbolem věrnosti, svým životem, láskou i tím, že je zde. Je také i obrazem Kelvinova setrvávání na hodnotě, kterou mu svou existencí v jeho životě přinesla. Je pozoruhodná myšlenka, že nejvěrohodnějším, nejvíce identickým a nejtrvalejším obrazem duše je naše vina. A právě tato vina se stává katalyzátorem všech dalších událostí, které se na stanici stanou. Kelvin jako první učiní své přiznání a nevědomky se tak stane obrazem cesty k samým sobě i pro zbývající členy posádky Solaris. Ti jsou však zdrženlivější ve svém konání. Po "zmizení" Harey i hostů Sartoria a Snauta se Kelvin už nemůže vrátit zpět do světa ze kterého přišel. Ví, že je to pouhá napodobenina a, že žil v ne-věrohodném stavu, když přijímal tuto skutečnost jako pravdu. Tím, že vyslal sebe v absolutním a bezpodmínečném oddání se jako vstřícnou nabídku, zvěrohodnil své bytí smlouvou, kterou nelze zrušit. On se stal bytím i té druhé strany. Tento jeho čin naprostého duchovního sjednocení je oboustranným svatebním slibem pochopené a přijaté věrnosti. Z toho zcela přirozeně vyplývá i jeho návrat jako akt věrnosti srdce. Navrací se už jako Člověk, to jest Adam (jako muž a žena). Jako Kelvin a Harey. (3)

