Aktuality 2020–2024

→ Tvorbu stránek Nostalghia.cz můžete nově podpořit i přísunem libovolného množství kávy přes službu Buy me a coffee! Trvalý odkaz v horním menu ;-)



27. března 2024

→ Blížící se 92. výročí narození Andreje Tarkovského (4. dubna) připomene jeho syn Andrej Tarkovskij ml. uvedením nového dokumentu ANDREJ RUBLJOV. VOSPOMINANIJA O FILME (Andrei Rublev. Vzpomínky na film) dokončeného v závěru roku 2023 (délka 69 min.). Po pěti letech od dokumentu ANDREJ TARKOVSKIJ, FILM JAKO MODLITBA (2019) je to další výrazný snímek, který Tarkovského syn o svém otci natočil. Tentokrát je v ohnisku jeho zájmu historická freska ANDREJ RUBLEV (1966), a to nejen obsah a struktura filmu, ale i pozadí jeho vzniku nebo historická postava samotného Rubleva. Na filmu svými vzpomínkami spolupracovali Andrej Končalovskij, Nikolaj Burljajev, Igor Jevlampiev, Jurij Nazarov, Mariana Čugunovová, Božena Maslenikovová ad. Filmaři měli k dispozici řadu archivních dokumentů, dobových fotografií, materiály z osobního archivu režiséra i unikátní fragmenty z režisérské verze (tady není z popisu jasné, o jaké unikátní fragmenty přesně jde: režisérská verze se dochovala a je k dispozici i na digitálních nosičích, stejně jako dokumentární záběry z natáčení). O samotném filmu toho na webu zatím nic moc víc ke zjištění není. Premiéra by měla proběhnout ve výroční den Tarkovského narození (4. dubna), do ruských kin by film měl být uveden od 11. dubna. Kdy (a zda-li) se dostane na nějaký zahraniční filmový festival, a tím pádem ke světovému publiku, zatím není jasné. Do té doby máme na YouTube k dispozici alespoň originální trailer.

→ Michail Chljustov vydal nedávno knihu s názvem Tragedija Tarkovskogo – metafyzičeskaja intoksikacija (Tarkovského tragédie — metafyzické opojení). Víc o jejím obsahu napovídá podtitul: Filmy Andreje Tarkovského jako zrcadlo ideologické krize a rozpadu SSSR. V úvodu knihy se naznačuje její poněkud skandálnější obsah: „Této knize předvídám těžký osud. Její cílová skupina Tarkovského filmy nejenže „nesleduje“, ale nemůže je ani vystát." – Kniha by měla být fascinující v tom, že zobrazuje Tarkovského nejen jako skvělého režiséra, ale také jako kontroverzního a do jisté míry přízemního [?] člověka. Autor v ní chtěl vytvořit neotřelý doplněk k již existující rozsáhlé literatuře o slavném režisérovi. Obsáhlejší úryvek ze 764 stránkové knihy (!) naleznete zde, zájemci o nákup mohou využít třeba služby německého Amazonu.

→ Podle Dmitrije Lisovského existuje minimálně pět důvodů, proč by měl člověk vidět Tarkovského film STALKER: 1. Ozvěna ruské literární klasiky; 2. Zrod nového filmového jazyka; 3. Nejlepší film pro seznámení s Tarkovského tvorbou; 4. STALKER je stále citován ve světové kinematografii; 5. Film předpovídá katastrofu, jejímž symbolem současně je.

→ Na knižním portálu Kosmas.cz je momentálně v běhu slevová akce, v níž uvízla také fascinující kniha Geoffa Dyera Zóna, která se nabízí za neodolatelných 26 Kč. (!) Knihu o autorově osobním vztahu k Tarkovského filmu STALKER jsem samostatně recenzoval ZDE.

→ Samuel Williamson ve svém textu na Collider.com považuje STALKERA za nejvlivnější sci-fi film všech dob. „Stalker sice obsahuje poměrně nenuceně sci-fi prvky, ale nakonec se víc věnuje snům a existencialismu. Je to jeden z nejméně napínavých, ale nejvíce fascinujících a myšlenkově provokujících filmů v tomto žánru a je pravděpodobné, že vám v hlavě zůstane ještě dlouho poté, co odezní titulky.“




→ Z poslední doby vybírám ze zahraničního webu několik obsáhlejších textů o Tarkovském:
  • Eubulus Kane: Sublime Slapstick: The Divine Comedy of Andrei Tarkovsky
  • Calum Russell: Andrei Tarkovsky once shared the meaning of life
  • Thomas Leatham: Simple splendour: The director that always „astonished and attracted“ Andrei Tarkovsky
  • Henry Bowman: Andrei Tarkovsky: A Retrospective


    11. března 2024

    → Několik nových informací a doplnění na stránkách o Františku Vláčilovi.


    19. února 2024

    Před 100 lety se narodil František Vláčil.
    19. února 1924 – 27. ledna 1999



    12. února 2024

    → Několik nových informací a doplnění na stránkách o Františku Vláčilovi.


    15. ledna 2024

    → Několik nových informací na stránkách o Františku Vláčilovi.


    21. prosince 2023

    → Informace o retrospektivě filmů Františka Vláčila v pražském Ponrepu na stránkách o Františku Vláčilovi.


    6. prosince 2023

    → V říjnu vyšel anglický překlad knihy Wernera Herzoga Every Man for Himself and God Against All: A Memoir (Penguin 2023). Kniha, původně vydaná v němčině už v roce 2022 (Jeder für sich und Gott gegen alle: Erinnerungen), je deklarovaná jako „vzpomínky“, ale o čisté a klasické memoáry nejde. Herzog se zde sice obrací do své životní i profesní minulosti, ale není faktograf. Jde spíš o fascinující soubor vzpomínek na sice konkrétní události, místa, osoby, děje, někdy o „pulzující tapisérii anekdot a dobrodružství“, ale vše je podáno nelineárně, vyprávěné jako soubor volných asociací. Autobiografická nit se vine nenápadně celou knihou, ale není její hlavní osou. Tou je spíš nálada, cítění atmosféry a spojitostí mezi časově i prostorově vzdálenými motivy. Stejně jako to Herzog dokázal už ve své knize O chůzi v ledu (česky 2015), i zde je „melancholický, meditativní a pevně usazený v nostalgickém způsobu bytí, který je v jeho psaní stejně nepotlačitelný jako v jeho filmech“. Jedna ze zahraničních recenzí končí těmito slovy: „Kniha je literární událostí sama o sobě a skutečnost, že zrcadlí život Wernera Herzoga jeho vlastními očima, ji činí ještě silnější. Zejména konec knihy, který je opravdovou senzací. … Povinná četba!“ Dočkáme-li se někdy českého vydání je těžké říct. O chůzi v ledu vyšlo 37 let po prvním německém vydání, jeho deník z natáčení filmu FITZCARRALDO (1982) vyšel poprvé v roce 2004, v českém překladu jako Dobývání marnosti až v roce 2022.
    „Prvních několik hodin jsem strávil v tichém čekání, až nakonec začal umělý měsíc lampy působit. Nade mnou byla kupole kosmu, hvězdy, u nichž jsem cítil, že bych je mohl zvednout a uchopit; všechno se mnou houpalo v nekonečné kolébce. A pode mnou, jasně osvětlená karbidovou lampou, byla hlubina oceánu, jako by s ní kupole nebeské klenby tvořila kouli. Místo hvězd tam byla spousta blikajících stříbřitých ryb. Ohromený a překvapený jsem se ocitl v bezvýznamném vesmíru, nahoře, dole, všude kolem, v tichu beze slov. Byl jsem si jistý, že tam, v té chvíli jsem uzřel vše, co se dalo poznat. Můj osud mi byl odhalen. A věděl jsem, že po jedné takové noci bude nemožné, abych kdy zestárnul. Byl jsem zcela přesvědčen, že své osmnácté narozeniny nikdy neprožiji, protože po osvícení takovou milostí, jakou jsem teď zakoušel, už pro mě nikdy nemohlo být nic jen obyčejným časem.“

    → V pondělí přibylo několik aktualizací na stránkách o Františku Vláčilovi.


    24. listopadu 2023

    → Několik aktualizací na stránkách o Františku Vláčilovi.


    16. listopadu 2023

    → Známý polský badatel a autor Seweryn Kuśmierczyk letos vydal obsáhlou práci Tarkowski. Encyklopedia, kterou představuje jako „první mezinárodní kompendium faktů o životě a díle ruského režiséra Andreje Tarkovského“. Monografie je složená z 359 rozsáhlých hesel v abecedním pořadí, podle obsahu jsou tyto záznamy rozčleněny do skupin: Hrané filmy, Další tvůrčí práce a záměry, O filmovém umění, Tarkovskij o jiných, další o Tarkovském, Cesta životem a O principech života. Každé heslo podrobně analyzuje a interpretuje Tarkovského filmy, představuje okolnosti jejich vzniku, práci na scéně i úskalí, s nimiž se tvůrce potýkal. Zahrnuta jsou i divadelní představení, nerealizované scénáře a jiné tvůrčí projekty, citovány jsou fragmenty režisérových výroků a publikací o filmovém umění. Přibližují tak Tarkovského tvůrčí metodu a jeho původní filozofii kinematografie. Knihu vydala Kuśmierczykova alma mater – Uniwersytet Warszawski, kde ji lze v e-shopu na samostatné stránce také objednat. Tamtéž jsou ke stažení obsah a podrobnější anotace (pdf).

    → O estonském uměleckém projektu TSOON jsem se dozvěděl až nyní, ale jeho kořeny sahají někam do roku 2022. Jeho podstatou je evokace stalkerovské Zóny jako „opuštěné, obávané a vyhýbané země nikoho“ v reálných lokacích natáčení STALKERA – v Tallinu ve čtvrti Rotermann, poblíž Kultuurikatla, na poloostrově Kopli, Paljassaar, Pirita a u řeky Jägala. Forma jakéhosi „zážitkového sci-fi parku“ ve skutečných filmových lokacích se zde kombinuje s muzeální, uměleckou a performativní náplní, částečně i s jakousi osvětou zaměřenou na využití různých postindustriálních oblastí. Celý projekt má samostatnou stránku na adrese www.stalkerthemepark.ee.

    → Francouzský hudební soubor Ensemble Variance připravuje na leden 2024 uvedení opery Stalker, která vznikla podle scénáře Tarkovského filmu. Autorem libreta je Jean-Christophe Blondel, hudbu složil Thierry Pécou. Opera se deklaruje jako experimentální forma, která se snaží „koncipovat nový žánr opery, jenž se chce oprostit od tradiční formy lyrického divadla a přejít k fragmentální formě, hledání zaplnění prostoru a času, vtahovat diváka z frontální pasivní pozice k putování v pohlcujícím zvukovém toku“. Detaily na stránce souboru Ensemble Variance.

    V úterý 14. listopadu zemřel francouzský filmový kritik a publicista Michel Ciment (1938–2023), jeden z čelných představitelů časopisu Positif. Na jeho (pohříchu jen) dvě v češtině vydané knihy, či na některé tuzemské texty o něm odkazuje včerejší Zóna. Zde doplňuji odkaz na on-line verzi rozhovoru, který s ním vyšel v roce 2010 ve Filmu a době pod názvem Zlatá střední cesta.


    13. listopadu 2023

    → Po většinu roku 2023 nebyly tyto stránky aktualizovány. Důvody tkví čistě v zaneprázdnění důležitějšími (osobními a pracovními) povinnostmi. Snad se nyní blíží doba, kdy se zde zase začnou znovu objevovat alespoň ty nejdůležitější informace. Pro začátek jen telegraficky jakési retro ohlédnutí za děním minulých měsíců na stránkách o Františku Vláčilovi.


    * * *



    30. prosince 2022
    → Včera, 29. prosince 2022, zemřel v Moskvě ve věku 85 let na kombinované potíže zápalu plic a covid-19 hudební skladatel Eduard Artěmjev. Z jeho mnoha hudebních filmových kompozic je pro stránky Nostalghia.cz nutné připomenout spolupráci na Tarkovského filmech SOLARIS, ZRCADLO a STALKER, jejichž výslednou podobu právě Artěmjevova hudba výrazně spoluumocňuje. (Na fotografii vlevo oba společně s Natalií Bondarčukovou při natáčení SOLARIS.) S Andrejem Tarkovským se Artěmjev nakonec spojil i symbolicky. Přežil jej sice o 36 let, ale zemřel 29. prosince, přesně v den výročí Tarkovského smrti.


    28. prosince 2022
    Po několika měsících aspoň ke konci roku nějaká ohlednutí a drobnější aktualizace.

    → V letošním roce (říjen) byla v Rusku uvedena v kinopremiéře digitálně restaurovaná verze filmu ANDREJ RUBLEV v původním režisérském sestřihu, nesoucí také původní název ANDREJOVY PAŠIJE. Celou verzi filmu Mosfilm zpřístupnil také na portálu Youtube.com.

    → Letos v létě se dočkala anglického překladu původně španělsky napsaná kniha Rafaela Llana Andréi Tarkovski (2003, 2006, 2017). Kniha je označována za „biografii, která se zabývá koncepcí, výrobou a distribucí každého filmu v kontextu politických a kulturních podmínek, v nichž se zrodilo a rozvíjelo Tarkovského umělecké vyjádření. Aby toho dosáhl, shromáždil autor téměř všechny rozhovory a články poskytnuté nebo publikované Tarkovským mimo území bývalého Sovětského svazu.“ Podle anotace jde „o první kulturní biografii ruského filmaře vyprávěnou v kinematografickém, kulturním a společensko-politickém klíči, umožňující čtenáři porozumět jeho filmům.“ Anglická verze je nabízena jako
    e-book například zde.

    → Podzimní číslo magazínu Iskusstvo kino (9–10/2022) se mj. věnuje problematice kinematografií, působících v podmínkách kulturní nebo politické (sebe)izolace (Írán, Severní Korea, okupovaná Fancie aj.). Redakci k takto tematicky vymezenému dvojčíslu motivovala současná ruská diskuse o návrhu zákona o povinném udělování „licencí k zahraničnímu obsahu“. Jak ukazuje obálka, v čísle je také velký text o filmu Andreje Tarkovského OBĚŤ, který je ale k dispozici i on-line na webových stránkách časopisu.

    → Magazín Isskustvo kino letos oslavil 90 let od svého založení. K tomuto výročí vydal mimořádný sborník Isskustvo kino – 90, obsahující výběr textů, které byly v časopise publikovány od jeho založení (1931) až do roku 2021. Jejich prostřednictvím lze sledovat nejen historii časopisu, ale i dějiny kinematografie dvacátého století. Autory vybraných příspěvků jsou jak filmoví historici nebo kritici, tak filmoví tvůrci jako Sergej Ejzenštejn nebo Andrej Tarkovskij. A pro zájemce má mimořádný význam fakt, že celý sborník nabízí redakce zdarma (!) ke stažení prostřednictvím svého facebookového postu, buď jako soubor pro Word nebo ve formátu PDF.

