→ Blížící se 92. výročí narození Andreje Tarkovského (4. dubna) připomene
jeho syn Andrej Tarkovskij ml. uvedením nového dokumentu ANDREJ RUBLJOV. VOSPOMINANIJA
O FILME (Andrei Rublev. Vzpomínky na film) dokončeného v závěru roku 2023 (délka 69 min.).
Po pěti letech od dokumentu
ANDREJ TARKOVSKIJ, FILM JAKO MODLITBA (2019) je to další výrazný snímek, který
Tarkovského syn o svém otci natočil. Tentokrát je v ohnisku jeho zájmu historická
freska ANDREJ RUBLEV (1966), a to nejen obsah a struktura filmu, ale i pozadí jeho vzniku
nebo historická postava samotného Rubleva. Na filmu svými vzpomínkami spolupracovali
Andrej Končalovskij, Nikolaj Burljajev, Igor Jevlampiev, Jurij Nazarov, Mariana
Čugunovová, Božena Maslenikovová ad. Filmaři měli k dispozici řadu archivních
dokumentů, dobových fotografií, materiály z osobního archivu režiséra i unikátní
fragmenty z režisérské verze (tady není z popisu jasné, o jaké unikátní
fragmenty přesně jde: režisérská verze se dochovala a je k dispozici i na digitálních nosičích,
stejně jako dokumentární záběry z natáčení). O samotném filmu toho na webu zatím
nic moc víc ke zjištění není. Premiéra by měla proběhnout ve výroční den Tarkovského
narození (4. dubna), do ruských kin by film měl být uveden od 11. dubna. Kdy (a zda-li)
se dostane na nějaký zahraniční filmový festival, a tím pádem ke světovému publiku,
zatím není jasné. Do té doby máme na YouTube k dispozici alespoň
originální trailer.
→ Michail Chljustov vydal nedávno knihu s názvem
Tragedija Tarkovskogo – metafyzičeskaja intoksikacija (Tarkovského tragédie —
metafyzické opojení). Víc o jejím obsahu napovídá podtitul: Filmy Andreje
Tarkovského jako zrcadlo ideologické krize a rozpadu SSSR. V úvodu knihy se naznačuje
její poněkud skandálnější obsah: „Této knize předvídám těžký osud. Její cílová skupina
Tarkovského filmy nejenže „nesleduje“, ale nemůže je ani vystát." – Kniha by měla být
fascinující v tom, že zobrazuje Tarkovského nejen jako skvělého režiséra, ale také
jako kontroverzního a do jisté míry přízemního [?] člověka. Autor v ní chtěl vytvořit
neotřelý doplněk k již existující rozsáhlé literatuře o slavném režisérovi. Obsáhlejší
úryvek ze 764 stránkové knihy (!) naleznete
zde,
zájemci o nákup mohou využít třeba služby německého
Amazonu.
→ Podle Dmitrije Lisovského existuje
minimálně pět důvodů,
proč by měl člověk vidět Tarkovského film STALKER: 1. Ozvěna ruské literární klasiky;
2. Zrod nového filmového jazyka; 3. Nejlepší film pro seznámení s Tarkovského
tvorbou; 4. STALKER je stále citován ve světové kinematografii; 5. Film předpovídá
katastrofu, jejímž symbolem současně je.
→ Na knižním portálu Kosmas.cz je momentálně v běhu slevová akce, v níž
uvízla také fascinující kniha Geoffa
Dyera Zóna, která se nabízí za neodolatelných 26 Kč. (!)
Knihu o autorově osobním vztahu k Tarkovského filmu STALKER jsem samostatně
recenzoval
ZDE.
→ Samuel Williamson ve
svém textu na Collider.com
považuje STALKERA za nejvlivnější sci-fi film všech dob. „Stalker sice obsahuje
poměrně nenuceně sci-fi prvky, ale nakonec se víc věnuje snům a existencialismu.
Je to jeden z nejméně napínavých, ale nejvíce fascinujících a myšlenkově provokujících
filmů v tomto žánru a je pravděpodobné, že vám v hlavě zůstane ještě dlouho poté,
co odezní titulky.“
→ Z poslední doby vybírám ze zahraničního webu několik obsáhlejších
textů o Tarkovském:
→ V říjnu vyšel anglický překlad knihy Wernera Herzoga Every Man for
Himself and God Against All: A Memoir (Penguin 2023). Kniha, původně vydaná
v němčině už v roce 2022 (Jeder für sich und Gott gegen alle: Erinnerungen),
je deklarovaná jako „vzpomínky“, ale o čisté a klasické memoáry nejde. Herzog se
zde sice obrací do své životní i profesní minulosti, ale není faktograf. Jde spíš
o fascinující soubor vzpomínek na sice konkrétní události, místa, osoby, děje,
někdy o „pulzující tapisérii anekdot a dobrodružství“, ale vše je podáno nelineárně,
vyprávěné jako soubor volných asociací. Autobiografická nit se vine nenápadně
celou knihou, ale není její hlavní osou. Tou je spíš nálada, cítění atmosféry
a spojitostí mezi časově i prostorově vzdálenými motivy. Stejně jako to Herzog
dokázal už ve své knize O chůzi v ledu (česky 2015), i zde je „melancholický,
meditativní a pevně usazený v nostalgickém způsobu bytí, který je v jeho psaní stejně
nepotlačitelný jako v jeho filmech“. Jedna ze zahraničních recenzí končí těmito
slovy: „Kniha je literární událostí sama o sobě a skutečnost, že zrcadlí život
Wernera Herzoga jeho vlastními očima, ji činí ještě silnější. Zejména konec knihy,
který je opravdovou senzací. … Povinná četba!“ Dočkáme-li se někdy českého vydání
je těžké říct. O chůzi v ledu vyšlo 37 let po prvním německém vydání,
jeho deník z natáčení filmu FITZCARRALDO (1982) vyšel poprvé v roce 2004, v českém
překladu jako Dobývání marnosti až v roce 2022.
„Prvních několik hodin jsem strávil v tichém čekání, až nakonec začal umělý měsíc
lampy působit. Nade mnou byla kupole kosmu, hvězdy, u nichž jsem cítil, že bych
je mohl zvednout a uchopit; všechno se mnou houpalo v nekonečné kolébce. A pode
mnou, jasně osvětlená karbidovou lampou, byla hlubina oceánu, jako by s ní kupole
nebeské klenby tvořila kouli. Místo hvězd tam byla spousta blikajících stříbřitých
ryb. Ohromený a překvapený jsem se ocitl v bezvýznamném vesmíru, nahoře, dole,
všude kolem, v tichu beze slov. Byl jsem si jistý, že tam, v té chvíli jsem uzřel
vše, co se dalo poznat. Můj osud mi byl odhalen. A věděl jsem, že po jedné takové
noci bude nemožné, abych kdy zestárnul. Byl jsem zcela přesvědčen, že své osmnácté
narozeniny nikdy neprožiji, protože po osvícení takovou milostí, jakou jsem teď
zakoušel, už pro mě nikdy nemohlo být nic jen obyčejným časem.“
→ Známý polský badatel a autor Seweryn Kuśmierczyk letos vydal obsáhlou
práci Tarkowski. Encyklopedia, kterou představuje jako „první mezinárodní
kompendium faktů o životě a díle ruského režiséra Andreje Tarkovského“. Monografie
je složená z 359 rozsáhlých hesel v abecedním pořadí, podle obsahu jsou tyto záznamy
rozčleněny do skupin: Hrané filmy, Další tvůrčí práce a záměry, O filmovém umění,
Tarkovskij o jiných, další o Tarkovském, Cesta životem a O principech života.
Každé heslo podrobně analyzuje a interpretuje Tarkovského filmy, představuje
okolnosti jejich vzniku, práci na scéně i úskalí, s nimiž se tvůrce potýkal.
Zahrnuta jsou i divadelní představení, nerealizované scénáře a jiné tvůrčí projekty,
citovány jsou fragmenty režisérových výroků a publikací o filmovém umění. Přibližují
tak Tarkovského tvůrčí metodu a jeho původní filozofii kinematografie. Knihu vydala
Kuśmierczykova alma mater – Uniwersytet Warszawski, kde ji lze v e-shopu na
samostatné stránce
také objednat. Tamtéž jsou ke stažení obsah a podrobnější anotace (pdf).
→ O estonském uměleckém projektu TSOON jsem se dozvěděl až nyní, ale jeho
kořeny sahají někam do roku 2022. Jeho podstatou je evokace stalkerovské Zóny
jako „opuštěné, obávané a vyhýbané země nikoho“ v reálných lokacích natáčení
STALKERA – v Tallinu ve čtvrti Rotermann, poblíž Kultuurikatla, na poloostrově Kopli,
Paljassaar, Pirita a u řeky Jägala. Forma jakéhosi „zážitkového sci-fi parku“ ve skutečných
filmových lokacích se zde kombinuje s muzeální, uměleckou a performativní náplní,
částečně i s jakousi osvětou zaměřenou na využití různých postindustriálních oblastí.
Celý projekt má samostatnou stránku na adrese
www.stalkerthemepark.ee.
→ Francouzský hudební soubor Ensemble Variance připravuje na leden 2024
uvedení opery Stalker, která vznikla podle scénáře Tarkovského filmu.
Autorem libreta je Jean-Christophe Blondel, hudbu složil Thierry Pécou. Opera
se deklaruje jako experimentální forma, která se snaží „koncipovat nový žánr opery,
jenž se chce oprostit od tradiční formy lyrického divadla a přejít k fragmentální
formě, hledání zaplnění prostoru a času, vtahovat diváka z frontální pasivní
pozice k putování v pohlcujícím zvukovém toku“. Detaily na stránce souboru
Ensemble Variance.
V úterý 14. listopadu zemřel francouzský filmový kritik a publicista Michel Ciment
(1938–2023), jeden z čelných představitelů časopisu Positif. Na jeho
(pohříchu jen) dvě v češtině vydané knihy, či na některé tuzemské texty o něm
odkazuje včerejší
Zóna.
Zde doplňuji odkaz na on-line verzi rozhovoru, který s ním vyšel v roce 2010
ve Filmu a době pod názvem
Zlatá střední cesta.
→ Po většinu roku 2023 nebyly tyto stránky aktualizovány. Důvody tkví
čistě v zaneprázdnění důležitějšími (osobními a pracovními) povinnostmi. Snad se
nyní blíží doba, kdy se zde zase začnou znovu objevovat alespoň ty nejdůležitější
informace. Pro začátek jen telegraficky jakési retro ohlédnutí za děním minulých
měsíců na stránkách o
Františku Vláčilovi.
* * *
30. prosince 2022
→ Včera, 29. prosince 2022, zemřel v Moskvě ve věku 85 let na kombinované
potíže zápalu plic a covid-19 hudební skladatel Eduard Artěmjev. Z jeho mnoha
hudebních filmových kompozic je pro stránky Nostalghia.cz nutné připomenout
spolupráci na Tarkovského filmech SOLARIS, ZRCADLO a STALKER, jejichž
výslednou podobu právě Artěmjevova hudba výrazně spoluumocňuje. (Na fotografii vlevo
oba společně s Natalií Bondarčukovou při natáčení SOLARIS.) S Andrejem Tarkovským
se Artěmjev nakonec spojil i symbolicky. Přežil jej sice o 36 let, ale zemřel
29. prosince, přesně v den výročí Tarkovského smrti.
28. prosince 2022
Po několika měsících aspoň ke konci roku nějaká ohlednutí a drobnější aktualizace.
→ V letošním roce (říjen) byla v Rusku uvedena v kinopremiéře digitálně
restaurovaná verze filmu ANDREJ RUBLEV v původním režisérském sestřihu, nesoucí
také původní název ANDREJOVY PAŠIJE. Celou verzi filmu Mosfilm zpřístupnil také
na portálu
Youtube.com.
→ Letos v létě se dočkala anglického překladu původně španělsky napsaná kniha Rafaela Llana
Andréi Tarkovski (2003, 2006, 2017). Kniha je označována za „biografii,
která se zabývá koncepcí, výrobou a distribucí každého filmu v kontextu politických
a kulturních podmínek, v nichž se zrodilo a rozvíjelo Tarkovského umělecké
vyjádření. Aby toho dosáhl, shromáždil autor téměř všechny rozhovory a články
poskytnuté nebo publikované Tarkovským mimo území bývalého Sovětského svazu.“
Podle anotace jde „o první kulturní biografii ruského filmaře vyprávěnou
v kinematografickém, kulturním a společensko-politickém klíči, umožňující
čtenáři porozumět jeho filmům.“ Anglická verze je nabízena jako e-book například
zde.
→ Podzimní číslo magazínu Iskusstvo kino
(9–10/2022) se mj. věnuje problematice kinematografií, působících v podmínkách kulturní
nebo politické (sebe)izolace (Írán, Severní Korea, okupovaná Fancie aj.). Redakci
k takto tematicky vymezenému dvojčíslu motivovala současná ruská diskuse o návrhu
zákona o povinném udělování „licencí k zahraničnímu obsahu“. Jak ukazuje obálka,
v čísle je také velký text o filmu Andreje Tarkovského OBĚŤ, který je ale k
dispozici i on-line
na webových stránkách časopisu.
→ Magazín Isskustvo kino letos oslavil 90 let od svého založení. K tomuto výročí
vydal mimořádný sborník Isskustvo kino – 90, obsahující výběr textů, které
byly v časopise publikovány od jeho založení (1931) až do roku 2021. Jejich
prostřednictvím lze sledovat nejen historii časopisu, ale i dějiny kinematografie
dvacátého století. Autory vybraných příspěvků jsou jak filmoví historici nebo kritici,
tak filmoví tvůrci jako Sergej Ejzenštejn nebo Andrej Tarkovskij. A pro zájemce
má mimořádný význam fakt, že celý sborník nabízí redakce zdarma (!)
ke stažení prostřednictvím svého facebookového postu, buď jako soubor pro Word nebo ve formátu PDF.
→ Jedním z mých letošních pleasure vánočních dárků je v českém překladu
nově vydaná kniha Patti Smith Kniha dní (nakl. Dokořán) v nádherné grafické
úpravě a tiskařském provedení. Autorka zde
prostřednictvím 365 převážně vlastních fotografií s komentářem nabízí miniaturní
vhled do svého světa, „ať už se jedná o záběry kávy, rozečtených knih, obrázky z
hudebních turné, železničních stanic a zapadlých kaváren nebo o náhrobky jejích
hrdinů (Williama Blakea, Dylana Thomase, Sylvie Plathové, Simone Weilové či Alberta
Camuse). Po nějaké době tak vznikl ucelený příběh o životě zasvěceném umění.“ V knize
jsou také zařazeny fotografie, které Patti vlastní a má k nim nějaký osobní vztah.
A tak zde nalezneme třeba ke 4. dubnu (den narození Andreje Tarkovského) starou
rodinnou fotografii Arsenije Tarkovského s malým Andrejem, případně o pár
stránek dál fotografii autorčiny obrazové kompozice motivované dílem Andreje Rubleva.
