Aktuality 2020


22. října 2020
→ Soupis českých širokoúhlých filmů doznal: 1) jedné drobné kosmetické změny; 2) zcela zásadní aktualizace dat u širokoúhlých dokumentů, kde došlo k novému a podstatnému doplnění specifikací filmů natočených v letech 1956–1958. Více o tom píši na samostatné stránce… [Soupis ŠÚ filmů]

→ Letošní třetí číslo magazínu Film a doba si jako své hlavní téma vybralo osobnost režiséra Bruno Dumonta. Dále si lze v oddílu Fórum přečíst rozhovor s francouzskou scénáristkou a režisérkou Alicí Winocourovou, esej o seriálovém díle Paola Sorrentina MLADÝ PAPEŽ (2016) a NOVÝ PAPEŽ (2020) nebo unikátní text o polské filmové avantgardě v letech 1970–1977. Vedle kritik a recenzí na filmy (a také knihy) jsou v tomto čísle publikovány exklusivně také ukázky ze scénáře a vybrané vizuály z připravovaného filmu Václava Kadrnky ZPRÁVA O ZÁCHRANĚ MRTVÉHO (o něm na Nostalghia.cz již dříve zde).

→ Webové stránky téhož časopisu v tomto týdnu nabídly také první tematický speciál s názvem Skrytý život věnovaný stejnojmennému filmu Terrence Malicka. Najdete zde texty Stanislase Bouviera (překlad z Positif), Vladimíra Suchánka, Andreje Chovance a Benjamina Slavíka.

→ Mezi prvními BD/DVD disky roku 2021 od Criterion Collection nalezneme v lednu mj. famózní dílo Larisy Šepiťkové VZESTUP z roku 1977. Film bude vydán v novém restaurovaném přepisu (zřejmě tomtéž, který byl nedávno dokončen v Rusku a nyní je tam uváděn na plátnech kin) s bohatým bonusovým materiálem. (V této souvislosti upozorňuji na dobovou reportáž z natáčení VZESTUPU, kterou v říjnu 1976 publikoval měsíčník Isskustvo kino, a nyní ji u příležitosti obnovené premiéry filmu zpřístupnil i v on-line verzi.) – Druhým lednovým criterionským titulem stojícím za pozornost bude třídiskový box Three Films by Luis Buñuel, soustřeďující Buñuelovy snímky ze 70. let, jimiž zakončil svou tvůrčí dráhu – filmy NENÁPADNÝ PŮVAB BURŽOAZIE (1972), PŘÍZRAK SVOBODY (1974) a TEN TAJEMNÝ PŘEDMĚT TOUHY (1977). Odkazuji též na bonusovou nálož tohoto boxu.




12. října 2020
→ V soupisu širokoúhlých dokumentárních a animovaných filmů byly podstatně upřesněny informace k dokumentům natočeným v letech 1956 a 1957 – přesný název, použitý materiál, všechny zjistitelné údaje o díle a tvůrcích, doplněné o bibliografii zdrojů. [Soupis ŠÚ filmů]


5. října 2020
→ Další rozšíření soupisu českých hraných i dokumentárních širokoúhlých filmů… [Soupis ŠÚ filmů]

→ Několik aktualizací na stránkách o Františku Vláčilovi… [Vláčil]

→ V prosinci vyjde u Criterionu Bressonův film MUŠKA (Mouchette) na Blu-ray. Bonusová část disku se co do sestavy přesně shoduje s DVD edicí, kterou Criterion vydal už před lety, zájem tak bude upřen především na kvalitu „new 4K digital restoration, with uncompressed monaural soundtrack“.








22. září 2020
→ Proslulý tuzemský recenzní web DVDFreak ohlásil na diskusním fóru Zóny u příležitosti svých 15. narozenin přechod do „úsporného režimu“, který bude mít podle všeho podobu udržování stávající databáze s jen občasnými doplněními v případě nějakých „srdcovek“. Za sebe mohu před oběma budovateli DVDFreaku jen a jen smeknout; nejen pro to obrovské množství práce, které na DVDFreaku odvedli, ale především proto, že pro mě (a doufám, že nejen pro mě) byly jejich výstupy vždy relevantním zdrojem, jímž se dalo spolehlivě řídit. Nezbývá tedy než doufat, že udržování nashromážděného obsahu vydrží ještě dlouho a že třeba i těch nezpracovaných „srdcovek“ se ještě pár najde ;-) Chlapi, díky!

→ Soupis českých širokoúhlých filmů se dočkal podstatného doplnění a také jedné naznačené úvahy nad budoucností. Více viz… [Soupis ŠÚ filmů]


13. září 2020
→ Doplněn malý update ke zprávě z 5. září o čs. televizním filmu NÁVŠTĚVA Z VESMÍRU (1977) (viz níže).

→ Mezi criterionskými novinkami měsíce září zaujme především působivé drama Francesca Rosiho KRISTUS SE ZASTAVIL V EBOLI (1979) natočené podle románu Primo Leviho, který do něj včlenil velkou míru autobiografických prvků. Tato „elegie exilu“, v níž se věci vnějšího světa postupně rozplývají v uvědomování si věcí vnitřních a podstatných, bude na criterionském blu-ray disku poprvé uvedena v původním čtyřdílném sestřihu (220 min.), který o 70 minut (!) přesahuje i u nás kdysi uváděnou kinoverzi. - Druhou zajímavou novinkou je devítidiskový box Martin Scorsese’s World Cinema Project No. 3, který se tentokrát soustředí na filmy exotických produkcí z Jižní Ameriky a Asie. Diváci se tak mohou seznámit s unikátními, mnohdy průlopnickými filmy z Brazílie (PIXOTE, 1981, H. Babenco), Kuby (LUCÍA, 1968, H. Solás), Indonésie (AFTER THE CURFEW, 1954, U. Ismail), Íránu (DOWNPOUR, 1972, B. Beyzaie), Mauritánie (SOLEIL Ô, 1970, M. Hondo) a Mexika (DOS MONJES, 1934, J. Bustillo Oro).

→ Zřejmě je to známé již delší dobu, ale já na stránku, věnující se záchraně prázdninového domu Michelangela Antonioniho na Sardinii narazil až dnes. Futuristická stavba architekta Dante Biniho, nazývaná Dome nebo La Cupola, jakoby vypadla z nějakého Antnioniho filmu (ostatně on zde údajně plánoval něco natočit). Co ale možná zaujme ještě víc je připojená kolekce dobových fotografií, dokumentujících nejen dřívější či současnou podobu domu, ale v ucelené kolekci také jedno setkání z léta 1982, kdy se zde sešel Michelangelo Antonioni, Andrej Tarkovskij a Tonino Guerra.