    → Jedním z mých letošních pleasure vánočních dárků je v českém překladu nově vydaná kniha Patti Smith Kniha dní (nakl. Dokořán) v nádherné grafické úpravě a tiskařském provedení. Autorka zde prostřednictvím 365 převážně vlastních fotografií s komentářem nabízí miniaturní vhled do svého světa, „ať už se jedná o záběry kávy, rozečtených knih, obrázky z hudebních turné, železničních stanic a zapadlých kaváren nebo o náhrobky jejích hrdinů (Williama Blakea, Dylana Thomase, Sylvie Plathové, Simone Weilové či Alberta Camuse). Po nějaké době tak vznikl ucelený příběh o životě zasvěceném umění.“ V knize jsou také zařazeny fotografie, které Patti vlastní a má k nim nějaký osobní vztah. A tak zde nalezneme třeba ke 4. dubnu (den narození Andreje Tarkovského) starou rodinnou fotografii Arsenije Tarkovského s malým Andrejem, případně o pár stránek dál fotografii autorčiny obrazové kompozice motivované dílem Andreje Rubleva.


    → Ke konci roku vyšla, tak trošku v utajení (čili výrazně dopředu neohlášená) kniha, jejíž české vydání jsem po léta marně vyhlížel (a ještě marněji se u několika českých nakladatelů pokoušel v minulosti iniciovat). Režisérský deník Wernera Herzoga Dobývání marnosti (Volvox Globator) je fascinujícím popisem Herzogovy několikaleté pouti za realizací jeho filmu FITZCARRALDO (1982) se všemi peripetiemi kolem produkce, natáčení, konflikty a tragédiemi, ale také pochybnostmi o zpracovávaném tématu. Popis této „pouti“ je pro Herzoga, a přeneseně i čtenáře, samostatnou kategorií existenciálního zážitku, stojícího tak nějak mimo výsledný film.

    → K dnešnímu dni také drobná (ale snad zajímavá) aktualizace na stránkách o Františku Vláčilovi.

    ...a v roce 2023 přeji vše dobré...




    5. srpna 2022
    → Na stránkách o Andreji Tarkovském jsem k dnešnímu dni umístil překlad rozhovoru s Andrejem Končalovským z roku 2007, který se cele věnuje vztahu obou Andrejů.

    → Na svém nedávném evropském turné se Patti Smith často zastavovala v kulturně či historicky zajímavých místech, obvykle z nich zasílala i nějaké blogové zprávy všem svým sledovatelům. Jednou z jejích zastávek byla také Florencie, kde se v prostorách Galleria dell'Accademia setkala s Tarkovského synem Andrejem (viz foto). – Pro úplnost připomínám (známou věc), že na zatím poslední album Banga z roku 2012 zařadila Patti Smith také skladbu Tarkovsky (The Second Stop is Jupiter).

    → Dvě čerstvé zahraniční eseje na téma Tarkovskij: Na streamovací službě mubi.com vyšla 1. srpna esej Sculpting the Spirit: Andrei Tarkovsky‘s cinematic Refuges zabývající se účinkem obrazů krajin v Tarkovského filmech; o Stalkerovi se pak na svých stránkách rozepsal Saurabh Rai v textu Andrei Tarkovsky‘s Stalker: An Exploration into the Abyss.

    → V rámci Ekologických dnů Olomouc 2022 (16. 9. – 9. 10. 2022) proběhne v doprovodném programu také veřejná projekce dokumentu FILM JAKO MODLITBA (2019), který před několika lety natočil o svém slavném otci Andrej Tarkovskij ml. Českými titulky vybavený snímek bude uveden v pátek 7. 10. od 21:00 hod. v prostorách Domu přírody na Sluňákově.


    12. dubna 2022
    → K 90. výročí narození Andreje Tarkovského (viz níže aktualizace z 5. dubna) doplňuji několik dalších drobností:
    – V ruském Ivanovu, hlavním městě stejnojmenné oblasti, kde leží také Zavražje a Jurjevec spjaté s Tarkovského narozením a dětstvím, byla v prostorách místního vlakového nádraží otevřena fotovýstava k tomuto výročí; součástí programu v Ivanovu je také další samostatná výstava Andrej Tarkovskij na natáčení Stalkera, beseda a projekce dokumentu DIALOG S TARKOVSKIM od Jevgenije Borzova.


    – Současně byl v Rusku spuštěn samostatný portál tarkovsky90.ru, který informuje o různých událostech, projekcích a jiných akcích spojených s tímto výročím, především v ivanovském regionu.
    – K Tarkovského výročí vznikl také krátký televizní dokument TARKOVSKIJ. VOZVRAŠČENIJE NA RODINU (Tarkovskij. Návrat domů) režiséra Nikity Janušpolského, pustit si jej je možné na ruské internetové službě Rutube. Ve filmu na Tarkovského vzpomínají herci Nikolaj Burljajev a Nataša Bondarčuková, kteří navštívili Ivanovo při oslavách Tarkovského výročí.

    → Před pár dny se na YouTube objevila videovzpomínka herečky Gillian Hills na setkání s Antonionim a přípravy natáčení „svlékací“ scény ve filmu ZVĚTŠENINA, kde si zahrála společně s Jane Birkinovou.

    → Televizní kanál ČTart odvysílá dnes večer (20:15) ve svém programu ARTzóna rozhovor s režisérem Václavem Kadrnkou.


    5. dubna 2022
    Andrej Tarkovskij 90
    (1932–2022)

    → Včera, 4. dubna, uplynulo 90 let od narození Andreje Tarkovského. Již před tímto datem proběhlo ve světě i u nás několik připomínek Tarkovského osobnosti a díla. Z těch tuzemských připomínám televizní uvedení filmu NOSTALGIE, kterou odvysílala v neděli 3. dubna TV Noe a ještě dřívější uvedení filmu STALKER v pražském kině Ponrepo (12. března, k zahájení minicyklu Tarkovskij 90), z jehož projekce ke mně doputovala krásná zpráva, že po skončení filmu se v sále ozval potlesk, v kinosálech dnes ne zas tak obvyklý…

    → Svou vzpomínku na Tarkovského přidala na Facebooku také Donatella Baglivo, režisérka tří dokumentů o Tarkovském (IL CINEMA E UN MOSAICO FATTO DI TEMPO; ANDREIJ TARKOVSKIJ IN NOSTALGHIA; UN POETA NEL CINEMA: ANDREIJ TARKOVSKIJ) z roku 1984. Když 4. dubna 1982 chtěla připravit Tarkovskému alespoň krátkou oslavu jeho 50. narozenin, sezvala společnost přátel a společně poseděli nad improvizovanou tabulí s dortem (viz foto, klikem lze zvětšit;
    zdroj: Facebook Donatelly Baglivo). Donatella mj. vzpomíná: „V Římě byl Andrej spokojený, ale chyběla mu rodina, hlavně jeho malý syn Andrej, který zůstal v Rusku. Nemohl se dočkat, až ho bude mít vedle sebe. Nejsem si jistá, jestli zůstal v Rusku proto, že vyřizování dokumentů se protahovalo. Slavili jsme, ale najednou jsem uviděla stín, který byl v Andrejových úsměvech vždy schovaný. A to jsem věděla, že myslí na svého syna a své rodiče. Díval se na to všechno jídlo na stole a řekl mi: ,Podívej se, kolik jídla je tady pro mě, zatímco má rodina v Rusku má zřejmě hlad.’“

    → A z Facebooku, tentokrát ze stránek komunity Nostalghia.com, ještě jedna „antikvární“ vzpomínka, fotografie titulní strany sborníku veršů Borise Pasternaka ze soukromé Tarkovského knihovny (vlevo, klikem lze zvětšit): výtisk zde má vepsané věnování „Za víru!“ a podpis Anatolije Solonicyna s datací 30. července 1965 ve Vladimiru. Datace a místo myslím jednoznačně zařazují „událost“ věnování do dnů natáčení ANDREJE RUBLEVA v exteriérech kolem Uspenského chrámu ve Vladimiru.


    → Text Tomáše Matrase Spiritualita Andreje Tarkovského, který vyšel 17. ledna na placeném webu týdeníku Přítomnost (viz níže) je od 4. dubna přístupný v plné verzi na stránkách Film & spiritualita.

    → Na portálu magazínu Film a doba vyšel audiovizuální esej Jáchyma Šidláka DIGITÁLNÍ TARKOVSKIJ: Hořící pohled zabývající se scénou požáru z filmu ZRCADLO, v níž „mizí samotná hranice mezi obrazem a pozorovatelem, mezi prostorem uvnitř a vně obrazu“.


    7. února 2022
    → 2. února zemřela ve věku 90 let Monica Vittiová (1931–2022), jejíž zásadní přínos do „portfolia“ kmenových filmů Nostalghia.cz je spojen s „tetralogií citů“ Michelangela Antonioniho, tedy s filmy DOBRODRUŽSTVÍ (1960), NOC (1961), ZATMĚNÍ (1962) a ČERVENÁ PUSTINA (1964). (Později ještě přijala Antonioniho pozvání k herecké účasti na televizním filmu TAJEMSTVÍ OBERWALDU /1981/ a málo se ví, že s Antonionim krátce „spolupracovala“ už v roce 1957 na filmu VÝKŘIK, kde nadabovala herečku Marii Luisu Mangini /aka Dorian Grey/). – V souvislosti s tvůrčím tandemem Antonioni – Vittiová připomínám, že před dvanácti lety byl na stránkách Nostalghia.cz vydán kompletní text studie Stanislavy Přádné Čtyřikrát dva, v níž je zařazena také samostatná kapitola Antonioni – Vittiová. – Shodou okolností jsem před pár dny něco hledal ve starých ročnících časopisu Film a doba a narazil jsem na text, v němž Monica Vittiová popisuje své vidění ženských hrdinek ve filmech DOBRODRUŽSTVÍ a ZATMĚNÍ. Text vyšel v 6. čísle Filmu a doby v roce 1963, jeho sken si lze zobrazit na tomto odkazu. – Jako poslední připomínku na zesnulou herečku odkazuji na stránky Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem, v jejichž sbírkách je mj. krásná malba Jaroslava Vožniaka z let 1967–1968 zpodobňující právě Monicu Vitti ve stylizaci obrazů mistrů italského Trecenta (viz vlevo, kliknutím lze zvětšit).

    → Na webových stránkách týdeníku Přítomnost byl 17. ledna vydán článek Spiritualita Andreje Tarkovského (placený přístup), v němž jeho autor Tomáš Matras připomíná duchovní kořeny Tarkovského díla v souvislosti s dokumentem FILM JAKO MODLITBA, který v roce 2019 natočil Tarkovského syn Andrej Andrejevič.

    → 24. února vstupuje do české distribuce poslední film Václava Kadrnky ZPRÁVA O ZÁCHRANĚ MRTVÉHO (premiérově uvedený na MFF v Karlových Varech v roce 2021). Oficiální trailer je nyní k dispozici na YouTube. Ještě v čase natáčení jsem v květnu 2020 na stránkách Nostalghia.cz publikoval kolekci snímků z jednoho natáčecího dne v olomoucké nemocnici.





    3. ledna 2022
    → 29. prosince 2021 uplynulo 35 let od úmrtí Andreje Tarkovského. Současně v letošním roce uplyne 90 let od jeho narození (4. dubna 1932) v obci Zavražje ležící v oblasti Ivanovo. Právě v hlavním městě regionu Ivanovo se před časem objevila na ploše jakési technologické stavby také streetartová malba portrétu Andreje Tarkovského (viz vlevo, kliknutím lze zvětšit).

    → Velkou připomínkou Tarkovského života a díla byla nedávná italská přehlídka Tarkovskij and the trascendent in film, která probíhala v Římě od 28. října do 19. prosince. Vedle Tarkovského filmů byly do programu zařazeny i snímky Roberta Bressona, Roberta Rosselliniho, C. Th. Dreyera, Gorana Paskaljeviče, Larse von Triera, P. P. Pasoliniho, Martina Scorseseho, Emilia Greca, Stanley Kubricka, Ingmara Bergmana, Wima Wenderse aj. Katalog celé přehlídky v italštině je ke stažení zde.

    → Výtvarný projekt Endless Nostalghia prezentuje díla italských umělců inspirovaná, či přímo lokalizovanmá do míst, kde vznikal Tarkovského film NOSTALGIE. Webovou on-line výstavu najdete na adrese endlessnostalghia.com. Je nutné poznamenat, že podle organizátorů jde o „ ,nekonečnou‘ webovou stránku. Při každé návštěvě se mění, a když dojdete na její konec, je ,znovuzrozena‘ jinak: s jinými obrázky, texty a fonty.“

    → V posledním čísle magazínu Cinepur (#138, prosinec 2021) najdeme mezi recenzemi také text Jarmily Křenkové o novém zpracování Bergmanovy televizní série SCÉNY Z MANŽELSKÉHO ŽIVOTA (1973), kterou letos pro televizní kanál HBO natočil pod stejným názvem izraelský režisér Hagai Levi. (Poprvé jsem o nové televizní adaptaci psal níže 10. září.) – Sám mám seriál zatím „odložený“ ke shlédnutí, tak mohu přispět jen několika načtenými fakty. Soudě podle zahraničních ohlasů je nové zpracování povedené, původní Bergmanova látka byla upravena jen v dílčích věcech. Z jeho šestidílné předlohy byla vypuštěna celá druhá část (Leviho remake má jen pět dílů) nazvaná Umění zamést věci pod koberec. Důvod jejího vypuštění neznám, je možné, že Levi ji vnímal jako málo dramatickou, protože pro diváky „jen“ připravuje předpolí pro rozvodové drama 3. dílu. Zbylé epizody se od předlohy liší pouze v detailech. Nové SCÉNY také často odkazují na svou předlohu, či na jejího autora: např. jména postav jsou velmi podobná těm z Bergmanovy verze, v 1. díle se zmiňuje hudební skupina Sarabanda, což je také název posledního Bergmanova filmu (2003), vnímaného jako jakési kvazi pokračování původní série. Bergmanův film (tedy ne jeho seriálový originál) byl nominován na dva Zlaté glóby – za nejlepší cizojazyčný film a za nejlepší ženskou roli (Liv Ullmannová) –, nakonec proměnil onu první nominaci. V případě Leviho série je nominace na Zlatý glóbus rovněž dvojnásobná: pro Jessicu Chastain i pro Oscara Isaaca za nejlepší (ženskou/mužskou) roli v televizní sérii. Výsledek bude vyhlášen za pár dní, 9. ledna 2022.