→ Ke konci roku vyšla, tak trošku v utajení (čili výrazně dopředu neohlášená)
kniha, jejíž české vydání jsem po léta marně vyhlížel (a ještě marněji se u několika
českých nakladatelů pokoušel v minulosti iniciovat). Režisérský deník Wernera Herzoga Dobývání
marnosti (Volvox Globator) je fascinujícím popisem Herzogovy několikaleté
pouti za realizací jeho filmu FITZCARRALDO (1982) se všemi peripetiemi kolem
produkce, natáčení, konflikty a tragédiemi, ale také pochybnostmi o zpracovávaném
tématu. Popis této „pouti“ je pro Herzoga, a přeneseně i čtenáře, samostatnou
kategorií existenciálního zážitku, stojícího tak nějak mimo výsledný film.
→ K dnešnímu dni také drobná (ale snad zajímavá) aktualizace na stránkách
o Františku Vláčilovi.
→ Na svém nedávném evropském turné se Patti Smith často zastavovala v
kulturně či historicky zajímavých místech, obvykle z nich zasílala i nějaké
blogové zprávy všem svým sledovatelům. Jednou z jejích zastávek byla také
Florencie, kde se v prostorách Galleria dell'Accademia setkala s Tarkovského
synem Andrejem (viz foto). – Pro úplnost připomínám (známou věc), že na zatím
poslední album Banga z roku 2012 zařadila Patti Smith také skladbu
Tarkovsky (The Second Stop is Jupiter).
→ V rámci Ekologických dnů Olomouc 2022 (16. 9. – 9. 10. 2022) proběhne
v doprovodném programu
také veřejná projekce dokumentu FILM JAKO MODLITBA (2019), který před
několika lety natočil o svém slavném otci Andrej Tarkovskij ml. Českými titulky
vybavený snímek bude uveden v pátek 7. 10. od 21:00 hod. v prostorách Domu
přírody na Sluňákově.
12. dubna 2022
→ K 90. výročí narození Andreje Tarkovského (viz níže aktualizace z 5. dubna)
doplňuji několik dalších drobností:
– V ruském Ivanovu, hlavním městě stejnojmenné oblasti, kde leží také Zavražje
a Jurjevec spjaté s Tarkovského narozením a dětstvím, byla v prostorách místního
vlakového nádraží otevřena fotovýstava k tomuto výročí; součástí programu v Ivanovu
je také další samostatná výstava Andrej Tarkovskij na natáčení Stalkera,
beseda
a projekce dokumentu DIALOG S TARKOVSKIM
od Jevgenije Borzova.
– Současně byl v Rusku spuštěn samostatný portál
tarkovsky90.ru, který
informuje o různých událostech, projekcích a jiných akcích spojených s tímto
výročím, především v ivanovském regionu.
– K Tarkovského výročí vznikl také krátký televizní dokument TARKOVSKIJ. VOZVRAŠČENIJE NA RODINU
(Tarkovskij. Návrat domů) režiséra Nikity Janušpolského, pustit si jej je možné
na ruské internetové službě
Rutube.
Ve filmu na Tarkovského vzpomínají herci Nikolaj Burljajev a Nataša Bondarčuková,
kteří navštívili Ivanovo při oslavách Tarkovského výročí.
→ Před pár dny se na YouTube objevila videovzpomínka herečky
Gillian Hills na setkání
s Antonionim a přípravy natáčení „svlékací“ scény ve filmu ZVĚTŠENINA, kde si
zahrála společně s Jane Birkinovou.
→ Televizní kanál ČTart odvysílá dnes večer (20:15) ve svém programu ARTzóna
rozhovor s režisérem Václavem Kadrnkou.
→ Včera, 4. dubna, uplynulo 90 let od narození Andreje Tarkovského.
Již před tímto datem proběhlo ve světě i u nás
několik připomínek Tarkovského osobnosti a díla. Z těch tuzemských připomínám
televizní uvedení filmu NOSTALGIE, kterou odvysílala v neděli 3. dubna
TV Noe
a ještě dřívější uvedení filmu STALKER v pražském kině Ponrepo (12. března,
k zahájení minicyklu Tarkovskij 90),
z jehož projekce ke mně doputovala krásná zpráva, že po skončení filmu se v sále
ozval potlesk, v kinosálech dnes ne zas tak obvyklý…
→ Svou vzpomínku na Tarkovského přidala na
Facebooku
také Donatella Baglivo, režisérka tří dokumentů o Tarkovském (IL CINEMA E UN MOSAICO
FATTO DI TEMPO; ANDREIJ TARKOVSKIJ IN NOSTALGHIA; UN POETA NEL CINEMA: ANDREIJ
TARKOVSKIJ) z roku 1984. Když 4. dubna 1982 chtěla připravit Tarkovskému alespoň
krátkou oslavu jeho 50. narozenin, sezvala společnost přátel a společně poseděli
nad improvizovanou tabulí s dortem (viz foto, klikem lze zvětšit; zdroj: Facebook
Donatelly Baglivo).
Donatella mj. vzpomíná: „V Římě byl Andrej spokojený, ale chyběla mu rodina, hlavně
jeho malý syn Andrej, který zůstal v Rusku. Nemohl se dočkat, až ho bude mít vedle
sebe. Nejsem si jistá, jestli zůstal v Rusku proto, že vyřizování dokumentů se protahovalo.
Slavili jsme, ale najednou jsem uviděla stín, který byl v Andrejových úsměvech
vždy schovaný. A to jsem věděla, že myslí na svého syna a své rodiče. Díval se na
to všechno jídlo na stole a řekl mi: ,Podívej se, kolik jídla je tady pro mě,
zatímco má rodina v Rusku má zřejmě hlad.’“
→ A z Facebooku, tentokrát ze stránek komunity
Nostalghia.com,
ještě jedna „antikvární“ vzpomínka, fotografie titulní strany sborníku veršů
Borise Pasternaka ze soukromé Tarkovského knihovny (vlevo, klikem lze zvětšit):
výtisk zde má vepsané věnování „Za víru!“ a podpis Anatolije Solonicyna s datací
30. července 1965 ve Vladimiru. Datace a místo myslím jednoznačně zařazují „událost“
věnování do dnů natáčení ANDREJE RUBLEVA v exteriérech kolem Uspenského chrámu ve
Vladimiru.
→ Text Tomáše Matrase Spiritualita Andreje Tarkovského, který vyšel 17. ledna
na placeném webu týdeníku Přítomnost (viz níže) je od 4. dubna přístupný
v plné verzi na stránkách
Film & spiritualita.
→ Na portálu magazínu Film a doba vyšel audiovizuální esej Jáchyma Šidláka
DIGITÁLNÍ TARKOVSKIJ: Hořící pohled
zabývající se scénou požáru z filmu ZRCADLO, v níž
„mizí samotná hranice mezi obrazem a pozorovatelem, mezi prostorem uvnitř a vně obrazu“.
7. února 2022
→ 2. února zemřela ve věku 90 let Monica Vittiová (1931–2022), jejíž
zásadní přínos do „portfolia“ kmenových filmů Nostalghia.cz je spojen s „tetralogií
citů“ Michelangela Antonioniho, tedy s filmy DOBRODRUŽSTVÍ (1960), NOC (1961),
ZATMĚNÍ (1962) a ČERVENÁ PUSTINA (1964). (Později ještě přijala Antonioniho
pozvání k herecké účasti na televizním filmu TAJEMSTVÍ OBERWALDU /1981/ a málo se
ví, že s Antonionim krátce „spolupracovala“ už v roce 1957 na filmu VÝKŘIK, kde
nadabovala herečku Marii Luisu Mangini /aka Dorian Grey/). – V souvislosti s tvůrčím
tandemem Antonioni – Vittiová připomínám, že před dvanácti lety byl na stránkách
Nostalghia.cz vydán kompletní text studie Stanislavy Přádné Čtyřikrát dva,
v níž je zařazena také samostatná kapitola
Antonioni – Vittiová. –
Shodou okolností jsem před pár dny něco hledal ve starých ročnících časopisu
Film a doba a narazil jsem na text, v němž Monica Vittiová popisuje
své vidění ženských hrdinek ve filmech DOBRODRUŽSTVÍ a ZATMĚNÍ. Text vyšel
v 6. čísle Filmu a doby v roce 1963, jeho sken si lze zobrazit
na tomto odkazu. –
Jako poslední připomínku na zesnulou herečku odkazuji na stránky Galerie moderního
umění v Roudnici nad Labem, v jejichž sbírkách je mj. krásná malba Jaroslava
Vožniaka z let 1967–1968 zpodobňující právě
Monicu Vitti
ve stylizaci obrazů mistrů italského Trecenta (viz vlevo, kliknutím lze zvětšit).
→ Na webových stránkách týdeníku Přítomnost byl 17. ledna
vydán článek
Spiritualita Andreje Tarkovského
(placený přístup), v němž jeho autor Tomáš Matras připomíná duchovní kořeny Tarkovského
díla v souvislosti s dokumentem FILM JAKO MODLITBA, který v roce 2019 natočil
Tarkovského syn Andrej Andrejevič.
→ 24. února vstupuje do české distribuce poslední film Václava Kadrnky
ZPRÁVA O ZÁCHRANĚ MRTVÉHO (premiérově uvedený na MFF v Karlových Varech v roce 2021).
Oficiální trailer je nyní k dispozici na
YouTube.
Ještě v čase natáčení jsem v květnu 2020 na stránkách Nostalghia.cz publikoval
kolekci snímků
z jednoho natáčecího dne v olomoucké nemocnici.
3. ledna 2022
→ 29. prosince 2021 uplynulo 35 let od úmrtí Andreje Tarkovského. Současně
v letošním roce uplyne 90 let od jeho narození (4. dubna 1932) v obci Zavražje
ležící v oblasti Ivanovo. Právě v hlavním městě regionu Ivanovo se před časem
objevila na ploše jakési technologické stavby také streetartová malba portrétu
Andreje Tarkovského (viz vlevo, kliknutím lze zvětšit).
→ Velkou připomínkou Tarkovského života a díla byla nedávná italská přehlídka
Tarkovskij and the trascendent in film, která probíhala v Římě od 28. října
do 19. prosince. Vedle Tarkovského filmů byly do programu zařazeny i snímky
Roberta Bressona, Roberta Rosselliniho, C. Th. Dreyera, Gorana Paskaljeviče,
Larse von Triera, P. P. Pasoliniho, Martina Scorseseho, Emilia Greca, Stanley
Kubricka, Ingmara Bergmana, Wima Wenderse aj. Katalog celé přehlídky v italštině
je ke stažení zde.
→ Výtvarný projekt Endless Nostalghia prezentuje díla italských
umělců inspirovaná, či přímo lokalizovanmá do míst, kde vznikal Tarkovského film
NOSTALGIE. Webovou on-line výstavu najdete na adrese
endlessnostalghia.com.
Je nutné poznamenat, že podle organizátorů jde o „ ,nekonečnou‘ webovou stránku.
Při každé návštěvě se mění, a když dojdete na její konec, je ,znovuzrozena‘ jinak:
s jinými obrázky, texty a fonty.“
→ V posledním čísle magazínu Cinepur (#138, prosinec 2021) najdeme
mezi recenzemi také text Jarmily Křenkové o novém zpracování Bergmanovy televizní
série SCÉNY Z MANŽELSKÉHO ŽIVOTA (1973), kterou letos pro televizní kanál HBO
natočil pod stejným názvem izraelský režisér Hagai Levi. (Poprvé jsem o nové
televizní adaptaci psal níže 10. září.) – Sám mám seriál zatím „odložený“ ke
shlédnutí, tak mohu přispět jen několika načtenými fakty. Soudě podle zahraničních
ohlasů je nové zpracování povedené, původní Bergmanova látka byla upravena jen v
dílčích věcech. Z jeho šestidílné předlohy byla vypuštěna celá druhá část (Leviho
remake má jen pět dílů) nazvaná Umění zamést věci pod koberec. Důvod jejího
vypuštění neznám, je možné, že Levi ji vnímal jako málo dramatickou, protože pro
diváky „jen“ připravuje předpolí pro rozvodové drama 3. dílu. Zbylé epizody se od
předlohy liší pouze v detailech. Nové SCÉNY také často odkazují na svou předlohu,
či na jejího autora: např. jména postav jsou velmi podobná těm z Bergmanovy verze,
v 1. díle se zmiňuje hudební skupina Sarabanda, což je také název posledního Bergmanova
filmu (2003), vnímaného jako jakési kvazi pokračování původní série. Bergmanův film
(tedy ne jeho seriálový originál) byl nominován na dva Zlaté glóby – za nejlepší
cizojazyčný film a za nejlepší ženskou roli (Liv Ullmannová) –, nakonec proměnil
onu první nominaci. V případě Leviho série je nominace na Zlatý glóbus rovněž
dvojnásobná: pro Jessicu Chastain i pro Oscara Isaaca za nejlepší (ženskou/mužskou)
roli v televizní sérii. Výsledek bude vyhlášen za pár dní, 9. ledna 2022.
→ Jednou z mých vánočních akvizic je kniha Tvář naděje (2021, nakl.
Kodudek), knižní vydání filmové povídky Věry Chytilové o životě (a částečně i díle)
Boženy Němcové. –
Kniha vyšla v listopadu 2021, zatím jsem ale nenarazil na žádnou recenzi. Mohu tak
nabídnout jen několik svých dojmů. Předně je kniha velmi pěkně udělaná. Obsahuje
úvodní historický exkurz Pavla Hájka o genezi námětu a snahách o jeho
filmové zpracování (později zvažované jako seriál), podložený odkazy na pamětníky
a archivní prameny; dále samotnou povídku Tvář naděje ve verzi z roku
1981 (předchozí, neustále doplňovaná a upravovaná verze vznikala v období let 1968–1972
a sloužila editorům jako referenční zdroj pro pochopení geneze textu); a v závěru
několikastránkový medailon Věry Chytilové od Miloše Fikejze. Kniha je doplněna
černobílými působivými fotografickými portréty autorky. – Vlastní text povídky
není veřejnosti úplně neznámý. Poprvé vyšel tiskem v roce 1989 v 2. čísle
revue Dramatické umění (s. 147–195) s úvodem Jana Bernarda. Sám jej mám z
tohoto vydání schovaný, nicméně k jeho četbě jsem se z různých důvodů nedostal a
tak jsem si přečetl až jeho novou knižní edici. Jistě by tady šlo lamentovat nad
tím, jaká je škoda, že se námět nedočkal své realizace. Nebylo by to ale ani nijak
originální. Snažil jsem se povídku číst spíš jako svébytné literární dílo, ne jako
pracovní „polotovar“, a musím říct, že i v této „roli“ plně obstojí. Je to velmi
magický text, plný minimalistických poutavých obrazů, které se doslova proměňují
před očima („Odbíjející hodiny, zapadající rudé slunce. Silueta Staroměstské radnice,
krajková záclona padne přes obraz. Šepot: ,Naděje, nadšení, nádhera, nekonečno –‘
Těžké sametové záclony temně modré barvy vyvolávají světlejší modré tóny hedvábí…“),
střídají se v něm časy a prostor („Němcová se dívá za dětmi. Pak odvrátí pohled
vzhůru, pozoruje nádherný let černého ptáka. Pták klesá k zemi – ,A kam potom ještě
pluje, babičko?‘ Jeho let zpomalí, jeho křídla se ještě více roztáhnou. – ,Daleko,
daleko pluje po řece, až přijde do moře.‘ Černý šátek s třásněmi proletí obrazem,
babička se belhá na lávku nad potokem, děti hážou proutky po proudu.[…] Velké
vzedmutí mořské vlny smete vidinu města.“), prolíná se realita s fikcí či vzpomínkami
(„Barunka zaváhá, pak se vrací do domu. […] Lekne se a zůstane stát. Proti ní stojí
Božena Němcová. Barunka couvá. Němcová řekne: ,To jsem já –‘ Barunka zděšeně
vydechne: ,Ne -ne –to nejsem já –‘ Němcové vytrysknou z očí slzy.“). Podle úvodní
autorské synopse chtěla Chytilová představit Boženu Němcovou primárně skrze
spisovatelčin subjekt, chtěla hledat „vysvětlení některých dějů skutečných z
jejího života v obraze jejího díla“. I přesto ale v příběhu nechtěla „ignorovat
jeho historickou stránku“, zamýšlela zcela vyloučit smyšlený dialog a dobu
dodržovat i v použitém jazyce. Vznikl vysoce poutavý text, který přes neustále
se proměňující perspektivu má předpoklady být přečten jedním dechem.