→ V pondělí 7. září zemřel v Chicagu ve věku nedožitých 51 let Robert Bird (1969–2020). Jeho jméno něco řekne spíš užšímu okruhu lidí spojených s filmem, resp. filmovou historií a teorií, širší česká čtenářská obec si ho ale může spojovat hlavně s Andrejem Tarkovským. Birdova kniha Andrei Tarkovsky: Elements of Cinema (2008) sice v českém překladu nevyšla, ale i u nás patří mezi nejcitovanější práce věnující se Tarkovského životu a dílu. Lépe už na tom u nás je jiná Birdova kniha, útlejší, ale obsahově hutná monografie filmu Andrej Rublev, kterou v roce 2006 vydalo nakladatelství Casablanca. Více jsem se o Robertu Birdovi rozepsal v mém blogu na portálu Film a doba. Zde navíc připojuji krátkou část jeho pozoruhodného eseje The Omens: Tarkovsky, Sacrifice, Cancer. Bird jej dopsal těsně před smrtí, na stránkách Apparatus ale stihl vyjít až 9. září, dva dny (!) po jeho odchodu…
„Téměř přesně třicet čtyři let po Tarkovského diagnóze se v mém těle odehrává v Chicagu velmi podobný scénář. … Hledám analogie tam, kde pro ně není důvod. O Tarkovském píšu dvacet let. … Náhoda? Proroctví? Oběť? Tarkovskij a já jsme nepochybně dlouho propojeni v abstraktní sféře kultury, kterou Rusové rádi nazývají semiosférou… Pokud si někdo prohlédne slavnou pozdní fotografii nemocného Tarkovského, jak hovoří s ptákem, může se mu vybavit obraz mé knihy (tj. Robert „Bird“) … Byl jsem to já, koho vnímal tak něžně, tak soucitně, jako by předvídal moji současnou situaci? Byl jsem to já, koho hodil k nebi, když hrál umírajícího pacienta v Zrcadle? Ano, jsou to směšná spojení, ale nejsem tím, kdo je vymýšlí; vnucuje mi je můj mimořádně napjatý, úzkostlivý a absurdní stav. … Měl jsem to nepoměrně jednodušší než Tarkovskij, alespoň zatím. Jsem doma se svou rodinou v covidově klidném městě, plném ptačího zpěvu. Ale když jsem si během posledního roku četl Tarkovského deník, rozumím více tomu, co zažíval. … Náhle se membrána oddělující Tarkovského svět od mého stala jemnější, jako bych se mohl přímo dotknout něčeho, co zažil tak intimně. Nebo spíš: jako by se můj svět plně zapsal do jeho, jako zmenšený model domu, který v Oběti dává Alexanderovi syn k narozeninám, těsně předtím, než Alexander zapálí dům skutečný. Jako by moje práce na Tarkovském byla jedním dlouhým předznamenáním mé nemoci.“ /Robert Bird: The Omens: Tarkovsky, Sacrifice, Cancer/



5. září 2020 [Update 13. 9. 2020]
→ Ve středu 2. září vyšel na Zóně článek Československý Stalker, v němž Petr Soukup upozorňuje na první adaptaci románu Piknik u cesty (1972), která vznikla pod názvem NÁVŠTĚVA Z VESMÍRU v roce 1977 v ostravském studiu Československé televize v režii Otakara Koska a podle scénáře Drahoslava Makovičky. Časem byl natočený film „skartován“, takže po něm zůstaly jen vzpomínky těch, kdo na něm pracovali, případně těch, kdo jej viděli v televizi při jeho jediném uvedení. V letošním roce natočil student FAMU Vojtěch Novotný o pozadí vzniku filmu čtvrthodinový dokument ČESKOSLOVENSKÝ STALKER, který bude uveden 10. září ve 20:30 hod. v pražském Ponrepu před promítáním podstatně slavnější adaptace téže předlohy, Tarkovského STALKERA (1979).
Tolik rekapitulace. Já osobně jsem o (ne)existenci ostravského televizního filmu neměl doposud tušení, a tak jsem se pokusil informace ze Zóny (potažmo z běžných filmových databází ČSFD a Fdb.cz) ještě upřesnit. Pomohl mi v tom zatím jediný nalezený dobový článek (šk: Návšteva z Vesmíru. Československá televize 12, 1977, č. 35, s. 26). Zřejmě jediné vysílání filmu tedy proběhlo ve čtvrtek 25. srpna 1977 v 19:30 hod. na I. programu. Tvůrčí štáb a herecké obsazení jsou podle tohoto článku následující – Režie: Otakar Kosek. Scénář: Drahoslav Makovička. Hlavní kameraman: Jan Plesník. Hrají: Svatopluk Matyáš (Roderick Schoehard), Zdeněk Hradilák (profesor Pillman), Přemysl Matoušek (Mrchožrout), Karel Vochoč (Ernest), Miroslav Čížek (Quatterblade), Milan Švihálek (reportér), Eva Pilarová (zpěvačka), Zdeněk Žák (Artur), Jana Vaňková (Dina), Johana Tesařová (Guta), Jan Vlasák (lékař), Arnošt Borovec (Herzog). V televizním programu má film vymezen čas 85 min.
Výše uvedené herecké obsazení upřesňuje polovičaté údaje z internetu, malý otazník visí jen nad jménem kameramana. Na internetu se uvádí Jaromír Zaoral, zde je uveden Jan Plesník. Je ale možné, že na filmu nakonec pracovali oba dva: Jan Zaoral totiž při Plesníkově úmrtí v roce 2015 vzpomínal na jejich častou spolupráci. Jména postav filmu dávají tušit, že scénář se patrně dosti držel románové předlohy, protože tak jak jsou zde uvedena se vyskytují i v knize (zatímco Tarkovského STALKER si předlohu přizpůsobil). Na to vše ale snad dá jasnější odpověď režisér Kosek, jehož vzpomínky by měly být součástí zmíněného dokumentu. Závěrem připojuji dva snímky z filmu publikované u článku. Právě fotografie (v Novotného dokumentu jich bude možná víc) jsou nyní asi jediným obrazovým svědectvím o zaniklém filmu. (Zde jde zatím jen o foto z mobilu, pokud se mi podaří zajistit lepší skeny, tak je časem vyměním.)