    → Jednou z mých vánočních akvizic je kniha Tvář naděje (2021, nakl. Kodudek), knižní vydání filmové povídky Věry Chytilové o životě (a částečně i díle) Boženy Němcové. – Kniha vyšla v listopadu 2021, zatím jsem ale nenarazil na žádnou recenzi. Mohu tak nabídnout jen několik svých dojmů. Předně je kniha velmi pěkně udělaná. Obsahuje úvodní historický exkurz Pavla Hájka o genezi námětu a snahách o jeho filmové zpracování (později zvažované jako seriál), podložený odkazy na pamětníky a archivní prameny; dále samotnou povídku Tvář naděje ve verzi z roku 1981 (předchozí, neustále doplňovaná a upravovaná verze vznikala v období let 1968–1972 a sloužila editorům jako referenční zdroj pro pochopení geneze textu); a v závěru několikastránkový medailon Věry Chytilové od Miloše Fikejze. Kniha je doplněna černobílými působivými fotografickými portréty autorky. – Vlastní text povídky není veřejnosti úplně neznámý. Poprvé vyšel tiskem v roce 1989 v 2. čísle revue Dramatické umění (s. 147–195) s úvodem Jana Bernarda. Sám jej mám z tohoto vydání schovaný, nicméně k jeho četbě jsem se z různých důvodů nedostal a tak jsem si přečetl až jeho novou knižní edici. Jistě by tady šlo lamentovat nad tím, jaká je škoda, že se námět nedočkal své realizace. Nebylo by to ale ani nijak originální. Snažil jsem se povídku číst spíš jako svébytné literární dílo, ne jako pracovní „polotovar“, a musím říct, že i v této „roli“ plně obstojí. Je to velmi magický text, plný minimalistických poutavých obrazů, které se doslova proměňují před očima („Odbíjející hodiny, zapadající rudé slunce. Silueta Staroměstské radnice, krajková záclona padne přes obraz. Šepot: ,Naděje, nadšení, nádhera, nekonečno –‘ Těžké sametové záclony temně modré barvy vyvolávají světlejší modré tóny hedvábí…“), střídají se v něm časy a prostor („Němcová se dívá za dětmi. Pak odvrátí pohled vzhůru, pozoruje nádherný let černého ptáka. Pták klesá k zemi – ,A kam potom ještě pluje, babičko?‘ Jeho let zpomalí, jeho křídla se ještě více roztáhnou. – ,Daleko, daleko pluje po řece, až přijde do moře.‘ Černý šátek s třásněmi proletí obrazem, babička se belhá na lávku nad potokem, děti hážou proutky po proudu.[…] Velké vzedmutí mořské vlny smete vidinu města.“), prolíná se realita s fikcí či vzpomínkami („Barunka zaváhá, pak se vrací do domu. […] Lekne se a zůstane stát. Proti ní stojí Božena Němcová. Barunka couvá. Němcová řekne: ,To jsem já –‘ Barunka zděšeně vydechne: ,Ne -ne –to nejsem já –‘ Němcové vytrysknou z očí slzy.“). Podle úvodní autorské synopse chtěla Chytilová představit Boženu Němcovou primárně skrze spisovatelčin subjekt, chtěla hledat „vysvětlení některých dějů skutečných z jejího života v obraze jejího díla“. I přesto ale v příběhu nechtěla „ignorovat jeho historickou stránku“, zamýšlela zcela vyloučit smyšlený dialog a dobu dodržovat i v použitém jazyce. Vznikl vysoce poutavý text, který přes neustále se proměňující perspektivu má předpoklady být přečten jedním dechem.

    → Do občas aktualizovaného speciálu Galerie Nostalghia.cz jsem dnes přidal jeden záznam-snímek z filmu ROZUM A CIT (1995) režiséra Ang Lee.

    → Z filmových úmrtí konce roku 2021 zmiňuji ruského herce Vladimira Tatosova, který zemřel 24. prosince 2021 ve věku 95 let. Od roku 1958 se objevil v několika desítkách filmů, především ve vedlejších rolích, pro stránky Nostalghia.cz má význam jeho dabérská účast na Tarkovského filmu SOLARIS (1972), kde do ruštiny přemluvil postavu dr. Snauta, ztvárněnou estonským hercem Jüri Järvetem.


    6. prosince 2021
    → Už nějakou dobu je k dispozici letošní třetí číslo čtvrtletníku Film a doba, ale já jsem ještě nestihl upozornit ani na to druhé! Činím tak se zpožděním, ale ne pro formu, nýbrž proto, že „dvojka“ je svým obsahem pro stránky Nostalghia.cz velmi důležitá. Málokdy se v jednom čísle (jakéhokoliv) tuzemského filmového časopisu sejde tolik textů o „nostalgických“ filmech jako zde. Mám na mysli jak analytický text Andreje Chovance o Abuladzeho eposu PROSBA (byť jeho název – Narativní paralelismus mimetických modů filmu Prosba – zaslouží analýzu sám o sobě) tak dvě překladové studie – o Bressonově tvůrčí metodě od R. Bruce Eldera (z Quandtovy antologie Robert Bresson, 1998) a poznámky Chrise Markera k filmu VERTIGO (z revue Positif, 1994). To vše doplňuje retrospektivní ohlédnutí Jana Švábenického za filmovou publicistikou a kritickým uvažováním Ljubomíra Olivy v letech 1966–1987 ve vztahu k italské kinematografii.

    → Třetí letošní číslo Filmu a doby už se nese opět v převaze současných tvůrců, najdeme v něm několik textů o díle Leose Caraxe, doplněných jeho krátkými poznámkami o filmech litevského tvůrce Šarūnase Bartase, jemuž jsou v časopisu věnovány další dvě studie. Iva Přivřelová vedla pro Film a dobu rozhovor s Andrejem Končalovským o jeho posledním filmu DRAZÍ SOUDRUZI!, který je v čísle také recenzován. Z „pamětnické“ kinematografie je tentokrát věnována pozornost analýze filmu LOVE STORY (1970, r. Arthur Hiller) od Martina Šrajera a tvorbě francouzského (především) předválečného tvůrce Jeana Grémillona v přeloženém textu Oliviera De Bruyn (Positif, 1993).



    Několik následujících reportů věnuji článkům z webového portálu Iskusstvo kino za několik posledních týdnů:

    → Pokud v souvislosti s filmem zazní spojení „swingující Londýn“, většině diváků se podle mé zkušenosti obvykle vybaví ZVĚTŠENINA. Antonioniho snímek je možná nejznámější, ale ve svém ponoru do existenciálních témat přináší obraz swingující britské metropole spíš „v druhém plánu“. Snímkům, které nějakým způsobem reflektují dobový obraz Londýna, se věnuje Asja Zabolotskaja ve svém článku Film „swingujícího Londýna“, který uvádí slovy: „Když přijde řeč na britskou kinematografii, obvykle se zmíní James Bond, Harry Potter a sociální realismus Kena Loache nebo jeho kolegy Mikea Leeho. Někde mezi řádky možná uvízne zmínka o filmu KDYBY… (1968) Lindsaye Andersona, ale ostatní filmy ze stejného desetiletí jsou obvykle zapomínány. Někdo si možná ještě vybaví epické drama LAWRENCE Z ARÁBIE (1963) Davida Leana, ale tím diskuse o kinematografii Spojeného království končí.“

    → K nedávným 90. narozeninám (3. 11.), které oslavila Monica Vittiová, vyšel na webu Iskusstvo kino text Svět mění barvy o filmu ČERVENÁ PUSTINA, jenž ve stejnojmenném časopisu publikovala Maja Turovskaja v roce 1965.

    → Malickův opus STROM ŽIVOTA stále vybízí k reflexi. Oleg Zincov se filmu věnuje v esejistickém textu Kontinuita: Čím je STROM ŽIVOTA Terrence Malicka.

    → Můj poslední tip z webu Iskusstvo kino směřuje k tuzemské české, resp. československé filmové tvorbě. Alisa Taježnaja napsala v říjnu krátký soupis 10 filmů československé nové vlny, které by měl v roce 2021 v Rusku vidět každý. Do autorčina výběru filmů s „ostrou společenskou kritikou“, které se s odstupem času ukazují jako „odvážné a nekompromisní pro všechna období“, se vešly snímky ŽERT, OBCHOD NA KORZE, SPALOVAČ MRTVOL, O SLAVNOSTI A HOSTECH, 322, ADELHEID,
    …A PÁTÝ JEZDEC JE STRACH, UCHO, NÁVRAT ZTRACENÉHO SYNA a PŘÍPAD PRO ZAČÍNAJÍCÍHO KATA.

    → V kinech právě uváděný film Ridleyho Scotta POSLEDNÍ SOUBOJ dá mj. vzpomenout na Kurosawovo klasické dílo RAŠOMON (v především kritiky zdůrazňovaném motivu trojí interpretace jedné události, byť proti Kurosawově osudovosti zde jde jen o jemné nuance pohledu na jedno a totéž), ale i na Scottův famózní debut SOUPEŘI z roku 1977. Nový film se podle mne oběma starším ani zdaleka nepřibližuje (z jeho projekce jsem odcházel spíš v rozpacích), ale nabízí několik autorových ohlédnutí na souvislosti s oběma staršími díly. Sám Ridley Scott v rozhovoru o svém novém filmu inspiraci Kurosawou přiznává a dodává: „Princip vidění události ze tří různých úhlů mi zněl jako skvělý nápad. … Nejdůležitější kontext a úhel pohledu je jednoznačně od Marguerite. Další potom od jejího manžela, který má tendenci věřit, že cizoložila. Což je výraz doby. A nakonec, samozřejmě, muž, který čin spáchal, který ale ve skutečnosti věří, že neudělal nic špatného.“ U kritikou často zmiňovaných paralel k hnutí Me Too pak režisér poznamenává, že žádnou podobnou souvislost nezamýšlel, ale že proti podobným přirovnáním se asi těžko dá něco dělat. Svůj debut z roku 1977 v souvislosti s POSLEDNÍM SOUBOJEM přímo nezmiňuje, ale v jiném rozhovoru o filmu HOUSE OF GUCCI pro Total Film lehce zavzpomínal na své začátky a film SOUPEŘI, který měl podle něj podobně rozpačitý „distribuční“ osud jako jeho čerstvý rytířský spektákl. Námět SOUPEŘŮ jej zaujal proto, že mu to „připadalo jako western o bezduchosti násilí, kdy si už ani nepamatujete, o čem byla původní hádka“. Natáčení trvalo jen osm a půl týdne, protože měl podle svých slov dobře zvládnuté řemeslo z výroby téměř stovky reklam ročně ve své už tehdy zavedené produkční firmě. Podobnost s POSLEDNÍM SOUBOJEM vidí Scott jen v distribučním osudu obou filmů, které se nestaly kasovními trháky, byť k tomu mají předpoklady. SOUPEŘI ocenění v Cannes uspěli v Evropě, ale v USA to dopadlo jinak. Film by podle režiséra „pravděpodobně získal nominaci na cenu Akademie, ale protože Paramount nevěděl co s ním, skončil stranou zájmu. Přesto je dnes označován za ´mistrovské dílo´." – Za sebe ještě malou noticku: se Scottovým novým filmem se pojí na dnešní poměry výjimečný filmový plakát (viz vlevo, jde o jeden ze dvou oficiálních plakátů, ten druhý je výrazně tuctovější), založený na minimalistickém ztvárnění ústředního motivu.

    → Do historie české kinematografie se ohlíží Alice Lovejoy ve své komplexně pojaté práci Experimentální dílna. Československá armádní kinematografie 1920–1970 vydané před několika týdny Národním filmovým archivem. Podle všeho jde o český překlad (Jan Hanzlík) autorčiny práce, která vyšla už v roce 2014 v USA (Army Film and the Avant Garde. Cinema and Experiment in the Czechoslovak Military, Indiana University Press 2014), detailnější pohled na knihu nabídnu v recenzi připravované pro Film a dobu.






    Z filmových úmrtí poslední doby zmiňuji datum 1. listopadu, kdy ve věku 86 let zemřel scenárista Jurij Nikolajevič Klepikov (1935–2021), mj. spoluscenárista filmů PŘÍBĚH ASJI KLJAČINOVÉ, KTERÁ MILOVALA, ALE NEVDALA SE (1966, rež. A. Končalovskij) nebo VZESTUP (1977) režisérky Larisy Šepiťkové. – 29. listopadu zemřel ve věku 93 let ruský režisér Vladimír Naumov. Spolužák Sergeje Paradžanova z VGIKu se ve své tvorbě věnoval výrazně prosovětsky laděným snímkům, dějově často spojených s motivy druhé světové války (ať už přímo nebo retrospektivně). Za zmínku nicméně stojí alespoň jeho film ÚTĚK (1970), natočený podle divadelní hry Michaila Bulgakova, který sice trpí režijní a dramaturgickou nedotažeností, ale zpracovává zajímavé téma azylu v prostředí pravoslavných klášterů během občanské války. – Ve stejný den (29. 11.) zemřel ve věku 67 (nebo 68) let David Gulpilil, australský herec aboriginského původu, protagonista mimořádného filmu Nicolase Roega WALKABOUT (1971), vydaného u nás na zóním DVD.

    → V posledních měsících jsem neměl na filmové čtení nebo psaní moc času, protože jsem pracoval na několika věcech z regionální historie. Nicméně i mezi nimi se něco filmového najde: pro Olomoucký archivní sborník 19/2021 vznikl text Dva „hanácké“ filmy Valentina Šindlera o natáčení dvou komedií VŠE PRO LÁSKU (1930, r. Martin Frič) a NA SVATÉM KOPEČKU (1934, r. Miroslav Cikán) v okolí Olomouce. Oba filmy jsou spojeny hereckou účastí operního pěvce Valentina Šindlera, rodáka z nedaleké Choliny.


    10. září 2021
    → V rámci brněnského hudebního festivalu Moravský podzim (1.–17. 10. 2021) proběhne také cyklus koncertů Filharmonie Brno věnovaný 100. výročí narození skladatele Jana Nováka (1921–1984), který byl v letech 1961–1967 mj. výhradním skladatelem filmové hudby pro filmy Karla Kachyni. Tato část jeho hudební tvorby bude připomenuta 15. října v Mahenově divadle uvedením jevištní adaptace scénáře Jana Procházky Kočár do Vídně, k níž zazní Novákova hudba složená ke Kachyňovu filmu. Živé provedení proběhne podle originální skladatelovy partitury, odkaz na původní film by měl představovat i hlas Ivy Janžurové, která pro představení namluvila krátký text. Detaily na webových stránkách Moravského podzimu.

    → Dvě bergmanovské aktuality posledních týdnů: Na letošním MFF v Cannes byl v premiéře uveden film BERGMAN ISLAND režisérky Mia Hansen-Love, pojednávající o vztahu a tvůrčích vizích scenáristické dvojice (Vicky Krieps a Tim Roth) a odehrávající se na „bergmanovském“ ostrově Farö (částečně i v exteriérech některých Bergmanových filmů). Podle prvních zahraničních kritik je film překvapivě konzistentní, a přestože je v něm cítit bergmanovská inspirace, nejde o prvoplánovou poctu velkému švédskému tvůrci, ale mnohem víc o polemiku či dokonce o vymezení se k Bergmanově dílu. V této souvislosti také připomínám starší videozáznam rozhovoru o ještě nenatočeném filmu s režisérkou M. Hansen-Love a hercem T. Rothem na tradičním filmovém semináři Bergman Week v roce 2019. – Druhou, v podstatě čerstvou událostí, je uvedení nové seriálové adaptace Bergmanových SCÉN Z MANŽELSKÉHO ŽIVOTA, který bude v premiéře představen na právě probíhajícím MFF v Benátkách pod anglickým titulem SCENES FROM A MARRIAGE. Režisér Hagai Levi obsadil do hlavních rolí Oscara Isaaca a Jessicu Chastain, uvedení na kanálu HBO je v USA ohlášeno od 12. září.

    → Berlínské nakladatelství Alexander Verlag uvedlo před několika dny na německý trh nové vydání knihy Andreje Tarkovského Die versiegelte Zeit (Zapečetěný čas). Na samotném vydání by nebylo nic až tak pozoruhodného, protože kniha vyšla od svého prvního německého vydání (1985) už několikrát, v různých jazycích a různě vybavených verzích. (Připomínám, že český překlad Michala Petříčka vydaný v roce 2009 nakl. Camera obscura patří mezi nejpečlivěji vybavené edice, včetně do té doby leckde nepublikované kapitoly o filmu OBĚŤ, poznámkového a jiného aparátu a také srovnávací analýzy několika zahraničních verzí knihy.) Nové německé vydání je ovšem anotováno jako „přepracované, úplné a autorizované“ autorem pár týdnů před smrtí. Nakolik se liší od doposud vydaných verzí ale zatím nedokážu posoudit (zde je k náhledu ukázka z knihy vč. obsahu). První německé vydání totiž ještě neobsahovalo kapitolu o filmu OBĚŤ, která už ale byla zařazena do druhého vydání v roce 1986. Přestože byl pro současné vydání použit původní překlad z ruštiny od Hanse-Joachima Schlegela pro obě předchozí německé verze (1985, 1986), je v novém vydání uvedeno, že dodatky přeložila Yvonne Griesel; není tam ale specifikováno o jaké dodatky se jedná. Doslov napsal německý filmový režisér Dominik Graf (mj. mu letos vyšla ve stejném nakladatelství kniha o československém, polském a maďarském filmu „za železnou oponou“ Kino unter druck (spoluautorka Lisa Gotto).