→ Do občas aktualizovaného speciálu Galerie Nostalghia.cz jsem
dnes přidal jeden záznam-snímek z filmu
ROZUM A CIT (1995)
režiséra Ang Lee.
→ Z filmových úmrtí konce roku 2021 zmiňuji ruského herce Vladimira Tatosova,
který zemřel 24. prosince 2021 ve věku 95 let. Od roku 1958 se objevil v několika
desítkách filmů, především ve vedlejších rolích, pro stránky Nostalghia.cz má význam
jeho dabérská účast na Tarkovského filmu SOLARIS (1972), kde do ruštiny přemluvil
postavu dr. Snauta, ztvárněnou estonským hercem Jüri Järvetem.
6. prosince 2021
→ Už nějakou dobu je k dispozici letošní třetí číslo čtvrtletníku Film a doba,
ale já jsem ještě nestihl upozornit ani na to druhé! Činím tak se zpožděním, ale
ne pro formu, nýbrž proto, že „dvojka“ je svým obsahem pro stránky Nostalghia.cz
velmi důležitá. Málokdy se v jednom čísle (jakéhokoliv) tuzemského filmového časopisu
sejde tolik textů o „nostalgických“ filmech jako zde. Mám na mysli jak analytický
text Andreje Chovance o Abuladzeho eposu PROSBA (byť jeho název – Narativní paralelismus
mimetických modů filmu Prosba – zaslouží analýzu sám o sobě) tak dvě překladové studie –
o Bressonově tvůrčí metodě od R. Bruce Eldera (z Quandtovy antologie Robert Bresson,
1998) a poznámky Chrise Markera k filmu VERTIGO (z revue Positif, 1994).
To vše doplňuje retrospektivní ohlédnutí Jana Švábenického za filmovou publicistikou
a kritickým uvažováním Ljubomíra Olivy v letech 1966–1987 ve vztahu k italské
kinematografii.
→ Třetí letošní číslo Filmu a doby už se nese opět v převaze
současných tvůrců, najdeme v něm několik textů o díle Leose Caraxe, doplněných
jeho krátkými poznámkami o filmech litevského tvůrce Šarūnase Bartase, jemuž
jsou v časopisu věnovány další dvě studie. Iva Přivřelová vedla pro Film a dobu
rozhovor s Andrejem Končalovským o jeho posledním filmu DRAZÍ SOUDRUZI!, který je
v čísle také recenzován. Z „pamětnické“ kinematografie je tentokrát věnována
pozornost analýze filmu LOVE STORY (1970, r. Arthur Hiller) od Martina Šrajera a
tvorbě francouzského (především) předválečného tvůrce Jeana Grémillona
v přeloženém textu Oliviera De Bruyn (Positif, 1993).
Několik následujících reportů věnuji článkům z webového portálu
Iskusstvo kino za několik posledních týdnů:
→ Pokud v souvislosti s filmem zazní spojení „swingující Londýn“, většině diváků se
podle mé zkušenosti obvykle vybaví ZVĚTŠENINA. Antonioniho snímek je možná nejznámější,
ale ve svém ponoru do existenciálních témat přináší obraz swingující
britské metropole spíš „v druhém plánu“. Snímkům, které nějakým způsobem reflektují
dobový obraz Londýna, se věnuje Asja Zabolotskaja ve svém článku
Film „swingujícího Londýna“,
který uvádí slovy:
„Když přijde řeč na britskou kinematografii, obvykle se zmíní James Bond, Harry Potter
a sociální realismus Kena Loache nebo jeho kolegy Mikea Leeho. Někde mezi řádky
možná uvízne zmínka o filmu KDYBY… (1968) Lindsaye Andersona, ale ostatní
filmy ze stejného desetiletí jsou obvykle zapomínány. Někdo si možná ještě vybaví
epické drama LAWRENCE Z ARÁBIE (1963) Davida Leana, ale tím diskuse
o kinematografii Spojeného království končí.“
→ K nedávným 90. narozeninám (3. 11.), které oslavila Monica Vittiová,
vyšel na webu Iskusstvo kino text
Svět mění barvy
o filmu ČERVENÁ PUSTINA, jenž ve stejnojmenném časopisu publikovala Maja Turovskaja
v roce 1965.
→ Můj poslední tip z webu Iskusstvo kino směřuje k tuzemské
české, resp. československé filmové tvorbě. Alisa Taježnaja napsala v říjnu
krátký soupis
10 filmů československé nové vlny, které by měl v roce 2021 v Rusku vidět každý.
Do autorčina výběru filmů s „ostrou společenskou kritikou“, které se s odstupem
času ukazují jako „odvážné a nekompromisní pro všechna období“, se vešly
snímky ŽERT, OBCHOD NA KORZE, SPALOVAČ MRTVOL, O SLAVNOSTI A HOSTECH, 322,
ADELHEID, …A PÁTÝ JEZDEC JE STRACH, UCHO, NÁVRAT ZTRACENÉHO SYNA a PŘÍPAD PRO
ZAČÍNAJÍCÍHO KATA.
→ V kinech právě uváděný film Ridleyho Scotta POSLEDNÍ SOUBOJ dá mj.
vzpomenout na Kurosawovo klasické dílo RAŠOMON (v především kritiky zdůrazňovaném
motivu trojí interpretace jedné události, byť proti Kurosawově osudovosti zde jde
jen o jemné nuance pohledu na jedno a totéž), ale i na Scottův famózní debut
SOUPEŘI z roku 1977. Nový film se podle mne oběma starším ani zdaleka nepřibližuje
(z jeho projekce jsem odcházel spíš v rozpacích), ale nabízí několik autorových
ohlédnutí na souvislosti s oběma staršími díly. Sám Ridley Scott
v rozhovoru o svém novém filmu
inspiraci Kurosawou přiznává a dodává: „Princip vidění události ze tří různých úhlů
mi zněl jako skvělý nápad. … Nejdůležitější kontext a úhel pohledu je jednoznačně
od Marguerite. Další potom od jejího manžela, který má tendenci věřit, že cizoložila.
Což je výraz doby. A nakonec, samozřejmě, muž, který čin spáchal, který ale ve
skutečnosti věří, že neudělal nic špatného.“ U kritikou často zmiňovaných paralel
k hnutí Me Too pak režisér poznamenává, že žádnou podobnou souvislost nezamýšlel,
ale že proti podobným přirovnáním se asi těžko dá něco dělat. Svůj debut z roku
1977 v souvislosti s POSLEDNÍM SOUBOJEM přímo nezmiňuje, ale v jiném rozhovoru
o filmu HOUSE OF GUCCI pro
Total Film
lehce zavzpomínal na své začátky a film SOUPEŘI, který měl podle něj podobně
rozpačitý „distribuční“ osud jako jeho čerstvý rytířský spektákl. Námět SOUPEŘŮ
jej zaujal proto, že mu to „připadalo jako western o bezduchosti násilí, kdy si
už ani nepamatujete, o čem byla původní hádka“. Natáčení trvalo jen osm a půl
týdne, protože měl podle svých slov dobře zvládnuté řemeslo z výroby téměř stovky
reklam ročně ve své už tehdy zavedené produkční firmě. Podobnost s POSLEDNÍM SOUBOJEM
vidí Scott jen v distribučním osudu obou filmů, které se nestaly kasovními trháky,
byť k tomu mají předpoklady. SOUPEŘI ocenění v Cannes uspěli v Evropě, ale v USA
to dopadlo jinak. Film by podle režiséra „pravděpodobně získal nominaci na cenu
Akademie, ale protože Paramount nevěděl co s ním, skončil stranou zájmu. Přesto je
dnes označován za ´mistrovské dílo´." – Za sebe ještě malou noticku: se Scottovým
novým filmem se pojí na dnešní poměry výjimečný filmový plakát (viz vlevo, jde o
jeden ze dvou oficiálních plakátů, ten druhý je výrazně tuctovější), založený na
minimalistickém ztvárnění ústředního motivu.
→ Do historie české kinematografie se ohlíží Alice Lovejoy ve své
komplexně pojaté práci Experimentální dílna. Československá armádní kinematografie
1920–1970 vydané před několika týdny Národním filmovým archivem.
Podle všeho jde o český překlad (Jan Hanzlík) autorčiny práce, která vyšla už v
roce 2014 v USA (Army Film and the Avant Garde. Cinema and Experiment in the
Czechoslovak Military, Indiana University Press 2014), detailnější pohled na
knihu nabídnu v recenzi připravované pro Film a dobu.
Z filmových úmrtí poslední doby zmiňuji datum 1. listopadu, kdy ve věku 86 let
zemřel scenárista Jurij Nikolajevič Klepikov (1935–2021), mj. spoluscenárista filmů
PŘÍBĚH ASJI KLJAČINOVÉ, KTERÁ MILOVALA, ALE NEVDALA SE (1966, rež. A. Končalovskij)
nebo VZESTUP (1977) režisérky Larisy Šepiťkové. – 29. listopadu zemřel ve věku 93 let
ruský režisér Vladimír Naumov. Spolužák Sergeje Paradžanova z VGIKu se ve
své tvorbě věnoval výrazně prosovětsky laděným snímkům, dějově často spojených
s motivy druhé světové války (ať už přímo nebo retrospektivně). Za zmínku nicméně
stojí alespoň jeho film ÚTĚK (1970), natočený podle divadelní hry Michaila Bulgakova,
který sice trpí režijní a dramaturgickou nedotažeností, ale zpracovává zajímavé
téma azylu v prostředí pravoslavných klášterů během občanské války. – Ve stejný
den (29. 11.) zemřel ve věku 67 (nebo 68) let David Gulpilil, australský herec
aboriginského původu, protagonista mimořádného filmu Nicolase Roega WALKABOUT (1971),
vydaného u nás na zóním DVD.
→ V posledních měsících jsem neměl na filmové čtení nebo psaní moc
času, protože jsem pracoval na několika věcech z regionální historie. Nicméně
i mezi nimi se něco filmového najde: pro
Olomoucký archivní sborník
19/2021 vznikl text Dva „hanácké“ filmy Valentina Šindlera o natáčení dvou
komedií VŠE PRO LÁSKU (1930, r. Martin Frič) a NA SVATÉM KOPEČKU (1934,
r. Miroslav Cikán) v okolí Olomouce. Oba filmy jsou spojeny hereckou účastí
operního pěvce Valentina Šindlera, rodáka z nedaleké Choliny.
10. září 2021
→ V rámci brněnského hudebního festivalu Moravský podzim (1.–17. 10. 2021)
proběhne také cyklus koncertů Filharmonie Brno věnovaný 100. výročí narození skladatele
Jana Nováka (1921–1984), který byl v letech 1961–1967 mj. výhradním skladatelem
filmové hudby pro filmy Karla Kachyni. Tato část jeho hudební tvorby bude připomenuta
15. října v Mahenově divadle uvedením jevištní adaptace scénáře Jana Procházky
Kočár do Vídně, k níž zazní Novákova hudba složená ke Kachyňovu filmu.
Živé provedení proběhne podle originální skladatelovy partitury, odkaz na původní
film by měl představovat i hlas Ivy Janžurové, která pro představení namluvila
krátký text. Detaily na webových stránkách
Moravského podzimu.
→ Dvě bergmanovské aktuality posledních týdnů: Na letošním MFF v Cannes
byl v premiéře uveden film BERGMAN ISLAND režisérky Mia Hansen-Love, pojednávající
o vztahu a tvůrčích vizích scenáristické dvojice (Vicky Krieps a Tim Roth)
a odehrávající se na „bergmanovském“ ostrově Farö (částečně i v exteriérech
některých Bergmanových filmů). Podle prvních zahraničních kritik
je film překvapivě konzistentní, a přestože je v něm cítit bergmanovská inspirace,
nejde o prvoplánovou poctu velkému švédskému tvůrci, ale mnohem víc o polemiku
či dokonce o vymezení se k Bergmanově dílu. V této souvislosti také připomínám
starší videozáznam rozhovoru o ještě nenatočeném filmu s režisérkou
M. Hansen-Love a hercem T. Rothem
na tradičním filmovém semináři Bergman Week v roce 2019. – Druhou, v podstatě
čerstvou událostí, je uvedení nové seriálové adaptace Bergmanových
SCÉN Z MANŽELSKÉHO ŽIVOTA, který bude v premiéře představen na právě probíhajícím
MFF v Benátkách pod anglickým titulem SCENES FROM A MARRIAGE. Režisér Hagai Levi
obsadil do hlavních rolí Oscara Isaaca a Jessicu Chastain, uvedení na kanálu
HBO je v USA ohlášeno od 12. září.
→ Berlínské nakladatelství Alexander Verlag uvedlo před několika dny
na německý trh nové vydání knihy Andreje Tarkovského Die versiegelte Zeit
(Zapečetěný čas). Na samotném vydání by nebylo nic až tak pozoruhodného, protože
kniha vyšla od svého prvního německého vydání (1985) už několikrát, v různých
jazycích a různě vybavených verzích. (Připomínám, že český překlad Michala Petříčka
vydaný v roce 2009 nakl.
Camera obscura
patří mezi nejpečlivěji vybavené edice, včetně do té doby leckde nepublikované
kapitoly o filmu OBĚŤ, poznámkového a jiného aparátu a také srovnávací analýzy několika zahraničních verzí knihy.) Nové německé vydání
je ovšem anotováno jako „přepracované, úplné a autorizované“ autorem pár týdnů před
smrtí. Nakolik se liší od doposud vydaných verzí ale zatím nedokážu posoudit
(zde
je k náhledu ukázka z knihy vč. obsahu).
První německé vydání totiž ještě neobsahovalo kapitolu o filmu OBĚŤ,
která už ale byla zařazena do druhého vydání v roce 1986. Přestože byl pro současné vydání
použit původní překlad z ruštiny od Hanse-Joachima Schlegela pro obě
předchozí německé verze (1985, 1986), je v novém vydání uvedeno, že dodatky přeložila
Yvonne Griesel; není tam ale specifikováno o jaké dodatky se jedná. Doslov napsal
německý filmový režisér Dominik Graf (mj. mu letos vyšla ve stejném nakladatelství
kniha o československém, polském a maďarském filmu „za železnou oponou“
Kino unter druck
(spoluautorka Lisa Gotto).