[Update 13. 9. 2020] Film a jeho osud je popsán v textu a katalogu knihy Marek Hlavica: Dramatická tvorba ostravského studia Československé televize (1955-1991). Brno, JAMU 2017, s. 328, 551. Z něj lze k výše uvedeným informacím ještě doplnit – Dramaturgie: Šárka Kosková. Kamera: Jan Plesník. Scénografie: Petr Gleich. Z další literatury se o filmu zmiňuje Milan Kruml: Televize? Televize! Praha, Česká televize 2013, s. 193. [Doplnění zaslal „jiri111“]


31. srpna 2020
→ V cyklu poznámek k motivům z Vláčilových filmů jsem si tentokrát „posvítil“ na motivy slunečního žáru v několika filmech; k tomu několik drobných aktualizací [Vláčil]


5. srpna 2020
→ V nepravidelném cyklu poznámek k motivům z Vláčilových filmů se tentokrát zastavuji u jednoho konkrétního z filmu STÍNY HORKÉHO LÉTA. Více viz samostatný text Řeka Léthé. Na stejných vláčilovských stránkách je k dnešku též hrstka drobných aktualizací [Vláčil]

→ Arménský režisér Artavazd Pelešjan ohlásil po 26 letech svůj nový film. Stručně se mu věnuji na svém blogu na stránkách magazínu Film a doba, zde ještě doplňuji, že v roce 2006 vyšel na stránkách Nostalghia.cz český překlad Pelešjanovovy teoretické stati „Distanční montáž“ aneb Teorie distance.

→ Do soupisu širokoúhlých hraných filmů doplněny filmy HABERMANNŮV MLÝN (2010) a ANDĚLÉ VŠEDNÍHO DNE (2014). Soupis tak nyní obsahuje 181 titulů. [Soupis ŠÚ filmů]


4. července 2020
→ Do oddílu Galerie přidána stránka k filmu MAJÁK (The Lighthouse, rež. Robert Eggers, 2019). [Galerie Nostalghia.cz]

→ Do soupisu širokoúhlých hraných filmů doplněny dva filmy Filipa Renče: NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ (2007) a ZOUFALÉ ŽENY DĚLAJÍ ZOUFALÉ VĚCI (2018). Soupis tak nyní obsahuje 179 titulů. [Soupis ŠÚ filmů]

→ Pro Filmový přehled sepsal Jakub Egermajer studii s názvem Kočár do nesnází, zabývající se produkční historii Kachyňova snímku KOČÁR DO VÍDNĚ (1966).

→ Už po osmnácté byla letos udělena Cena Andreje „Nikolaje“ Stankoviče, ale poprvé nezvykle hned čtyřikrát. Skupina stoupenců kritických intencí Andreje Stankoviče „Samozvanci“ ocenila na slavnostním vyhlášení 25. června kvarteto snímků z roku 2019, jak od renomovaných režisérů, tak od studentů, jako nové gesto, že k umění nepatří hierarchie a stupně vítězů. Cenu získali Zuzana Piussi za dokumentární snímek UKRADENÝ STÁT, Kateřina Turečková za středometrážní dokument PROČ SE CÍTÍM JAKO KLUK?, Karel Vachek za svůj poslední opus KOMUNISMUS A SÍŤ ANEB KONEC ZASTUPITELSKÉ DEMOKRACIE a Jiří Zykmund za dokument ZTRACENÝ BŘEH.


29. června 2020
→ Soubor poznámek s názvem Nový papež. Poznámky k televiznímu seriálu si neklade za úkol vytvořit studii televizní série, ani její ucelenou analýzu, nejde ani o kritický postoj k seriálu či jeho tématu. Není zde vlastně žádný obecnější cíl, jsou to spíš příležitostné exkurzy do některých motivů, situací, charakterů postav nebo přímých konkrétních zobrazení, u nichž mi přijde, že mají přesahující souvislosti. [Příloha Nostalghia.cz]

→ Stránky DVDFreak vyvěsily analýzu různých (tuzemské + zahraniční) vydání filmu Karla Zemana CESTA DO PRAVĚKU. Detailnímu zkoumání je zde podrobena rovněž americká distribuční verze, o jejíž podobě (a rozdílech proti českému originálu) psala Nostalghia.cz v roce 2006. Pohled DVDFreak je ale podrobnější a odhaluje několik dalších „neznámých“.

→ Vizuální esej Ingmar Bergman and Andrei Tarkovsky


26. června 2020
→ K nedávnému úmrtí básníka, esejisty a překladatele Petra Krále († 17. 6. 2020) vyšlo na netu již několik nekrologů či textů ohlížejících se za jeho dílem. Z těch, které se věnují jeho filmové esejistice, je dobré připomenout starší text Jana Křipače o knižním výboru Králova díla Vlastizrady (Torst 2016), publikovaný před čtyřmi lety na Filmovém přehledu. Naopak zcela čerstvý (25. 6.) je na stejném portálu text Milana Klepikova, který stručně přibližuje Královo působení ve francouzském Positifu i další filmově esejistické počiny, potažmo nastiňuje jeho místo v historickém kontextu české filmové publicistiky. Roli Králova „nenápadného“, ale jinak velmi zásadního díla, pojmenovává Klepikov v samém závěru svého textu:
„Vzít do ruky, co kdy napsal Petr Král o filmu, znamenalo
(a samozřejmě bude dál znamenat) nejen doopravdy UVIDĚT nějaký film podruhé a většinou mnohem přesněji než napoprvé, ale také dopřát si tu nejkrásnější francouzštinu, tu nejkrásnější češtinu.“


28. května 2020
→ Několik drobných aktualit na stránkách o Františku Vláčilovi… [Vláčil]


25. května 2020
→ Režisér Václav Kadrnka dokončil 24. května 2020 natáčení svého filmu ZPRÁVA O ZÁCHRANĚ MRTVÉHO. Velká část natáčení proběhla v areálu Fakultní nemocnice Olomouc. Díky režisérovu pozvání jsem mohl po celý jeden den být přítomen natáčení čtyř obrazů a dění před i za kamerou fotografovat. Se souhlasem režiséra tedy níže přináším výběr z fotografického setu, který jsem během natáčecího dne pořídil. [Galerie]