    → Zóna asi před měsícem publikovala zprávu o novém vydání románu bratří Strugackých Piknik u cesty (předlohy Tarkovského filmu STALKER), až letos poprvé přeloženém do češtiny „z originální autorské, tedy necenzurované verze“. Více detailů k peripetiím kolem překladů v zóním článku Piknik u cesty.

    → 7. září bylo vyvěšeno několik aktualizací na stránkách o Františku Vláčilovi.


    15. června 2021
    → V pondělí 28. června 2021 navštíví Prahu významný polský filmový a divadelní režisér a také literát Lech Majewski. Svou přítomností v publiku podpoří ve stejný den aktivity Ceny Andreje ´Nikolaje´ Stankoviče v pražském kině Ponrepo v 18 hodin a na ni navazující Prague Spring Film Award, jež po roce zpřísněných karantén byla obnovena prozatím jako nesoutěžní a v níž ve výběru filmů obstaraným podobnými osobnostmi jako Majewski zastupují Českou a Slovenskou republiku právě vítězové Ceny Andreje ´Nikolaje´ Stankoviče za rok 2020. Nedávno zesnulý český režisér Karel Vachek se svým posledním filmem KOMUNISMUS A SÍŤ, převzatým do výběru Prague Spring Film Award, vstupuje do kontextu s dalšími snímky z Polska, Maďarska, Běloruska, Německa, USA a dalších destinací. K těmto filmům je tak možné zaujímat stanoviska a pro veřejnost je tím alespoň o trochu více šance vyhýbat se i díky podobnému prostřednictví tlaku komerčních diktátů filmového průmyslu a médií. Zmíněný výběr je publikován na internetové stránce časopisu Film a doba a Lech Majewski v něm vyzdvihnul AUTSAJDERA kolegy kameramana Adama Sikory. Majewski, režisér hvězd jako Malkovich, Hauer a Schnabel, má zájem o znovunavázání kulturních kontaktů nejen mezi filmaři, s mezinárodním a českým publikem. Tomu bude odpovídat i jeho další program v Praze, v němž najdemetaké projekci filmu mlýn a kříž (2011) v Městské knihovně v Praze, kde proběhne diskuse režiséra s diváky.

    → První letošní číslo čtvrtletníku Film a doba je již nějaký ten týden v prodeji. Nepřipomínám to proto jako aktualitu, ale spíš chci upozornit na nenápadnou proměnu koncepce časopisu. Z obsahu zmizelo několik ikonických rubrik – úvodní Glosy, a také po všech 66 předchozích ročníků přítomný oddíl Festivaly. Zatímco Glosy lze možná pociťovat jako ztrátu (mají samozřejmě alternativu na internetu, nicméně trvalou hodnotu alespoň pro některé texty spatřuji pouze v tištěné podobě), reporty z významných festivalů ztrácejí v éře on-line zpravodajství u čtvrtletníku trochu smysl. Ještě větší změnou ale je ústup z koncepce tematických čísel, v nichž byla podstatná část věnovaná předem danému tématu. Redakce se „tematické práce“ do budoucna nezříká, ale chce je realizovat v on-line prostředí v rámci redakčních blogů nebo v nepravidelných tematických miničíslech. Na web se přesouvá i rozsáhlá sekce recenzí, v tištěném časopise ale zůstane sekce podrobnějších kritik. Více místa na stránkách by tak mělo být využito pro rozmanitější kolekce studií, ale i rozhovory s tvůrci a lidmi „od filmu“ nebo ediční činnost (scénáře ap.). V grafice doznala Film a doba jen malých, ale pozitivních změn: byl nepatrně zmenšen formát směrem k praktičnosti při četbě i ukládání a zmizel drobný (ale pro mě iritující detail) – tenká linka půlící stránky táhnoucí se i přes publikované fotografie. Taková drobnost, a kolik radosti udělá…

    → Pro mne nejočekávanější letní criterionskou edicí bude dvoudiskové Blu-ray s Tarkovského ZRCADLEM, ohlášené na 6. července. Vedle jistě ultimátního obrazového a zvukového přepisu nabídne hned několik dokumentů, včetně nejnovějšího filmu ANDREI TARKOVSKY: A CINEMA PRAYER (2019) od Andreje Tarkovského ml. Na 24. srpna pka Criterion ohlásil blu-ray vydání Wajdova ikonického díla POPEL A DÉMANT.


    5. dubna 2021
    → Filmový produkční Vojtěch Kunčík působil skoro celou svou profesní kariéru ve zlínských filmových ateliérech, kde pracoval, zpočátku jako asistent, později jako samostatný produkční, na filmech zdejšího studia. Spolupracoval s režiséry Karlem Zemanem (CESTA DO PRAVĚKU, VYNÁLEZ ZKÁZY), Josefem Pinkavou, Zdenkem Sirovým, Radimem Cvrčkem aj., v 70. letech též s tvůrci, kteří našli po barrandovských čistkách ve zlínských studiích azyl – Antonínem Mášou, Pavlem Hoblem nebo Františkem Vláčilem (na filmu SIRIUS, o němž jsem měl možnost si s V. Kunčíkem před lety dlouho povídat při práci na knize o Fr. Vláčilovi). Český rozhlas nyní péčí Petra Slintáka připravil pětidílný záznam Kunčíkových vzpomínek pro cyklus Osudy, jehož díly budou vysílány na ČRo 3 – Vltava od 5. do 9. dubna, a to vždy v čase 11:30 - 12:00 dopoledne. Připojuji též odkaz na pilotní text Život na filmovém kopci na webu Týdeníku Rozhlas, odkud také přebírám raritní fotografii Vojtěcha Kunčíka, který si ve VYNÁLEZU ZKÁZY zahrál postavu kormidelníka ponorky (kliknutím lze zvětšit).

    → Včera uplynulo 89 let od narození Andreje Tarkovského. V kontextu současné pandemické doby mi přijde více než zajímavá video esej Evana Puschaka (znám jako Nerdwriter) Time, Tarkovsky And The Pandemic. Autor zde hovoří na pozadí téměř osmiminutové scény/záběru z Tarkovského NOSTALGIE, v níž se hrdina snaží přenést hořící svíčku přes vypuštěný bazén, jednoho z ikonických okamžiků celé Tarkovského tvorby. Pro mnohé je to scéna symbolizující to, proč se na Tarkovského nemohou dívat, pro jiné jde o excelentní ukázku autorova záměrného využívání času, tedy rozměru, který jsme podle Puschaka začali všichni během posledního roku vnímak jinak. V úvaze na téma „Co nám říká nejznámější scéna Andreje Tarkovského o čase během pandemie?“ hovoří o tom, že „naše vnímání času se během pandemie změnilo stejně, jako naše vnímání prostoru“. Zpočátku lidé cítili čas „současně jako pomalý i rychlý: hodiny se táhly šnečím tempem, ale týdny ubíhaly rychle. Rok 2020 se jevil nekonečný, ale při zpětném pohledu se zdá krátký, kratší než normální rok.“ I za „normálních“ okolností platí, že „čím více pozornosti času věnujeme, tím se zdá pomalejší“. Při sledování scény se svíčkou „si uvědomíte její podivné prolínání s vlastním časem. Cítíte jeho strukturu, jeho přítomnost, jako by čas nebyl jen [filmovým] konceptem, ale látkou, táhnoucí se před vámi, rozšiřující a smršťující se každým dechem.“ Na rozdíl od většiny filmařů Tarkovskij s časem nemanipuluje tak, aby nás udržel na předem stanovené emocionální stopě, ale aby nás informoval o svém vlastním pohybu. „A stejné to bude i v pandemii,“ říká Puschak. „Existují poryvy, k nimž se budeme chtít vrátit, a jiných, když jsme teď zažili jejich nepřítomnost, budeme chtít zanechat.“ Právě teď bychom udělali dobře, kdybychom zpochybnili nové formy nostalgie, které nás postihly. Nebo bychom mohli využít čas, který teď máme víc ve svých rukou k „osobní retrospektivě Tarkovského filmů“. Setkání dvou vnímání „časů“, toho Tarkovského a toho našeho „pandemického“ nám nabízí unikátní okolnosti.

    → V několika krátkých exkurzech do raných filmů Wima Wenderse se pokouší Taťána Kočinová vystopovat motivy, které se sbíhají v ikonickém Wendersově filmu NEBE NAD BERLÍNEM (1987). Text vyšel v březnu 2021 na stránkách ruského filmového magazínu Iskusstvo kino, svůj pracovní překlad nabízím v Příloze Nostalghia.cz.

    → V kolekci audiozáznamů Podcast(y) studia Ypsilon se v únoru objevila asi šestiminutová nahrávka vzpomínky Josefa Kemra na natáčení jedné scény filmu MARKETA LAZAROVÁ.

    → V březnu uvedla Česká televize zajímavý dokument FELLINI – NEZNÁMÝ PŘÍBĚH (2014), který přibližuje málo známý rozměr Felliniho života a kariéry: ne zcela dořešený vztah k bratru Riccardovi, méně úspěšnému filmovému herci a režisérovi. Dokument nabízí i-vysílání České televize ještě asi týden.




    22. února 2021
    → V pravidelném týdenním podcastu ruského filmového magazínu Iskusstvo kino si 2. února vybrali jako ústřední téma tvorbu Věry Chytilové, speciální pozornost pak diskutéři věnovali jejímu filmu SEDMIKRÁSKY z roku 1966. V hodinovém podcastu nazvaném Kam lidstvo došlo z Ráje? spolu hovoří Alexej Filippov, Viktoria Levitová a Konstantin Čalyj.

    → V první polovině února vyšlo čtvrté číslo magazínu Film a doba ročníku 2020. Tématem čísla jsou filmy pro děti a mládež, v dalším obsahu lze najít rozhovor s Cristim Puiem, profil Jóhanna Jóhannssona, studii o nové tváři arabských kinematografií tradiční kolekci kritik a recenzí filmových novinek (mj. CORPUS CHRISTI, MANK, ALCHYMICKÁ PEC, LÉTO 85, CHLAST, CHICAGSKÝ TRIBUNÁL, LUX ATERNA) a především speciál věnovaný zemřelému Petru Královi, složený z textů Milana Klepikova, Michela Cimenta, Adriana Martina a samotného Petra Krále.

    → Hudební skladatel Eduard Artěmjev proslul mj. jako autor hudby k filmům Andreje Tarkovského, Nikity Michalkova, Andreje Končalovského aj. V před pár dny zveřejněném videu Eduard Artěmjev: Kartiny mastěrov na serveru YouTube skladatel vzpomíná na práci se všemi těmito tvůrci, občas bilancuje, hodnotí… 90 minut záznamu je proloženo ukázkami z různých filmů.

    → Z úmrtí počátku roku 2021 připomínám herečku Gunnel Lindblomovou (1931–2021), která zemřela 24. ledna ve věku 89 let. Od roku 1957 patřila do stálého okruhu spolupracovníků Ingmara Bergmana, s nímž natočila do roku 1973 celkem šest filmů (SEDMÁ PEČEŤ, LESNÍ JAHODY, PRAMEN PANNY, HOSTÉ VEČEŘE PÁNĚ, MLČENÍ a SCÉNY Z MANŽELSKÉHO ŽIVOTA), několik televizních inscenací a patřila také mezi jeho múzy v divadelních projektech. – 8. února zemřel scenárista Jean-Claude Carrière (1931–2021), přední spolupracovník Luise Buñuela (DENÍK KOMORNÉ, KRÁSKA DNE, MLÉČNÁ DRÁHA, PŘÍZRAK SVOBODY, NENÁPADNÝ PŮVAB BURŽOAZIE nebo TEN TAJEMNÝ PŘEDMĚT TOUHY), ale i Petera Brooka, Miloše Formana a řady jiných režisérů. V roce 2015 získal čestného Oscara, v roce 2016 na European Film Awards pak Cenu za celoživotní přínos. Příležitostně se věnoval i filmové režii, především krátkometrážních filmů, za ŠŤASTNÉ NAROZENINY (1962) získal Oscara, za LA PINCE À ONGLES (1969, scénář společně s M. Formanem) Zvláštní cenu poroty v Cannes. Připomínám také jeho „scenáristickou“ knihu Vyprávět příběh (česky 1995, 2014), knižní vzpomínky Léta utopie: 1968–1969 New York – Paříž – Praha – New York (česky 2004) a také knižní rozhovor s Umbertem Ecem Knih se jen tak nezbavíme (česky 2010), poutavou debatu dvou vášnivých sběratelů starých tisků.

    → K dnešnímu dni také několik aktualizací na stránkách o Františku Vláčilovi.


    4. ledna 2021
    První letošní aktualizace bude celá věnována informacím o Andreji Tarkovském, od jehož úmrtí (29. prosince 1986) uplynulo už 34 let.

    → Aktuálně nejfrekventovanějším tarkologickým tématem na internetu je stále dokument ANDREJ TARKOVSKIJ – FILM JAKO MODLITBA, který v roce 2019 natočil Tarkovského syn Andrej Andrejevič Tarkovskij. Jak jsem až dnes zjistil, film je již téměř rok (od února 2020) přístupný v originální verzi na YouTube. Ze zde uvedených informací ale není zřejmé, pod jakou licencí (netuším tedy, bude-li takto dostupný trvale).

    → Z různých textů a recenzí filmu mě v poslední době zaujal článek Andrej A. Tarkovskij: «Io, l’emozione e quel documentario su mio padre» v italské mutaci webového magazínu The Hot Corn, a to proto, že je složen z výpovědí Andreje Andrejeviče vážících se k jeho motivacím spojeným se vznikem filmu. Vyjímám zde několik citací:
    – „Další dokument o Tarkovském by byl nadbytečný. Vzniklo o něm už příliš mnoho filmů, příliš mnoho knih, ale mně v nich stále chyběla jeho osobnost, to, co si myslel přímo on. Takto jsem zamýšlel svůj film.“
    – „Doposud bylo snad největší chybou umísťovat [Tarkovského] mezi filmové režiséry, zatímco on byl především básník. Kořeny jeho tvorby a jeho fantazie sahají do literatury, stříbrného století ruské kultury a náboženské filozofie. Jinými slovy, ve svém básnickém jazyce vše zdědil po svém otci Arseniji Tarkovském, velkém ruském básníkovi. Tam je to spojení, ten vztah s otcem, který jsem také chtěl zdůraznit ve filmu. Omezit Tarkovského jen na režiséra, filmového řemeslníka, by znamenalo ignorovat všechny důvody, proč své filmy natáčel.“
    – „[Otec] vždy říkal: ,Na mé filmy by se nemělo jen dívat, měly by se prožívat.‘ To znamená, že nejdříve musí vzniknout empatie s autorem, pokus sdílet své zkušenosti. Nejprve jde tedy o emocionální a ne intelektuální setkání. Pokud se někdo pokusí analyzovat Tarkovského filmy z intelektuálního hlediska, nic nechápe. Ve skutečnosti má být prvním účinkem Tarkovského prožívat, ne mu rozumět, to přijde později.“
    → Více než hodinový rozhovor Luigi Abiusiho a Massima Caussa s Andrejem Andrejevičem je na portálu YouTube pod názvem Andrej A. Tarkovskij - Registi fuori dagli sche(r)mi (italsky).