SOLARIS - OBRAZ BOŽÍ, JAKO KRAJINA SRDCE-IKONA
V Kelvinovi je tento obraz neustále přítomný. Intelektuálně si to neuvědomuje, protože je to zapomenutá skutečnost jeho nitra. Je to spirituální vztah počátku a konce, který je novým počátkem. Když se Kelvin loučí s rodným domem a okolní krajinou, loučí se jako člověk odcházející navždy. Pocit nenávratné ztráty něčeho s čím je svázán už jen tím, že odtud pochází v něm vyvolává nejasný sentiment, který je v takových okamžicích běžný. Nevěnuje tomu pozornost. Tento pocit si znovu uvědomí, tentokrát velmi ostře, ale ve zcela jiných souvislostech, až když se s Harey v jídelně vznáší a letí s ní nad touto zapomenutou krajinou svého nitra. Ale proměněnou k obrazu vzpomínky na ztracený ráj. Let s andělem svého srdce, jako poslem Boha, je rozhodujícím okamžikem pro Kelvinovo pochopení vztahů, které jsou hluboko v jeho srdci jako přirozený stav věrohodného bytí. Proto lze chápat Harey i jako posla, který s konečnou platností zvěrohodňuje Kelvinovi Lásku jako jediný smysl bytí (myšlením, slovy i skutky). Byla na začátku (jeho láska), je nyní (jeho svědomí), bude i na konci (jeho spočinutí jako paměť srdce na lásku smiřující s Bohem). Kelvin si začíná uvědomovat, že na tomto principu končí i začínají všechny cesty jeho života, které byly uskutečněny, jsou uskutečňovány a budou uskutečněny jako jeho svědectví. Tomuto svědectví je Kelvin připodobněn sám jako svědek. Tak jako svět ze kterého vzešel svědčí o něm, tak i on svědčí o sobě v tomto světě. Proto let nad krajinou své paměti ve sjednoceném spočinutí s Harey byl pro něj mimořádnou událostí, která propojila jeho racionální bytí s emocionálním. Od této chvíle už není schopen vnímat ji jako faux pas dětinského i když geniálního oceánu Solaris. On, Kelvin, je totiž spolutvůrcem své nynější Harey. A to spolutvůrcem zcela rovnocenným. Pochopením této základní otázky, sám před sebou otevírá možnost pochopení skutečné podstaty svého sentimentu při loučení se Zemí na počátku své cesty. Kruh se uzavírá. Tím, jak svým životem utváříme sebe, utváříme i všechno co do nás vstupuje vzhledem k sobě i vzhledem ve vztahu k okolí. Všechno s čím přicházíme do kontaktu se vzájemně ovlivňuje. Tento vliv se šíří jako vztah tak dlouho až se s ním zpětně setkáme v situaci, která jej vrací do základního konfliktu našeho života, protože jím je. Kelvin během velmi krátké doby pochopí, že v životě neexistují činy nepodstatné a podstatné. Jeho let na Solaris je událost zcela rovnocenná s jeho loučením se Zemí. Život s Harey byl stejně významný jako její smrt a život bez ní. Ovšem tyto informace jeho vědomí zatím neobsahuje. Ty si musí velmi bolestně uvědomovat na každém kroku od okamžiku objevení se Harey. Ona je organickou a přirozenou součástí jeho nevědomí. Jestliže existuje fyziologicky vně jeho bytosti, tak byla vytvořena jako zpráva pro jeho vědomí. Harey mu přináší zprávu nikoli o sobě, ale o něm. Ale je tu i něco více podstatného. Vina jako obraz svědomí je zde spojena s Láskou jako touhou, která toto svědomí očistí. Toto Kelvin pochopí. V tom se liší od Sartoria, který ve svém hostu spatřuje zatím neřešitelný vědecký problém, i když s velmi jasných náznaků začínáme tušit, že se v něm odehrává velmi krutý zápas jeho vědeckého intelektu s mocí lásky, kterou pravděpodobně sám pociťuje (jeho výkřik v jídelně: "bože, vždyť to je nejlehčí ze všeho). Sám v sobě začíná tušit souvislosti, ale odmítá taková pravidla hry respektovat. Gibarian je stálé memento. Bojí se, že by sám sebe nezvládl a skončil by jako on. Kelvin zvítězil tím, že ji přiznal jako skutečnost. Sám sobě a tedy svému životu. Ona vyvstala jako souběžník všech jeho podob v pravdě. Jako čistý obraz Lásky. Skutečné znovuobjevení a skutečný návrat k Lásce, to cesta, kterou jde Kelvin. On bez ní není tímto Kelvinem, ona bez něj není Harey, která si kvůli Kelvinovi vzala život. Jsou jedno. Ona mu byla poslána jako Anděl smyslu jeho života jako Člověka. Posel, který mu zvěstuje jeho návrat. Vyšla z něj jako Eva z Adama. Oba jsou jediná bytost. (4) Když odejde tak odchází do něj a je s ním a v něm. Už navěky se stávají jedinou bytostí. Kelvin se navrací k Otci jako celý člověk. Konečně. Přiznal sám sobě pravdu o sobě (ztracený syn) a učinil první krok. Uprostřed nekonečného oceánu stojí dům jeho otce, jeho domov. Tento oceán je připraven přijmout všechny své ztracené syny, protože tento oceán je Bůh-Láska, který pro nás jako voda života pramení i ústí v našem srdci. Je to nekonečnost a věčnost transcendentní roviny lidského bytí. Je to uzavřený kruh věčné lidské cesty od sebe k sobě. To, že celý film rámuje a doprovází adventní chorálová předehra J.S.Bacha, není samozřejmě náhodné. Advent je očekávání, spočinutí v tiché meditaci, pokorné smíření a radost z nadcházejícího návratu do úplného a absolutního smyslu lidského bytí, kterým je Ježíš Kristus.

další kapitola >>>

	POZNÁMKY:
(1)	Luk 15, 21.
(2)	„Otče, zhřešil jsem proti nebi a před tebou, aniž jsem více hoden slouti synem tvým.“ Luk 15, 21.
(3)	Gen 2,18-25; Nebo: „V den, kdy Bůh stvořil člověka, učinil jej k podobě Boží. Muže a ženu je stvořil. Požehnal jim a v den, kdy je stvořil dal jim jméno Adam (to je člověk).“ Gen 5,1b-2; (Mat 19,4)
(4)	Tamtéž.

[na Nostalghia.cz publikováno 15. února 2007#93;

* * *