19. května 2020
→ V úterý 12. května zemřel ve věku 94 let Michel Piccoli (1925–2020), francouzský herec, který proslul rolemi mj. ve filmech J.-L. Godarda (POHRDÁNÍ, VÁŠEŇ), Luise Buñuela (např. DENÍK KOMORNÉ, KRÁSKA DNE, NENÁPADNÝ PŮVAB BURŽOAZIE, PŘÍZRAK SVOBODY) či J.-P. Melvilla (PRÁSKAČ), do svých filmů jej obsadili René Clair, Jean Renoir, Claude Lelouch, Louis Malle, Alfred Hitchcock aj. Ač svým typem seděl spíše do rolí seriózních a vážených, ale svým způsobem chladných mužů, vždy jsem obdivoval, k jakým výstředním kreacím přistoupil třeba u Buñuela nebo ve filmu Marco Ferreriho VELKÁ ŽRANICE. Nejvíc mi asi v paměti zůstává jeho role malíře Frenhofera v Rivetteho dramatu KRÁSNÁ HAŠTEŘILKA, za zmínku také stojí, že českému prostředí se (tematicky i filmařsky) přiblížil v roce 1989 ve filmu Jiřího Weisse MARTA A JÁ, kde ztvárnil roli doktora Ernsta. Vedle hraní si několikrát zkusil i filmovou režii, v roce 1997 přebíral jako režisér na festivalu v Benátkách cenu filmové kritiky za film ALORS VOILÀ. Jeho poslední výraznou rolí byla postava papeže v Morettiho laskavé komedii HABEMUS PAPAM! (2011). V roce 2015 vydal autobiografii J’ai vécu dans mes rêves (Žil jsem ve svých snech), v níž si posteskl: „Přestože se cítím velmi dobře jsem rozhořčen, že už nehraji, protože lékaři a pojišťovny to rozhodují za mne.“ Na Nostalghia.cz vyšel před lety Piccoliho vzpomínkový text Herec a tajemství.


13. května 2020
→ Mezi srpnovými novinkami společnosti Criterion Collection se skví především box s filmy Agnès Vardové (1928–2019) s výmluvným názvem The Complete Films of Agnès Varda. Na celkem 15ti blu-ray discích nabídne její (snad) kompletní hranou tvorbu a většinu tvorby dokumentárně esejistické (ale neprověřoval jsem to). Z velké části jde o filmy, které Criterion vydal na DVD či BD již dříve, ať už samostatně nebo v rámci menších setů (v řadě Eclipse), u některých titulů ale půjde o criterionskou premiéru. Podrobný popis boxu, který doplní výpravná kniha, viz stránky Criterion Collection.

Recenzní web DVDFreak vyvěsil analýzu blu-ray disku s filmem NABARVENÉ PTÁČE, v níž upozorňuji mj. na dvě ukázky přímé obrazové citace z Vláčilovy MARKETY LAZAROVÉ (vedle těchto dvou je ve filmu myslím ještě několik dalších).


11. května 2020
→ O scéně koncertu v Antonioniho ZVĚTŠENINĚ se toho napsalo již mnoho, především se upozorňuje na angažmá skupiny Yardbirds z několikaměsíčního období, kdy v ní společně hráli (za současné vzájemné nevraživosti) Jimmy Page a Jeff Beck. Zajímavé jsou ale i jiné detaily scény… [Galerie Nostalghia.cz]

→ On-line retrospektiva filmů Sergeje Loznicy je do 13. května k dispozici na stránkách currenttime.tv.


6. května 2020
→ Po letitém ubírání se dílem Františka Vláčila jsem si vytvořil (snad) zajímavou sbírku postřehů a poznámek k řadě scén, míst, nápadů a motivů, které Vláčil ve svých filmech použil, případně se k nim opakovaně vracel. Nemyslím si, že by šlo o nějaké velké objevy, ale na druhou stranu mi přijde škoda je nějak neutřídit a nevyvěsit na stránkách, které se jeho dílu věnují. V nepravidelném cyklu „poznámek k motivům z Vláčilových filmů“ se tak budu snažit k nim jednou za čas vracet a ze změti rukopisných poznámek vydolovat vždy nějaké zajímavé téma. Nejde mi o detailní analýzu Vláčilovy filmové řeči, vybrané ukázky o ní ale mohou lecos napovědět. Pro první „kapitolu“ jsem vybral motiv dravých ptáků ve Vláčilových filmech… [Vláčil]

→ Do soupisu širokoúhlých filmů jsem doplnil loutkový film DCERA (2019, r. Daria Kashcheeva). [Soupis ŠÚ filmů]

→ Ve věku 93 let zemřel ve Stockholmu Jan-Olof Strandberg (9. září 1926 – 2. května 2020), herec, který nikdy nebyl velkou hvězdou filmového plátna, objevoval se jen ve vedlejších rolích a většinu umělecké dráhy věnoval divadlu, v němž byl ve Švédsku naopak známou osobností. Patřil ke generaci těch, kteří vstupovali do světa divadla a filmu na přelomu 40. a 50. let 20. století, takže se jeho umělecká dráha logicky porůznu protnula i s jeho vrstevníky: Ingmarem Bergmanem, Erlandem Josephsonem, Maxem von Sydow, Vilgotem Sjömanem aj. Ve filmu začínal u Alfa Sjöberga (JEN MATKA /1947/, BARABBAS /1953/, VILDFAGLAR /1955/), v roce 1956 hrál i v jeho filmu SISTA PARET UT podle Bergmanova scénáře, s nímž o několik let později natočil film A CO VŠECHNY TY ŽENY (1964). S Bergmanem (ale i s Josephsonem) se častěji „potkával“ na divadelním jevišti, ať už jako herec nebo režisér jeho divadelních her, především ve stockholmském Royal Dramatic Theatre (Dramaten). V 80. letech se mihl v Troellově filmu LET ORLA (1982) a malou stopu zanechal i v Tarkovského OBĚTI (1986), kde je v hereckém obsazení uveden jako blíže neurčený „hlas“ (nejpravděpodobnější mi vychází hlas, který v televizi oznamuje blížící se jadernou katastrofu). Naposledy jej mohli filmoví diváci spatřit (opět ve vedlejší roli) v dramatu NEVĚRA (2000), které natočila Liv Ullmannová podle Bergmanovy předlohy.