    → Jedna z posledních recenzí Tarkovského dokumentu vyšla ve webovém čtvrtletníku UZAK (italsky).

    → K oznámeným úmrtím z konce předchozího roku musím bohužel doplnit jedno další. Až v těchto dnech ke mně doputovala informace, že 29. srpna 2020 zemřela v Moskvě Nella Jefimovna Fominová, uznávaná filmová kostýmní výtvarnice. Narodila se 29. října 1937 v Krasnodarském kraji, válku prožila s matkou v evakuaci v Permu. Od dětství milovala kreslení a práci s látkami, což ji přivedlo ke studiu moskevského textilního institutu. Práci v Mosfilmu získala náhodou, studio hledalo dočasného náhradníka na pozici pomocného výtvarníka, což jí vyhovovalo, protože teprve dokončovala školu. Z příležitostného závazku se nakonec vyklubalo 40 let. Během nich spolupracovala s režiséry Nikitou Michalkovem, Gennadijem Polokou, Michajlem Schweitzerem, Sergejem Bondarčukem, Sergejem Tarasovem – a hlavně s Andrejem Tarkovským. Pro něj navrhovala kostýmy do filmů SOLARIS, ZRCADLO a STALKER. O své práci na jeho filmech vydala před několika lety také knihu Kosťumy k filmam Andreja Tarkovskogo (Cygnnet, London 2015), kde podrobně, i s obrazovými ukázkami, přibližuje spolupráci s Tarkovským. Ten měl podle Fominové na kostýmy vysoké nároky, protože musí „odpovídat obrazu hrdiny“. Prostřednictvím kostýmu se vytváří charakter postavy, vyjadřuje se čas a místo děje a kostým se podle Tarkovského také má měnit v souladu s vývojem scénáře. „V té době byl výběr látek omezený, ale Andrej Arseňjevič byl přesto velmi pečlivý vůči struktuře obleku. Musela jsem to vymyslet a vytvořit sama. Tarkovskij měl rád věci, které byly pravé, přirozené a nepůsobily uměle. Byl přesvědčený, že kostýmy mají být spíše ,opotřebované‘ než ,vyžehlené‘.“ Ke spolupráci na SOLARIS pak Fominová vzpomíná: „Andrej Arseňjevič požadoval, abych nevyráběla kostýmy budoucnosti, nějaké fantastické kostýmy, ale jen moderní, které nebudou diváka odvádět od filmu a od významu. […] Měl k tomu i jiný důvod: okamžitě zavrhl fantasy kostýmy proto, že za pár let by se jim všichni smáli. Moje řešení ,vesmírných‘ obrazů tak bylo následující: na zcela obyčejné obleky jsme našili jen několik detailů z těch skutečných kosmonautických. Zdůraznila se tak příslušnost k vesmíru, ale zároveň jsme se vyhnuli jakémukoli fantazírování.“ – Níže přináším galerii několika fotografií: vedle archivních snímků Nelly Fominové s Vadimem Jusovem a Andrejem Tarkovským z premiéry SOLARIS, resp. z natáčení STALKERA (Fominová druhá zprava), je v ní několik kostýmních návrhů k Tarkovského filmům, jejichž názvy asi není třeba uvádět.


    → Italský kulturní portál Artribune publikoval článek s názvem Dare forma alla nostalgia: Tarkovskij, l’arte contemporanea e un sito web infinito, jehož hlavní součástí je fotogalerie plastik a instalací pěti současných umělců, kteří svá díla umístili na omezenou dobu do exteriérů, v nich Tarkovskij natáčel film NOSTALGIE. A samozřejmě: mají evokovat Tarkovského poetiku.

    Pro portál Film & spiritualita napsal Jan Foll pod názvem Stalker: Očistné putování Zónou zázraků osobitou reflexi Tarkovského filmu STALKER.



    24. prosince 2020
    → V covidovém chaosu mi zcela unikla zpráva, že 10. listopadu 2020 zemřel ve věku 86 let švédský herec Sven Wollter. Ve švédských filmech se postupně prosazoval od 60. let (např. JSEM ZVĚDAVÁ ŽLUTĚ /1967/), renomé mu přinesla kriminální dramata Bo Widerberga MUŽ NA STŘEŠE (1976) a MUŽ Z MALLORKY (1984), v roce 2001 získal na MFF v Karlových Varech Cenu za nejlepší mužský herecký výkon ve filmu PÍSEŇ PRO MARTINA režiséra Bille Augusta. Z pohledu stránek Nostalghia.cz je ale podstatná jeho role Viktora ve filmu Andreje Tarkovského OBĚŤ (1986). Na přiloženém snímku z dubna 1985 je velká část hereckého souboru v té době připravovaného filmu: za Andrejem Tarkovským stojí zleva Valerie Mairesse, Sven Wollter, Filippa Franzén, Allan Edwall a kameraman Sven Nykvist.

    → 22. prosince zemřel ve věku 80 let Karel Vachek, dokumetarista-filozof, jehož mnohahodinové dokumentární eseje jednou budou podle některých tím nejvěrnějším filmovým záznamem doby v níž vznikaly. Na tomto místě si dovolím upozornit na Vachkův text Zázrak je logický, protože je součástí světa, který před 15 lety poskytl prostřednictvím Miloše Fryše stránkám Nostalghia.cz. Pokud je mi známo, zatím nikde jinde publikován nebyl.

    → V prosincových novinkách od Criterion Collection najdeme už dříve ohlášené vydání Bressonova filmu MUŠKA. Protože obsah disku (volitelně Blu-ray nebo DVD) se shoduje se starším vydáním, pozornost recenzentů je upřena výhradně na kvalitu nového přepisu, který je dle očekávání vynikající. Co mě zaujalo osobně: podle specifikací na DVDBeaver by měl být Blu-ray kódován pro region A i B (?).

    → A s Robertem Bressonem souvisí ještě jedna, lehce bulvární zpráva: polská mediální společnost MADE IN Warmia & Mazury před pár dny oznámila, že příští rok vznikne v polsko-italské koprodukci film BALTAZAR, který má být jakousi novou interpretací slavného Bressonova filmu z roku 1966. Režisérem má být Jerzy Skolimowski a hlavní hvězdou legendární italská herečka Sophia Loren (!). Jakou roli bude ve filmu mít není jasné, stejně jako je pouze naznačen děj: Skolimowského film rovněž vypráví o oslovi, jeho děj by měl začínat v polském cirkusu a končit na italských jatkách. Premiéra filmu je plánována na listopad 2021.

    → Jen malá připomínka: před pár dny proběhla také aktualizace na stránkách o Františku Vláčilovi.


    13. prosince 2020
    → Ve čtvrtek 10. prosince 2020 zemřel v Tbilisi ve věku 82 let režisér, kameraman a malíř Alexandr Rechviašvili, klasik gruzínské kinematografie, patřící ke generaci tvůrců 60. a 70. let (Čcheidze, bratři Šengelajové aj.). Něco málo jsem k tomu sepsal na svém blogu na portálu Film a doba. – O Alexandru Rechviašvilim natočil v roce 2012 režisér Pavel Kolaja dokument ZVONY NAD TBILISI. Vedle hlavního protagonisty se autorovi podařilo ve filmu zachytit i další tvůrce jeho generace, kteří se ve filmu osobně objeví: Rezo Čcheidze, Rezo Esadze nebo bratři Eldar a Giorgi Šengelajové. Pokud vím, film se nějaké distribuce nedočkal a tak z něj na samostatné stránce publikuji (se souhlasem autora) samostatnou galerii snímků.

    → Do zpráv o úmrtích v minulém týdnu musíme připočítat také jméno Alexandra Gordona, režiséra a scenáristy, který zemřel 7. prosince 2020 ve věku nedožitých 89 let. Gordon se narodil 26. prosince 1931 v Moskvě, v roce 1960 vystudoval na VGIK filmovou režii. Patřil do ročníku, kde studoval i Andrej Tarkovskij, s nímž natočil studentské filmy ZABIJÁCI (1956, zde se Gordon objevil v roli barmana, viz foto vlevo) a DNES PROPUSTKA NEBUDE (1959). V samostatné tvorbě debutoval v roce 1968 historickým dramatem z občanské války SERGEJ LAZO (spoluscenárista Andrej Tarkovskij, který se ve filmu objevil i v epizodní roli plukovníka Bočkareva) a poté se věnoval především kriminálnímu žánru (u nás byly uvedeny filmy UZAVŘENÉ MĚSTO /1982/ a DVOJÍ PŘEDJÍŽDĚNÍ /1984/), tematickou výjimku v jeho filmografii tvoří romance SCENY IZ SEMEJNOJ ŽIZNI (1979). S Andrejem Tarkovským jej vedle studentských let pojí ještě dvě okolnosti: Gordon pracoval na ruském dabingu Tarkovského filmů NOSTALGIE a OBĚŤ, a od března 1958 byl také Tarkovského švagrem, když si vzal jeho sestru Marinu. Oba manželé se v období po Tarkovského smrti (1986) starali o Tarkovského umělecký odkaz (především ze zdrojů rodinného „archivu“), podíleli se na řadě dokumentů a knih o Tarkovském. Přímo z jejich iniciativy vzešly vzpomínkové knihy Mariny Tarkovské Oskolki zerkala a Gordonovy memoáry Ně utolivšij žaždy. Vospominanija ob Andreje Tarkovskom (2007). Tarkovskému se Gordon částečně věnuje i ve fiktivních prózách Vengerskaja letajuščaja rjumka (2011) a Tučerez ili Neverojatnoe verojatno (2016).



    → Několik fotografií z návštěvy Alexandra Gordona v Mexiku v září 2007 zaslal pro Nostalghia.cz Gonzalo Blasco Gil.

    Manuel Cotelo a Alexandr Gordon, září 2007 Manuel Cotelo a Alexandr Gordon, září 2007


    → Nový dokument ANDREJ TARKOVSKIJ – FILM JAKO MODLITBA, který na loňském MFF v Benátkách představil jeho syn Andrej Andrejevič Tarkovskij (v roli režiséra), se díky koronavirové krizi zatím dočkal uvádění spíš v omezené on-line distribuci. Protože film je založen především na výpovědích samotného Tarkovského, může jakýsi obrázek o jeho obsahu poskytnout jak článek Jana Křipače Andrej Tarkovskij: Pravé umění vyjadřuje naději, sestavený z Tarkovského myšlenek pronesených v dokumentu, tak rozhovor Ivy Přivřelové se synem/režisérem nazvaný Chtěl jsem nechat promluvit svého otce. Oba texty vyšly 7. prosince na portálu Film a doba.


    3. listopadu 2020
    → Nové aktualizace na stránkách o Františku Vláčilovi… [Vláčil]


    22. října 2020
    → Soupis českých širokoúhlých filmů doznal: 1) jedné drobné kosmetické změny; 2) zcela zásadní aktualizace dat u širokoúhlých dokumentů, kde došlo k novému a podstatnému doplnění specifikací filmů natočených v letech 1956–1958. Více o tom píši na samostatné stránce… [Soupis ŠÚ filmů]

    → Letošní třetí číslo magazínu Film a doba si jako své hlavní téma vybralo osobnost režiséra Bruno Dumonta. Dále si lze v oddílu Fórum přečíst rozhovor s francouzskou scénáristkou a režisérkou Alicí Winocourovou, esej o seriálovém díle Paola Sorrentina MLADÝ PAPEŽ (2016) a NOVÝ PAPEŽ (2020) nebo unikátní text o polské filmové avantgardě v letech 1970–1977. Vedle kritik a recenzí na filmy (a také knihy) jsou v tomto čísle publikovány exklusivně také ukázky ze scénáře a vybrané vizuály z připravovaného filmu Václava Kadrnky ZPRÁVA O ZÁCHRANĚ MRTVÉHO (o něm na Nostalghia.cz již dříve zde).

    → Webové stránky téhož časopisu v tomto týdnu nabídly také první tematický speciál s názvem Skrytý život věnovaný stejnojmennému filmu Terrence Malicka. Najdete zde texty Stanislase Bouviera (překlad z Positif), Vladimíra Suchánka, Andreje Chovance a Benjamina Slavíka.

    → Mezi prvními BD/DVD disky roku 2021 od Criterion Collection nalezneme v lednu mj. famózní dílo Larisy Šepiťkové VZESTUP z roku 1977. Film bude vydán v novém restaurovaném přepisu (zřejmě tomtéž, který byl nedávno dokončen v Rusku a nyní je tam uváděn na plátnech kin) s bohatým bonusovým materiálem. (V této souvislosti upozorňuji na dobovou reportáž z natáčení VZESTUPU, kterou v říjnu 1976 publikoval měsíčník Isskustvo kino, a nyní ji u příležitosti obnovené premiéry filmu zpřístupnil i v on-line verzi.) – Druhým lednovým criterionským titulem stojícím za pozornost bude třídiskový box Three Films by Luis Buñuel, soustřeďující Buñuelovy snímky ze 70. let, jimiž zakončil svou tvůrčí dráhu – filmy NENÁPADNÝ PŮVAB BURŽOAZIE (1972), PŘÍZRAK SVOBODY (1974) a TEN TAJEMNÝ PŘEDMĚT TOUHY (1977). Odkazuji též na bonusovou nálož tohoto boxu.




    12. října 2020
    → V soupisu širokoúhlých dokumentárních a animovaných filmů byly podstatně upřesněny informace k dokumentům natočeným v letech 1956 a 1957 – přesný název, použitý materiál, všechny zjistitelné údaje o díle a tvůrcích, doplněné o bibliografii zdrojů. [Soupis ŠÚ filmů]


    5. října 2020
    → Další rozšíření soupisu českých hraných i dokumentárních širokoúhlých filmů… [Soupis ŠÚ filmů]

    → Několik aktualizací na stránkách o Františku Vláčilovi… [Vláčil]

    → V prosinci vyjde u Criterionu Bressonův film MUŠKA (Mouchette) na Blu-ray. Bonusová část disku se co do sestavy přesně shoduje s DVD edicí, kterou Criterion vydal už před lety, zájem tak bude upřen především na kvalitu „new 4K digital restoration, with uncompressed monaural soundtrack“.








    22. září 2020
    → Proslulý tuzemský recenzní web DVDFreak ohlásil na diskusním fóru Zóny u příležitosti svých 15. narozenin přechod do „úsporného režimu“, který bude mít podle všeho podobu udržování stávající databáze s jen občasnými doplněními v případě nějakých „srdcovek“. Za sebe mohu před oběma budovateli DVDFreaku jen a jen smeknout; nejen pro to obrovské množství práce, které na DVDFreaku odvedli, ale především proto, že pro mě (a doufám, že nejen pro mě) byly jejich výstupy vždy relevantním zdrojem, jímž se dalo spolehlivě řídit. Nezbývá tedy než doufat, že udržování nashromážděného obsahu vydrží ještě dlouho a že třeba i těch nezpracovaných „srdcovek“ se ještě pár najde ;-) Chlapi, díky!

    → Soupis českých širokoúhlých filmů se dočkal podstatného doplnění a také jedné naznačené úvahy nad budoucností. Více viz… [Soupis ŠÚ filmů]


    13. září 2020
    → Doplněn malý update ke zprávě z 5. září o čs. televizním filmu NÁVŠTĚVA Z VESMÍRU (1977) (viz níže).

