Mnoho mexických filmů Luise Bunuela v sobě ukrývá sekundární významovou vrstvu, která může být zřejmá jen některým divákům. I přes kosmopolitismus, často španělskému géniovi přisuzovaný, je například právě Susana neočekávaně silným mexickým dílem. Jako mnohokrát v Mexiku musel se režisér nejdříve podvolit tlaku okolností. Všechny své předchozí filmy natáčel s Oscarem Dancigersem, mexickým producentem francouzského původu, nyní byl nucen spolupracovat se Sergiem Koganem. Jeho manželkou byla nepříliš talentovaná herečka lokálního významu Rosita Quintana, kterou měl za úkol Bunuel proslavit. Režisér natočil Susanu za dvacet dnů a přitom zesměšnil svým specifickým způsobem národní žánr melodramatu, jak ho obdivovalo domácí publikum již po dvacet let. Do příběhu jsou vloženy desítky odkazů na mexické reálie: oblíbená přísloví a rčení, útoky na církevní symboly, zlehčení vážnosti typického mexického sedláka atp. Spojení základních pravidel mexického melodramatu (prostředí, postavy a vztahy mezi nimi) s ostře kritickým pohledem španělského emigranta bylo dosaženo jakéhosi zvláštního dodatku ve vývoji žánru, který byl tehdy na vrcholu. To, co obvykle v těchto příbězích o nenaplněné lásce funguje, zde dostalo punc reálného života a možná proto se film nesetkal s takovým ohlasem, který by si jistě zasloužil.

"Do kina chodím nerad, ale film se mi líbí jako výrazový prostředek. Věřím, že žádný jiný nám nemůže lépe ukázat skutečnost, které se nemůžeme pokaždé dotknout prsty. Tím chci říct, že z knih, novin, z vlastní zkušenosti známe vnější a objektivní skutečnost. Film nám již samotným svým mechanismem otvírá okénko k dalším oblastem této skutečnosti. Jako divák si přeji, aby mi film něco objevoval, a to se stává velmi zřídka. Zbytek mě nezajímá, jsem už příliš starý."
Cahiers du Cinéma, červen 1954, rozh. s A. Bazinem a J. Doniol-Valcrozem

"Často jsem si představoval film o Kristově životě, který by vycházel z jednoduchého principu věrnosti vůči Evangeliu a vůči skutečnosti, který by nezměnil ani čárku a v žádném ohledu by nedělal ústupky. Takový film by nám dal nesmírně explosivní, přímo burcující zpodobnění osobnosti Ježíše Krista."

Film o Kristovi zůstal nakonec pro Bunuela, deklarovaného ateistu, ale také - slovy Orsona Wellese - "nejvíce náboženského režiséra filmových dějin" neuskutečněným snem (stejně jako pro Roberta Bressona či Carla T. Dreyera). Ježíš však počínaje Zlatým věkem Bunuelovu filmografii na mnoha místech kříží a najdeme ho - tradičního i "moderně" spěchajícího - i v Mléčné dráze. Bunuel přečetl v tomto klasickém snímku dějiny křesťanství a církve důsledně "naruby", ale jeho film není nenávistnou obžalobou, ale střízlivě věcnou, světlou poutní cestou plnou neskrývaného zaujetí. Neboť tak pravil don Luis: "Jsem nadále katolíkem i ateistou, díky Bohu. Ta věta si protiřečí jen zdánlivě." (md)