1. května 2020

→ Hlavním tématem prvního letošního čísla Filmu a doby je současný americký nezávislý film. Z článků tohoto oddílu jsem si s největším zájmem přečetl ten o Robertu Eggersovi (autor Michal Kříž), přičemž Eggersovu poslednímu snímku MAJÁK je v čísle věnována ještě samostatná recenze od Tomáše Gruntoráda. Z čísla dále upozorňuji na tradiční bilanční text Jaromíra Blažejovského o české kinematografii uplynulého roku, analýzu dvou českých seriálů – RÉDL a BEZ VĚDOMÍ – vracejících se ke společenským změnám v listopadu 1989 z pera Luboše Ptáčka a rozhovor s portugalskou režisérkou Ritou Azevedo Gomesovou s názvem Kreativitu vždy sytí pohyb.


→ Nejnovější 128. číslo magazínu Cinepur je sice téměř celé věnováno životu a dílu Clinta Eastwooda, který se na konci května dožije 90 let, ale mezi články tohoto čísla se nachází také – poněkud překvapivě – původní rozhovor s Andrejem Andrejevičem Tarkovským, synem slavného režiséra. Rozhovor s názvem „Jen o něco lepší filmy“ (s. 22–25) s ním vedl Marek Čermák na loňském festivalu v Benátkách, kde Andrej Tarkovskij ml. představil dokumentární portrét svého otce ANDREY TARKOVSKY. A CINEMA PRAYER (Andrej Tarkovskij: Filmová modlitba), sestavený především z materiálů, které jeho syn shromáždil v režisérově „archivu“ ve Florencii. Protože nový dokument u nás (zatím?) není možné vidět, v rozhovoru tak mj. zaujme i podrobnější popis filmu, který dává alespoň základní představu o jeho formě:
„Páteří celého filmu jsou audionahrávky. Ty jsme vybírali jako první a sestříhali je tak, aby vytvořily jednotlivé tematické kapitoly. K nim jsme potom […] dodali jednotlivé videočásti. Zvlášť tato fáze byla složitá, protože těch videomateriálů existuje tolik! Naštěstí jsou všechny kvalitní, a kritériem výběru se nám tak stala jejich biografická hodnota, to, jak zobrazují mého otce nebo jeho vztah s mým dědou. […] Kromě archivu ve Florencii jsme využili také úžasné rodinné materiály natočené 8mm kamerou…“
Jak je výše zmíněno, vztah básníka Arsenije Tarkovského a jeho syna, režiséra Andreje Tarkovského, byl pro jejich potomka jednou z určujících dramaturgických linií celého dokumentu. Dokládají to i tato slova v odkazovaném rozhovoru:
„V mém dokumentu využíváme nahrávky básní, které pořídil sám Arsenij a které můj otec vybral do filmu Zrcadlo. Do něj se nakonec nedostaly. Mně ale nabídly další příležitost, jak dokončit příběh dokumentu a jak doplnit spojovací článek mezi oběma muži.“
[Pozn.: Nahrávky autorské recitace Arsenije Tarkovského v ZRCADLE samozřejmě jsou. Z toho tak lze vyvodit, že v novém dokumentu by měly být použity i ty, které se do ZRCADLA nevešly.]



→ Spisovatel Pavel Kosatík se na svém facebookovém profilu včera vyznal z obdivu k dílu Michelangela Antonioniho. V textu také formuluje pocit, jaký má z filmů, v nichž se „vypráví filmem“ a ne pouze „ilustruje vyprávění“. Osobně mi to mluví z duše, jen v tak výstižné zkratce bych to asi nezvládl napsat. Celý text Kosatíkova postu připojuji níže se souhlasem autora.
„Antonioni: dřív, než jsem viděl jeho filmy, jsem četl některé věci, které napsal. V roce 89 mu tehdejší Odeon vydal knížku, jmenovala se Kuželník u Tiberu, věci do ní vybrala, přeložila, fotky atd. dodala paní Zaoralová. Byly v tom scénáře Noci a Zvětšeniny, ale hlavně tam byly jeho povídky, pozoruhodné tím, že většinou měly děj, který se dal vyprávět, to vyprávění ale, ať to bral člověk jakkoli, nikdy nevystihovalo, o co v těch povídkách šlo.
K jeho filmům jsem se pak dostával skoro od konce: od Povolání: reportér přes Zabriskie Point, Zvětšeninu atd. jsem nakonec došel až k Dobrodružství, filmu, který vznikl dva roky předtím, než jsem se narodil.
S většinou těch filmů to bylo podobné jako s těmi povídkami: ať člověk to, „o čem to je“ zkoušel vyprávět jakýmkoli způsobem, obvykle při tom unikla ne okolnost, ale podstata. Když si dnes v hlavě promítnu, co mně přijde nejpodstatnější na Zvětšenině, vím, že je to třeba ta scéna, ve které Hemmings s fotoaparátem dopronásleduje dívku s amantem až na palouk, kde pak má dojít k zlému činu, a celou tu dobu, co ji sleduje, tam do toho šumí ty keře okolo.
Celkový vjem té scény, prostor toho palouku, ti zvláštní lidi tam, to netečné/zlověstné šumění, to všechno spojené dohromady dávalo člověku pochopit, co je to film. Že je neredukovatelný, pouhým vyprávěním nevyjádřitelný atd. Škoda že tohle „vyprávění filmem“ dneska čím dál víc mizí právě ve jménu pouhé „obrazové ilustrace vyprávění“. Čím dál víc už se nám předvádí jenom nějaký děj. Filmy jsou potom doslovné a všichni v nich vidíme to samé, protože jsme nedostali jinou, bohatší možnost.
Ve všech čtyřech filmech z Antonioniho takzvané tetralogie citů je takových „filmových“ scén a záběrů přebohatě, režisér proslul jako budovatel filmové řeči. Začátek toho filmu Dobrodružství se třeba odehrává na Liparech, sopečných ostrovech kousek od Sicílie, tvary těch ostrovů-sopek tomu odpovídají (strmé kužely). A najednou se z toho vyloupne záběr, kdy v popředí jsou dvě současné postavy muže a ženy a za nimi ve výsečích trčí ty staré sopky. Zčásti, bohužel jenom zčásti to ukazuje fotka dole. Ti dva prostě jdou, jdou, a najednou dojdou do bodu, kde se to geologické archetypálno protne s něčím patrně taky odvěkým, co vždycky bylo a bude mezi chlapem a ženskou. On už se jí potom klidně může přestat dvořit, ona může přestat odsekávat, vše podstatné o nich i o sobě víme, nazřeli jsme to v jediném momentu. A beze slov, řekl nám to film. Tož tak.“


→ Na webu Filmového přehledu se v poslední době objevilo několik zajímavých textů. Z nich odkazuji na čerstvě vyvěšený přepis doposud nepublikovaného rozhovoru Marcely Pittermannové a Marie Barešové s režisérem Jurajem Herzem s názvem Děti se potřebujou taky bát o jeho pohádkách PANNA A NETVOR a DEVÁTÉ SRDCE; dále pak na český překlad textu André Bazina Koncentráčnické ghetto z roku 1952 o Radokově filmu DALEKÁ CESTA (překlad poprvé vyšel v roce 2003 v Iluminaci); zajímavou analýzu Jiřího Angera k témuž filmu Falešný archivní efekt Daleké cesty; historickou studii Jakuba Egermajera o filmových adaptacích Jiráskových literárních děl Alois Jirásek v „boji proti dnešnímu Temnu“; a dva články (patrně jako „aktuality“ k probíhající koronavirové situaci) přibližující filmy s motivy izolace: POZOR VIZITA!KALAMITA.