    → Mezi criterionskými novinkami měsíce září zaujme především působivé drama Francesca Rosiho KRISTUS SE ZASTAVIL V EBOLI (1979) natočené podle románu Primo Leviho, který do něj včlenil velkou míru autobiografických prvků. Tato „elegie exilu“, v níž se věci vnějšího světa postupně rozplývají v uvědomování si věcí vnitřních a podstatných, bude na criterionském blu-ray disku poprvé uvedena v původním čtyřdílném sestřihu (220 min.), který o 70 minut (!) přesahuje i u nás kdysi uváděnou kinoverzi. - Druhou zajímavou novinkou je devítidiskový box Martin Scorsese’s World Cinema Project No. 3, který se tentokrát soustředí na filmy exotických produkcí z Jižní Ameriky a Asie. Diváci se tak mohou seznámit s unikátními, mnohdy průlopnickými filmy z Brazílie (PIXOTE, 1981, H. Babenco), Kuby (LUCÍA, 1968, H. Solás), Indonésie (AFTER THE CURFEW, 1954, U. Ismail), Íránu (DOWNPOUR, 1972, B. Beyzaie), Mauritánie (SOLEIL Ô, 1970, M. Hondo) a Mexika (DOS MONJES, 1934, J. Bustillo Oro).

    → Zřejmě je to známé již delší dobu, ale já na stránku, věnující se záchraně prázdninového domu Michelangela Antonioniho na Sardinii narazil až dnes. Futuristická stavba architekta Dante Biniho, nazývaná Dome nebo La Cupola, jakoby vypadla z nějakého Antnioniho filmu (ostatně on zde údajně plánoval něco natočit). Co ale možná zaujme ještě víc je připojená kolekce dobových fotografií, dokumentujících nejen dřívější či současnou podobu domu, ale v ucelené kolekci také jedno setkání z léta 1982, kdy se zde sešel Michelangelo Antonioni, Andrej Tarkovskij a Tonino Guerra.

    → V pondělí 7. září zemřel v Chicagu ve věku nedožitých 51 let Robert Bird (1969–2020). Jeho jméno něco řekne spíš užšímu okruhu lidí spojených s filmem, resp. filmovou historií a teorií, širší česká čtenářská obec si ho ale může spojovat hlavně s Andrejem Tarkovským. Birdova kniha Andrei Tarkovsky: Elements of Cinema (2008) sice v českém překladu nevyšla, ale i u nás patří mezi nejcitovanější práce věnující se Tarkovského životu a dílu. Lépe už na tom u nás je jiná Birdova kniha, útlejší, ale obsahově hutná monografie filmu Andrej Rublev, kterou v roce 2006 vydalo nakladatelství Casablanca. Více jsem se o Robertu Birdovi rozepsal v mém blogu na portálu Film a doba. Zde navíc připojuji krátkou část jeho pozoruhodného eseje The Omens: Tarkovsky, Sacrifice, Cancer. Bird jej dopsal těsně před smrtí, na stránkách Apparatus ale stihl vyjít až 9. září, dva dny (!) po jeho odchodu…
    „Téměř přesně třicet čtyři let po Tarkovského diagnóze se v mém těle odehrává v Chicagu velmi podobný scénář. … Hledám analogie tam, kde pro ně není důvod. O Tarkovském píšu dvacet let. … Náhoda? Proroctví? Oběť? Tarkovskij a já jsme nepochybně dlouho propojeni v abstraktní sféře kultury, kterou Rusové rádi nazývají semiosférou… Pokud si někdo prohlédne slavnou pozdní fotografii nemocného Tarkovského, jak hovoří s ptákem, může se mu vybavit obraz mé knihy (tj. Robert „Bird“) … Byl jsem to já, koho vnímal tak něžně, tak soucitně, jako by předvídal moji současnou situaci? Byl jsem to já, koho hodil k nebi, když hrál umírajícího pacienta v Zrcadle? Ano, jsou to směšná spojení, ale nejsem tím, kdo je vymýšlí; vnucuje mi je můj mimořádně napjatý, úzkostlivý a absurdní stav. … Měl jsem to nepoměrně jednodušší než Tarkovskij, alespoň zatím. Jsem doma se svou rodinou v covidově klidném městě, plném ptačího zpěvu. Ale když jsem si během posledního roku četl Tarkovského deník, rozumím více tomu, co zažíval. … Náhle se membrána oddělující Tarkovského svět od mého stala jemnější, jako bych se mohl přímo dotknout něčeho, co zažil tak intimně. Nebo spíš: jako by se můj svět plně zapsal do jeho, jako zmenšený model domu, který v Oběti dává Alexanderovi syn k narozeninám, těsně předtím, než Alexander zapálí dům skutečný. Jako by moje práce na Tarkovském byla jedním dlouhým předznamenáním mé nemoci.“ /Robert Bird: The Omens: Tarkovsky, Sacrifice, Cancer/



    5. září 2020 [Update 13. 9. 2020]
    → Ve středu 2. září vyšel na Zóně článek Československý Stalker, v němž Petr Soukup upozorňuje na první adaptaci románu Piknik u cesty (1972), která vznikla pod názvem NÁVŠTĚVA Z VESMÍRU v roce 1977 v ostravském studiu Československé televize v režii Otakara Koska a podle scénáře Drahoslava Makovičky. Časem byl natočený film „skartován“, takže po něm zůstaly jen vzpomínky těch, kdo na něm pracovali, případně těch, kdo jej viděli v televizi při jeho jediném uvedení. V letošním roce natočil student FAMU Vojtěch Novotný o pozadí vzniku filmu čtvrthodinový dokument ČESKOSLOVENSKÝ STALKER, který bude uveden 10. září ve 20:30 hod. v pražském Ponrepu před promítáním podstatně slavnější adaptace téže předlohy, Tarkovského STALKERA (1979).
    Tolik rekapitulace. Já osobně jsem o (ne)existenci ostravského televizního filmu neměl doposud tušení, a tak jsem se pokusil informace ze Zóny (potažmo z běžných filmových databází ČSFD a Fdb.cz) ještě upřesnit. Pomohl mi v tom zatím jediný nalezený dobový článek (šk: Návšteva z Vesmíru. Československá televize 12, 1977, č. 35, s. 26). Zřejmě jediné vysílání filmu tedy proběhlo ve čtvrtek 25. srpna 1977 v 19:30 hod. na I. programu. Tvůrčí štáb a herecké obsazení jsou podle tohoto článku následující – Režie: Otakar Kosek. Scénář: Drahoslav Makovička. Hlavní kameraman: Jan Plesník. Hrají: Svatopluk Matyáš (Roderick Schoehard), Zdeněk Hradilák (profesor Pillman), Přemysl Matoušek (Mrchožrout), Karel Vochoč (Ernest), Miroslav Čížek (Quatterblade), Milan Švihálek (reportér), Eva Pilarová (zpěvačka), Zdeněk Žák (Artur), Jana Vaňková (Dina), Johana Tesařová (Guta), Jan Vlasák (lékař), Arnošt Borovec (Herzog). V televizním programu má film vymezen čas 85 min.
    Výše uvedené herecké obsazení upřesňuje polovičaté údaje z internetu, malý otazník visí jen nad jménem kameramana. Na internetu se uvádí Jaromír Zaoral, zde je uveden Jan Plesník. Je ale možné, že na filmu nakonec pracovali oba dva: Jan Zaoral totiž při Plesníkově úmrtí v roce 2015 vzpomínal na jejich častou spolupráci. Jména postav filmu dávají tušit, že scénář se patrně dosti držel románové předlohy, protože tak jak jsou zde uvedena se vyskytují i v knize (zatímco Tarkovského STALKER si předlohu přizpůsobil). Na to vše ale snad dá jasnější odpověď režisér Kosek, jehož vzpomínky by měly být součástí zmíněného dokumentu. Závěrem připojuji dva snímky z filmu publikované u článku. Právě fotografie (v Novotného dokumentu jich bude možná víc) jsou nyní asi jediným obrazovým svědectvím o zaniklém filmu. (Zde jde zatím jen o foto z mobilu, pokud se mi podaří zajistit lepší skeny, tak je časem vyměním.)


    [Update 13. 9. 2020] Film a jeho osud je popsán v textu a katalogu knihy Marek Hlavica: Dramatická tvorba ostravského studia Československé televize (1955-1991). Brno, JAMU 2017, s. 328, 551. Z něj lze k výše uvedeným informacím ještě doplnit – Dramaturgie: Šárka Kosková. Kamera: Jan Plesník. Scénografie: Petr Gleich. Z další literatury se o filmu zmiňuje Milan Kruml: Televize? Televize! Praha, Česká televize 2013, s. 193. [Doplnění zaslal „jiri111“]


    31. srpna 2020
    → V cyklu poznámek k motivům z Vláčilových filmů jsem si tentokrát „posvítil“ na motivy slunečního žáru v několika filmech; k tomu několik drobných aktualizací [Vláčil]


    5. srpna 2020
    → V nepravidelném cyklu poznámek k motivům z Vláčilových filmů se tentokrát zastavuji u jednoho konkrétního z filmu STÍNY HORKÉHO LÉTA. Více viz samostatný text Řeka Léthé. Na stejných vláčilovských stránkách je k dnešku též hrstka drobných aktualizací [Vláčil]

    → Arménský režisér Artavazd Pelešjan ohlásil po 26 letech svůj nový film. Stručně se mu věnuji na svém blogu na stránkách magazínu Film a doba, zde ještě doplňuji, že v roce 2006 vyšel na stránkách Nostalghia.cz český překlad Pelešjanovovy teoretické stati „Distanční montáž“ aneb Teorie distance.

    → Do soupisu širokoúhlých hraných filmů doplněny filmy HABERMANNŮV MLÝN (2010) a ANDĚLÉ VŠEDNÍHO DNE (2014). Soupis tak nyní obsahuje 181 titulů. [Soupis ŠÚ filmů]


    4. července 2020
    → Do oddílu Galerie přidána stránka k filmu MAJÁK (The Lighthouse, rež. Robert Eggers, 2019). [Galerie Nostalghia.cz]

    → Do soupisu širokoúhlých hraných filmů doplněny dva filmy Filipa Renče: NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ (2007) a ZOUFALÉ ŽENY DĚLAJÍ ZOUFALÉ VĚCI (2018). Soupis tak nyní obsahuje 179 titulů. [Soupis ŠÚ filmů]

    → Pro Filmový přehled sepsal Jakub Egermajer studii s názvem Kočár do nesnází, zabývající se produkční historii Kachyňova snímku KOČÁR DO VÍDNĚ (1966).

    → Už po osmnácté byla letos udělena Cena Andreje „Nikolaje“ Stankoviče, ale poprvé nezvykle hned čtyřikrát. Skupina stoupenců kritických intencí Andreje Stankoviče „Samozvanci“ ocenila na slavnostním vyhlášení 25. června kvarteto snímků z roku 2019, jak od renomovaných režisérů, tak od studentů, jako nové gesto, že k umění nepatří hierarchie a stupně vítězů. Cenu získali Zuzana Piussi za dokumentární snímek UKRADENÝ STÁT, Kateřina Turečková za středometrážní dokument PROČ SE CÍTÍM JAKO KLUK?, Karel Vachek za svůj poslední opus KOMUNISMUS A SÍŤ ANEB KONEC ZASTUPITELSKÉ DEMOKRACIE a Jiří Zykmund za dokument ZTRACENÝ BŘEH.


    29. června 2020
    → Soubor poznámek s názvem Nový papež. Poznámky k televiznímu seriálu si neklade za úkol vytvořit studii televizní série, ani její ucelenou analýzu, nejde ani o kritický postoj k seriálu či jeho tématu. Není zde vlastně žádný obecnější cíl, jsou to spíš příležitostné exkurzy do některých motivů, situací, charakterů postav nebo přímých konkrétních zobrazení, u nichž mi přijde, že mají přesahující souvislosti. [Příloha Nostalghia.cz]

    → Stránky DVDFreak vyvěsily analýzu různých (tuzemské + zahraniční) vydání filmu Karla Zemana CESTA DO PRAVĚKU. Detailnímu zkoumání je zde podrobena rovněž americká distribuční verze, o jejíž podobě (a rozdílech proti českému originálu) psala Nostalghia.cz v roce 2006. Pohled DVDFreak je ale podrobnější a odhaluje několik dalších „neznámých“.

    → Vizuální esej Ingmar Bergman and Andrei Tarkovsky…


    26. června 2020
    → K nedávnému úmrtí básníka, esejisty a překladatele Petra Krále († 17. 6. 2020) vyšlo na netu již několik nekrologů či textů ohlížejících se za jeho dílem. Z těch, které se věnují jeho filmové esejistice, je dobré připomenout starší text Jana Křipače o knižním výboru Králova díla Vlastizrady (Torst 2016), publikovaný před čtyřmi lety na Filmovém přehledu. Naopak zcela čerstvý (25. 6.) je na stejném portálu text Milana Klepikova, který stručně přibližuje Královo působení ve francouzském Positifu i další filmově esejistické počiny, potažmo nastiňuje jeho místo v historickém kontextu české filmové publicistiky. Roli Králova „nenápadného“, ale jinak velmi zásadního díla, pojmenovává Klepikov v samém závěru svého textu:
    „Vzít do ruky, co kdy napsal Petr Král o filmu, znamenalo
    (a samozřejmě bude dál znamenat) nejen doopravdy UVIDĚT nějaký film podruhé a většinou mnohem přesněji než napoprvé, ale také dopřát si tu nejkrásnější francouzštinu, tu nejkrásnější češtinu.“


    28. května 2020
    → Několik drobných aktualit na stránkách o Františku Vláčilovi… [Vláčil]


    25. května 2020
    → Režisér Václav Kadrnka dokončil 24. května 2020 natáčení svého filmu ZPRÁVA O ZÁCHRANĚ MRTVÉHO. Velká část natáčení proběhla v areálu Fakultní nemocnice Olomouc. Díky režisérovu pozvání jsem mohl po celý jeden den být přítomen natáčení čtyř obrazů a dění před i za kamerou fotografovat. Se souhlasem režiséra tedy níže přináším výběr z fotografického setu, který jsem během natáčecího dne pořídil. [Galerie]





    19. května 2020
    → V úterý 12. května zemřel ve věku 94 let Michel Piccoli (1925–2020), francouzský herec, který proslul rolemi mj. ve filmech J.-L. Godarda (POHRDÁNÍ, VÁŠEŇ), Luise Buñuela (např. DENÍK KOMORNÉ, KRÁSKA DNE, NENÁPADNÝ PŮVAB BURŽOAZIE, PŘÍZRAK SVOBODY) či J.-P. Melvilla (PRÁSKAČ), do svých filmů jej obsadili René Clair, Jean Renoir, Claude Lelouch, Louis Malle, Alfred Hitchcock aj. Ač svým typem seděl spíše do rolí seriózních a vážených, ale svým způsobem chladných mužů, vždy jsem obdivoval, k jakým výstředním kreacím přistoupil třeba u Buñuela nebo ve filmu Marco Ferreriho VELKÁ ŽRANICE. Nejvíc mi asi v paměti zůstává jeho role malíře Frenhofera v Rivetteho dramatu KRÁSNÁ HAŠTEŘILKA, za zmínku také stojí, že českému prostředí se (tematicky i filmařsky) přiblížil v roce 1989 ve filmu Jiřího Weisse MARTA A JÁ, kde ztvárnil roli doktora Ernsta. Vedle hraní si několikrát zkusil i filmovou režii, v roce 1997 přebíral jako režisér na festivalu v Benátkách cenu filmové kritiky za film ALORS VOILÀ. Jeho poslední výraznou rolí byla postava papeže v Morettiho laskavé komedii HABEMUS PAPAM! (2011). V roce 2015 vydal autobiografii J’ai vécu dans mes rêves (Žil jsem ve svých snech), v níž si posteskl: „Přestože se cítím velmi dobře jsem rozhořčen, že už nehraji, protože lékaři a pojišťovny to rozhodují za mne.“ Na Nostalghia.cz vyšel před lety Piccoliho vzpomínkový text Herec a tajemství.