→ Zóna asi před měsícem publikovala zprávu o novém vydání románu bratří Strugackých
Piknik u cesty (předlohy Tarkovského filmu STALKER), až letos poprvé
přeloženém do češtiny „z originální autorské, tedy necenzurované verze“. Více
detailů k peripetiím kolem překladů v zóním článku
Piknik u cesty.
→ 7. září bylo vyvěšeno několik aktualizací na stránkách o
Františku Vláčilovi.
15. června 2021
→ V pondělí 28. června 2021 navštíví Prahu významný polský filmový a divadelní režisér a také literát Lech Majewski. Svou přítomností v publiku podpoří ve stejný den aktivity
Ceny Andreje ´Nikolaje´ Stankoviče
v pražském kině Ponrepo v 18 hodin a na ni navazující Prague Spring Film Award, jež po roce zpřísněných karantén byla obnovena prozatím jako nesoutěžní a v níž ve výběru filmů obstaraným podobnými osobnostmi jako Majewski zastupují Českou a Slovenskou republiku právě vítězové Ceny Andreje ´Nikolaje´ Stankoviče za rok 2020. Nedávno zesnulý český režisér Karel Vachek se svým posledním filmem KOMUNISMUS A SÍŤ, převzatým do výběru Prague Spring Film Award, vstupuje do kontextu s dalšími snímky z Polska, Maďarska, Běloruska, Německa, USA a dalších destinací. K těmto filmům je tak možné zaujímat stanoviska a pro veřejnost je tím alespoň o trochu více šance vyhýbat se i díky podobnému prostřednictví tlaku komerčních diktátů filmového průmyslu a médií. Zmíněný výběr je publikován na internetové stránce časopisu
Film a doba
a Lech Majewski v něm vyzdvihnul AUTSAJDERA kolegy kameramana Adama Sikory. Majewski, režisér hvězd jako Malkovich, Hauer a Schnabel, má zájem o znovunavázání kulturních kontaktů nejen mezi filmaři, s mezinárodním a českým publikem. Tomu bude odpovídat i jeho další program v Praze, v němž najdemetaké
projekci filmu mlýn a kříž (2011) v
Městské knihovně v Praze, kde proběhne diskuse režiséra s diváky.
→ První letošní číslo čtvrtletníku Film a doba je již nějaký ten týden v prodeji. Nepřipomínám to proto jako aktualitu, ale spíš chci upozornit na nenápadnou proměnu koncepce časopisu. Z obsahu zmizelo několik ikonických rubrik – úvodní Glosy, a také po všech 66 předchozích ročníků přítomný oddíl Festivaly.
Zatímco Glosy lze možná pociťovat jako ztrátu (mají samozřejmě alternativu na internetu, nicméně trvalou hodnotu alespoň pro některé texty spatřuji pouze v tištěné podobě), reporty z významných festivalů ztrácejí v éře on-line zpravodajství u čtvrtletníku trochu smysl. Ještě větší změnou ale je ústup z koncepce tematických čísel, v nichž byla podstatná část věnovaná předem danému tématu. Redakce se „tematické práce“ do budoucna nezříká, ale chce je realizovat v on-line prostředí v rámci redakčních blogů nebo v nepravidelných tematických miničíslech. Na web se přesouvá i rozsáhlá sekce recenzí, v tištěném časopise ale zůstane sekce podrobnějších kritik. Více místa na stránkách by tak mělo být využito pro rozmanitější kolekce studií, ale i rozhovory s tvůrci a lidmi „od filmu“ nebo ediční činnost (scénáře ap.). V grafice doznala Film a doba
jen malých, ale pozitivních změn: byl nepatrně zmenšen formát směrem k praktičnosti při četbě i ukládání a zmizel drobný (ale pro mě iritující detail) – tenká linka půlící stránky táhnoucí se i přes publikované fotografie. Taková drobnost, a kolik radosti udělá…
→ Pro mne nejočekávanější letní criterionskou edicí bude dvoudiskové Blu-ray s Tarkovského ZRCADLEM, ohlášené na 6. července. Vedle jistě ultimátního obrazového a zvukového přepisu nabídne hned několik dokumentů, včetně nejnovějšího filmu ANDREI TARKOVSKY: A CINEMA PRAYER (2019) od Andreje Tarkovského ml. Na 24. srpna pka Criterion ohlásil blu-ray vydání Wajdova ikonického díla POPEL A DÉMANT.
5. dubna 2021
→ Filmový produkční Vojtěch Kunčík působil skoro celou svou profesní
kariéru ve zlínských filmových ateliérech, kde pracoval, zpočátku jako asistent,
později jako samostatný produkční, na filmech zdejšího studia. Spolupracoval
s režiséry Karlem Zemanem (CESTA DO PRAVĚKU, VYNÁLEZ ZKÁZY), Josefem Pinkavou,
Zdenkem Sirovým, Radimem Cvrčkem aj., v 70. letech též s tvůrci, kteří našli po
barrandovských čistkách ve zlínských studiích azyl – Antonínem Mášou, Pavlem Hoblem
nebo Františkem Vláčilem (na filmu SIRIUS, o němž jsem měl možnost si s V. Kunčíkem
před lety dlouho povídat při práci na knize o Fr. Vláčilovi). Český rozhlas nyní
péčí Petra Slintáka připravil pětidílný záznam Kunčíkových vzpomínek pro cyklus
Osudy, jehož díly budou vysílány na ČRo 3 – Vltava od 5. do 9. dubna, a to
vždy v čase 11:30 - 12:00 dopoledne. Připojuji též odkaz na pilotní text
Život na filmovém kopci
na webu Týdeníku Rozhlas, odkud také přebírám raritní fotografii Vojtěcha
Kunčíka, který si ve VYNÁLEZU ZKÁZY zahrál postavu kormidelníka ponorky (kliknutím
lze zvětšit).
→ Včera uplynulo 89 let od narození Andreje Tarkovského. V kontextu současné pandemické
doby mi přijde více než zajímavá video esej Evana Puschaka (znám jako Nerdwriter)
Time, Tarkovsky And The Pandemic.
Autor zde hovoří na pozadí téměř osmiminutové scény/záběru z Tarkovského NOSTALGIE,
v níž se hrdina snaží přenést hořící svíčku přes vypuštěný bazén, jednoho z ikonických
okamžiků celé Tarkovského tvorby. Pro mnohé je to scéna symbolizující to, proč se
na Tarkovského nemohou dívat, pro jiné jde o excelentní ukázku autorova záměrného
využívání času, tedy rozměru, který jsme podle Puschaka začali všichni během posledního
roku vnímak jinak. V úvaze na téma „Co nám říká nejznámější scéna Andreje Tarkovského
o čase během pandemie?“ hovoří o tom, že „naše vnímání času se během pandemie změnilo
stejně, jako naše vnímání prostoru“. Zpočátku lidé cítili čas „současně jako pomalý
i rychlý: hodiny se táhly šnečím tempem, ale týdny ubíhaly rychle. Rok 2020 se jevil
nekonečný, ale při zpětném pohledu se zdá krátký, kratší než normální rok.“ I za
„normálních“ okolností platí, že „čím více pozornosti času věnujeme, tím se zdá
pomalejší“. Při sledování scény se svíčkou „si uvědomíte její podivné prolínání s
vlastním časem. Cítíte jeho strukturu, jeho přítomnost, jako by čas nebyl jen
[filmovým] konceptem, ale látkou, táhnoucí se před vámi, rozšiřující a smršťující
se každým dechem.“ Na rozdíl od většiny filmařů Tarkovskij s časem nemanipuluje
tak, aby nás udržel na předem stanovené emocionální stopě, ale aby nás informoval
o svém vlastním pohybu. „A stejné to bude i v pandemii,“ říká Puschak. „Existují
poryvy, k nimž se budeme chtít vrátit, a jiných, když jsme teď zažili jejich
nepřítomnost, budeme chtít zanechat.“ Právě teď bychom udělali dobře, kdybychom
zpochybnili nové formy nostalgie, které nás postihly. Nebo bychom mohli využít
čas, který teď máme víc ve svých rukou k „osobní retrospektivě Tarkovského
filmů“. Setkání dvou vnímání „časů“, toho Tarkovského a toho našeho
„pandemického“ nám nabízí unikátní okolnosti.
→ V několika krátkých exkurzech do raných filmů Wima Wenderse se pokouší
Taťána Kočinová vystopovat motivy, které se sbíhají v ikonickém Wendersově filmu
NEBE NAD BERLÍNEM (1987). Text vyšel v březnu 2021 na stránkách
ruského filmového magazínu Iskusstvo kino, svůj pracovní překlad nabízím
v Příloze Nostalghia.cz.
→ V kolekci audiozáznamů Podcast(y) studia Ypsilon se v únoru
objevila asi šestiminutová nahrávka vzpomínky Josefa Kemra
na natáčení jedné scény filmu MARKETA LAZAROVÁ.
→ V březnu uvedla Česká televize zajímavý dokument FELLINI – NEZNÁMÝ PŘÍBĚH (2014),
který přibližuje málo známý rozměr Felliniho života a kariéry: ne zcela dořešený
vztah k bratru Riccardovi, méně úspěšnému filmovému herci a režisérovi. Dokument
nabízí i-vysílání České televize
ještě asi týden.
22. února 2021
→ V pravidelném týdenním podcastu ruského filmového magazínu Iskusstvo kino
si 2. února vybrali jako ústřední téma tvorbu Věry Chytilové, speciální pozornost
pak diskutéři věnovali jejímu filmu SEDMIKRÁSKY z roku 1966. V hodinovém podcastu nazvaném
Kam lidstvo došlo z Ráje?
spolu hovoří Alexej Filippov, Viktoria Levitová a Konstantin Čalyj.
→ V první polovině února vyšlo čtvrté číslo magazínu Film a doba
ročníku 2020. Tématem čísla jsou filmy pro děti a mládež, v dalším obsahu lze
najít rozhovor s Cristim Puiem, profil Jóhanna Jóhannssona, studii o nové tváři
arabských kinematografií tradiční kolekci kritik a recenzí filmových novinek (mj.
CORPUS CHRISTI, MANK, ALCHYMICKÁ PEC, LÉTO 85, CHLAST, CHICAGSKÝ TRIBUNÁL, LUX
ATERNA) a především speciál věnovaný zemřelému Petru Královi, složený z textů
Milana Klepikova, Michela Cimenta, Adriana Martina a samotného Petra Krále.
→ Hudební skladatel Eduard Artěmjev proslul mj. jako autor hudby k filmům
Andreje Tarkovského, Nikity Michalkova, Andreje Končalovského aj. V před pár dny
zveřejněném videu
Eduard Artěmjev: Kartiny mastěrov
na serveru YouTube skladatel vzpomíná na práci se všemi těmito tvůrci, občas bilancuje,
hodnotí… 90 minut záznamu je proloženo ukázkami z různých filmů.
→ Z úmrtí počátku roku 2021 připomínám herečku Gunnel Lindblomovou (1931–2021),
která zemřela 24. ledna ve věku 89 let. Od roku 1957 patřila do stálého okruhu
spolupracovníků Ingmara Bergmana, s nímž natočila do roku 1973 celkem šest filmů
(SEDMÁ PEČEŤ, LESNÍ JAHODY, PRAMEN PANNY, HOSTÉ VEČEŘE PÁNĚ, MLČENÍ a SCÉNY
Z MANŽELSKÉHO ŽIVOTA), několik televizních inscenací a patřila také mezi
jeho múzy v divadelních projektech.
– 8. února zemřel scenárista Jean-Claude Carrière (1931–2021), přední
spolupracovník Luise Buñuela (DENÍK KOMORNÉ, KRÁSKA DNE, MLÉČNÁ DRÁHA,
PŘÍZRAK SVOBODY, NENÁPADNÝ PŮVAB BURŽOAZIE nebo TEN TAJEMNÝ PŘEDMĚT TOUHY), ale
i Petera Brooka, Miloše Formana a řady jiných režisérů. V roce 2015 získal čestného
Oscara, v roce 2016 na European Film Awards pak Cenu za celoživotní přínos. Příležitostně
se věnoval i filmové režii, především krátkometrážních filmů, za ŠŤASTNÉ NAROZENINY
(1962) získal Oscara, za LA PINCE À ONGLES (1969, scénář společně s M. Formanem)
Zvláštní cenu poroty v Cannes. Připomínám také jeho „scenáristickou“ knihu
Vyprávět příběh (česky 1995, 2014), knižní vzpomínky Léta utopie: 1968–1969
New York – Paříž – Praha – New York (česky 2004) a také knižní rozhovor s
Umbertem Ecem Knih se jen tak nezbavíme (česky 2010), poutavou debatu dvou
vášnivých sběratelů starých tisků.
→ K dnešnímu dni také několik aktualizací na stránkách o
Františku Vláčilovi.
4. ledna 2021
První letošní aktualizace bude celá věnována informacím o Andreji Tarkovském,
od jehož úmrtí (29. prosince 1986) uplynulo už 34 let.
→ Aktuálně nejfrekventovanějším tarkologickým tématem na internetu je
stále dokument ANDREJ TARKOVSKIJ – FILM JAKO MODLITBA, který v roce 2019 natočil
Tarkovského syn Andrej Andrejevič Tarkovskij. Jak jsem až dnes zjistil, film je
již téměř rok (od února 2020) přístupný v originální verzi na
YouTube.
Ze zde uvedených informací ale není zřejmé, pod jakou licencí (netuším tedy,
bude-li takto dostupný trvale).
→ Z různých textů a recenzí filmu mě v poslední době zaujal článek
Andrej A. Tarkovskij: «Io, l’emozione e quel documentario su mio padre»
v italské mutaci webového magazínu The Hot Corn, a to proto, že je složen
z výpovědí Andreje Andrejeviče vážících se k jeho motivacím spojeným se vznikem filmu.
Vyjímám zde několik citací:
– „Další dokument o Tarkovském by byl nadbytečný. Vzniklo o něm už příliš mnoho
filmů, příliš mnoho knih, ale mně v nich stále chyběla jeho osobnost, to, co si
myslel přímo on. Takto jsem zamýšlel svůj film.“
– „Doposud bylo snad největší chybou umísťovat [Tarkovského] mezi filmové režiséry,
zatímco on byl především básník. Kořeny jeho tvorby a jeho fantazie sahají do
literatury, stříbrného století ruské kultury a náboženské filozofie. Jinými slovy,
ve svém básnickém jazyce vše zdědil po svém otci Arseniji Tarkovském, velkém ruském
básníkovi. Tam je to spojení, ten vztah s otcem, který jsem také chtěl zdůraznit
ve filmu. Omezit Tarkovského jen na režiséra, filmového řemeslníka, by znamenalo
ignorovat všechny důvody, proč své filmy natáčel.“
– „[Otec] vždy říkal: ,Na mé filmy by se nemělo jen dívat, měly by se prožívat.‘
To znamená, že nejdříve musí vzniknout empatie s autorem, pokus sdílet své zkušenosti.