7. dubna 2020
→ Do soupisu širokoúhlých dokumentárních filmů jsem doplnil snímek kameramana a režiséra Jana Špáty POD SNĚŽKOU JE VŠEDNÍ DEN (1961), jehož „širokoúhlost“ dostupné materiály nezmiňují (navíc jej často vůbec neznají), ale nyní se ji podařilo ověřit. [Soupis ŠÚ filmů]


1. dubna 2020

→ Chronologie prací na filmu MARKETA LAZAROVÁ byla původně publikována na samostatné facebookové stránce, na níž byly v letech 2015–2017, vždy na den přesně po 50 letech, vyvěšovány zprávy o postupu výroby filmu, jak je zachytila dobová barrandovská produkční dokumentace. Popis dává nahlédnout do procesu natáčení, zákulisí přípravy a výroby a přibližuje různé stránky celého složitého procesu, včetně identické délky práce na filmu (den po dni po 50 letech). Protože prostředí Facebooku je do jisté míry uzavřené a do budoucna jej nelze považovat za trvale dané, byla nyní celá Chronologie výroby MARKETY LAZAROVÉ přenesena na vláčilovské stránky. Zde byly proti facebookové verzi provedeny určité úpravy, byly také opraveny překlepy, doplněna jména, upřesněna data a některé záznamy navíc doplněny o odkazy na dobové texty, případně o poznámky na okraji. [Vláčil]

→ Dnes uplynulo na den přesně 100 let od narození herce Toširó Mifuneho (1920–1997). Mifune nikdy herectví nestudoval a ani se o nějaká studia nepokoušel. Původně se věnoval práci ve fotografické dílně svého otce, později byl v armádě nasazen na letecké snímkování, v Toho Studios poté pracoval jako pomocný kameraman. Kurosawa si ho právě zde všiml, zaujal jej jeho výbušný temperament, s nímž dokázal proměňovat své emoce rychlostí blesku. Později o jejich prvním setkání Kurosawa řekl: „Herci mě zřídka ohromí, ale v případě Mifuneho jsem byl naprosto unešen.“ (Jeho temperament naopak vyvolával problémy ve spolupráci s členy filmového štábu, kteří si často stěžovali na Mifuneho nevybíravý slovník.) Spolupráce Kurosawy a Mifuneho nakonec trvala 17 let. Osobně si Mifuneho nejvíce spojuji s Kurosawovými filmy RAŠOMON (1950), kde je jeho zmíněná výbušnost maximálně využita, a z opačného emočního spektra s koncentrovanou studií venkovského lékaře RUDOVOUS (1965), posledním společným filmem dua Kurosawa–Mifune.


29. března 2020

→ Mezi ohlášenými červnovými novinkami od Criterionu zaujme především trojice filmů: „reprint“ již před lety vydaného Ičikawovova dokumentu OLYMPIÁDA TOKIO (1965), tentokrát ovšem v přepisu pro Blu-ray a proti původnímu vydání (to jsem v roce 2004 recenzoval ZDE) obohaceném o další bonusový materiál; nová edice Klimovova opusu JDI A DÍVEJ SE (1985) s kupou bonusů (dokumenty, rozhovory); a naprosto jedinečné vydání filmu KAMERAMAN (1928) spolurežisérů Edwarda Sedgwicka a Bustera Keatona, který se tímto filmem prakticky rozloučil se svobodnou nezávislou tvorbou (natočil jej sice už pod křídly MGM, ale ještě s relativní tvůrčí volností). Film bude na disku doplněn spoustou cenného bonusového materiálu. Červnovou sestavu filmů doplňují vydání filmu Paula Mazurského ROZVEDENÁ ŽENA (1978) a loňské novinky PORTRÉT DÍVKY V PLAMENECH (2019) režisérky Céline Sciamma. Detaily k vydáním viz criterionský web.



→ Dnes přinesly agentury zprávu, že ve věku 86 let zemřel polský skladatel Krzysztof Penderecki (1933–2020). Tato mimořádná osobnost světové moderní vážné hudby se zapsala i do dějin kinematografie: jeho hudba je použita např. ve filmech VYMÍTAČ ĎÁBLA (1973) Williama Friedkina, OSVÍCENÍ (1980) Stanley Kubricka nebo v Sokurovově režijním debutu OSAMĚLÝ HLAS ČLOVĚKA (1978, uvedeno 1987).


21. března 2020

→ Před pár dny (16. března) uplynulo 100 let od narození Tonina Guerry (1920–2012), scenáristy podepsaného pod mimořádnými filmy řady mimořádných režisérů. A současně, v dnešní den (21. března), uplynulo osm let od Guerrova úmrtí. Jeho osobnost v tyto dny připomínám čtyřmi krátkými vzpomínkami, spíš žánrovými obrázky, jež Guerra porůznu publikoval v 70. a 80. letech. [Příloha Nostalghia.cz]






19. března 2020

→ Drobný postřeh – záběr orlovce říčního v MARKETĚ LAZAROVÉ. [Vláčil]


9. března 2020

→ Max von Sydow (1929–2020)
Včera zemřel ve svém domě v Provence Max von Sydow, 10. dubna by se dožil 91 let. Herec nevšedního charismatu, s obrovským hereckým rejstříkem, z jehož filmových postav mu podle mne ovšem nejvíce „slušely“ stoické figury. V nesčetných zprávách o jeho úmrtí se přirozeně zmiňuje jeho spolupráce s Ingmarem Bergmanem, případně několik hollywoodských filmových trháků, v nichž účinkoval (především VYMÍTAČ ĎÁBLA). Mně osobně se při vyslovení jeho jména nejčastěji vybaví dva filmy: celkem očekávatelně SEDMÁ PEČEŤ (1957), kde se objevil jako rytíř Antonius Block, a potom Pollackův thriller TŘI DNY KONDORA (1975), v němž ztvárnil postavu Jouberta, vnějškově elegantního a zdvořilého muže, jinak ale chladného a metodického nájemného zabijáka, pro nějž je „práce“ pouhý obchod. Jeho gesta nasazování rukavic, podržení klobouku nebo když si posunuje na nose brýle, či třeba laskavý poloúsměv doprovázející dlouhý monolog v závěrečné scéně – to jsou mimořádné detaily přispívající ke zlověstné auře této postavy. Jakoby si zde Sydow vyzkoušel modernizovanou verzi postavy Smrti, jíž byl v SEDMÉ PEČETI protihráčem.