    13. května 2020
    → Mezi srpnovými novinkami společnosti Criterion Collection se skví především box s filmy Agnès Vardové (1928–2019) s výmluvným názvem The Complete Films of Agnès Varda. Na celkem 15ti blu-ray discích nabídne její (snad) kompletní hranou tvorbu a většinu tvorby dokumentárně esejistické (ale neprověřoval jsem to). Z velké části jde o filmy, které Criterion vydal na DVD či BD již dříve, ať už samostatně nebo v rámci menších setů (v řadě Eclipse), u některých titulů ale půjde o criterionskou premiéru. Podrobný popis boxu, který doplní výpravná kniha, viz stránky Criterion Collection.

    Recenzní web DVDFreak vyvěsil analýzu blu-ray disku s filmem NABARVENÉ PTÁČE, v níž upozorňuji mj. na dvě ukázky přímé obrazové citace z Vláčilovy MARKETY LAZAROVÉ (vedle těchto dvou je ve filmu myslím ještě několik dalších).


    11. května 2020
    → O scéně koncertu v Antonioniho ZVĚTŠENINĚ se toho napsalo již mnoho, především se upozorňuje na angažmá skupiny Yardbirds z několikaměsíčního období, kdy v ní společně hráli (za současné vzájemné nevraživosti) Jimmy Page a Jeff Beck. Zajímavé jsou ale i jiné detaily scény… [Galerie Nostalghia.cz]

    → On-line retrospektiva filmů Sergeje Loznicy je do 13. května k dispozici na stránkách currenttime.tv.


    6. května 2020
    → Po letitém ubírání se dílem Františka Vláčila jsem si vytvořil (snad) zajímavou sbírku postřehů a poznámek k řadě scén, míst, nápadů a motivů, které Vláčil ve svých filmech použil, případně se k nim opakovaně vracel. Nemyslím si, že by šlo o nějaké velké objevy, ale na druhou stranu mi přijde škoda je nějak neutřídit a nevyvěsit na stránkách, které se jeho dílu věnují. V nepravidelném cyklu „poznámek k motivům z Vláčilových filmů“ se tak budu snažit k nim jednou za čas vracet a ze změti rukopisných poznámek vydolovat vždy nějaké zajímavé téma. Nejde mi o detailní analýzu Vláčilovy filmové řeči, vybrané ukázky o ní ale mohou lecos napovědět. Pro první „kapitolu“ jsem vybral motiv dravých ptáků ve Vláčilových filmech… [Vláčil]

    → Do soupisu širokoúhlých filmů jsem doplnil loutkový film DCERA (2019, r. Daria Kashcheeva). [Soupis ŠÚ filmů]

    → Ve věku 93 let zemřel ve Stockholmu Jan-Olof Strandberg (9. září 1926 – 2. května 2020), herec, který nikdy nebyl velkou hvězdou filmového plátna, objevoval se jen ve vedlejších rolích a většinu umělecké dráhy věnoval divadlu, v němž byl ve Švédsku naopak známou osobností. Patřil ke generaci těch, kteří vstupovali do světa divadla a filmu na přelomu 40. a 50. let 20. století, takže se jeho umělecká dráha logicky porůznu protnula i s jeho vrstevníky: Ingmarem Bergmanem, Erlandem Josephsonem, Maxem von Sydow, Vilgotem Sjömanem aj. Ve filmu začínal u Alfa Sjöberga (JEN MATKA /1947/, BARABBAS /1953/, VILDFAGLAR /1955/), v roce 1956 hrál i v jeho filmu SISTA PARET UT podle Bergmanova scénáře, s nímž o několik let později natočil film A CO VŠECHNY TY ŽENY (1964). S Bergmanem (ale i s Josephsonem) se častěji „potkával“ na divadelním jevišti, ať už jako herec nebo režisér jeho divadelních her, především ve stockholmském Royal Dramatic Theatre (Dramaten). V 80. letech se mihl v Troellově filmu LET ORLA (1982) a malou stopu zanechal i v Tarkovského OBĚTI (1986), kde je v hereckém obsazení uveden jako blíže neurčený „hlas“ (nejpravděpodobnější mi vychází hlas, který v televizi oznamuje blížící se jadernou katastrofu). Naposledy jej mohli filmoví diváci spatřit (opět ve vedlejší roli) v dramatu NEVĚRA (2000), které natočila Liv Ullmannová podle Bergmanovy předlohy.


    1. května 2020

    → Hlavním tématem prvního letošního čísla Filmu a doby je současný americký nezávislý film. Z článků tohoto oddílu jsem si s největším zájmem přečetl ten o Robertu Eggersovi (autor Michal Kříž), přičemž Eggersovu poslednímu snímku MAJÁK je v čísle věnována ještě samostatná recenze od Tomáše Gruntoráda. Z čísla dále upozorňuji na tradiční bilanční text Jaromíra Blažejovského o české kinematografii uplynulého roku, analýzu dvou českých seriálů – RÉDL a BEZ VĚDOMÍ – vracejících se ke společenským změnám v listopadu 1989 z pera Luboše Ptáčka a rozhovor s portugalskou režisérkou Ritou Azevedo Gomesovou s názvem Kreativitu vždy sytí pohyb.


    → Nejnovější 128. číslo magazínu Cinepur je sice téměř celé věnováno životu a dílu Clinta Eastwooda, který se na konci května dožije 90 let, ale mezi články tohoto čísla se nachází také – poněkud překvapivě – původní rozhovor s Andrejem Andrejevičem Tarkovským, synem slavného režiséra. Rozhovor s názvem „Jen o něco lepší filmy“ (s. 22–25) s ním vedl Marek Čermák na loňském festivalu v Benátkách, kde Andrej Tarkovskij ml. představil dokumentární portrét svého otce ANDREY TARKOVSKY. A CINEMA PRAYER (Andrej Tarkovskij: Filmová modlitba), sestavený především z materiálů, které jeho syn shromáždil v režisérově „archivu“ ve Florencii. Protože nový dokument u nás (zatím?) není možné vidět, v rozhovoru tak mj. zaujme i podrobnější popis filmu, který dává alespoň základní představu o jeho formě:
    „Páteří celého filmu jsou audionahrávky. Ty jsme vybírali jako první a sestříhali je tak, aby vytvořily jednotlivé tematické kapitoly. K nim jsme potom […] dodali jednotlivé videočásti. Zvlášť tato fáze byla složitá, protože těch videomateriálů existuje tolik! Naštěstí jsou všechny kvalitní, a kritériem výběru se nám tak stala jejich biografická hodnota, to, jak zobrazují mého otce nebo jeho vztah s mým dědou. […] Kromě archivu ve Florencii jsme využili také úžasné rodinné materiály natočené 8mm kamerou…“
    Jak je výše zmíněno, vztah básníka Arsenije Tarkovského a jeho syna, režiséra Andreje Tarkovského, byl pro jejich potomka jednou z určujících dramaturgických linií celého dokumentu. Dokládají to i tato slova v odkazovaném rozhovoru:
    „V mém dokumentu využíváme nahrávky básní, které pořídil sám Arsenij a které můj otec vybral do filmu Zrcadlo. Do něj se nakonec nedostaly. Mně ale nabídly další příležitost, jak dokončit příběh dokumentu a jak doplnit spojovací článek mezi oběma muži.“
    [Pozn.: Nahrávky autorské recitace Arsenije Tarkovského v ZRCADLE samozřejmě jsou. Z toho tak lze vyvodit, že v novém dokumentu by měly být použity i ty, které se do ZRCADLA nevešly.]



    → Spisovatel Pavel Kosatík se na svém facebookovém profilu včera vyznal z obdivu k dílu Michelangela Antonioniho. V textu také formuluje pocit, jaký má z filmů, v nichž se „vypráví filmem“ a ne pouze „ilustruje vyprávění“. Osobně mi to mluví z duše, jen v tak výstižné zkratce bych to asi nezvládl napsat. Celý text Kosatíkova postu připojuji níže se souhlasem autora.
    „Antonioni: dřív, než jsem viděl jeho filmy, jsem četl některé věci, které napsal. V roce 89 mu tehdejší Odeon vydal knížku, jmenovala se Kuželník u Tiberu, věci do ní vybrala, přeložila, fotky atd. dodala paní Zaoralová. Byly v tom scénáře Noci a Zvětšeniny, ale hlavně tam byly jeho povídky, pozoruhodné tím, že většinou měly děj, který se dal vyprávět, to vyprávění ale, ať to bral člověk jakkoli, nikdy nevystihovalo, o co v těch povídkách šlo.
    K jeho filmům jsem se pak dostával skoro od konce: od Povolání: reportér přes Zabriskie Point, Zvětšeninu atd. jsem nakonec došel až k Dobrodružství, filmu, který vznikl dva roky předtím, než jsem se narodil.
    S většinou těch filmů to bylo podobné jako s těmi povídkami: ať člověk to, „o čem to je“ zkoušel vyprávět jakýmkoli způsobem, obvykle při tom unikla ne okolnost, ale podstata. Když si dnes v hlavě promítnu, co mně přijde nejpodstatnější na Zvětšenině, vím, že je to třeba ta scéna, ve které Hemmings s fotoaparátem dopronásleduje dívku s amantem až na palouk, kde pak má dojít k zlému činu, a celou tu dobu, co ji sleduje, tam do toho šumí ty keře okolo.
    Celkový vjem té scény, prostor toho palouku, ti zvláštní lidi tam, to netečné/zlověstné šumění, to všechno spojené dohromady dávalo člověku pochopit, co je to film. Že je neredukovatelný, pouhým vyprávěním nevyjádřitelný atd. Škoda že tohle „vyprávění filmem“ dneska čím dál víc mizí právě ve jménu pouhé „obrazové ilustrace vyprávění“. Čím dál víc už se nám předvádí jenom nějaký děj. Filmy jsou potom doslovné a všichni v nich vidíme to samé, protože jsme nedostali jinou, bohatší možnost.
    Ve všech čtyřech filmech z Antonioniho takzvané tetralogie citů je takových „filmových“ scén a záběrů přebohatě, režisér proslul jako budovatel filmové řeči. Začátek toho filmu Dobrodružství se třeba odehrává na Liparech, sopečných ostrovech kousek od Sicílie, tvary těch ostrovů-sopek tomu odpovídají (strmé kužely). A najednou se z toho vyloupne záběr, kdy v popředí jsou dvě současné postavy muže a ženy a za nimi ve výsečích trčí ty staré sopky. Zčásti, bohužel jenom zčásti to ukazuje fotka dole. Ti dva prostě jdou, jdou, a najednou dojdou do bodu, kde se to geologické archetypálno protne s něčím patrně taky odvěkým, co vždycky bylo a bude mezi chlapem a ženskou. On už se jí potom klidně může přestat dvořit, ona může přestat odsekávat, vše podstatné o nich i o sobě víme, nazřeli jsme to v jediném momentu. A beze slov, řekl nám to film. Tož tak.“


    → Na webu Filmového přehledu se v poslední době objevilo několik zajímavých textů. Z nich odkazuji na čerstvě vyvěšený přepis doposud nepublikovaného rozhovoru Marcely Pittermannové a Marie Barešové s režisérem Jurajem Herzem s názvem Děti se potřebujou taky bát o jeho pohádkách PANNA A NETVOR a DEVÁTÉ SRDCE; dále pak na český překlad textu André Bazina Koncentráčnické ghetto z roku 1952 o Radokově filmu DALEKÁ CESTA (překlad poprvé vyšel v roce 2003 v Iluminaci); zajímavou analýzu Jiřího Angera k témuž filmu Falešný archivní efekt Daleké cesty; historickou studii Jakuba Egermajera o filmových adaptacích Jiráskových literárních děl Alois Jirásek v „boji proti dnešnímu Temnu“; a dva články (patrně jako „aktuality“ k probíhající koronavirové situaci) přibližující filmy s motivy izolace: POZOR VIZITA! a KALAMITA.


    7. dubna 2020
    → Do soupisu širokoúhlých dokumentárních filmů jsem doplnil snímek kameramana a režiséra Jana Špáty POD SNĚŽKOU JE VŠEDNÍ DEN (1961), jehož „širokoúhlost“ dostupné materiály nezmiňují (navíc jej často vůbec neznají), ale nyní se ji podařilo ověřit. [Soupis ŠÚ filmů]


    1. dubna 2020

    → Chronologie prací na filmu MARKETA LAZAROVÁ byla původně publikována na samostatné facebookové stránce, na níž byly v letech 2015–2017, vždy na den přesně po 50 letech, vyvěšovány zprávy o postupu výroby filmu, jak je zachytila dobová barrandovská produkční dokumentace. Popis dává nahlédnout do procesu natáčení, zákulisí přípravy a výroby a přibližuje různé stránky celého složitého procesu, včetně identické délky práce na filmu (den po dni po 50 letech). Protože prostředí Facebooku je do jisté míry uzavřené a do budoucna jej nelze považovat za trvale dané, byla nyní celá Chronologie výroby MARKETY LAZAROVÉ přenesena na vláčilovské stránky. Zde byly proti facebookové verzi provedeny určité úpravy, byly také opraveny překlepy, doplněna jména, upřesněna data a některé záznamy navíc doplněny o odkazy na dobové texty, případně o poznámky na okraji. [Vláčil]

    → Dnes uplynulo na den přesně 100 let od narození herce Toširó Mifuneho (1920–1997). Mifune nikdy herectví nestudoval a ani se o nějaká studia nepokoušel. Původně se věnoval práci ve fotografické dílně svého otce, později byl v armádě nasazen na letecké snímkování, v Toho Studios poté pracoval jako pomocný kameraman. Kurosawa si ho právě zde všiml, zaujal jej jeho výbušný temperament, s nímž dokázal proměňovat své emoce rychlostí blesku. Později o jejich prvním setkání Kurosawa řekl: „Herci mě zřídka ohromí, ale v případě Mifuneho jsem byl naprosto unešen.“ (Jeho temperament naopak vyvolával problémy ve spolupráci s členy filmového štábu, kteří si často stěžovali na Mifuneho nevybíravý slovník.) Spolupráce Kurosawy a Mifuneho nakonec trvala 17 let. Osobně si Mifuneho nejvíce spojuji s Kurosawovými filmy RAŠOMON (1950), kde je jeho zmíněná výbušnost maximálně využita, a z opačného emočního spektra s koncentrovanou studií venkovského lékaře RUDOVOUS (1965), posledním společným filmem dua Kurosawa–Mifune.