Nejprve jde tedy o emocionální a ne intelektuální setkání. Pokud se někdo pokusí
analyzovat Tarkovského filmy z intelektuálního hlediska, nic nechápe. Ve skutečnosti
má být prvním účinkem Tarkovského prožívat, ne mu rozumět, to přijde později.“
→ Jedna z posledních recenzí Tarkovského dokumentu vyšla ve webovém čtvrtletníku
UZAK (italsky).
→ K oznámeným úmrtím z konce předchozího roku musím bohužel doplnit
jedno další. Až v těchto dnech ke mně doputovala informace, že 29. srpna
2020 zemřela v Moskvě Nella Jefimovna Fominová, uznávaná filmová kostýmní výtvarnice.
Narodila se 29. října 1937 v Krasnodarském kraji, válku prožila s matkou v evakuaci
v Permu. Od dětství milovala kreslení a práci s látkami, což ji přivedlo ke studiu
moskevského textilního institutu. Práci v Mosfilmu získala náhodou, studio hledalo
dočasného náhradníka na pozici pomocného výtvarníka, což jí vyhovovalo, protože
teprve dokončovala školu. Z příležitostného závazku se nakonec vyklubalo 40 let.
Během nich spolupracovala s režiséry Nikitou Michalkovem, Gennadijem Polokou,
Michajlem Schweitzerem, Sergejem Bondarčukem, Sergejem Tarasovem – a hlavně
s Andrejem Tarkovským. Pro něj navrhovala kostýmy do filmů SOLARIS, ZRCADLO a STALKER.
O své práci na jeho filmech vydala před několika lety také knihu
Kosťumy k filmam Andreja Tarkovskogo (Cygnnet, London 2015),
kde podrobně, i s obrazovými ukázkami, přibližuje spolupráci s Tarkovským.
Ten měl podle Fominové na kostýmy vysoké nároky, protože musí „odpovídat obrazu hrdiny“.
Prostřednictvím kostýmu se vytváří charakter postavy, vyjadřuje se čas a místo děje
a kostým se podle Tarkovského také má měnit v souladu s vývojem scénáře. „V té době byl výběr
látek omezený, ale Andrej Arseňjevič byl přesto velmi pečlivý vůči struktuře obleku.
Musela jsem to vymyslet a vytvořit sama. Tarkovskij měl rád věci, které byly pravé,
přirozené a nepůsobily uměle. Byl přesvědčený, že kostýmy mají být spíše ,opotřebované‘
než ,vyžehlené‘.“ Ke spolupráci na SOLARIS pak Fominová vzpomíná: „Andrej Arseňjevič
požadoval, abych nevyráběla kostýmy budoucnosti, nějaké fantastické kostýmy, ale
jen moderní, které nebudou diváka odvádět od filmu a od významu. […] Měl k tomu
i jiný důvod: okamžitě zavrhl fantasy kostýmy proto, že za pár let by se jim všichni
smáli. Moje řešení ,vesmírných‘ obrazů tak bylo následující: na zcela obyčejné
obleky jsme našili jen několik detailů z těch skutečných kosmonautických. Zdůraznila
se tak příslušnost k vesmíru, ale zároveň jsme se vyhnuli jakémukoli fantazírování.“
– Níže přináším galerii několika fotografií: vedle archivních
snímků Nelly Fominové s Vadimem Jusovem a Andrejem Tarkovským z premiéry SOLARIS,
resp. z natáčení STALKERA (Fominová druhá zprava), je v ní několik kostýmních návrhů
k Tarkovského filmům, jejichž názvy asi není třeba uvádět.
→ Italský kulturní portál Artribune publikoval článek s názvem
Dare forma alla nostalgia: Tarkovskij, l’arte contemporanea e un sito web infinito,
jehož hlavní součástí je fotogalerie plastik a instalací pěti současných umělců,
kteří svá díla umístili na omezenou dobu do exteriérů, v nich Tarkovskij natáčel
film NOSTALGIE. A samozřejmě: mají evokovat Tarkovského poetiku.
24. prosince 2020
→ V covidovém chaosu mi zcela unikla zpráva, že 10. listopadu 2020 zemřel
ve věku 86 let švédský herec Sven Wollter. Ve švédských filmech se postupně prosazoval
od 60. let (např. JSEM ZVĚDAVÁ ŽLUTĚ /1967/), renomé mu přinesla kriminální dramata
Bo Widerberga MUŽ NA STŘEŠE (1976) a MUŽ Z MALLORKY (1984), v roce 2001
získal na MFF v Karlových Varech Cenu za nejlepší mužský herecký výkon ve filmu
PÍSEŇ PRO MARTINA režiséra Bille Augusta. Z pohledu stránek Nostalghia.cz je ale
podstatná jeho role Viktora ve filmu Andreje Tarkovského OBĚŤ (1986). Na přiloženém
snímku z dubna 1985 je velká část hereckého souboru v té době připravovaného
filmu: za Andrejem Tarkovským stojí zleva Valerie Mairesse, Sven Wollter,
Filippa Franzén, Allan Edwall a kameraman Sven Nykvist.
→ 22. prosince zemřel ve věku 80 let Karel Vachek, dokumetarista-filozof,
jehož mnohahodinové dokumentární eseje jednou budou podle některých tím nejvěrnějším
filmovým záznamem doby v níž vznikaly. Na tomto místě si dovolím upozornit na
Vachkův text Zázrak je logický, protože je součástí světa,
který před 15 lety poskytl prostřednictvím Miloše Fryše stránkám Nostalghia.cz.
Pokud je mi známo, zatím nikde jinde publikován nebyl.
→ V prosincových novinkách od Criterion Collection najdeme už dříve ohlášené
vydání Bressonova filmu MUŠKA. Protože obsah disku (volitelně Blu-ray nebo DVD) se
shoduje se starším vydáním, pozornost recenzentů je upřena výhradně na kvalitu
nového přepisu, který je dle očekávání vynikající. Co mě zaujalo osobně: podle
specifikací na
DVDBeaver
by měl být Blu-ray kódován pro region A i B (?).
→ A s Robertem Bressonem souvisí ještě jedna, lehce bulvární zpráva:
polská mediální společnost MADE IN Warmia & Mazury před pár dny oznámila, že
příští rok vznikne v polsko-italské koprodukci film BALTAZAR, který má být
jakousi novou interpretací slavného Bressonova filmu z roku 1966. Režisérem
má být Jerzy Skolimowski a hlavní hvězdou legendární italská herečka Sophia
Loren (!). Jakou roli bude ve filmu mít není jasné, stejně jako je pouze naznačen
děj: Skolimowského film rovněž vypráví o oslovi, jeho děj by měl začínat v polském
cirkusu a končit na italských jatkách. Premiéra filmu je plánována na listopad
2021.
→ Jen malá připomínka: před pár dny proběhla také aktualizace na stránkách
o Františku Vláčilovi.
13. prosince 2020
→ Ve čtvrtek 10. prosince 2020 zemřel v Tbilisi ve věku 82 let režisér,
kameraman a malíř Alexandr Rechviašvili, klasik gruzínské kinematografie,
patřící ke generaci tvůrců 60. a 70. let (Čcheidze, bratři
Šengelajové aj.). Něco málo jsem k tomu sepsal na svém blogu na portálu
Film a doba.
– O Alexandru Rechviašvilim natočil v roce 2012 režisér Pavel Kolaja
dokument ZVONY NAD TBILISI. Vedle hlavního protagonisty se autorovi podařilo
ve filmu zachytit i další tvůrce jeho generace, kteří se ve filmu osobně objeví:
Rezo Čcheidze, Rezo Esadze nebo bratři Eldar a Giorgi Šengelajové. Pokud vím, film
se nějaké distribuce nedočkal a tak z něj na
samostatné stránce
publikuji (se souhlasem autora) samostatnou galerii snímků.
→ Do zpráv o úmrtích v minulém týdnu musíme připočítat také jméno
Alexandra Gordona, režiséra a scenáristy, který zemřel 7. prosince 2020 ve věku
nedožitých 89 let. Gordon se narodil 26. prosince 1931 v Moskvě, v roce 1960
vystudoval na VGIK filmovou režii. Patřil do ročníku, kde studoval i Andrej
Tarkovskij, s nímž natočil studentské filmy ZABIJÁCI (1956, zde se Gordon objevil
v roli barmana, viz foto vlevo) a DNES PROPUSTKA NEBUDE (1959).
V samostatné tvorbě debutoval v roce 1968 historickým dramatem z občanské
války SERGEJ LAZO (spoluscenárista Andrej Tarkovskij, který se ve filmu objevil
i v epizodní roli plukovníka Bočkareva) a poté se věnoval
především kriminálnímu žánru (u nás byly uvedeny filmy UZAVŘENÉ MĚSTO /1982/
a DVOJÍ PŘEDJÍŽDĚNÍ /1984/), tematickou výjimku v jeho filmografii tvoří romance
SCENY IZ SEMEJNOJ ŽIZNI (1979). S Andrejem Tarkovským jej vedle studentských
let pojí ještě dvě okolnosti: Gordon pracoval na ruském dabingu Tarkovského
filmů NOSTALGIE a OBĚŤ, a od března 1958 byl také Tarkovského švagrem, když si
vzal jeho sestru Marinu. Oba manželé se v období po Tarkovského smrti (1986)
starali o Tarkovského umělecký odkaz (především ze zdrojů rodinného „archivu“),
podíleli se na řadě dokumentů a knih o Tarkovském. Přímo z jejich iniciativy
vzešly vzpomínkové knihy Mariny Tarkovské Oskolki zerkala a Gordonovy
memoáry Ně utolivšij žaždy. Vospominanija ob Andreje Tarkovskom (2007).
Tarkovskému se Gordon částečně věnuje i ve fiktivních prózách Vengerskaja letajuščaja
rjumka (2011) a Tučerez ili Neverojatnoe verojatno (2016).
→ Několik fotografií z návštěvy Alexandra Gordona v Mexiku v září 2007
zaslal pro Nostalghia.cz Gonzalo Blasco Gil.
→ Nový dokument ANDREJ TARKOVSKIJ – FILM JAKO MODLITBA, který na loňském
MFF v Benátkách představil jeho syn Andrej Andrejevič Tarkovskij (v roli režiséra),
se díky koronavirové krizi zatím dočkal uvádění spíš v omezené on-line distribuci.
Protože film je založen především na výpovědích samotného Tarkovského, může jakýsi
obrázek o jeho obsahu poskytnout jak článek Jana Křipače
Andrej Tarkovskij: Pravé umění vyjadřuje naději,
sestavený z Tarkovského myšlenek pronesených v dokumentu, tak rozhovor
Ivy Přivřelové se synem/režisérem nazvaný
Chtěl jsem nechat promluvit svého otce.
Oba texty vyšly 7. prosince na portálu Film a doba.
22. října 2020
→ Soupis českých širokoúhlých filmů doznal: 1) jedné drobné kosmetické
změny; 2) zcela zásadní aktualizace dat u širokoúhlých dokumentů, kde došlo
k novému a podstatnému doplnění specifikací filmů natočených v letech 1956–1958.
Více o tom píši na samostatné stránce…
[Soupis ŠÚ filmů]
→ Letošní třetí číslo
magazínu Film a doba si jako své hlavní téma vybralo osobnost režiséra
Bruno Dumonta. Dále si lze v oddílu Fórum přečíst rozhovor s francouzskou scénáristkou
a režisérkou Alicí Winocourovou, esej o seriálovém díle Paola Sorrentina MLADÝ PAPEŽ
(2016) a NOVÝ PAPEŽ (2020) nebo unikátní text o polské filmové avantgardě v letech
1970–1977. Vedle kritik a recenzí na filmy (a také knihy) jsou v tomto čísle
publikovány exklusivně také ukázky ze scénáře a vybrané vizuály z připravovaného
filmu Václava Kadrnky ZPRÁVA O ZÁCHRANĚ MRTVÉHO (o něm na Nostalghia.cz již dříve
zde).
→ Webové stránky téhož časopisu v tomto týdnu nabídly také první tematický
speciál s názvem
Skrytý život
věnovaný stejnojmennému filmu Terrence Malicka. Najdete zde texty Stanislase
Bouviera (překlad z Positif), Vladimíra Suchánka, Andreje Chovance
a Benjamina Slavíka.
→ Mezi prvními BD/DVD disky roku 2021 od Criterion Collection nalezneme
v lednu mj. famózní dílo Larisy Šepiťkové VZESTUP z roku 1977. Film bude vydán
v novém restaurovaném přepisu (zřejmě tomtéž, který byl nedávno dokončen v Rusku
a nyní je tam uváděn na plátnech kin) s bohatým bonusovým materiálem. (V této
souvislosti upozorňuji na dobovou reportáž z natáčení VZESTUPU, kterou v říjnu
1976 publikoval měsíčník Isskustvo kino, a nyní ji u příležitosti obnovené
premiéry filmu zpřístupnil i v
on-line verzi.)
– Druhým lednovým criterionským titulem stojícím za pozornost bude třídiskový box
Three Films by Luis Buñuel, soustřeďující Buñuelovy snímky
ze 70. let, jimiž zakončil svou tvůrčí dráhu – filmy NENÁPADNÝ PŮVAB BURŽOAZIE
(1972), PŘÍZRAK SVOBODY (1974) a TEN TAJEMNÝ PŘEDMĚT TOUHY (1977). Odkazuji též na
bonusovou nálož
tohoto boxu.
12. října 2020
→ V soupisu širokoúhlých dokumentárních a animovaných filmů byly
podstatně upřesněny informace k dokumentům natočeným v letech 1956 a 1957 – přesný
název, použitý materiál, všechny zjistitelné údaje o díle a tvůrcích, doplněné
o bibliografii zdrojů.
[Soupis ŠÚ filmů]
→ Několik aktualizací na stránkách o Františku Vláčilovi…
[Vláčil]
→ V prosinci vyjde u Criterionu Bressonův film MUŠKA (Mouchette)
na Blu-ray. Bonusová část disku se co do sestavy přesně shoduje s DVD edicí,
kterou Criterion vydal už před lety, zájem tak bude upřen především na kvalitu
„new 4K digital restoration, with uncompressed monaural soundtrack“.
22. září 2020
→ Proslulý tuzemský recenzní web
DVDFreak ohlásil na
diskusním fóru Zóny
u příležitosti svých 15. narozenin přechod do „úsporného režimu“, který bude
mít podle všeho podobu udržování stávající databáze s jen občasnými doplněními
v případě nějakých „srdcovek“. Za sebe mohu před oběma budovateli DVDFreaku jen
a jen smeknout; nejen pro to obrovské množství práce, které na DVDFreaku odvedli,
ale především proto, že pro mě (a doufám, že nejen pro mě) byly jejich výstupy
vždy relevantním zdrojem, jímž se dalo spolehlivě řídit. Nezbývá tedy než doufat,
že udržování nashromážděného obsahu vydrží ještě dlouho a že třeba i těch
nezpracovaných „srdcovek“ se ještě pár najde ;-) Chlapi, díky!