6. března 2020

→ Criterion spustil v předchozích dnech prodej disků se třemi filmy Karla Zemana – CESTA DO PRAVĚKU, VYNÁLEZ ZKÁZY a BARON PRÁŠIL – vydaných na Blu-ray i DVD. K této příležitosti vytahuji „z klobouku“ opět jeden starší text, který na Nostalghia.cz vyšel v roce 2006 a věnoval se srovnání CESTY DO PRAVĚKU s její upravenou americkou verzí s názvem JOURNEY TO THE BEGINNING OF TIME, která je na criterionském disku v bonusovém materiálu (tuším, že vůbec poprvé na digitálním nosiči). Článek CESTA DO PRAVĚKU na americký způsob, s řadou srovnávacích screenshotů zhotovených před lety z vydání na VHS, najdete nyní v oddílu Galerie, kam byl natrvalo přesunut z původního umístění. [Galerie]


3. března 2020

→ Týdeník Rozhlas o Vláčilovi; obsáhlá recenze BD s MARKETOU LAZAROVOU; doplnění a obohacení galerií plakátů a fotografií aj. [Vláčil]


27. února 2020

→ Proběhla další etapa převodu starších „vrstev“ stránek Nostalghia.cz (aktualizace za roky 2006 a 2007) do nového vzhledu. Ze zde „utopených“ a těžko nalezitelných textů jsem vytáhl „na světlo denní“ článek o filmu Alexandra Sokurova MATKA A SYN, který pod názvem Plakal jsem a plakal, od začátku do konce napsal v roce 1998 hudebník Nick Cave. Jeho český překlad jsem publikoval v roce 2007, nově je dostupný v Příloze. [Příloha Nostalghia.cz]

→ Soupis českých hraných širokoúhlých filmů byl k dnešku doplněn o 14 filmů z let 2004–2017 (většinou jde o filmy Jana Hřebejka). Počet hraných filmů v soupisu se tak zvýšil na 177 titulů. [Soupis ŠÚ filmů]


19. února 2020

→ 96. výročí narození Františka Vláčila; rozhlasová četba na pokračování z knihy František Vláčil. Život a dílo [Vláčil]


18. února 2020

→ Georgij Šengelaja (1937–2020)
Včera zemřel v Tbilisi ve věku 82 let režisér a herec Georgij Šengelaja. Společně s dalšími režiséry, povícero žáky Olexandra Dovženka, především s bratrem Eldarem Šengelajou, dále Otarem Ioselianim, Lanou Gogoberidzovou nebo Nanou Mčedlizeovou patřil ke generaci, která vstoupila do gruzínské kinematografie na počátku 60. let, v době, kdy vrcholila tvorba jejich generačních předchůdců Tengize Abuladzeho a Revaze Čcheidzeho. Na rozdíl od svých starších kolegů, zaměřených na filozofická existenciání témata, se mladí filmaři soustředili více na poetickou formu, satiru i komedii, je u nich patrný velký zájem o národní minulost a tradice. Georgij Šengelaja byl v tomto směru „nejtypičtějším“ reprezentantem této skupiny. Už ve svém absolventském snímku ALAVERDOBA (1962), natočeném jako pseudodokument, se zamýšlel nad pokleslým vnímáním národních tradic, příběh legendárního gruzínského zbojníka se mu stal inspirací pro westernově laděný film NECHTĚL ZABÍJET (1966). V roce 1969 natočil pozoruhodný film NIKO PIROSMANI, životopisný snímek o světoznámém gruzínském naivistovi, stylizovaný podle Pirosmaniho obrazů. (Pirosmani byl i objektem zájmu Sergeje Paradžanova, který o něm natočil dokument.) Šengelaja se pokusil i o gruzínský muzikál ve filmu MELODIE VERIJSKÉ ČTVRTI (1973), v roce 1985 natočil snímek PUTOVÁNÍ MLADÉHO SKLADATELE, za jehož režii získal Stříbrného medvěda na Berlinale 1986. Snímek o mladém sběrateli lidových písní z počátku 20. století, který se stane carské policii podezřelým, byl vnímán jako alegorie tehdejších sovětských poměrů. V 90. letech a na počátku nového tisíciletí se k samostatné tvorbě téměř nedostal, svůj poslední film MIDIODA MATAREBELI natočil v roce 2005. Šengelajovou manželkou byla do roku 1980 Sofiko Čiaureli (1937–2008), gruzínská herecká legenda, která spolupracovala s Tengizem Abuladzem (STROM PŘÁNÍ) a především se Sergejem Paradžanovem (BARVA GRANÁTOVÉHO JABLKA, LEGENDA O SURAMSKÉ PEVNOSTI, AŠIK-KERIB), ale objevila se i v několika filmech Georgije Šengelaji. (Oba manželé na snímku vlevo.)