    29. března 2020

    → Mezi ohlášenými červnovými novinkami od Criterionu zaujme především trojice filmů: „reprint“ již před lety vydaného Ičikawovova dokumentu OLYMPIÁDA TOKIO (1965), tentokrát ovšem v přepisu pro Blu-ray a proti původnímu vydání (to jsem v roce 2004 recenzoval ZDE) obohaceném o další bonusový materiál; nová edice Klimovova opusu JDI A DÍVEJ SE (1985) s kupou bonusů (dokumenty, rozhovory); a naprosto jedinečné vydání filmu KAMERAMAN (1928) spolurežisérů Edwarda Sedgwicka a Bustera Keatona, který se tímto filmem prakticky rozloučil se svobodnou nezávislou tvorbou (natočil jej sice už pod křídly MGM, ale ještě s relativní tvůrčí volností). Film bude na disku doplněn spoustou cenného bonusového materiálu. Červnovou sestavu filmů doplňují vydání filmu Paula Mazurského ROZVEDENÁ ŽENA (1978) a loňské novinky PORTRÉT DÍVKY V PLAMENECH (2019) režisérky Céline Sciamma. Detaily k vydáním viz criterionský web.



    → Dnes přinesly agentury zprávu, že ve věku 86 let zemřel polský skladatel Krzysztof Penderecki (1933–2020). Tato mimořádná osobnost světové moderní vážné hudby se zapsala i do dějin kinematografie: jeho hudba je použita např. ve filmech VYMÍTAČ ĎÁBLA (1973) Williama Friedkina, OSVÍCENÍ (1980) Stanley Kubricka nebo v Sokurovově režijním debutu OSAMĚLÝ HLAS ČLOVĚKA (1978, uvedeno 1987).


    21. března 2020

    → Před pár dny (16. března) uplynulo 100 let od narození Tonina Guerry (1920–2012), scenáristy podepsaného pod mimořádnými filmy řady mimořádných režisérů. A současně, v dnešní den (21. března), uplynulo osm let od Guerrova úmrtí. Jeho osobnost v tyto dny připomínám čtyřmi krátkými vzpomínkami, spíš žánrovými obrázky, jež Guerra porůznu publikoval v 70. a 80. letech. [Příloha Nostalghia.cz]






    19. března 2020

    → Drobný postřeh – záběr orlovce říčního v MARKETĚ LAZAROVÉ. [Vláčil]


    9. března 2020

    → Max von Sydow (1929–2020)
    Včera zemřel ve svém domě v Provence Max von Sydow, 10. dubna by se dožil 91 let. Herec nevšedního charismatu, s obrovským hereckým rejstříkem, z jehož filmových postav mu podle mne ovšem nejvíce „slušely“ stoické figury. V nesčetných zprávách o jeho úmrtí se přirozeně zmiňuje jeho spolupráce s Ingmarem Bergmanem, případně několik hollywoodských filmových trháků, v nichž účinkoval (především VYMÍTAČ ĎÁBLA). Mně osobně se při vyslovení jeho jména nejčastěji vybaví dva filmy: celkem očekávatelně SEDMÁ PEČEŤ (1957), kde se objevil jako rytíř Antonius Block, a potom Pollackův thriller TŘI DNY KONDORA (1975), v němž ztvárnil postavu Jouberta, vnějškově elegantního a zdvořilého muže, jinak ale chladného a metodického nájemného zabijáka, pro nějž je „práce“ pouhý obchod. Jeho gesta nasazování rukavic, podržení klobouku nebo když si posunuje na nose brýle, či třeba laskavý poloúsměv doprovázející dlouhý monolog v závěrečné scéně – to jsou mimořádné detaily přispívající ke zlověstné auře této postavy. Jakoby si zde Sydow vyzkoušel modernizovanou verzi postavy Smrti, jíž byl v SEDMÉ PEČETI protihráčem.


    6. března 2020

    → Criterion spustil v předchozích dnech prodej disků se třemi filmy Karla Zemana – CESTA DO PRAVĚKU, VYNÁLEZ ZKÁZY a BARON PRÁŠIL – vydaných na Blu-ray i DVD. K této příležitosti vytahuji „z klobouku“ opět jeden starší text, který na Nostalghia.cz vyšel v roce 2006 a věnoval se srovnání CESTY DO PRAVĚKU s její upravenou americkou verzí s názvem JOURNEY TO THE BEGINNING OF TIME, která je na criterionském disku v bonusovém materiálu (tuším, že vůbec poprvé na digitálním nosiči). Článek CESTA DO PRAVĚKU na americký způsob, s řadou srovnávacích screenshotů zhotovených před lety z vydání na VHS, najdete nyní v oddílu Galerie, kam byl natrvalo přesunut z původního umístění. [Galerie]


    3. března 2020

    → Týdeník Rozhlas o Vláčilovi; obsáhlá recenze BD s MARKETOU LAZAROVOU; doplnění a obohacení galerií plakátů a fotografií aj. [Vláčil]


    27. února 2020

    → Proběhla další etapa převodu starších „vrstev“ stránek Nostalghia.cz (aktualizace za roky 2006 a 2007) do nového vzhledu. Ze zde „utopených“ a těžko nalezitelných textů jsem vytáhl „na světlo denní“ článek o filmu Alexandra Sokurova MATKA A SYN, který pod názvem Plakal jsem a plakal, od začátku do konce napsal v roce 1998 hudebník Nick Cave. Jeho český překlad jsem publikoval v roce 2007, nově je dostupný v Příloze. [Příloha Nostalghia.cz]

    → Soupis českých hraných širokoúhlých filmů byl k dnešku doplněn o 14 filmů z let 2004–2017 (většinou jde o filmy Jana Hřebejka). Počet hraných filmů v soupisu se tak zvýšil na 177 titulů. [Soupis ŠÚ filmů]


    19. února 2020

    → 96. výročí narození Františka Vláčila; rozhlasová četba na pokračování z knihy František Vláčil. Život a dílo [Vláčil]


    18. února 2020

    → Georgij Šengelaja (1937–2020)
    Včera zemřel v Tbilisi ve věku 82 let režisér a herec Georgij Šengelaja. Společně s dalšími režiséry, povícero žáky Olexandra Dovženka, především s bratrem Eldarem Šengelajou, dále Otarem Ioselianim, Lanou Gogoberidzovou nebo Nanou Mčedlizeovou patřil ke generaci, která vstoupila do gruzínské kinematografie na počátku 60. let, v době, kdy vrcholila tvorba jejich generačních předchůdců Tengize Abuladzeho a Revaze Čcheidzeho. Na rozdíl od svých starších kolegů, zaměřených na filozofická existenciání témata, se mladí filmaři soustředili více na poetickou formu, satiru i komedii, je u nich patrný velký zájem o národní minulost a tradice. Georgij Šengelaja byl v tomto směru „nejtypičtějším“ reprezentantem této skupiny. Už ve svém absolventském snímku ALAVERDOBA (1962), natočeném jako pseudodokument, se zamýšlel nad pokleslým vnímáním národních tradic, příběh legendárního gruzínského zbojníka se mu stal inspirací pro westernově laděný film NECHTĚL ZABÍJET (1966). V roce 1969 natočil pozoruhodný film NIKO PIROSMANI, životopisný snímek o světoznámém gruzínském naivistovi, stylizovaný podle Pirosmaniho obrazů. (Pirosmani byl i objektem zájmu Sergeje Paradžanova, který o něm natočil dokument.) Šengelaja se pokusil i o gruzínský muzikál ve filmu MELODIE VERIJSKÉ ČTVRTI (1973), v roce 1985 natočil snímek PUTOVÁNÍ MLADÉHO SKLADATELE, za jehož režii získal Stříbrného medvěda na Berlinale 1986. Snímek o mladém sběrateli lidových písní z počátku 20. století, který se stane carské policii podezřelým, byl vnímán jako alegorie tehdejších sovětských poměrů. V 90. letech a na počátku nového tisíciletí se k samostatné tvorbě téměř nedostal, svůj poslední film MIDIODA MATAREBELI natočil v roce 2005. Šengelajovou manželkou byla do roku 1980 Sofiko Čiaureli (1937–2008), gruzínská herecká legenda, která spolupracovala s Tengizem Abuladzem (STROM PŘÁNÍ) a především se Sergejem Paradžanovem (BARVA GRANÁTOVÉHO JABLKA, LEGENDA O SURAMSKÉ PEVNOSTI, AŠIK-KERIB), ale objevila se i v několika filmech Georgije Šengelaji. (Oba manželé na snímku vlevo.)


    17. února 2020

    → Český překlad rozhovoru Richarda Raskina s Agnès Godardovou, druhou kameramankou filmu NEBE NAD BERLÍNEM, vyšel na stránkách Nostalghia.cz pod názvem Hledání identity obrazu už v roce 2007. Časem ale zůstal „utopen“ mezi ostatními zprávami a články, takže po letech je prakticky nenalezitelný. Při aktuální rekonstrukci stránek jsem se jej rozhodl přemístit na „důstojnější“ a viditelnější místo, do oddílu Příloha Nostalghia.cz, při té příležitosti také nově upravit překlad a vše ještě rozšířit o „prolog“ – fragment rozhovoru s Wimem Wendersem, k němuž následný rozhovor s Agnès Godardovou odkazuje. [Příloha Nostalghia.cz]

    → Criterion ohlásil své Blu-ray novinky na květen 2020. Vévodí jim excelentní vydání krátkých filmů Martina Scorseseho, které pod souhrnným titulem Scorsese Shorts nabídne šest krátkých snímků z 60. a 70. let: dva studentské filmy (WHAT’S A NICE GIRL LIKE YOU DOING IN A PLACE LIKE THIS? /1963/, IT’S NOT JUST YOU, MURRAY! /1964/), krátký portrét Stevena Prince AMERICAN BOY (1978), tak trochu rodinný dokument ITALIANAMERICAN (1974) či bizarní „noční můru“ THE BIG SHAVE (1967). Své fanoušky si jistě najde i Sturgesovo „zajatecké“ drama THE GREAT ESCAPE (1963), Cassavetesova „taťkovská“ hořká komedie HUSBANDS (1970) nebo třídiskový box Six Moral Tales s šesti filmy Erica Rohmera z jeho „morální série“ (PEKAŘKA Z MONCEAU /1963/, LA CARRIÈRE DE SUZANNE /1963/, SBĚRATELKA /1967/, MOJE NOC S MAUD /1969/, KLÁŘINO KOLENO /1970/, PO LÁSCE /1972/). Další novinky viz criterionský web.



    15. února 2020

    → Anomálie s titulky u digitalizované ADELHEID; k německému Blu-ray s MARKETOU LAZAROVOU; doplňky na vláčilovských stránkách; vzpomínky Magdy Vášáryové; aktuální uvádění Vláčilových filmů [Vláčil]


    14. února 2020

    Bengt Ekerot (1920-1971)
    Všichni ho viděli, ale skoro nikdo jej nezná... To by se dalo s určitou mírou nadsázky říct o švédském herci Bengtu Ekerotovi, představiteli Smrtky ve slavném Bergmanově filmu SEDMÁ PEČEŤ (1957), od jehož narození uběhlo 8. února přesně 100 let. Ve Švédsku není Ekerot neznámou postavou, patřil k nejuznávanějším divadelním hercům a režisérům, mimo jeho mateřskou zemi jej ale zná málokdo. Po počátečním působení v divadlech v Malmö a v Göteborgu se stal respektovaným hercem a režisérem v Královském divadle ve Stockholmu. Ve filmu začínal jako herec už ve 30. letech u Alf Sjöberga, s nímž později pracoval i pro televizi. S Ingmarem Bergmanem začal Ekerot spolupracovat v první polovině 50. let. V roce 1952 režíroval rozhlasovou adaptaci Bergmanovy hry Dagen slutar tidigt (Den brzy skončí) a o dva roky později byl obsazen do rozhlasové adaptace Bergmanovy hry Malba na dřevě, předlohy pozdějšího filmu SEDMÁ PEČEŤ, a to v roli rytíře Antonia Blocka (!). Když se krátce na to Bergman rozhodl adaptovat tuto hru pro film, vybral si Ekerota pro roli Smrtky, která se stala ikonickou nejen pro samotného Bengta, ale i pro řadu budoucích zobrazení temných a démonických postav v řadě jiných filmů. Bergman později vzpomínal, že on a Ekerot se u pojetí Smrtky shodli na tom, že by měla „nosit klaunskou masku, bílou klaunovou masku. Fúzi klaunské masky a lebky.“ Byl to z jejich strany pokus klamat divákovy instinkty, herec s bílou „klaunskou“ barvou na obličeji, ale oblečený v černém a prohlašující, že je Smrt. – Téma smrti se objevuje i v dalším Bergmanově filmu TVÁŘ (1958), kde hrál Ekerot roli alkoholika Johana. Jejich poslední spoluprací byla divadelní hra För Alice v roce 1965, jejíž režii Bergman po Ekerotovi převzal. Ekerot se v té době již potýkal se zhoršujícím se zdravotním stavem, z velké části zaviněným nestřídmou životosprávou, nadměrným kouřením a alkoholem. Erland Josephson ve své knize Rollen vzpomíná, jak se Ekerot „snažil ovládnout svůj hlad po rozkoši“, překonat všechny poživačné nástrahy. „Jeho démoni ale zničili jeho jemnost.“ Bengt Ekerot zemřel 26. listopadu 1971 v jedné stockholmské farnosti, která nese tak trochu filmové jméno – Oscarskyrkan.


    9. února 2020

    → Vladimír Körner v Českém rozhlasu; audiokniha Adelheid; z minipřehlídky v Nových Zámcích, vzpomínky Magdy Vášáryové; 13. KOMNATA JURAJE KUKURY [Vláčil]


    6. února 2020

    Kirk Douglas (1916-2020)
    Včera zemřel ve 103 letech Kirk Douglas, herecká legenda. Osobně mi ze všech jeho filmů utkvěly nejvíc v mysli STEZKY SLÁVY (1957), což byla jeho první spolupráce se Stanley Kubrickem (byl Kubrickovým oblíbeným hercem). Druhým snímkem, díky němuž si budu Douglase pamatovat, je POSLEDNÍ VLAK Z GUN HILLU (1959) Johna Sturgese, možná ne tak slavný, ale přesto působivý western se zajímavým rozvržením charakterů v rolích Kirka Douglase a Anthony Quinna. - „Ctnost není moc fotogenická, proto jsem měl raději negativní role. Ale pokaždé, když jsem někoho takového hrál, jsem se snažil v něm najít i něco dobrého. To udržovalo můj kontakt s publikem.“ /Kirk Douglas/


    4. února 2020

    → Kniha František Vláčil. Život a dílo ve slevě; přírůstky v Galerii; dokument HUDBA ZDENĚK LIŠKA na Blu-ray; Aleš Dospiva vzpomíná [Vláčil]


    3. února 2020

    → K dnešnímu dni získávají stránky Nostalghia.cz nový vzhled. Po letech odmlky, kdy byla část vstupního portálu překlopena do prostředí služby Blogspot a většina samotných stránek zůstávala umrtvená, především z důvodu mého zaneprázdnění, jsem se konečně dostal k zásadnějším úpravám. Jejich společným jmenovatelem je hlavně „Úklid“. A to velký. Podrobněji vše popisuji v samostatném textu Nostalghia.cz, ver. 2020.

    → K dnešnímu dni také nějaké aktualizace na stránkách o Františku Vláčilovi a v Soupisu českých ŠÚ filmů.


    [...] [2006] [2007] [2008] [2009] [2010–2012] [2013–2019] [2020–2022]



    • * * *
    TOPlist


    © 2002-2024 Nostalghia.cz
    © 2002-2024 Petr Gajdošík

    [Facebook] [Twitter]