→ Soupis českých širokoúhlých filmů se dočkal podstatného doplnění a také jedné
naznačené úvahy nad budoucností. Více viz…
[Soupis ŠÚ filmů]
13. září 2020
→ Doplněn malý update ke zprávě z 5. září o čs. televizním filmu NÁVŠTĚVA
Z VESMÍRU (1977) (viz níže).
→ Mezi criterionskými novinkami měsíce září zaujme především působivé
drama Francesca Rosiho KRISTUS SE ZASTAVIL V EBOLI (1979) natočené podle románu
Primo Leviho, který do něj včlenil velkou míru autobiografických prvků. Tato
„elegie exilu“, v níž se věci vnějšího světa postupně rozplývají v uvědomování
si věcí vnitřních a podstatných, bude na criterionském blu-ray disku poprvé
uvedena v původním čtyřdílném sestřihu (220 min.), který o 70 minut (!) přesahuje
i u nás kdysi uváděnou kinoverzi. - Druhou zajímavou novinkou je devítidiskový
box Martin Scorsese’s World Cinema Project No. 3, který se tentokrát soustředí
na filmy exotických produkcí z Jižní Ameriky a Asie. Diváci se tak mohou seznámit
s unikátními, mnohdy průlopnickými filmy z Brazílie (PIXOTE, 1981, H. Babenco),
Kuby (LUCÍA, 1968, H. Solás), Indonésie (AFTER THE CURFEW, 1954, U. Ismail), Íránu
(DOWNPOUR, 1972, B. Beyzaie), Mauritánie (SOLEIL Ô, 1970, M. Hondo) a Mexika
(DOS MONJES, 1934, J. Bustillo Oro).
→ Zřejmě je to známé již delší dobu, ale já na stránku, věnující se záchraně
prázdninového domu Michelangela Antonioniho
na Sardinii narazil až dnes. Futuristická stavba architekta Dante Biniho, nazývaná
Dome nebo La Cupola, jakoby vypadla z nějakého Antnioniho filmu (ostatně on zde
údajně plánoval něco natočit). Co ale možná zaujme ještě víc je připojená kolekce
dobových fotografií, dokumentujících nejen dřívější či současnou podobu domu, ale
v ucelené kolekci také jedno setkání z léta 1982, kdy se zde sešel Michelangelo
Antonioni, Andrej Tarkovskij a Tonino Guerra.
→ V pondělí 7. září zemřel v Chicagu ve věku nedožitých 51 let Robert
Bird (1969–2020). Jeho jméno něco řekne spíš užšímu okruhu lidí spojených s filmem,
resp. filmovou historií a teorií, širší česká čtenářská obec si ho ale může spojovat hlavně
s Andrejem Tarkovským. Birdova kniha Andrei Tarkovsky: Elements of Cinema
(2008) sice v českém překladu nevyšla, ale i u nás patří mezi nejcitovanější práce
věnující se Tarkovského životu a dílu. Lépe už na tom u nás je jiná Birdova kniha,
útlejší, ale obsahově hutná monografie filmu
Andrej Rublev,
kterou v roce 2006 vydalo nakladatelství Casablanca. Více jsem se o Robertu Birdovi
rozepsal v mém blogu na portálu
Film a doba.
Zde navíc připojuji krátkou část jeho pozoruhodného eseje
The Omens: Tarkovsky, Sacrifice, Cancer.
Bird jej dopsal těsně před smrtí, na stránkách Apparatus ale stihl vyjít
až 9. září, dva dny (!) po jeho odchodu…
„Téměř přesně třicet čtyři let po Tarkovského diagnóze se v mém těle odehrává v
Chicagu velmi podobný scénář. … Hledám analogie tam, kde pro ně není důvod. O
Tarkovském píšu dvacet let. … Náhoda? Proroctví? Oběť? Tarkovskij a já jsme nepochybně
dlouho propojeni v abstraktní sféře kultury, kterou Rusové rádi nazývají semiosférou…
Pokud si někdo prohlédne slavnou pozdní fotografii nemocného Tarkovského, jak hovoří
s ptákem, může se mu vybavit obraz mé knihy (tj. Robert „Bird“) … Byl jsem to já,
koho vnímal tak něžně, tak soucitně, jako by předvídal moji současnou situaci? Byl
jsem to já, koho hodil k nebi, když hrál umírajícího pacienta v Zrcadle? Ano, jsou
to směšná spojení, ale nejsem tím, kdo je vymýšlí; vnucuje mi je můj mimořádně
napjatý, úzkostlivý a absurdní stav. … Měl jsem to nepoměrně jednodušší než Tarkovskij,
alespoň zatím. Jsem doma se svou rodinou v covidově klidném městě, plném ptačího zpěvu.
Ale když jsem si během posledního roku četl Tarkovského deník, rozumím více tomu,
co zažíval. … Náhle se membrána oddělující Tarkovského svět od mého stala jemnější,
jako bych se mohl přímo dotknout něčeho, co zažil tak intimně. Nebo spíš: jako by
se můj svět plně zapsal do jeho, jako zmenšený model domu, který v Oběti dává
Alexanderovi syn k narozeninám, těsně předtím, než Alexander zapálí dům skutečný.
Jako by moje práce na Tarkovském byla jedním dlouhým předznamenáním mé nemoci.“
/Robert Bird: The Omens: Tarkovsky, Sacrifice, Cancer/
5. září 2020 [Update 13. 9. 2020]
→ Ve středu 2. září vyšel na Zóně článek
Československý Stalker,
v němž Petr Soukup upozorňuje na první adaptaci románu Piknik u cesty (1972),
která vznikla pod názvem NÁVŠTĚVA Z VESMÍRU v roce 1977 v ostravském studiu
Československé televize v režii Otakara Koska a podle scénáře Drahoslava Makovičky.
Časem byl natočený film „skartován“, takže po něm zůstaly jen vzpomínky těch,
kdo na něm pracovali, případně těch, kdo jej viděli v televizi při jeho jediném uvedení.
V letošním roce natočil student FAMU Vojtěch Novotný o pozadí vzniku filmu čtvrthodinový
dokument ČESKOSLOVENSKÝ STALKER, který bude uveden 10. září ve 20:30 hod. v pražském
Ponrepu
před promítáním podstatně slavnější adaptace téže předlohy, Tarkovského STALKERA (1979).
Tolik rekapitulace. Já osobně jsem o (ne)existenci ostravského televizního filmu
neměl doposud tušení, a tak jsem se pokusil informace ze Zóny (potažmo z
běžných filmových databází
ČSFD a
Fdb.cz)
ještě upřesnit. Pomohl mi v tom zatím jediný nalezený dobový článek (šk: Návšteva
z Vesmíru. Československá televize 12, 1977, č. 35, s. 26). Zřejmě
jediné vysílání filmu tedy proběhlo ve čtvrtek 25. srpna 1977 v 19:30 hod. na
I. programu. Tvůrčí štáb a herecké obsazení jsou podle tohoto článku následující –
Režie: Otakar Kosek. Scénář: Drahoslav Makovička. Hlavní kameraman: Jan Plesník.
Hrají: Svatopluk Matyáš (Roderick Schoehard), Zdeněk Hradilák (profesor Pillman),
Přemysl Matoušek (Mrchožrout), Karel Vochoč (Ernest), Miroslav Čížek (Quatterblade),
Milan Švihálek (reportér), Eva Pilarová (zpěvačka), Zdeněk Žák (Artur), Jana
Vaňková (Dina), Johana Tesařová (Guta), Jan Vlasák (lékař), Arnošt Borovec
(Herzog). V televizním programu má film vymezen čas 85 min.
Výše uvedené herecké obsazení upřesňuje polovičaté údaje z internetu, malý otazník
visí jen nad jménem kameramana. Na internetu se uvádí Jaromír Zaoral, zde je uveden
Jan Plesník. Je ale možné, že na filmu nakonec pracovali oba dva: Jan Zaoral totiž
při Plesníkově úmrtí v roce 2015
vzpomínal na jejich častou spolupráci.
Jména postav filmu dávají tušit, že scénář se patrně dosti držel románové předlohy,
protože tak jak jsou zde uvedena se vyskytují i v knize (zatímco Tarkovského
STALKER si předlohu přizpůsobil). Na to vše ale snad dá jasnější odpověď režisér
Kosek, jehož vzpomínky by měly být součástí zmíněného dokumentu. Závěrem připojuji
dva snímky z filmu publikované u článku. Právě fotografie (v Novotného
dokumentu jich bude možná víc) jsou nyní asi jediným obrazovým svědectvím o zaniklém
filmu. (Zde jde zatím jen o foto z mobilu, pokud se mi podaří zajistit lepší skeny,
tak je časem vyměním.)
[Update 13. 9. 2020] Film a jeho osud je popsán v textu
a katalogu knihy Marek Hlavica: Dramatická tvorba ostravského studia
Československé televize (1955-1991). Brno, JAMU 2017, s. 328, 551. Z něj
lze k výše uvedeným informacím ještě doplnit – Dramaturgie: Šárka Kosková. Kamera:
Jan Plesník. Scénografie: Petr Gleich. Z další literatury se o filmu zmiňuje
Milan Kruml: Televize? Televize! Praha, Česká televize 2013, s. 193.
[Doplnění zaslal „jiri111“]
31. srpna 2020
→ V cyklu poznámek k motivům z Vláčilových filmů jsem si tentokrát
„posvítil“ na motivy slunečního žáru
v několika filmech; k tomu několik drobných aktualizací
[Vláčil]
5. srpna 2020
→ V nepravidelném cyklu poznámek k motivům z Vláčilových filmů se
tentokrát zastavuji u jednoho konkrétního z filmu STÍNY HORKÉHO LÉTA.
Více viz samostatný text
Řeka Léthé.
Na stejných vláčilovských stránkách je k dnešku též hrstka drobných aktualizací
[Vláčil]
→ Arménský režisér Artavazd Pelešjan ohlásil po 26 letech svůj nový film.
Stručně se mu věnuji na svém blogu
na stránkách magazínu Film a doba, zde ještě doplňuji, že v roce 2006
vyšel na stránkách Nostalghia.cz český překlad Pelešjanovovy teoretické stati
„Distanční montáž“ aneb Teorie distance.
→ Do soupisu širokoúhlých hraných filmů
doplněny dva filmy Filipa Renče: NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ (2007) a ZOUFALÉ ŽENY DĚLAJÍ
ZOUFALÉ VĚCI (2018). Soupis tak nyní obsahuje 179 titulů.
[Soupis ŠÚ filmů]
→ Pro Filmový přehled sepsal Jakub Egermajer studii s názvem
Kočár do nesnází,
zabývající se produkční historii Kachyňova snímku KOČÁR DO VÍDNĚ (1966).
→ Už po osmnácté byla letos udělena Cena Andreje „Nikolaje“ Stankoviče,
ale poprvé nezvykle hned čtyřikrát. Skupina stoupenců kritických intencí Andreje Stankoviče
„Samozvanci“ ocenila na slavnostním vyhlášení 25. června kvarteto snímků z roku 2019,
jak od renomovaných režisérů, tak od studentů, jako nové gesto, že k umění nepatří
hierarchie a stupně vítězů. Cenu získali Zuzana Piussi za dokumentární snímek
UKRADENÝ STÁT, Kateřina Turečková za středometrážní dokument PROČ SE CÍTÍM JAKO
KLUK?, Karel Vachek za svůj poslední opus KOMUNISMUS A SÍŤ ANEB KONEC ZASTUPITELSKÉ
DEMOKRACIE a Jiří Zykmund za dokument ZTRACENÝ BŘEH.
29. června 2020
→ Soubor poznámek s názvem
Nový papež. Poznámky k televiznímu seriálu
si neklade za úkol vytvořit studii televizní série, ani její ucelenou analýzu, nejde ani
o kritický postoj k seriálu či jeho tématu. Není zde vlastně žádný obecnější
cíl, jsou to spíš příležitostné exkurzy do některých motivů, situací, charakterů
postav nebo přímých konkrétních zobrazení, u nichž mi přijde, že mají přesahující souvislosti.
[Příloha Nostalghia.cz]
→ Stránky DVDFreak vyvěsily analýzu různých (tuzemské + zahraniční) vydání filmu Karla Zemana
CESTA DO PRAVĚKU.
Detailnímu zkoumání je zde podrobena rovněž americká distribuční verze,
o jejíž podobě (a rozdílech proti českému originálu) psala
Nostalghia.cz v roce
2006. Pohled DVDFreak je ale podrobnější a odhaluje několik dalších „neznámých“.
26. června 2020
→ K nedávnému úmrtí básníka, esejisty a překladatele Petra Krále († 17. 6. 2020)
vyšlo na netu již několik nekrologů či textů ohlížejících se za jeho dílem. Z těch,
které se věnují jeho filmové esejistice, je dobré připomenout starší
text Jana Křipače o knižním výboru Králova díla
Vlastizrady
(Torst 2016),
publikovaný před čtyřmi lety na Filmovém přehledu. Naopak zcela čerstvý (25. 6.)
je na stejném portálu text
Milana Klepikova,
který stručně přibližuje Královo působení ve francouzském Positifu i další
filmově esejistické počiny, potažmo nastiňuje jeho místo v historickém kontextu
české filmové publicistiky. Roli Králova „nenápadného“, ale jinak velmi zásadního díla,
pojmenovává Klepikov v samém závěru svého textu:
„Vzít do ruky, co kdy napsal Petr Král o filmu, znamenalo (a samozřejmě bude dál
znamenat) nejen doopravdy UVIDĚT nějaký film podruhé a většinou mnohem přesněji
než napoprvé, ale také dopřát si tu nejkrásnější francouzštinu, tu nejkrásnější
češtinu.“
28. května 2020
→ Několik drobných aktualit na stránkách o Františku Vláčilovi…
[Vláčil]
25. května 2020
→ Režisér Václav Kadrnka dokončil 24. května 2020 natáčení svého filmu
ZPRÁVA O ZÁCHRANĚ MRTVÉHO. Velká část natáčení proběhla v areálu Fakultní
nemocnice Olomouc. Díky režisérovu pozvání jsem mohl po celý jeden den být přítomen
natáčení čtyř obrazů a dění před i za kamerou fotografovat. Se souhlasem
režiséra tedy níže přináším výběr z fotografického setu, který jsem během natáčecího
dne pořídil.
[Galerie]
19. května 2020
→ V úterý 12. května zemřel ve věku 94 let Michel Piccoli (1925–2020),
francouzský herec, který proslul rolemi mj. ve filmech J.-L. Godarda (POHRDÁNÍ, VÁŠEŇ),
Luise Buñuela (např. DENÍK KOMORNÉ, KRÁSKA DNE, NENÁPADNÝ PŮVAB BURŽOAZIE,
PŘÍZRAK SVOBODY) či J.-P. Melvilla (PRÁSKAČ), do svých filmů jej obsadili René Clair,
Jean Renoir, Claude Lelouch, Louis Malle, Alfred Hitchcock aj. Ač svým typem seděl
spíše do rolí seriózních a vážených, ale svým způsobem chladných mužů, vždy jsem
obdivoval, k jakým výstředním kreacím přistoupil třeba u Buñuela nebo
ve filmu Marco Ferreriho VELKÁ ŽRANICE. Nejvíc mi asi v paměti zůstává jeho role
malíře Frenhofera v Rivetteho dramatu KRÁSNÁ HAŠTEŘILKA, za zmínku také stojí, že
českému prostředí se (tematicky i filmařsky) přiblížil v roce 1989 ve filmu
Jiřího Weisse MARTA A JÁ, kde ztvárnil roli doktora Ernsta. Vedle hraní si několikrát
zkusil i filmovou režii, v roce 1997 přebíral jako režisér na festivalu
v Benátkách cenu filmové kritiky za film ALORS VOILÀ. Jeho poslední
výraznou rolí byla postava papeže v Morettiho laskavé komedii HABEMUS PAPAM! (2011).