17. února 2020

→ Český překlad rozhovoru Richarda Raskina s Agnès Godardovou, druhou kameramankou filmu NEBE NAD BERLÍNEM, vyšel na stránkách Nostalghia.cz pod názvem Hledání identity obrazu už v roce 2007. Časem ale zůstal „utopen“ mezi ostatními zprávami a články, takže po letech je prakticky nenalezitelný. Při aktuální rekonstrukci stránek jsem se jej rozhodl přemístit na „důstojnější“ a viditelnější místo, do oddílu Příloha Nostalghia.cz, při té příležitosti také nově upravit překlad a vše ještě rozšířit o „prolog“ – fragment rozhovoru s Wimem Wendersem, k němuž následný rozhovor s Agnès Godardovou odkazuje. [Příloha Nostalghia.cz]

→ Criterion ohlásil své Blu-ray novinky na květen 2020. Vévodí jim excelentní vydání krátkých filmů Martina Scorseseho, které pod souhrnným titulem Scorsese Shorts nabídne šest krátkých snímků z 60. a 70. let: dva studentské filmy (WHAT’S A NICE GIRL LIKE YOU DOING IN A PLACE LIKE THIS? /1963/, IT’S NOT JUST YOU, MURRAY! /1964/), krátký portrét Stevena Prince AMERICAN BOY (1978), tak trochu rodinný dokument ITALIANAMERICAN (1974) či bizarní „noční můru“ THE BIG SHAVE (1967). Své fanoušky si jistě najde i Sturgesovo „zajatecké“ drama THE GREAT ESCAPE (1963), Cassavetesova „taťkovská“ hořká komedie HUSBANDS (1970) nebo třídiskový box Six Moral Tales s šesti filmy Erica Rohmera z jeho „morální série“ (PEKAŘKA Z MONCEAU /1963/, LA CARRIÈRE DE SUZANNE /1963/, SBĚRATELKA /1967/, MOJE NOC S MAUD /1969/, KLÁŘINO KOLENO /1970/, PO LÁSCE /1972/). Další novinky viz criterionský web.



15. února 2020

→ Anomálie s titulky u digitalizované ADELHEID; k německému Blu-ray s MARKETOU LAZAROVOU; doplňky na vláčilovských stránkách; vzpomínky Magdy Vášáryové; aktuální uvádění Vláčilových filmů [Vláčil]


14. února 2020

Bengt Ekerot (1920-1971)
Všichni ho viděli, ale skoro nikdo jej nezná... To by se dalo s určitou mírou nadsázky říct o švédském herci Bengtu Ekerotovi, představiteli Smrtky ve slavném Bergmanově filmu SEDMÁ PEČEŤ (1957), od jehož narození uběhlo 8. února přesně 100 let. Ve Švédsku není Ekerot neznámou postavou, patřil k nejuznávanějším divadelním hercům a režisérům, mimo jeho mateřskou zemi jej ale zná málokdo. Po počátečním působení v divadlech v Malmö a v Göteborgu se stal respektovaným hercem a režisérem v Královském divadle ve Stockholmu. Ve filmu začínal jako herec už ve 30. letech u Alf Sjöberga, s nímž později pracoval i pro televizi. S Ingmarem Bergmanem začal Ekerot spolupracovat v první polovině 50. let. V roce 1952 režíroval rozhlasovou adaptaci Bergmanovy hry Dagen slutar tidigt (Den brzy skončí) a o dva roky později byl obsazen do rozhlasové adaptace Bergmanovy hry Malba na dřevě, předlohy pozdějšího filmu SEDMÁ PEČEŤ, a to v roli rytíře Antonia Blocka (!). Když se krátce na to Bergman rozhodl adaptovat tuto hru pro film, vybral si Ekerota pro roli Smrtky, která se stala ikonickou nejen pro samotného Bengta, ale i pro řadu budoucích zobrazení temných a démonických postav v řadě jiných filmů. Bergman později vzpomínal, že on a Ekerot se u pojetí Smrtky shodli na tom, že by měla „nosit klaunskou masku, bílou klaunovou masku. Fúzi klaunské masky a lebky.“ Byl to z jejich strany pokus klamat divákovy instinkty, herec s bílou „klaunskou“ barvou na obličeji, ale oblečený v černém a prohlašující, že je Smrt. – Téma smrti se objevuje i v dalším Bergmanově filmu TVÁŘ (1958), kde hrál Ekerot roli alkoholika Johana. Jejich poslední spoluprací byla divadelní hra För Alice v roce 1965, jejíž režii Bergman po Ekerotovi převzal. Ekerot se v té době již potýkal se zhoršujícím se zdravotním stavem, z velké části zaviněným nestřídmou životosprávou, nadměrným kouřením a alkoholem. Erland Josephson ve své knize Rollen vzpomíná, jak se Ekerot „snažil ovládnout svůj hlad po rozkoši“, překonat všechny poživačné nástrahy. „Jeho démoni ale zničili jeho jemnost.“ Bengt Ekerot zemřel 26. listopadu 1971 v jedné stockholmské farnosti, která nese tak trochu filmové jméno – Oscarskyrkan.


9. února 2020

→ Vladimír Körner v Českém rozhlasu; audiokniha Adelheid; z minipřehlídky v Nových Zámcích, vzpomínky Magdy Vášáryové; 13. KOMNATA JURAJE KUKURY [Vláčil]


6. února 2020

Kirk Douglas (1916-2020)
Včera zemřel ve 103 letech Kirk Douglas, herecká legenda. Osobně mi ze všech jeho filmů utkvěly nejvíc v mysli STEZKY SLÁVY (1957), což byla jeho první spolupráce se Stanley Kubrickem (byl Kubrickovým oblíbeným hercem). Druhým snímkem, díky němuž si budu Douglase pamatovat, je POSLEDNÍ VLAK Z GUN HILLU (1959) Johna Sturgese, možná ne tak slavný, ale přesto působivý western se zajímavým rozvržením charakterů v rolích Kirka Douglase a Anthony Quinna. - „Ctnost není moc fotogenická, proto jsem měl raději negativní role. Ale pokaždé, když jsem někoho takového hrál, jsem se snažil v něm najít i něco dobrého. To udržovalo můj kontakt s publikem.“ /Kirk Douglas/


4. února 2020

→ Kniha František Vláčil. Život a dílo ve slevě; přírůstky v Galerii; dokument HUDBA ZDENĚK LIŠKA na Blu-ray; Aleš Dospiva vzpomíná [Vláčil]


3. února 2020

→ K dnešnímu dni získávají stránky Nostalghia.cz nový vzhled. Po letech odmlky, kdy byla část vstupního portálu překlopena do prostředí služby Blogspot a většina samotných stránek zůstávala umrtvená, především z důvodu mého zaneprázdnění, jsem se konečně dostal k zásadnějším úpravám. Jejich společným jmenovatelem je hlavně „Úklid“. A to velký. Podrobněji vše popisuji v samostatném textu Nostalghia.cz, ver. 2020.

→ K dnešnímu dni také nějaké aktualizace na stránkách o Františku Vláčilovi a v Soupisu českých ŠÚ filmů.


[...] [2006] [2007] [2008] [2009] [2010–2012] [2013–2019] [2020]



* * *
TOPlist


© 2002-2020 Nostalghia.cz
© 2002-2020 Petr Gajdošík

[Facebook] [Twitter]