V roce 2015 vydal autobiografii J’ai vécu dans mes rêves (Žil jsem ve
svých snech), v níž si posteskl: „Přestože se cítím velmi dobře jsem rozhořčen,
že už nehraji, protože lékaři a pojišťovny to rozhodují za mne.“ Na Nostalghia.cz
vyšel před lety Piccoliho vzpomínkový text
Herec a tajemství.
13. května 2020
→ Mezi srpnovými novinkami společnosti Criterion Collection se skví především
box s filmy Agnès Vardové (1928–2019) s výmluvným názvem The Complete Films of Agnès Varda.
Na celkem 15ti blu-ray discích nabídne její (snad) kompletní hranou tvorbu a většinu
tvorby dokumentárně esejistické (ale neprověřoval jsem to). Z velké části jde
o filmy, které Criterion vydal na DVD či BD již dříve, ať už samostatně nebo v rámci
menších setů (v řadě Eclipse), u některých titulů ale půjde o criterionskou
premiéru. Podrobný popis boxu, který doplní výpravná kniha, viz stránky
Criterion Collection.
Recenzní web DVDFreak vyvěsil analýzu blu-ray disku s filmem
NABARVENÉ PTÁČE,
v níž upozorňuji mj. na dvě ukázky přímé obrazové citace z Vláčilovy MARKETY
LAZAROVÉ (vedle těchto dvou je ve filmu myslím ještě několik dalších).
11. května 2020
→ O scéně koncertu v Antonioniho ZVĚTŠENINĚ se toho napsalo již mnoho,
především se upozorňuje na angažmá skupiny Yardbirds z několikaměsíčního období,
kdy v ní společně hráli (za současné vzájemné nevraživosti) Jimmy Page a Jeff
Beck. Zajímavé jsou ale i jiné detaily scény…
[Galerie Nostalghia.cz]
→ On-line retrospektiva filmů Sergeje Loznicy je do 13. května k dispozici
na stránkách
currenttime.tv.
6. května 2020
→ Po letitém ubírání se dílem Františka Vláčila jsem si vytvořil (snad)
zajímavou sbírku postřehů a poznámek k řadě scén, míst, nápadů a motivů,
které Vláčil ve svých filmech použil, případně se k nim opakovaně vracel.
Nemyslím si, že by šlo o nějaké velké objevy, ale na druhou stranu mi přijde
škoda je nějak neutřídit a nevyvěsit na stránkách, které se jeho dílu věnují.
V nepravidelném cyklu „poznámek k motivům z Vláčilových filmů“ se tak budu
snažit k nim jednou za čas vracet a ze změti
rukopisných poznámek vydolovat vždy nějaké zajímavé téma. Nejde mi o detailní
analýzu Vláčilovy filmové řeči, vybrané ukázky o ní ale mohou lecos napovědět.
Pro první „kapitolu“ jsem vybral motiv dravých ptáků ve Vláčilových filmech…
[Vláčil]
→ Do soupisu širokoúhlých filmů jsem doplnil loutkový film DCERA
(2019, r. Daria Kashcheeva).
[Soupis ŠÚ filmů]
→ Ve věku 93 let zemřel ve Stockholmu Jan-Olof Strandberg (9. září 1926
– 2. května 2020), herec, který nikdy nebyl velkou hvězdou filmového plátna,
objevoval se jen ve vedlejších rolích a většinu umělecké dráhy věnoval divadlu,
v němž byl ve Švédsku naopak známou osobností. Patřil ke
generaci těch, kteří vstupovali do světa divadla a filmu na přelomu 40. a 50. let
20. století, takže se jeho umělecká dráha logicky porůznu protnula i s jeho
vrstevníky: Ingmarem Bergmanem, Erlandem Josephsonem, Maxem von Sydow, Vilgotem
Sjömanem aj. Ve filmu začínal u Alfa Sjöberga (JEN MATKA /1947/, BARABBAS
/1953/, VILDFAGLAR /1955/), v roce 1956 hrál i v jeho filmu SISTA PARET UT podle
Bergmanova scénáře, s nímž o několik let později natočil film A CO VŠECHNY TY ŽENY
(1964). S Bergmanem (ale i s Josephsonem) se častěji „potkával“ na
divadelním jevišti, ať už jako herec nebo režisér jeho divadelních her, především
ve stockholmském Royal Dramatic Theatre (Dramaten). V 80. letech se mihl v
Troellově filmu LET ORLA (1982) a malou stopu zanechal i v Tarkovského OBĚTI
(1986), kde je v hereckém obsazení uveden jako blíže neurčený „hlas“
(nejpravděpodobnější mi vychází hlas, který v televizi oznamuje blížící se
jadernou katastrofu). Naposledy jej mohli filmoví diváci spatřit (opět ve vedlejší
roli) v dramatu NEVĚRA (2000), které natočila Liv Ullmannová podle Bergmanovy
předlohy.
→ Hlavním tématem prvního letošního čísla Filmu a doby je
současný americký nezávislý film. Z článků tohoto oddílu jsem si s největším
zájmem přečetl ten o Robertu Eggersovi (autor Michal Kříž), přičemž Eggersovu
poslednímu snímku MAJÁK je v čísle věnována ještě samostatná recenze od Tomáše
Gruntoráda. Z čísla dále upozorňuji na tradiční bilanční text Jaromíra Blažejovského
o české kinematografii uplynulého roku, analýzu dvou českých seriálů – RÉDL a BEZ
VĚDOMÍ – vracejících se ke společenským změnám v listopadu 1989 z pera Luboše Ptáčka
a rozhovor s portugalskou režisérkou Ritou Azevedo Gomesovou s názvem Kreativitu
vždy sytí pohyb.
→ Nejnovější 128. číslo magazínu Cinepur je sice téměř celé věnováno
životu a dílu Clinta Eastwooda, který se na konci května dožije 90 let, ale mezi
články tohoto čísla se nachází také – poněkud překvapivě – původní rozhovor
s Andrejem Andrejevičem Tarkovským, synem slavného režiséra. Rozhovor s názvem
„Jen o něco lepší filmy“ (s. 22–25) s ním vedl Marek Čermák na loňském festivalu
v Benátkách, kde Andrej Tarkovskij ml. představil dokumentární portrét svého otce
ANDREY TARKOVSKY. A CINEMA PRAYER (Andrej Tarkovskij: Filmová modlitba), sestavený
především z materiálů, které jeho syn shromáždil v režisérově „archivu“ ve Florencii.
Protože nový dokument u nás (zatím?) není možné vidět, v rozhovoru tak mj. zaujme
i podrobnější popis filmu, který dává alespoň základní představu o jeho formě:
„Páteří celého filmu jsou audionahrávky. Ty jsme vybírali jako první a sestříhali
je tak, aby vytvořily jednotlivé tematické kapitoly. K nim jsme potom […] dodali
jednotlivé videočásti. Zvlášť tato fáze byla složitá, protože těch videomateriálů
existuje tolik! Naštěstí jsou všechny kvalitní, a kritériem výběru se nám tak stala
jejich biografická hodnota, to, jak zobrazují mého otce nebo jeho vztah s mým dědou.
[…] Kromě archivu ve Florencii jsme využili také úžasné rodinné materiály natočené
8mm kamerou…“
Jak je výše zmíněno, vztah básníka Arsenije Tarkovského a jeho syna, režiséra Andreje
Tarkovského, byl pro jejich potomka jednou z určujících dramaturgických linií celého
dokumentu. Dokládají to i tato slova v odkazovaném rozhovoru:
„V mém dokumentu využíváme nahrávky básní, které pořídil sám Arsenij a které můj
otec vybral do filmu Zrcadlo. Do něj se nakonec nedostaly. Mně ale nabídly další
příležitost, jak dokončit příběh dokumentu a jak doplnit spojovací článek mezi
oběma muži.“
[Pozn.: Nahrávky autorské recitace Arsenije Tarkovského v ZRCADLE samozřejmě jsou.
Z toho tak lze vyvodit, že v novém dokumentu by měly být použity i ty, které
se do ZRCADLA nevešly.]
→ Spisovatel Pavel Kosatík se na svém
facebookovém profilu
včera vyznal z obdivu k dílu Michelangela Antonioniho. V textu také formuluje
pocit, jaký má z filmů, v nichž se „vypráví filmem“ a ne pouze „ilustruje vyprávění“.
Osobně mi to mluví z duše, jen v tak výstižné zkratce bych to asi nezvládl napsat.
Celý text Kosatíkova postu připojuji níže se souhlasem autora.
„Antonioni: dřív, než jsem viděl jeho filmy, jsem četl některé věci, které napsal.
V roce 89 mu tehdejší Odeon vydal knížku, jmenovala se Kuželník u Tiberu,
věci do ní vybrala, přeložila, fotky atd. dodala paní Zaoralová. Byly v tom scénáře
Noci a Zvětšeniny, ale hlavně tam byly jeho povídky, pozoruhodné tím,
že většinou měly děj, který se dal vyprávět, to vyprávění ale, ať to bral člověk
jakkoli, nikdy nevystihovalo, o co v těch povídkách šlo.
K jeho filmům jsem se pak dostával skoro od konce: od Povolání: reportér
přes Zabriskie Point, Zvětšeninu atd. jsem nakonec došel až k
Dobrodružství, filmu, který vznikl dva roky předtím, než jsem se narodil.
S většinou těch filmů to bylo podobné jako s těmi povídkami: ať člověk to, „o čem to je“
zkoušel vyprávět jakýmkoli způsobem, obvykle při tom unikla ne okolnost, ale podstata.
Když si dnes v hlavě promítnu, co mně přijde nejpodstatnější na Zvětšenině,
vím, že je to třeba ta scéna, ve které Hemmings s fotoaparátem dopronásleduje dívku
s amantem až na palouk, kde pak má dojít k zlému činu, a celou tu dobu, co ji sleduje,
tam do toho šumí ty keře okolo.
Celkový vjem té scény, prostor toho palouku, ti zvláštní lidi tam, to netečné/zlověstné
šumění, to všechno spojené dohromady dávalo člověku pochopit, co je to film. Že je
neredukovatelný, pouhým vyprávěním nevyjádřitelný atd. Škoda že tohle „vyprávění filmem“
dneska čím dál víc mizí právě ve jménu pouhé „obrazové ilustrace vyprávění“. Čím
dál víc už se nám předvádí jenom nějaký děj. Filmy jsou potom doslovné a všichni
v nich vidíme to samé, protože jsme nedostali jinou, bohatší možnost.
Ve všech čtyřech filmech z Antonioniho takzvané tetralogie citů je takových „filmových“
scén a záběrů přebohatě, režisér proslul jako budovatel filmové řeči. Začátek toho
filmu Dobrodružství se třeba odehrává na Liparech, sopečných ostrovech kousek
od Sicílie, tvary těch ostrovů-sopek tomu odpovídají (strmé kužely). A najednou
se z toho vyloupne záběr, kdy v popředí jsou dvě současné postavy muže a ženy a
za nimi ve výsečích trčí ty staré sopky. Zčásti, bohužel jenom zčásti to ukazuje
fotka dole. Ti dva prostě jdou, jdou, a najednou dojdou do bodu, kde se to
geologické archetypálno protne s něčím patrně taky odvěkým, co vždycky bylo a
bude mezi chlapem a ženskou. On už se jí potom klidně může přestat dvořit, ona
může přestat odsekávat, vše podstatné o nich i o sobě víme, nazřeli jsme to
v jediném momentu. A beze slov, řekl nám to film. Tož tak.“
→ Na webu Filmového přehledu
se v poslední době objevilo několik zajímavých textů. Z nich odkazuji na čerstvě
vyvěšený přepis
doposud nepublikovaného rozhovoru Marcely Pittermannové a Marie Barešové s režisérem
Jurajem Herzem s názvem
Děti se potřebujou taky bát
o jeho pohádkách PANNA A NETVOR a DEVÁTÉ SRDCE; dále pak na český překlad textu André Bazina
Koncentráčnické ghetto
z roku 1952 o Radokově filmu DALEKÁ CESTA (překlad poprvé vyšel v roce 2003 v Iluminaci); zajímavou analýzu Jiřího Angera k témuž filmu
Falešný archivní efekt Daleké cesty;
historickou studii Jakuba Egermajera o filmových adaptacích Jiráskových literárních děl
Alois Jirásek v „boji proti dnešnímu Temnu“;
a dva články (patrně jako „aktuality“ k probíhající koronavirové situaci)
přibližující filmy s motivy izolace:
POZOR VIZITA!
a KALAMITA.
7. dubna 2020
→ Do soupisu širokoúhlých dokumentárních filmů jsem doplnil snímek kameramana
a režiséra Jana Špáty POD SNĚŽKOU JE VŠEDNÍ DEN (1961), jehož „širokoúhlost“
dostupné materiály nezmiňují (navíc jej často vůbec neznají), ale nyní se ji
podařilo ověřit.
[Soupis ŠÚ filmů]
→ Chronologie prací na filmu MARKETA LAZAROVÁ byla původně publikována na samostatné
facebookové stránce, na níž byly v letech 2015–2017, vždy na den přesně po 50 letech,
vyvěšovány zprávy o postupu výroby filmu, jak je zachytila dobová barrandovská
produkční dokumentace. Popis dává nahlédnout do procesu natáčení, zákulisí přípravy
a výroby a přibližuje různé stránky celého složitého procesu, včetně identické délky
práce na filmu (den po dni po 50 letech). Protože prostředí Facebooku je do jisté
míry uzavřené a do budoucna jej nelze považovat za trvale dané, byla nyní celá
Chronologie výroby MARKETY LAZAROVÉ
přenesena na vláčilovské stránky. Zde byly proti facebookové verzi provedeny
určité úpravy, byly také opraveny překlepy, doplněna jména, upřesněna data
a některé záznamy navíc doplněny o odkazy na dobové texty, případně o poznámky
na okraji.
[Vláčil]
→ Dnes uplynulo na den přesně 100 let od narození herce Toširó Mifuneho
(1920–1997). Mifune nikdy herectví nestudoval a ani se o nějaká studia nepokoušel.
Původně se věnoval práci ve fotografické dílně svého otce, později byl v armádě
nasazen na letecké snímkování, v Toho Studios poté pracoval jako pomocný kameraman.
Kurosawa si ho právě zde všiml, zaujal jej jeho výbušný temperament, s nímž dokázal
proměňovat své emoce rychlostí blesku. Později o jejich prvním setkání Kurosawa řekl:
„Herci mě zřídka ohromí, ale v případě Mifuneho jsem byl naprosto unešen.“
(Jeho temperament naopak vyvolával problémy ve spolupráci s členy filmového
štábu, kteří si často stěžovali na Mifuneho nevybíravý slovník.)
Spolupráce Kurosawy a Mifuneho nakonec trvala 17 let. Osobně si Mifuneho
nejvíce spojuji s Kurosawovými filmy RAŠOMON (1950), kde je jeho zmíněná výbušnost
maximálně využita, a z opačného emočního spektra s koncentrovanou studií venkovského
lékaře RUDOVOUS (1965), posledním společným filmem dua Kurosawa–Mifune.
→ Mezi ohlášenými červnovými novinkami od Criterionu zaujme především
trojice filmů: „reprint“ již před lety vydaného Ičikawovova dokumentu
OLYMPIÁDA TOKIO (1965), tentokrát ovšem v přepisu pro Blu-ray a proti původnímu
vydání (to jsem v roce 2004 recenzoval ZDE)
obohaceném o další bonusový materiál; nová edice Klimovova opusu JDI A DÍVEJ SE (1985)
s kupou bonusů (dokumenty, rozhovory); a naprosto jedinečné vydání filmu
KAMERAMAN (1928) spolurežisérů Edwarda Sedgwicka a Bustera Keatona, který se tímto
filmem prakticky rozloučil se svobodnou nezávislou tvorbou (natočil jej sice už pod
křídly MGM, ale ještě s relativní tvůrčí volností). Film bude na disku doplněn
spoustou cenného bonusového materiálu. Červnovou sestavu filmů doplňují vydání
filmu Paula Mazurského ROZVEDENÁ ŽENA (1978) a loňské novinky PORTRÉT DÍVKY V PLAMENECH
(2019) režisérky Céline Sciamma. Detaily k vydáním viz
criterionský web.
→ Dnes přinesly agentury zprávu, že ve věku 86 let zemřel polský skladatel
Krzysztof Penderecki (1933–2020). Tato mimořádná osobnost světové moderní vážné
hudby se zapsala i do dějin kinematografie: jeho hudba je použita např. ve filmech
VYMÍTAČ ĎÁBLA (1973) Williama Friedkina, OSVÍCENÍ (1980) Stanley Kubricka nebo
v Sokurovově režijním debutu OSAMĚLÝ HLAS ČLOVĚKA (1978, uvedeno 1987).
→ Před pár dny (16. března) uplynulo 100 let od narození Tonina Guerry (1920–2012),
scenáristy podepsaného pod mimořádnými filmy řady mimořádných režisérů. A současně,
v dnešní den (21. března), uplynulo osm let od Guerrova úmrtí. Jeho osobnost v tyto dny
připomínám
čtyřmi krátkými vzpomínkami,
spíš žánrovými obrázky, jež Guerra porůznu publikoval v 70. a 80. letech.
[Příloha Nostalghia.cz]
→ Max von Sydow (1929–2020)
Včera zemřel ve svém domě v Provence Max von Sydow, 10. dubna by se dožil 91 let.
Herec nevšedního charismatu, s obrovským hereckým rejstříkem, z jehož filmových
postav mu podle mne ovšem nejvíce „slušely“ stoické figury. V nesčetných zprávách
o jeho úmrtí se přirozeně zmiňuje jeho spolupráce s Ingmarem Bergmanem, případně
několik hollywoodských filmových trháků, v nichž účinkoval (především VYMÍTAČ ĎÁBLA).
Mně osobně se při vyslovení jeho jména nejčastěji vybaví dva filmy: celkem očekávatelně
SEDMÁ PEČEŤ (1957), kde se objevil jako rytíř Antonius Block, a potom Pollackův thriller
TŘI DNY KONDORA (1975), v němž ztvárnil postavu Jouberta, vnějškově elegantního
a zdvořilého muže, jinak ale chladného a metodického nájemného zabijáka, pro nějž je „práce“ pouhý
obchod. Jeho gesta nasazování rukavic, podržení klobouku nebo když si posunuje na nose brýle,
či třeba laskavý poloúsměv doprovázející dlouhý monolog v závěrečné scéně – to
jsou mimořádné detaily přispívající ke zlověstné auře této postavy. Jakoby si zde
Sydow vyzkoušel modernizovanou verzi postavy Smrti, jíž byl v SEDMÉ PEČETI protihráčem.
→ Criterion spustil v předchozích dnech prodej disků se třemi filmy Karla Zemana
– CESTA DO PRAVĚKU, VYNÁLEZ ZKÁZY a BARON PRÁŠIL – vydaných na
Blu-ray i DVD.
K této příležitosti vytahuji „z klobouku“ opět jeden starší text, který na
Nostalghia.cz vyšel v roce 2006 a věnoval se srovnání CESTY DO PRAVĚKU s její
upravenou americkou verzí s názvem JOURNEY TO THE BEGINNING OF TIME, která je
na criterionském disku v bonusovém materiálu (tuším, že vůbec poprvé na
digitálním nosiči). Článek
CESTA DO PRAVĚKU na americký způsob,
s řadou srovnávacích screenshotů zhotovených před lety z vydání na VHS, najdete nyní v oddílu Galerie, kam byl natrvalo
přesunut z původního umístění.
[Galerie]
→ Proběhla další etapa převodu starších „vrstev“ stránek Nostalghia.cz
(aktualizace za roky 2006 a 2007) do nového vzhledu. Ze zde „utopených“ a těžko nalezitelných
textů jsem vytáhl „na světlo denní“ článek o filmu Alexandra Sokurova MATKA A SYN, který pod názvem
Plakal jsem a plakal, od začátku do konce
napsal v roce 1998 hudebník Nick Cave. Jeho český překlad jsem publikoval v roce 2007,
nově je dostupný v Příloze.
[Příloha Nostalghia.cz]
→ Soupis českých hraných širokoúhlých filmů byl k dnešku doplněn o 14 filmů
z let 2004–2017 (většinou jde o filmy Jana Hřebejka). Počet hraných filmů v soupisu
se tak zvýšil na 177 titulů. [Soupis ŠÚ filmů]
→ Georgij Šengelaja (1937–2020)
Včera zemřel v Tbilisi ve věku 82 let režisér a herec Georgij Šengelaja. Společně
s dalšími režiséry, povícero žáky Olexandra Dovženka, především s bratrem
Eldarem Šengelajou, dále Otarem Ioselianim, Lanou Gogoberidzovou nebo Nanou Mčedlizeovou
patřil ke generaci, která vstoupila do gruzínské kinematografie na počátku 60. let,
v době, kdy vrcholila tvorba jejich generačních předchůdců Tengize Abuladzeho
a Revaze Čcheidzeho. Na rozdíl od svých starších kolegů, zaměřených na filozofická
existenciání témata, se mladí filmaři soustředili více na poetickou formu, satiru
i komedii, je u nich patrný velký zájem o národní minulost a tradice. Georgij
Šengelaja byl v tomto směru „nejtypičtějším“ reprezentantem této skupiny. Už ve
svém absolventském snímku ALAVERDOBA (1962), natočeném jako pseudodokument, se
zamýšlel nad pokleslým vnímáním národních tradic, příběh legendárního gruzínského
zbojníka se mu stal inspirací pro westernově laděný film NECHTĚL ZABÍJET (1966).
V roce 1969 natočil pozoruhodný film NIKO PIROSMANI, životopisný snímek o světoznámém
gruzínském naivistovi, stylizovaný podle Pirosmaniho obrazů. (Pirosmani byl
i objektem zájmu Sergeje Paradžanova, který o něm natočil dokument.) Šengelaja
se pokusil i o gruzínský muzikál ve filmu MELODIE VERIJSKÉ ČTVRTI (1973), v roce
1985 natočil snímek PUTOVÁNÍ MLADÉHO SKLADATELE, za jehož režii získal Stříbrného medvěda
na Berlinale 1986. Snímek o mladém sběrateli lidových písní z počátku 20. století,
který se stane carské policii podezřelým, byl vnímán jako alegorie tehdejších
sovětských poměrů. V 90. letech a na počátku nového tisíciletí se k samostatné
tvorbě téměř nedostal, svůj poslední film MIDIODA MATAREBELI natočil v roce 2005.
Šengelajovou manželkou byla do roku 1980 Sofiko Čiaureli (1937–2008), gruzínská
herecká legenda, která spolupracovala s Tengizem Abuladzem (STROM PŘÁNÍ) a
především se Sergejem Paradžanovem (BARVA GRANÁTOVÉHO JABLKA, LEGENDA O SURAMSKÉ
PEVNOSTI, AŠIK-KERIB), ale objevila se i v několika filmech Georgije Šengelaji.
(Oba manželé na snímku vlevo.)
→ Český překlad rozhovoru Richarda Raskina s Agnès
Godardovou, druhou kameramankou filmu NEBE NAD BERLÍNEM, vyšel na stránkách
Nostalghia.cz pod názvem
Hledání identity obrazu
už v roce 2007. Časem ale zůstal „utopen“ mezi ostatními zprávami a články, takže
po letech je prakticky nenalezitelný. Při aktuální rekonstrukci stránek jsem se
jej rozhodl přemístit na „důstojnější“ a viditelnější místo, do oddílu
Příloha Nostalghia.cz, při té příležitosti také nově upravit překlad a vše
ještě rozšířit o „prolog“ – fragment rozhovoru s Wimem Wendersem, k němuž
následný rozhovor s Agnès Godardovou odkazuje. [Příloha Nostalghia.cz]
→ Criterion ohlásil své Blu-ray novinky na květen 2020. Vévodí jim
excelentní vydání krátkých filmů Martina Scorseseho, které pod souhrnným titulem
Scorsese Shorts nabídne šest krátkých snímků z 60. a 70. let:
dva studentské filmy (WHAT’S A NICE GIRL LIKE YOU DOING IN A PLACE LIKE THIS? /1963/,
IT’S NOT JUST YOU, MURRAY! /1964/), krátký portrét Stevena Prince AMERICAN BOY (1978),
tak trochu rodinný dokument ITALIANAMERICAN (1974) či bizarní „noční můru“ THE BIG SHAVE (1967).
Své fanoušky si jistě najde i Sturgesovo „zajatecké“ drama THE GREAT ESCAPE (1963),
Cassavetesova „taťkovská“ hořká komedie HUSBANDS (1970) nebo třídiskový box
Six Moral Tales s šesti filmy Erica Rohmera z jeho „morální série“
(PEKAŘKA Z MONCEAU /1963/, LA CARRIÈRE DE SUZANNE /1963/, SBĚRATELKA /1967/,
MOJE NOC S MAUD /1969/, KLÁŘINO KOLENO /1970/, PO LÁSCE /1972/). Další novinky viz
criterionský web.
→ Anomálie s titulky u digitalizované ADELHEID; k německému Blu-ray s MARKETOU LAZAROVOU;
doplňky na vláčilovských stránkách; vzpomínky Magdy Vášáryové; aktuální uvádění Vláčilových filmů
[Vláčil]
Bengt Ekerot (1920-1971)
Všichni ho viděli, ale skoro nikdo jej nezná... To by se dalo s určitou mírou
nadsázky říct o švédském herci Bengtu Ekerotovi, představiteli Smrtky ve slavném
Bergmanově filmu SEDMÁ PEČEŤ (1957), od jehož narození uběhlo 8. února přesně
100 let. Ve Švédsku není Ekerot neznámou
postavou, patřil k nejuznávanějším divadelním hercům a režisérům, mimo jeho mateřskou
zemi jej ale zná málokdo. Po počátečním
působení v divadlech v Malmö a v Göteborgu se stal respektovaným hercem a režisérem
v Královském divadle ve Stockholmu. Ve filmu začínal jako herec už ve 30. letech
u Alf Sjöberga, s nímž později pracoval i pro televizi. S Ingmarem Bergmanem
začal Ekerot spolupracovat v první polovině 50. let. V roce 1952 režíroval
rozhlasovou adaptaci Bergmanovy hry Dagen slutar tidigt (Den brzy skončí)
a o dva roky později byl obsazen do rozhlasové adaptace Bergmanovy hry
Malba na dřevě, předlohy pozdějšího filmu SEDMÁ PEČEŤ, a to v roli rytíře
Antonia Blocka (!). Když se krátce na to Bergman rozhodl adaptovat tuto hru pro
film, vybral si Ekerota pro roli Smrtky, která se stala ikonickou nejen pro samotného
Bengta, ale i pro řadu budoucích zobrazení temných a démonických postav v řadě
jiných filmů. Bergman později vzpomínal, že on a Ekerot se u pojetí Smrtky shodli
na tom, že by měla „nosit klaunskou masku, bílou klaunovou masku. Fúzi klaunské
masky a lebky.“ Byl to z jejich strany pokus klamat divákovy instinkty, herec
s bílou „klaunskou“ barvou na obličeji, ale oblečený v černém a prohlašující, že
je Smrt. – Téma smrti se objevuje i v dalším Bergmanově filmu TVÁŘ (1958), kde
hrál Ekerot roli alkoholika Johana. Jejich poslední spoluprací byla
divadelní hra För Alice v roce 1965, jejíž režii Bergman po Ekerotovi převzal.
Ekerot se v té době již potýkal se zhoršujícím se zdravotním stavem, z velké části
zaviněným nestřídmou životosprávou, nadměrným kouřením a alkoholem. Erland Josephson
ve své knize Rollen vzpomíná, jak se Ekerot „snažil ovládnout svůj hlad po
rozkoši“, překonat všechny poživačné nástrahy. „Jeho démoni ale zničili jeho jemnost.“
Bengt Ekerot zemřel 26. listopadu 1971 v jedné stockholmské farnosti, která
nese tak trochu filmové jméno – Oscarskyrkan.
→ Vladimír Körner v Českém rozhlasu; audiokniha Adelheid; z minipřehlídky v Nových Zámcích, vzpomínky Magdy Vášáryové;
13. KOMNATA JURAJE KUKURY [Vláčil]
Kirk Douglas (1916-2020)
Včera zemřel ve 103 letech Kirk Douglas, herecká legenda. Osobně mi ze všech jeho
filmů utkvěly nejvíc v mysli STEZKY SLÁVY (1957), což byla jeho první spolupráce se Stanley
Kubrickem (byl Kubrickovým oblíbeným hercem). Druhým snímkem, díky němuž si budu
Douglase pamatovat, je POSLEDNÍ VLAK Z GUN HILLU (1959) Johna Sturgese, možná ne
tak slavný, ale přesto působivý western se zajímavým rozvržením charakterů v rolích
Kirka Douglase a Anthony Quinna. - „Ctnost není moc fotogenická, proto
jsem měl raději negativní role. Ale pokaždé, když jsem někoho takového hrál,
jsem se snažil v něm najít i něco dobrého. To udržovalo můj kontakt s publikem.“
/Kirk Douglas/
→ K dnešnímu dni získávají stránky Nostalghia.cz nový vzhled. Po letech odmlky,
kdy byla část vstupního portálu překlopena do prostředí služby Blogspot a většina
samotných stránek zůstávala umrtvená, především z důvodu mého zaneprázdnění,
jsem se konečně dostal k zásadnějším úpravám. Jejich společným jmenovatelem je
hlavně „Úklid“. A to velký. Podrobněji vše popisuji v samostatném textu
Nostalghia.cz, ver. 2020.